ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.77.2008:59
sp. zn. 3 Azs 77/2008 - 59
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: B. K. N., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem
Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 5. 2007, č. j. OAM-1-387/VL-07-11-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2008, č. j. 64 Az 64/2007 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 11. 5. 2007, č. j. OAM-1-387/VL-07-11-2007. Rozhodnutím
žalovaného správního orgánu nebyla žalobci k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen
pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu
nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud dospěl ke shodnému závěru
jako žalovaný, že žalobcem tvrzené problémy nebyly v žádném případě motivovány některým
z azylově relevantních důvodů ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Žalobce uvedl
jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany především to, že chce žít nadále v České
republice, protože zde má syna, o něhož se chce starat, a další dítě zplozené již v České republice
s českou státní příslušnicí. Dále má obavy, že by mohl být ve Vietnamu pronásledován právě
v souvislosti s tím, že v České republice požádal o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud
uvedl, že nebylo také zjištěno, že by v jeho vlasti bylo vedeno proti žalobci trestní stíhání. Krajský
soud se ztotožnil i se závěrem žalovaného, pokud ten za skutkového stavu zjištěného přímo
od žalobce a po zhodnocení informací shromážděných o zemi původu žalobce, nezjistil
žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu. Dále krajský soud konstatoval, že ze správního spisu je patrno, že žalovaný se věcí
žalobce zabýval odpovědně a svědomitě, opatřil si potřebné doklady pro své rozhodnutí,
dal žalobci možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům; krajský soud tak v dané
věci neshledal žádné pochybení z hlediska zákona o azylu ani správního řádu. Žalobce nesplňuje
důvody pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu. V případě žalobce nebyly zjištěny
ani důvody pro postup podle §14a a §14b zákona o azylu. Krajský soud uzavřel,
že ani vycestování žalobce by nebylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížností, ve které uplatnil důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel má za to, že žalovaný při zjišťování stavu věci porušil ustanovení §3 zákona
č. 500/2004 Sb., o správním řízení a dále porušil ustanovení §12 a §14 zákona o azylu.
Pro tyto vytýkané vady měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit. Stěžovatel je přesvědčen, že měl žalovaný především zohlednit současnou
politickou, ekonomickou a b ezpečnostní situaci ve Vietnamu vyplývající ze zpráv Ministerstev
zahraničí USA a ČR; žalovaný ani krajský soud však podle názoru stěžovatele k relevantním
informacím při svém rozhodování nepřihlédly. Stěžovatel má v případě návratu do vlasti obavy
z pronásledování ze strany státních orgánů vzhledem k tomu, že požádal v České republice
o azyl. Stěžovatel namítal, že si správní orgán neopatřil dostatečné množství podkladů
pro objektivní rozhodnutí ve smyslu ustanovení §3 správního řádu, stěžovatel naproti
tomu vyvinul maximálně úsilí k tomu, aby svá tvrzení doložil. V této souvislosti stěžovatel
upozornil na články 195. – 219. věnující se problematice „prokazování faktů“ metodické Příručky
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého
komisaře pro uprchlíky OSN, v roce 1992. Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud
dále při svém rozhodování dostatečným způsobem nezkoumal rozhodnutí žalovaného,
pokud tento neudělil stěžovateli azyl z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Postup žalovaného podle stěžovatele nelze přezkoumat a z toho dovozuje nepřezkoumatelnost
rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Má za to, že splňuje podmínky
pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle §14 zákona o azylu. Z uvedených důvodů
stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním
soudem a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud
pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit
v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
Problematikou zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti o azyl
a významem zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele se Nejvyšší správní
soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 - 68,
nebo v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, příp. v rozsudku ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, všechny dostupné na www.nssoud.cz. S námitkou
neúspěšných žadatelů o azyl, že jim při návratu do vlasti hrozí nebezpečí persekuce ze strany
státních orgánu z důvodu, že požádali o azyl v jiném státě, se Nejvyšší správní soud již vypořádal
v řadě svých rozhodnutí, např. rozsudek ze dne 6 Azs 45/2006 – 52, či rozsudek ze dne
28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 – 68, oba dostupné na www.nssoud.cz. Irelevancí snahy
o legalizaci pobytu z důvodu péče o vlastní děti z hlediska splnění podmínek pro udělení azylu
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69,
či v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, oba dostupné na www.nssoud.cz.
Pokud jde o přesvědčení stěžovatele o splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, pak taková stížnostní námitka byla již předmětem mnoha rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, namátkou lze jmenovat např. rozhodnutí ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, nebo rozhodnutí
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
Námitka stěžovatele, spočívající v tvrzené nepřezkoumatelnosi rozhodnutí krajského
soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nedostatek důvodů, je pak uvedena natolik
nekonkrétně, že se jí nemohl Nejvyšší správní soud zabývat. Kdy je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud judikoval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaném
pod č. 133/2004 Sb. NSS.; dále lze k této problematice odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 Azs 23/2006 – 40, www.nssoud.cz.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu