ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.157.2006:67
sp. zn. 5 Afs 157/2006 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
KOPPA, v. o. s., se sídlem v Liberci, Hvězdná 491/21, správce konkursní podstaty úpadce
Textilana a. s., se sídlem v Liberci, Jablonecká 29, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Pintou,
advokátem, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti žalovanému: Finanční úřad v Liberci,
se sídlem v Liberci, tř. 1. máje 97, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 -
26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci společnosti KOPPA, v. o. s. na náhradě
nákladů řízení částku 5712 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce Mgr. Ing. Martina Pinty, advokáta.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Finanční úřad v Liberci domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 – 26, a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále také „krajský soud“) napadeným
rozsudkem ze dne 17. 8. 2006, č. j. 59 Ca 123/2005 - 26, zrušil k žalobě společnosti KOPPA,
v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Textilana a. s., pro nezákonnost rozhodnutí
Finančního úřadu v Liberci (dále též „finanční úřad“) ze dne 17. 10. 2005,
č. j. 183287/05/192913/5300 o reklamaci a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 19. 9. 2005,
č. j. 164320/05/192913/5300, ve věci převedení přeplatku finančního úřadu na dani z přidané
hodnoty za měsíc červenec roku 2005 ve výši 6073 Kč, vykázaného ke dni 5. 9. 2005
na nedoplatek finančního úřadu na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních
požitků, vykázaného ke dni 5. 9. 2005 ve výši 986 272,30 Kč.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z judikatury Ústavního soudu (nálezy
ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 208/05, ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02,
ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04), v nichž Ústavní soud vyslovil odlišný právní názor,
než který ve svém stanovisku ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003 - 225 vyslovil k otázce nakládání
s přeplatky u subjektů nacházejících se v konkursu Nejvyšší správní soud. Krajský soud tedy
vyslovil, že ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je ve vztahu
k §40 odst. 11, §59 a §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „zákon
o správě daní a poplatků“) speciálním ustanovením. Není proto přípustné započtení přeplatku
na nedoplatek u jiné daně v případě, kdy je na daňového dlužníka prohlášen konkurs. Závěry,
vyplývající z judikatury Ústavního soudu, byť se týkaly toliko ustanovení §37a
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění platném do 30. 4. 2004, vztáhl krajský
soud plně i na ustanovení §105 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění platném pro rok 2005 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“),
které bylo v předmětné věci aplikováno finančním úřadem.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný finanční úřad jako stěžovatel
(dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvod uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
zákonnosti jeho postupu podle §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. S poukazem
na toto ustanovení má za to, že po prohlášení konkurzu lze vyměřený nadměrný odpočet vrátit
pouze v případě, pokud daňový subjekt nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkurzu. Dovozuje, že pokud nedojde ke zrušení uvedeného ustanovení
Ústavním soudem, není oprávněn postupovat jinak než zcela v intencích uváděného ustanovení
zákona o dani z přidané hodnoty. Konstatuje, že doposud byla posuzována pouze ústavnost
ustanovení §37a dřívějšího zákona o dani z přidané hodnoty (tj. ve znění platném
do 30. 4. 2004); toto ustanovení však mělo zcela jiné znění a neřešilo výslovně postup pro případ
konkursu tak, jak již nyní stanoví §105 zákona o dani z přidané hodnoty. Stěžovatel proto
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 17. 8. 2006,
č. j. 59 Ca 123/2005 – 26, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce společnost KOPPA, v. o. s. (dále jen „žalobce“) se k podané kasační stížnosti
vyjádřila tak, že rozsudek krajského soudu považuje za souladný se zákonem. Právě naopak
postup stěžovatele považuje za „skryté započtení“, tedy postup, který je v průběhu konkurzního
řízení protiprávným. Odkazuje při tom na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, zejm. na nálezy
ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04
a ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. III. ÚS 24/05. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou a současně mu přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a došel k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
V předmětné věci je sporná otázka zákonnosti postupu stěžovatele jako správce daně
při převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty vzniklého po prohlášení konkursu na úhradu
daňových nedoplatků úpadce vzniklých před jeho prohlášením, tedy otázka přípustnosti
započtení na majetek patřící do podstaty.
V projednávané věci bylo stěžovatelem aplikováno ustanovení §105 zákona o dani
z přidané hodnoty.
Ústavnímu soudu byl doručen dne 19. 6. 2006 návrh Městského soudu v Praze na zrušení
ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona o dani z přidané hodnoty, a to textu „Prohlášením
konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený
nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení
konkursu.“ (dále též jako „napadené ustanovení“). Městský soud tak učinil poté, co v souvislosti
předchozí judikaturou Ústavního soudu a se svou rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2
Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) dospěl k závěru, že ustanovení §105 odst. 1 věta třetí
zákona o dani z přidané hodnoty, jehož má být při řešení věci sp. zn. 11 Ca 253/2005 použito,
je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
V odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze (dále také „městský soud“)
argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, z něhož vyplývá závěr,
že pokud obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkursu a vyrovnání] a nerespektoval tak cíl tohoto zákona, neodůvodněně tak zvýhodnil
jednoho z věřitelů, tedy stát zastoupený finančními orgány. Současně navrhovatel připomíná,
že vztah správce konkursní podstaty a správce daně v daňovém řízení je vztahem
veřejnoprávním. Proto také otázka, zda správce konkursní podstaty má či nemá právo na vrácení
přeplatku na dani, či jakým způsobem má být naloženo s vratitelným přeplatkem,
může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních,
nikoli podle těch, které upravují vztahy soukromoprávní. Taktéž přeplatek na dani ve smyslu
ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků je právním pojmem veřejného práva. V závěru
návrhu Městský soud v Praze shrnuje s poukazem na konstantní rozhodovací praxi Ústavního
soudu, že nesprávnou aplikací normy jednoduchého práva, která v posuzovaném případě
umožňuje neodůvodněné zvýhodnění státu jako jednoho z věřitelů, by došlo k porušení ústavně
zaručeného práva (čl. 11 Listiny) a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené ustanovení zákona
o dani z přidané hodnoty zrušil dnem, který v nálezu stanoví. V průběhu řízení pak Městský soud
v Praze, ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a §95 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, navrhl změnu
původního návrhu, a to, aby Ústavní soud vyslovil, že ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před 1. 1. 2008, tj. ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. (dále též „zákon č. 235/2004 Sb.“ nebo „zákon o DPH“),
bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Svůj návrh Městský soud v Praze odůvodnil skutečností,
že napadené ustanovení bylo zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů,
a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím (dále jen „zákon č. 296/2007 Sb.“), zrušeno,
nicméně jeho zrušení nemění nic na tom, že napadené ustanovení musí být i nadále aplikováno
na právní vztahy, které nastaly za doby jeho platnosti a působnosti.
O podaném návrhu městského soudu rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 9. 12. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 48/06, jehož právním názorem k posuzované otázce vysloveným, je Nejvyšší
správní soud vázán i v projednávané věci, která je po skutkové i právní stránce shodná.
Ústavní soud se již problematikou přípustnosti započtení daňových přeplatků
na dani z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků v případě, že daňovým subjektem
je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, zabýval v řadě svých senátních nálezů,
např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 544/02, II. ÚS 35/05, III. ÚS 648/04, III. ÚS 41/05,
IV. ÚS 408/05). K návrhu Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení §37a
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 588/1992 Sb.“), §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb. a §64 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků se pak Ústavní soud předmětnou problematikou obsáhle zabýval v plenárním
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (dostupný na www.usoud.cz). Závěry, ke kterým Ústavní soud dospěl
ve výše citovaných nálezech, lze pak vztáhnout i na nyní Nejvyšším správním soudem
posuzovanou věc.
Ústavní soud zde předně konstatoval, že z čl. 11 Listiny nelze žádnou interpretací dovodit
zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka v daňových věcech reprezentovaného správcem daně,
která by v případech vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění a přiznávala
mu privilegované postavení vůči ostatním konkursním věřitelům v souvislosti se započtením
daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku.
Otázkou možnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky,
tj. zda ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání může jako ustanovení
předpisu soukromoprávního zakotvit nepřípustnost takového započtení vedle soukromoprávních
pohledávek i u pohledávek veřejnoprávních, vznesenou navrhovatelem i v nyní posuzované věci,
se Ústavní soud podrobně zabýval ve shora zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135), na který odkazuje i krajský soud. Jak v tomto nálezu
Ústavní soud uvádí, nelze z dosavadní judikatury Ústavního soudu v tomto směru vyvodit
zobecnění ohledně vyloučení možnosti vzájemného započtení soukromoprávních
a veřejnoprávních pohledávek. Posouzení přípustnosti takovéhoto započtení odvisí od konkrétní
pozitivněprávní úpravy, přičemž lze v této souvislosti odkázat na právní názor obsažený v nálezu
Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 14. října 1932, č. 15.605 (Boh. A 10072/32),
dle něhož „k tomu, aby právního institutu kompensace, zavedeného v právu soukromém,
mohlo být použito též v oboru práva veřejného, je zapotřebí zvláštního právního předpisu“.
V otázce, zda za takovýto zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek
lze považovat i ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV, vyšel Ústavní soud z konstatování,
že v případě konfliktu dvou úprav jednoduchého práva stejného stupně právní síly, jež nota bene
nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je určení toho, která je úpravou obecnou a která
speciální, dáno předmětem řízení (jenž je vymezen procesním návrhem). Obecnou je tedy právní
úprava, jež z pohledu práva jednoduchého prima facie návrhem vymezený předmět řízení reguluje.
V uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04, stejně jako v plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 12/06, Ústavní soud, vycházeje ze zásady priority ústavně konformní interpretace
jednoduchého práva, dospěl k závěru, dle něhož ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV
je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové
má proto ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV v pozici speciální úpravy přednost před úpravou
obecnou obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků, přičemž ústavně konformním výkladem uvedených ustanovení
dochází k naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání.
Ústavní soud, s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, při posuzování obsahu
napadeného ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb. z hlediska jeho souladu s ústavním
pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy] mimo jiné konstatoval:
„24. (...) Nyní posuzovaný návrh se vztahuje k právní úpravě daně z přidané hodnoty stanovené
navazujícím zákonem č. 235/2004 Sb. účinným od 1. 5. 2004. Předmětná pozdější právní úprava v ustanovení
§105 odst. 1 větě třetí zákona o dani z přidané hodnoty oproti předchozí právní úpravě výslovně stanovila,
že „prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený
nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu“.
Zákonodárce tak pro období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007 (tj. do novely provedené zákonem
č. 296/2007 Sb.) upravil započtení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku kogentní normou
neponechávající správci daně jiný možný postup secundum et intra legem než ukládá napadené ustanovení,
tj. stanovil povinnost správci daně vrátit po prohlášení konkursu plátci vyměřený nadměrný odpočet jen pokud
tento nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.
25. Napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím
zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o DPH novelizovány rovněž insolvenční zákon, zákon
o správě daní a poplatků a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona
č. 296/2007 Sb. se k novelizaci zákona o DPH uvádí, že navazuje na změny promítnuté v textu návrhu novely
zákona o správě daní a poplatků, přičemž tyto změny důvodová zpráva charakterizuje potřebou definovat daňové
nedoplatky pro účely insolvenčního řízení. Zrušení napadeného ustanovení zákona o DPH zákonem
č. 296/2007 Sb. je explicitním vyjádřením úmyslu zákonodárce s účinností pro futuro. V souvislosti
s tímto zrušením napadeného ustanovení, k němuž došlo až po podání posuzovaného návrhu Ústavnímu soudu,
změnil Městský soud v Praze svůj původní návrh a navrhl vyslovení protiústavnosti nyní již derogovaného
předmětného ustanovení.
26. Podstatou návrhu je tvrzení navrhovatele, že s ohledem na jeho vázanost zákonem,
a tedy i napadeným ustanovením, nemůže za období platnosti a působnosti předmětného ustanovení ochránit
vlastnická práva konkursních věřitelů s ohledem na zvýhodněné postavení státu jako jednoho z konkursních
věřitelů a napadené ustanovení proto shledává v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. V souvislosti s navrhovatelem tvrzenou neústavností napadeného ustanovením je třeba se předmětným
ustanovením zabývat v jeho vzájemném vztahu k ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV, tak jak to vyplývá
i z navrhovatelova přesvědčení, že neústavnost napadeného ustanovení spočívá v jeho aplikaci na jím souzený
případ úpadce podléhající režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud při posuzování vzájemného
vztahu výše uvedených právních ustanovení vychází především z ústavně zakotvených základních práv tak,
jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy). Primát jednotlivce před státem (čl. 1 Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních
práv s obecným zájmem státu.
28. Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným ustanovením dotčena,
je chráněno čl. 11 Listiny. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý právo
vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedeného ustanovení
Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. V posuzované věci však
aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a předmětné
ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech správce daně, přiznávala privilegované postavení
oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil
zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění
jeho pohledávek podle ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší
než u ostatních konkursních věřitelů. Ústavní soud se v tomto závěru shoduje se svými již dříve učiněnými závěry
ve shora citovaných nálezech, na jejichž argumentaci pro stručnost odkazuje.
29. Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat od svých závěrů přijatých v uvedených nálezech
ani pokud jde o stěžovatelem namítané přesvědčení, že otázka vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty může
být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních. Ve zmíněném nálezu
sp. zn. III. ÚS 648/04 Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV
je zvláštním právním předpisem ve vztahu k ustanovením zákona o správě daní a poplatků zakotvujícím
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek
a jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou
ve zmíněných ustanoveních zákona o správě daní a poplatků (viz již dříve provedená rekapitulace dosavadní
judikatury). Uvedenou argumentací lze dospět k obdobnému závěru i v nyní posuzované věci, pokud jde o vztah
ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV a napadeného ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona o DPH.
30. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní
interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V posuzovaném návrhu
napadené ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona o DPH představuje kogentní úpravu, kterou nelze
překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně)
se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.
31. Vycházeje z výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru,
že ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
před novelizací provedenou zákonem 296/2007 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát svým povinnostem
při ochraně základních práv a svobod konkursních věřitelů při přezkoumání rozhodnutí správce daně o započtení
daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku ve správním soudnictví, což představuje nerespektování
principů zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto návrhu navrhovatele podle čl. 95 odst. 2
Ústavy vyhověl s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné
moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení
neaplikovat.“
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nemohl dospět k jinému závěru,
než k tomu, že se stěžovatel dopustil nezákonnosti, naložil-li s přeplatkem, který vznikl žalobci
v důsledku uplatnění nadměrného odpočtu, postupem podle ustanovení §64 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků a ustanovení §105 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty jej použil
na úhradu jiných daňových nedoplatků žalobce, a přitom nevzal v úvahu ustanovení
§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání; tím se dopustil nepřípustného započtení
pohledávky a zvýhodnění oproti jiným věřitelům.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů rozhodl o kasační stížnosti tak,
že ji jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Rozhodoval při tom bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce - firma KOPPA, v. o. s. ve věci úspěch měla a má proto právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před kasačním soudem. Nejvyšší správní soud
proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5712 Kč, kterou představují náklady
zastoupení advokátem (dva úkony právní služby po 2100 Kč za jeden úkon podle ustanovení §7
a §9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (převzetí a příprava
zastoupení, vyjádření ke kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a/ a d/citované
vyhlášky), dva režijní paušály po 300 Kč za jeden paušál podle ustanovení §13 odst. 3 uvedené
vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 912 Kč (§37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a/
zákona č. 235/2004 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu