ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.55.2009:70
sp. zn. 4 Azs 55/2009 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: Z. K., zast. Mgr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem, se sídlem
Šafaříkova 666, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7.
2009, č. j. 4 Az 50/2007-39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 10. 2007, č. j. OAM-10-496/LE-03-07-2007,
nebyla žalobci (dále též „stěžovatel“) udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14 a §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že žalobce odůvodnil žádost o udělení
mezinárodní ochrany obavou z turecké vlády, která podle něho terorizuje Kurdy. Žalovaný uvedl,
že žalobce nikdy nebyl členem politické strany ani hnutí, veřejně neprezentoval své názory
ani ve své výpovědi neuvedl, že by měl v Turecku problémy kvůli své rase, náboženství
nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Uvedl, že před dvěma lety byl v Istanbulu během
procházky s přítelem zadržen policisty a dva dny držen na policejní stanici; potvrdil však,
že tato událost neměla na jeho život žádný vliv. Žádné jiné problémy žalobce v Turecku neměl.
Institut azylu se však podle žalovaného váže jen na jedince a na jeho individuální situaci.
Skutečnost, že turecká vláda vystavuje Kurdy neúměrnému útlaku, nemůže žadateli postačovat
k udělení mezinárodní ochrany, pokud sám žádný vážný problém neměl. Jedno zadržení
nepředstavuje bez dalšího charakterem ani intenzitou či opakovaností pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, navíc sám žadatel potvrdil, že jiné problémy s tureckými státními orgány neměl.
Proto žalovaný neshledal splnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. a)
a b) zákona o azylu. Žalovaný dále neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §13
a 14 zákona o azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona
o azylu.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2009, č. j. 4 Az 50/2007 - 39,
byla žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel včasnou blanketní kasační
stížnost, kterou následně doplnil. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že byl v zemi
původu pronásledován pro svou kurdskou národnost a z toho důvodu po dva dny nezákonně
držen v policejní cele. Navíc je v zemi původu prováděn teror vůči Kurdům, jsou vypalovány
jejich domy a proto se obává vrátit zpět. Stěžovatel odkázal na ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, např. sp. zn. 6 Azs 235/2004 - 57 a sp. zn. 5 Azs 116/2005 - 58 o rozdělení
důkazního břemene mezi správní orgán a žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
Podle stěžovatele je třeba vykládat povinnost správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost žadatele vyvracejí či zpochybňují, tak, že povinností
správního orgánu je získat maximum informací ke konkrétní situaci žadatele o udělení
mezinárodní ochrany, přičemž je třeba vycházet z konkrétní situace v zemi původu žadatele.
Stěžovatel uvedl velmi konkrétní okolnosti svého pronásledování, ale správní orgán i soud
je posoudily na základě neobjektivních a neaktuálních zpráv o postavení Kurdů v Turecku.
Stěžovatel je přesvědčen, že jím uváděné obavy nebyly zpochybněny relevantními důkazy
přinášejícími objektivní a aktuální informace o zemi jeho původu. Stěžovatel navíc odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 - 69,
který se podrobně zabývá dodržováním lidských práv Kurdů v Turecku. S ohledem na uvedené
skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 9. 7. 2009, č. j. 4 Az 50/2007 - 39, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Namítá-li tedy stěžovatel nesprávnou interpretaci zpráv o situaci v zemi jeho původu
ze strany žalovaného a odkazuje-li přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 - 69, v němž se uvádí, že „Turecko nelze považovat za bezpečnou zemi
původu, a proto nelze bez dalšího dospět k přesvědčení, že návratem do této země by stěžovateli nehrozilo žádné
nebezpečí“, tak je zapotřebí konstatovat, že z tohoto judikátu není možné v nyní projednávané věci
vycházet, neboť ten se zabýval skutkově odlišným případem. V něm totiž jiný stěžovatel
odůvodnil žádost o udělení mezinárodní ochrany strachem z pronásledování a zastrašování
povstaleckou organizací PKK a armádou. V Turecku totiž tohoto jiného stěžovatele měla PKK
na základě fyzického násilí a pod pohrůžkou zabití jeho samotného i jeho rodiny donutit
ke spolupráci, takže v případě oznámení této skutečnosti tureckým orgánům by členové PKK
zlikvidovali jeho rodinu a kvůli nucené spolupráci s PKK pak mohl mít problémy i s tureckou
armádou.
V dané věci je však skutkový stav naprosto jiný. Stěžovatel je sice Kurd žijící v Turecku,
avšak v řízení o udělení mezinárodní ochrany vyjma jednoho zadržení na policejní stanici,
které navíc podle jeho tvrzení nemělo žádný vliv na další život, nezmínil žádné konkrétní
skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho pronásledování z azylově relevantních důvodů.
Naopak v řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel nezmínil, že by měl
kvůli své národnosti v domovské zemi nějaké další potíže, a proto na danou věc lze aplikovat
jiný než jím zmíněný judikát, a to rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, v němž se uvádí, že „jednorázové potíže s policisty v jednom konkrétním případě
nelze z hlediska jeho intenzity ještě považovat za jev státní mocí přímo vyvolaný, tajně podporovaný, státními
orgány vědomě trpěný či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaný ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.“
Stěžovatel však žádost o udělení azylu odůvodňoval především neuspokojivými poměry,
kterým jsou vystaveny osoby kurdské národnosti v Turecku. K tomuto jeho tvrzení je nutné
poukázat na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, podle něhož „pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému
pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování
nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním
způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“
Stěžovatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57 a ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, dospěly k závěru,
že žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen prokazovat své pronásledování
pouze svou vlastní věrohodnou výpovědí a naopak správní orgán musí v pochybnostech
shromáždit všechny dostupné důkazy, které jsou způsobilé věrohodnost výpovědi žadatele
vyvrátit či zpochybnit. V dané věci však uvedené pravidlo o rozdělení důkazního břemena
nelze použít, neboť stěžovatel neuvedl azylově relevantní tvrzení, která by mohl žalovaný
porovnat s dostupnými podstatnými informacemi o zemi původu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu