ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.57.2009:116
sp. zn. 4 Azs 57/2009 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobce: S. K., zast. Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, se sídlem
Mezírka 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2009, č. j. 61 Az
83/2008 - 89,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2009, č. j. 61 Az 83/2008 – 89,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2006, č. j. OAM-830/VL-07-04-2006, žalovaný zamítl
podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dále jen „zákon o azylu“), žalobcovu žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž vytkl žalovanému porušení §3 odst. 3 a 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a §16 zákona o azylu.
Rozhodnutí žalovaného vytýkal rovněž absenci výroku o neudělení azylu podle §14 zákona
o azylu a absenci výroku o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Dále uvedl, že na Ukrajině měl před lety konflikt s jedním člověkem kvůli děvčeti. Dotyčný patřil
ke kriminálním živlům a žalobci hrozila z jejich strany msta. Žalobce dále sdělil, že žalobu
podstatně doplní. Domáhal se, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Současně požádal o ustanovení „bezplatného právního zástupce“.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 5. 2008, č. j. 61 Az 84/2006 – 28, žalobu
proti napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl. Současně zamítl návrh na ustanovení zástupce
žalobci a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
svého rozsudku soud konstatoval, že žalobce žádný azylově relevantní důvod, podřaditelný §12
zákona o azylu, v průběhu správního řízení netvrdil a žádost o udělení azylu podal až poté,
co mu bylo uloženo správní i soudní vyhoštění. Žalobci soud zástupce neustanovil,
protože shledal, že žalobce nedostatečně vyplnil příslušný formulář o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech. Žalobce tak neprokázal předpoklady pro osvobození od soudních
poplatků. Navíc nebyla splněna podmínka potřebnosti ochrany práv žalobce, když žalovaný
jeho žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou a kdy žalobce ani netrval na nařízení
jednání ve své věci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační
stížnost, přičemž konstatoval, že ji podává podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítal, že krajský soud
chybně vyhodnotil naplnění podmínek §16 odst. 2 zákona o azylu a chybně posoudil otázku
pronásledování podle §2 odst. 5 a 8 zákona o azylu. Krajský soud se dále měl podle názoru
stěžovatele zabývat existencí překážek vycestování podle §91 zákona o azylu. Domáhal
se zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 4 Azs 62/2008 – 50, rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2008, č. j. 61 Az 84/2006 – 28 zrušil, neboť dospěl
k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že v žalobě ze dne 2. 8. 2006 (krajskému
soudu téhož dne odeslané a 3. 8.2006 doručené) stěžovatel konstatuje: „Žádám tímto krajský soud,
aby mi ustanovil pro nadcházející soudní řízení bezplatného právního zástupce...“. O této žádosti
však Krajský soud v Ostravě nerozhodl dříve než 26. 5. 2008 v napadeném rozsudku vedle věci
samé, a své rozhodnutí odůvodnil, jak shora uvedeno.
Nejvyšší správní soud dále odkázal na čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné
správy, a to od počátku řízení. Zdůraznil, že svým postupem Krajský soud v Ostravě toto právo
stěžovateli odepřel. Nikoli však tím, že rozhodl o tom, že se mu zástupce pro řízení o žalobě
neustanovuje, ale tím, že tak rozhodl až v rozsudku spolu s věcí samou. Tím stěžovateli
znemožnil v případě negativního rozhodnutí o ustanovení zástupce zvolit si zástupce pro řízení
o žalobě cestou plné moci a znemožnil mu případně doplňovat žalobu či činit jiné návrhy
prostřednictvím osoby schopné kvalifikovaně hájit jeho zájmy; ostatně stěžovatel ve své žalobě
sám avizoval její následné podstatné doplnění. Právo na právní pomoc totiž neimplikuje
toliko právo na – při splnění zákonem stanovených podmínek – ustanovení bezplatného
zástupce, ale také povinnost soudu umožnit i zastoupení na základě plné moci. Dále Nejvyšší
správní soud připomenul ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., podle něhož požádá-li navrhovatel
o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní neběží
lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení a konstatoval, že krajský soud rozhodl
o žalobě v okamžiku, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání žaloby, tedy ani pro její případné
rozšíření (srov. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.). Svým postupem tak krajský soud porušil
i stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena
pod č. 209/1992 Sb.), použitelné podle čl. 10 Ústavy České republiky, když mu znemožnil
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a upřel
mu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným
soudem.
Nejvyšší správní soud proto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1
s. ř. s., za použití §109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V závazném právním názoru krajskému soudu uložil, aby předně samostatně rozhodl
o ustanovení zástupce stěžovateli a dále aby umožnil ať již ustanovenému či zplnomocněnému
zástupci stěžovatele, popřípadě stěžovateli samotnému (aniž by jej ovšem bylo nutné
k tomu vyzývat) v přiměřené lhůtě žalobu doplnit. Konstatoval, že teprve poté bude možno
o podané žalobě rozhodnout meritorně.
Krajský soud poté, co mu byl spis vrácen Nejvyšším správním soudem k dalšímu řízení,
zjišťoval osobní majetkové a výdělkové poměry žalobce. Usnesením ze dne 27. 2. 2009,
č. j. 61 Az 83/2008 – 81, rozhodl, že žalobci se zástupce z řad advokátů neustanovuje.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud konstatoval, že žalobce na základě výzvy osvědčil,
že není výdělečně činný, avšak jeho manželka dle potvrzení zaměstnavatele dosahuje čistého
měsíčního příjmu ve výši 18 486 Kč. Na základě těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru,
že u žalobce nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a nejsou tedy dány
důvody pro ustanovení právního zástupce pro toto řízení. Podle obsahu spisu nepodal žalobce
proti tomuto usnesení kasační stížnost, usnesení tak nabylo právní moci dne 4. 3. 2009.
Rozsudkem ze dne 3. 8. 2009, č.j. 61 Az 83/2009 - 89, Krajský soud v Ostravě žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal
na skutečnost, že žalobce podal žádost o udělení azylu až v době, kdy obdržel správní a soudní
vyhoštění za nelegální pobyt na území České republiky. Z výpovědí žalobce je přitom zřejmé,
že se mohl na území ČR svobodně pohybovat a tedy i vejít do kontaktu se zástupci státních
orgánů ČR. Za této situace žalovaný nepochybil, když za použití §16 odst. 2 zákona o azylu
žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou zamítl, neboť v posuzované věci byly naplněny všechny
podmínky stanovené v cit. ustanovení zákona o azylu, tj. 1) bylo prokázáno, že žalobci hrozí
vyhoštění, ke kterému byl odsouzen, 2) mohl požádal o udělení azylu dříve a 3) žádost o udělení
azylu podal právě a jedině s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. K námitce žalobce týkající
se absence výroku o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu, resp. absence výroku
o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v rozhodnutí žalovaného,
krajský soud uvedl, že v průběhu řízení nebyl zjištěn žádný relevantní důvod, a to ani pro udělení
tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, ani pro udělení překážek vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona. K uvedenému krajský soud dodal, že nutnost rozhodovat
o překážkách vycestování (resp. o udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
ve znění účinném od 1. 9. 2006) v případě, kdy je žádost zamítána jako zjevně nedůvodná,
je otázkou kterou ani nynější judikatura Nejvyššího správního soudu jednoznačně nevyřešila.
Za této situace krajský soud zastává právní názor, který je v souladu s dřívějším výkladem
uvedených zákonných ustanovení, tj. že rozhodování o překážce vycestování v daném případě,
považuje za nadbytečně a že absence takového výroku v napadeném rozhodnutí nemůže založit
jeho nepřezkoumatelnost. K namítanému porušení citovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) krajský soud uvedl, že tento zákon byl nahrazen v době vydání
napadeného rozhodnutí žalovaného zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád. Z obsahu správního
spisu navíc krajský soud žádné porušení procesních předpisů nezjistil. Podle názoru krajského
soudu si žalovaný opatřil pro své rozhodnutí dostatek potřebných zjištění a skutečností,
a to zejména ze samotné žádosti žalobce o udělení azylu a z provedeného pohovoru zaměřeného
k důvodům této žádosti.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá,
že žalovaný svůj závěr, proč považuje žádost stěžovatele za podanou s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění a tedy nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu, řádným způsobem
nezdůvodnil. Stěžovatel trvá na tom, že důvodem podání kasační stížnosti (stěžovatel má patrně
na mysli podání žaloby) byla odůvodněná obava z pronásledování na Ukrajině ze strany
soukromých osob. Z pozorování řady nevládních organizací ale i státních institucí
(např. organizace Human Rights Watch, Ministerstvo zahraničních věcí USA, Liberty Center)
vyplývá, že situace na Ukrajině je v oblasti vymahatelnosti práva obecně velmi špatná. Justiční
systém trpí korupcí a neúčinností. Vymahatelnost a vynutitelnost práva je neúčinná. Stát v řadě
případů není schopen zajistit svým občanům ochranu před útoky zločineckých skupin.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatel ve své zemi původu necítí bezpečně. Domnívá se,
že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku pronásledování podle §2 odst. 5 zákona
o azylu. Stěžovatel má obavu z pronásledování toliko ze strany soukromých osob a nikoli
ze strany státních orgánů. Státní orgány mu však nejsou schopny zajistit ochranu
před pronásledováním ze strany soukromých osob, které tak představuje pronásledování
ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
otázku výroku o existenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, resp. udělení
doplňkové ochrany. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě byly dány překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu, neboť je v zemi původu pronásledován soukromými osobami,
od kterých mu hrozí nebezpečí fyzických útoků, nelidského či ponižujícího zacházení. Stěžovatel
má za to, že kasační stížnost podstatným způsobem přesahuje jeho vlastní zájmy. Domnívá se,
že v případě, kdy žadatel o azyl má obavy o svoji bezpečnost a o svůj život v zemi původu,
mělo by správním orgánem být o existenci překážky vycestování resp. doplňkové ochrany
rozhodnuto vždy i v případě odmítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu,
neboť podmínky stanovené v odst. 1 a 2 tohoto ustanovení jsou natolik široké, že záleží
na libovůli správního orgánu, zda se rozhodne azyl neudělit či žádost zamítnout jako zjevně
nedůvodnou a vyhnout se tak rozhodování o doplňkové ochraně. Institut překážky vycestování,
resp. doplňkové ochrany je v zákoně o azylu stanoven právě pro osoby, které nesplňují podmínky
pro udělení azylu avšak není je možno z humanitárních důvodů vrátit do země jejich původu.
V takovém případě není podstatné, zda je o žádosti o azyl rozhodnuto tak, že se neuděluje či tak,
že se zamítá jako zjevně nedůvodná. Stěžovatel se domnívá, že by v tomto směru měl být učiněn
judikatorní odklon. Požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu a přiznání
odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a není v rozporu s veřejným zájmem. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2009,
č. j. 61 Az 83/2008 - 89 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak své rozhodnutí tak i rozsudek
soudu pokládá za vydané v souladu s právními předpisy a popřel proto oprávněnost podané
kasační stížnosti. I pro řízení o kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu. K výhradám
stěžovatele ohledně neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a nevztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 téhož zákona, poukázal žalovaný na své vyjádření k žalobě, ve kterém odkázal
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2 Azs 35/2003 - 65, ze kterého vyplývá,
že za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jsou v rozhodnutí
žalovaného nadbytečné výroky o neudělení azylu podle ustanovení §13 a 14 zákona o azylu
a o překážkách vycestování podle §91 téhož zákona. Podle žalovaného je nadto ze správního
spisu patrné, že stěžovatel uváděl jako důvod opuštění své země původu problémy
se soukromými osobami. Politický systém v domovské zemi stěžovatele poskytuje svým občanům
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů ve standardní míře a stěžovatel
v řízení o udělení azylu tuto skutečnost nijak přesvědčivě nevyvrátil. Neobrátil se se žádostí
o pomoc na příslušné státní orgány a ani se nepokusil hledat ochranu jiným způsobem. Žalovaný
uzavřel, že v daném případě stěžovatel podal svou žádost o udělení azylu po pěti letech
od svého příchodu do ČR až v době, kdy obdržel správní a soudní vyhoštění za nelegální pobyt
na území ČR. Podle názoru žalovaného bylo jasně prokázáno účelové podání žádosti o udělení
azylu s cílem vyhnout se uloženému vyhoštění. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnuti,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, v níž vyjádřil přesvědčení,
že pokud má žadatel o azyl obavy o svoji bezpečnost a o svůj život v zemi původu,
mělo by být správním orgánem vždy rozhodnuto o existenci překážek vycestování,
resp. doplňkové ochrany i v případě odmítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona
o azylu.
Důvody, pro které je správní orgán oprávněn zamítnout žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou jsou uvedeny v §16 odst. 1 a 2 zákona o azylu. V posuzovaném případě
byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona
o azylu (ve znění účinném do 31. 8. 2006). Podle tohoto ustanovení se jako zjevně nedůvodná
zamítne i žádost o udělení azylu, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat
o udělení azylu dříve, a pokud žadatel neprokáže opak. Citovaný zákon dále v §28 stanoví:
„Pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince
vztahuje překážka vycestování (§91).“ Uvedená ustanovení byla v dřívější době vykládána (soudy
a správními orgány) tak, že pokud jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné (stanovené v §16 odst. 1 a 2 zákona o azylu), není již potřeba v případě
daného cizince rozhodovat o tom, zda se na něj vztahuje překážka vycestování. Takový výklad
však již byl judikaturou Nejvyššího správního soudu překonán, a to usnesením rozšířeného
senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, které bylo publikováno pod č. 1839/2009 Sb.
NSS, v němž zdejší soud zaujal názor, že „ustanovení §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem "rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje
také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§16 zákona). V tomto případě byl správní orgán
povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“. Rozšířený senát založil své rozhodnutí zejména
na argumentaci, podle níž institut překážky vycestování představoval zákonný výraz zásady
mezinárodního práva non-refoulement, výslovně zakotvené v čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání, případně dovozované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva z čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soulad s těmito závazky vyjádřenými
v uvedených mezinárodněprávních předpisech by pak byl značně narušen,
pokud by bylo přitakáno souhlasu s vyloučením posuzování překážky vycestování za situace,
kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V takovém případě
je tedy správní orgán povinen vyslovit se v rozhodnutí samostatným výrokem o vztažení
či nevztažení překážky vycestování a tento výrok též řádně odůvodnit.
V posuzované věci stěžovatel již ve správním řízení uváděl okolnosti, jimiž odůvodňoval
nemožnost svého návratu do země původu (Zbil kvůli své snoubence před časem
jednoho známého, jehož příbuzní patří ke kriminálním kruhům a pokud by stěžovatele našli,
byl by to jeho konec, neboť by se mu pomstili). Správní orgán však tato tvrzení nehodnotil,
neboť žádost stěžovatele posoudil jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu
a pro nadbytečnost již neposuzoval, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu a nehodnotil překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
neboť aplikace těchto ustanovení se váže k §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito
nebylo. Krajský soud tomuto závěru žalovaného přisvědčil, když k v žalobě vznesené námitce
stěžovatele vyslovil právní názor, že rozhodování o překážkách vycestování v daném případě,
kdy žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, považuje za nadbytečné
a absence takového výroku v napadeném rozhodnutí správního orgánu nemůže založit
jeho nepřezkoumatelnost.
Nutno dále zdůraznit, že otázky návratu do země původu primárně souvisí
nikoli s institutem azylu, ale s institutem překážek vycestování. Posuzování překážek vycestování
je od posuzování podmínek pro udělení azylu odlišné. Udělení azylu podle §12 zákona o azylu
je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6
tohoto zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době
podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu žadatele
ze země původu. Překážky vycestování se naopak vztahují typicky (tedy ne vždy) k objektivním
hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným
skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40, publ. pod č. 260/2004 Sb. NSS). Princip
nutnosti samostatného posuzování překážek vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60) je pak nutno zachovat i v případě, kdy žádost
o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Správní orgán tedy měl povinnost rozhodnout o existenci překážek vycestování
a přesvědčivě se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s otázkou, zda v případě stěžovatele
neexistují skutečnosti, které by zakládaly povinnost aplikovat §91 zákona o azylu.
V rozhodnutí žalovaného však výrok vztahující se k otázce překážek vycestování
zcela chybí. Žalovaný totiž v odůvodnění k předmětné otázce pouze uvedl, že vzhledem k tomu,
že posoudil žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu,
pro nadbytečnost již neposuzoval, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13
a §14 zákona o azylu a nehodnotil překážky vycestování podle §91 téhož zákona, neboť aplikace
těchto ustanovení se váže k ustanovení §12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito
nebylo. Tento nesprávný závěr ale nemůže zhojit skutečnost, že žalovaný nerozhodl o celém
předmětu řízení, což činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. To tím spíše za situace,
kdy žalobce ve správním řízení výslovně vyjádřil důvody, pro něž nesouhlasil se svým návratem
do země původu.
Nejvyšší správní soud tak shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů a pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit
[§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jestliže se krajský soud se závěrem žalovaného o nadbytečnosti
hodnocení překážek vycestování za situace, kdy žalobcova žádost o udělení azylu byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná ztotožnil, pak i jeho rozhodnutí je zatíženo nepřezkoumatelností
spočívající v nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91].
K výše uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že závěr krajského soudu, ke kterému
dospěl v kasační stížností napadeném rozsudku, že nutnost rozhodovat o překážkách vycestování
(resp. o udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu ve znění účinném
od 1. 9. 2006) v případě, kdy je žádost zamítána jako zjevně nedůvodná, je otázkou,
kterou ani nynější judikatura Nejvyššího správního soudu jednoznačně nevyřešila, je nesprávný.
Jak již bylo uvedeno výše, tuto otázku vyřešil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, kde zaujal názor, že „ustanovení §28 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem "rozhodnutí
o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§16
zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“ Tato právní věta
je součástí elektronické databáze judikatury, do níž mají přístup i krajské soudy, resp. jejich soudci
rozhodující ve správním soudnictví. Uvedené usnesení bylo navíc publikováno dne 25. 6. 2009
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1839/2009 Sb. NSS. Je tedy zjevné,
že krajský soud si měl být této judikatury vědom, neboť napadený rozsudek vydal dne 3. 8. 2009,
tedy až poté co byla uvedená právní věta zařazena do evidence judikatury a spolu s textem
uvedeného usnesení rozšířeného senátu byla publikována ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu.
Pro účely dalšího řízení ve věci pak Nejvyšší správní soud obiter dictum poukazuje
na svůj rozsudek ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, v němž podrobně rozvedl,
jakým způsobem se má správní orgán zabývat povinností odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu
k otázce doplňkové ochrany.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal rovněž nesprávné právní posouzení
jeho možného pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu ze strany zločineckých
soukromých osob, v souvislosti s čímž poukazuje na velice špatnou situaci panující v oblasti
vymáhání práva na Ukrajině. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Jak již totiž Nejvyšší správní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, problémy
se soukromými zločineckými osobami nejsou azylově relevantním důvodem. Odkázat
lze např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 – 60, v němž zdejší soud vyslovil,
že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském
státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal
žádost o azyl až po delším pobytu v České republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce
se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Pronásledování
mafií posoudil Nejvyšší správní soud jako problém se soukromými osobami také v rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, www.nssoud.cz. Azylovou irelevantnost problémů
se soukromými osobami, pokud v azylovém řízení nebyla vyvrácena možnost stěžovatele
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, vyslovil Nejvyšší správní soud
např. ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, www.nssoud.cz,
nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu
režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok
na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu;
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, nejdéle po dobu
1 roku; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany
stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému
soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku
nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu