ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.24.2009:62
sp. zn. 4 Azs 24/2009 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: D. F., zast. JUDr. Milanem Hulíkem,
advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. 1. 2009, č. j. 62 Az 19/2008 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal
zrušení shora označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 8. 2008, č. j. OAM-576/VL-07-08-2008. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného
bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelkou
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné uvést,
že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil a Nejvyšší správní soud se mohl
otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř . s. s tím, že podstatou žaloby byly námitky vznesené proti způsobu, jakým správní
orgán vedl správní úvahu před vydáním napadeného rozhodnutí, resp. pochybení zakládající
se na skutečnosti, že podklady shromážděné správním orgánem v průběhu správního řízení
obsahují informace svědčící ku prospěchu stěžovatele nebyly správním orgánem zohledněny.
Stěžovatel během řízení prokázal, že opustil svou zemi z důvodu vyhnout se nastoupení vojenské
základní služby, aby se takto vyhnul hrozící šikaně, což vyplývá i ze shromážděných podkladů
žalovaného. Uváděné skutečnosti nezohlednil ani krajský soud, přestože stěžovatel podrobně
popsal své důvody, proč byl nucen opustit svou zemi původu a jeho důvody
jsou dle jeho přesvědčení podřaditelné pod důvody, které má na mysli §12 zákona o azylu,
neboť ohrožení života, kterému by byl při výkonu vojenské služby v zemi původu vystaven,
je v jeho zemi trpěno, neboť není dostatečně potíráno. Ke zlepšení situace nepřispívá ani fakt,
že stížnosti proti šikaně se vyřizují neveřejně. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho vyjádřené obavy
z pronásledování v zemi původu nebyly ve správním řízení zohledněny, kdy správní orgán
se jimi vůbec nezabýval a soud tento chybný přístup zvolený správním orgánem převzal.
S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření namítá nedůvodnost podané kasační stížnosti s tím,
že odmítání nástupu výkonu základní vojenské služby, která je v zemi původu stěžovatele
povinná, nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu.
V případě stěžovatele nebyly naplněny ani podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle §13
zákona o azylu, ani zvláštního zřetele hodné důvody dle §14 zákona o azylu nebyly shledány.
Stěžovatel nesplňuje ani podmínky podle pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b
zákona o azylu.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce přicestoval
do České republiky v červnu 2008, a jako důvod, pro který opustil svoji vlast uvedl, že ukončil
vysokoškolské studium a byl opakovaně předvoláván na vojenskou správu ve spojení s nástupem
na vojenskou službu. Na vojnu nechtěl, jelikož je tam zvůle, šikana a po ukončení vysoké školy
nechtěl ztratit další rok a půl, chce pracovat ve svém oboru. Na Ukrajině není zákon
o alternativní vojenské službě. Ve své zemi nemůže zůstat, nemůže se tam vrátit, protože nechce
vykonávat vojenskou službu. Proto žádá o azyl. V souvislosti s řízením o žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany bylo zjištěno, že v České republice pobývá bez platných dokladů
a proto mu bylo rozhodnutím ze dne 25. 8. 2008 uděleno správní vyhoštění.
Žalovaný správní orgán žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
po provedeném řízení s podrobným odůvodněním zamítl. Krajský soud shledal postup i závěry
správního orgánu za odpovídající zákonu a se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší
správní soud.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i soudu,
kde se oba tyto orgány s namítanými skutečnostmi vypořádaly. Nelze tak jmenovitě souhlasit
zejména s tím, že mimo pozornost jak správního orgánu, tak i krajského soudu,
zůstaly následky spojené s odmítnutím povinnosti k základní vojenské službě,
a to ani pokud jde o jejich zohlednění ve vztahu k doplňkové ochraně.
Navíc současně platí, že námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších
rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že i podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, kde lze např. odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, www.nssoud.cz, platí, že: Odmítání nástupu k výkonu základní
vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání
spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud poznamenává,
že bez významu není ani to, že stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění, když bylo zjištěno,
že na území České republiky pobývá bez platných dokladů, neb o udělení mezinárodní ochrany
nepožádal bezprostředně po příjezdu do země. Ostatně i v tomto směru má Nejvyšší správní
soud také již ustálenou judikaturu - viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Nebyla-li žádost o azyl podána
bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti
prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí
to o její účelovosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační
stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu