ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.100.2008:161
sp. zn. 5 As 100/2008 - 161
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: ILBAU spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Na Bělidle 198/21, zastoupeného
JUDr. Martinem Michňákem, advokátem se sídlem Kolín, Karlovo náměstí 76, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2,
za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) NEXIMA, a. s. se sídlem Praha 5 – Řeporyje,
K Třebonicům 100, zastoupené JUDr. Lubomírem Vojvodíkem, advokátem se sídlem Praha 1,
Opletalova 41, 2) M. V., zastoupená Ing. J. C., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 6 Ca 174/2007 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení: 1) NEXIMA, a. s. a 2) M. V. n e m a j í právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného stavebního odboru Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
28. 4. 2004, č. j. MHMP – 182404/2003/OST/Pi/Hn (dále jen „rozhodnutí žalovaného“),
kterým bylo změněno rozhodnutí stavebního odboru Úřadu městské části Praha 13 ze dne
6. 10. 2003, č. j. VYS-Rep 100-4076/03-Kř-Ros, ve věci nařízení odstranění stavby betonárky
postavené na části pozemku č. parc. 64/1, k. ú. Řeporyje, v severozápadní části areálu firmy
NEXIMA, a. s., při ulici k Třebonicům, v Praze 5, bez stavebního povolení.
Městský soud nejprve rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 6 Ca 132/2004 - 73 rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost. Nesrozumitelnost rozhodnutí městský soud spatřoval v tom, že žalovaný
napadeným rozhodnutím jednak měnil výrok prvostupňového rozhodnutí správního orgánu
a současně ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, že v ostatním se výrok napadeného
prvostupňového rozhodnutí potvrzuje.
Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j.
5 As 11/2006 - 100 rozsudek městského soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 6 Ca 132/2004 - 73
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
dovodil, že shora uvedený nedostatek nepředstavuje důvod pro to, aby napadené správní
rozhodnutí muselo být považováno za nepřezkoumatelné.
Městský soud se proto v dalším řízení zabýval žalobou věcně a napadené správní
rozhodnutí přezkoumal v rozsahu žalobních bodů.
V nyní napadeném rozsudku městský soud žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl
k závěru, že byly dány podmínky pro vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby podle
ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a že žaloba nebyla
podána důvodně.
Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu spočívajícího
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že opatření stavebního úřadu ze dne 17. 3. 1999
a ze dne 23. 3. 2001, kterým bylo stavebním úřadem sděleno, že technologické zařízení není
stavbou a nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení, bylo zrušeno rozhodnutím ze dne
29. 7. 2002 a ze dne 7. 11. 2002 nesprávně.
Stavebnímu úřadu byl totiž dle stěžovatele znám charakter zamýšlených prací, v nichž
modernizace betonárky spočívala, a to jak na základě ohlášky, tak na základě místních šetření.
Ve smyslu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2001, č. j. 31 Ca 241/2000
- 20, je určení, zda se jedná o stavbu či nikoliv v pravomoci stavebního úřadu. Ten svým
opatřením ze dne 23. 3. 2001 rozhodl, že se o stavbu nejedná a na základě tohoto opatření
stavebního úřadu stěžovatel betonárku modernizoval. Dle stěžovatele je v rozporu s principem
právní jistoty, aby bylo následně poté, co žalobce betonárku v dobré víře v souladu s opatřením
stavebního úřadu nemalými náklady modernizoval, požadováno její odstranění. Stěžovatel
má za to, že rozhodnutí, jímž bylo opatření zrušeno, bylo nesprávné a nezákonné.
Dle stěžovatele je nepřípustné, aby byla nařízením odstranění stavby (jako faktického
důsledku zrušení uvedeného opatření ze dne 23. 3. 2001) dotčena ve velmi podstatné míře práva
nabytá v dobré víře ve sdělení stavebního úřadu.
Jako další kasační námitku stěžovatel uvádí, že se městský soud nezabýval jeho žalobní
námitkou spočívající v tom, že se odvolací správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí
nezabýval jeho námitkou, že stavební úřad rozhodl (opatřením ze dne 23. 3. 2001), že se o stavbu
nejedná, přestože před vydáním uvedeného opatření mu bylo známo jak umístění betonárky, tak
charakter prací, v nichž bude modernizace spočívat, a to jednak ze skutečností uvedených
v ohlášce (ze dne 13. 3. 2001), a jednak (a to především) z provedených místních šetření.
Městský soud v napadeném rozhodnutí nevzal v potaz žalobní námitku, že sám stavební
úřad na základě znalosti konkrétních skutečností (z ohlášky a místního šetření) ve svém
původním opatřením rozhodl, že není třeba stavebního povolení ani ohlášení, že se nejedná
o stavbu.
Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací městského soudu, že jednak bylo opatření
zrušeno a jednak sdělením bylo reagováno na ohlášení takových prací, které nejsou shodné
se skutečně provedenou stavbou.
Dle stěžovatele není pravdou, že by předmětné zařízení bylo umístěno jinde a jinak, než
bylo uvedeno v ohlášení, a že by stavební úřad před vydáním opatření nedisponoval správnými
a kompletními informacemi o ohlášeném záměru. Stavebnímu úřadu byly známy veškeré
pravdivé informace. Pro změnu stanoviska co se charakteru prováděných prací jako stavby týče
a pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby nebyl zákonný podklad. Stěžovatel má dále za to,
že v posuzované věci je nutno vzít v potaz jeho dobrou víru.
Dle stěžovatele vzhledem k okolnostem konkrétního případu by nařízení odstranění
stavby bylo v rozporu s dobrými mravy. Kasační stížnost poukazuje v této souvislosti
na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. Cdo 432/2002,
dle kterého je třeba účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby hodnotit vždy s přihlédnutím
ke všem okolnostem a k povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud
musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy, kdy
se přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla
…. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním
stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Městský soud měl dle názoru stěžovatele
celou věc posoudit v intencích výše uvedeného judikátu.
Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
10. 4. 1996, č. j. 10 Ca 70/96 - 25, podle něhož posouzení charakteru stavby v tom smyslu, zda
se jedná o stavbu jednoduchou, je otázkou právní, soudem přezkoumatelnou. Hodnocení jejich
technických znaků a stavebně technického uspořádání je otázkou odbornou, jejíž přezkoumání
soudu nenáleží.
Další pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje v nesprávném posouzení právní
otázky, že není vadou, pro kterou by bylo třeba napadené správní rozhodnutí zrušit, jestliže
se žalovaný znaleckými posudky P. R. a Ing. P. H. detailně nezabýval, neboť na posouzení věci
závěry v nich vyslovené nemohly mít žádný vliv. Dle stěžovatele se jedná o hodnocení
technických znaků a stavebně technického uspořádání, tedy otázku odbornou a městský soud se
stejně jako žalovaný, měli těmito znaleckými posudky detailně zabývat a vzít je v potaz ve smyslu
rozsudku výše uvedeného.
Stěžovatel má za to, že v daném případě nebyly ani splněny podmínky dané ustanovením
§88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona k možnosti uložit odstranění stavby, neboť stěžovatel
svůj záměr předestřený stavebnímu úřadu realizoval zcela v souladu s opatřením stavebního
úřadu a v době realizace pro něj dle sdělení stavebního úřadu žádná povinnost opatřit si stavební
povolení nevyplývala, rovněž oznámení nebylo třeba.
V kasační stížnosti stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal podané
kasační stížnosti odkladný účinek, neboť demontáž, montáž a následné uvedení do provozu
předmětného zařízení je finančně náročnou operací v řádech miliónů korun.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádření, ve kterém uvedl, že podle jeho
názoru a názoru městského soudu je předmětná betonárka stavbou, neboť jde o stavební dílo,
výsledek stavební činnosti, které vzniklo montáží jednotlivých segmentů (tj. nosná rámová
ocelová konstrukce, opláštění a zastřešení technologické části, zásobní sila, montované opěrné
stěny skladového hospodářství štěrkopísků a kameniva, buňka velínu, sklad příměsí do betonu,
nádrže recyklačního zařízení), které byly na místě osazeny, upraveny, připojeny a vybaveny
technologií a celé stavební dílo bylo napojeno na areálové rozvody vody a elektřiny. Žalovaný
je tak názoru, že městský soud posoudil správní uvážení stavebního úřadu, zda je betonárka
stavbou, jako uvážení v souladu s vymezením pojmu „stavba“ stavebním zákonem v ustanovení
§139b) odst. 1 stavebního zákona, kde se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele
na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Předmětná betonárka byla dle
žalovaného postavena na místě, kde se předtím žádná stavba nenacházela. Jde tedy o nově
provedenou a umístěnou stavbu, jelikož provedením předmětné betonárky nedošlo ke změně
stávající stavby. Dle ustanovení §55 odst. 1 stavebního zákona se stavební povolení vyžadovalo,
pokud stavební zákon a prováděcí předpisy k němu nebo zvláštní předpisy nestanovily jinak.
V daném případě stavebník tuto stavbu zrealizoval a již více jak 6 let užívá bez povolení
stavebního úřadu, neboť realizaci nové betonárky nebylo možné podřadit pod udržovací práce,
stavební úpravy či drobné stavby (§139b odst. 7 a 8) jako stavby podléhající ohlášení (ustanovení
§55 odst. 2 a 3 stavebního zákona), ani nešlo o objekt z ohlašovacího či povolovacího režimu
vyloučený (ustanovení §56 stavebního zákona). Zahájení řízení o odstranění stavby tak bylo
oprávněné. Takovéto řízení může dle stavebního zákona být ukončeno dodatečným povolením
stavby či nařízením jejího odstranění. Jelikož o dodatečné povolení nebylo požádáno, bylo
v souladu se stavebním zákonem nařízeno odstranění předmětné stavby.
Tvrzení stěžovatele, že stavba byla řádně ohlášena považuje žalovaný za nepravdivé.
Podané „ohlášení“ nemělo náležitosti ohlášení uvedené v ustanovení §10 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ve znění vyhlášky č. 492/2002 Sb., proto bylo souhlasné sdělení stavebního úřadu k tomuto ohlášení pro nezákonnost
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 7. 11. 2002 č. j. VYS-STAP.4057/02-TH-Rozh. zrušeno
(toto rozhodnutí nebylo stěžovatelem nijak napadeno). Dle žalovaného nelze „nezákonně“
ohlásit změnu části stávajícího objektu a domnívat se po obdržení „nezákonného“ souhlasného
sdělení stavebního úřadu, že mohu v dobré víře postavit nový objekt na základě takového
ohlášení v území, kde dle tehdy platného i současného územního plánu takový objekt postavit
nelze. Původní betonárka, ke které se vztahovalo ohlášení, byla umístěna v jiné části areálu a dle
technické zprávy ověřené stavebním úřadem dne 29. 6. 1983 sloužila pouze pro havarijní případ
dodávky hotové betonové směsi, nikoliv k řádné každodenní výrobě maltových směsí. K tvrzení
stěžovatele, že předmětná betonárka byla nesprávně věcně posouzena a že nebyly vzaty v potaz
znalecké posudky, které sdělují, že mobilní zařízení pro výrobu maltových směsí není stavbou,
žalovaný konstatuje, že posouzení zda jde či nejde o stavbu, je plně v kompetenci stavebního
úřadu.
K návrhu na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti žalovaný uvádí, že není
splněna podmínka souladu s veřejným zájmem, který je v dané věci jednoznačně určen územním
plánem.
Ke kasační stížnosti stěžovatele podal vyjádření také zástupce osoby na řízení zúčastněné
p. M. V., v němž např. uvedl, že na daném místě s funkčním využitím pro služby a nerušící
výrobu se betonárky dle územního plánu nesmí stavět a zřejmě proto se ve stavebním ohlášení ze
dne 13. 3. 2001 hovoří pouze o výměně mísícího zařízení pro výrobu maltových směsí nikoliv
betonárce. Ohlášení obsahovalo řadu dalších nedostatků a zavádějících údajů. V ohlášení chybí
např. údaj o č. parcely a katastrálním území, kde má být zařízení umístěno a zákres stavby do
snímku katastrální mapy. Při ohlášení nebyly dodány projektové výkresy budované betonárky a
tvrzení, že jde o zařízení na výrobu maltových směsí o menší kapacitě nebylo ničím doloženo.
Další nepravdou v ohlášení je, že nové zařízení je ekologické, neprašné a hlučné. Hlučnost
provozu betonárky je dána jednak vysokými nároky na přepravu ohromného množství hmot –
jak dovoz materiálu, tak i odvoz betonu těžkou nákladovou dopravou – přeprava stovek tun
materiálu za den. Velký hluk vzniká i při sypání štěrku do plechových násypek betonárky a také
z provozu nakladače. Prašnost je dána jak dopravou, tak úniky cementu při přečerpávání, což je
pro životní prostředí zvláště nebezpečné. Další nepravdivé tvrzení v ohlášení je, že „strojní
zařízení“ je dostatečně vzdáleno od potoka i nejbližších obydlí. Nejbližší obydlí je vzdáleno 30
metrů od betonárky. Ohlášením tak byl stavební odbor de facto uveden v omyl. K tvrzení
stěžovatele, že nová mobilní míchačka má menší kapacitu než původní stará betonárka, což
přináší snížení dopravy, osoba na řízení zúčastněná uvádí, že stěžovatel zapomněl zdůraznit, že
stará betonárka byla již předtím řadu let mimo provoz – nepotřebovala tedy ani žádnou dopravní
obslužnost. Nedá se hovořit o kontinuitě výroby betonu a nahrazení starého zařízení novým, ale
jde o stavbu nové betonárky na jiné parcele s jiným parcelním číslem a na místě, kde to územní
plán nepřipouští.
K tvrzení stěžovatele o postavení betonárky v dobré víře a odstranění stavby v rozporu
s dobrými mravy, osoba na řízení zúčastněná ve svém vyjádření uvádí, že i kdyby v roce 2001
stěžovatel betonárku skutečně postavil v dobré víře, nemohl tak již učinit v roce 2003, kdy byla
tato betonárka zcela od základů „modernizována“. Podstatné je, že tato neohlášená přestavba
proběhla v době, kdy již bylo zahájeno řízení o odstranění stavby a stěžovatel tedy nejednal
v dobré víře a de facto jednal v rozporu s dobrými mravy, neboť již věděl, že na tomto místě
nesmí betonárky být.
K žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti osoba na řízení
zúčastněná konstatuje, že nelze zohledňovat jen ekonomickou stránku věci, ale je nutné
prosazovat celospolečenské zájmy – dodržování územního plánu, ochrana životního prostředí
i zdraví lidu. Rozsudek městského soudu vzhledem k výše uvedeným skutečnostem osoba
na řízení zúčastněná považuje za zcela správný.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem shrnuje ze správního spisu vyplývající následující
skutečnosti: Odbor výstavby Místního úřadu městské části Praha 13 opatřením ze dne 17. 3. 1999
schválil skutečné provedení vyjmenovaných staveb, mezi kterými je uvedeno i betonové mísící
jádro. Dne 13. 3. 2001 došlo stavebnímu úřadu ohlášení společnosti HLADÍK-STAPO s. r. o.,
že v areálu v Praze 5 – Řeporyjích dojde k výměně starého mísícího zařízení pro výrobu
maltových směsí za nové, které je v mobilním provedení a spočívá ve třech maloobjemových
silech a dvou mobilních buňkách na kovových stojanech, ve kterých je umístěno míchací zařízení.
Na toto ohlášení reagoval stavební úřad sdělením ze dne 23. 3. 2001, že technologické zařízení
není stavbou a nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení. Výkon opatření ze dne 17. 3. 1999 byl
pozastaven rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 28. 6. 2002 a poté
stavební úřad rozhodnutím ze dne 29. 7. 2002 podle §112 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb.,
o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, opatření ze dne 17. 3. 1999 zrušil. Výkon
opatření ze dne 23. 3. 2001 byl pozastaven rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy
ze dne 16. 10. 2002 a poté stavební úřad rozhodnutím ze dne 7. 11. 2002 podle §112 odst. 2
zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, opatření ze dne
23. 3. 2001 zrušil.
Dne 16. 9. 2002 vydal stavební úřad oznámení o zahájení řízení podle ustanovení §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona, o odstranění stavby mísícího jádra maltových směsí
na pozemku č. parc. 64/1, k. ú. Řeporyje, při ulici K Třebonicům, v Praze 5. Dne 24. 2. 2003
vydal stavební úřad pod č. j.: VYS-Rep 100-755/03-K-Ros rozhodnutí, kterým nařídil vlastníkovi
stavby společnosti ILBAU spol. s r. o. odstranění stavby mísícího jádra maltových směsí včetně
rozvodů elektroinstalace a vody, postavené na části pozemku č. parc. 64/1, k. ú. Řeporyje,
v severozápadní části areálu firmy NEXIMA, a. s, při ulici k Třebonicům, v Praze 5, postavené
bez stavebního povolení. Toto rozhodnutí bylo k odvolání společnosti ILBAU, spol. s r. o.
zrušeno rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 17. 6. 2003 č. j.: MHMP-
54721/2003/VYS/Pi/Hn a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Důvody
pro zrušení prvostupňového rozhodnutí spatřoval odvolací orgán v nesprávném postupu
při vymezování okruhu účastníků řízení, v nedostatečném a nejednoznačném označení
odstraňované stavby a v nevyřešení dalších objektů v části areálu.
Po provedeném ústním jednání ze dne 21. 8. 2003 stavební úřad vydal dne 6. 10. 2003
rozhodnutí č. j.: VYS-Rep 100-4076/03-Kř-Ros, kterým podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona nařídil vlastníkovi stavby společnosti ILBAU spol. s r. o. odstranění stavby
betonárky postavené na části pozemku č. parc. 64/1, k. ú. Řeporyje, v severozápadní části areálu
firmy NEXIMA, a. s., při ulici K Třebonicům, v Praze 5, bez stavebního povolení. K posouzení
otázky, zda je betonárka stavbou či nikoliv, uvedl stavební úřad s odkazem na §139b odst. 1
stavebního zákona, že při posuzování díla se nebere zřetel na jeho technické provedení nebo účel.
O stavbu se jedná, jde-li o stavební dílo, tedy výsledek činnosti – provádění stavebních nebo
montážních prací. Pro určení, zda se jedná o stavbu, rovněž není rozhodné, zda jde o věc
movitou či nemovitost. V daném případě je betonárka stavebním dílem, vzniklým smontováním
jednotlivých segmentů, které byly na místě osazeny, upraveny, připojeny a vybaveny technologií,
a celé toto stavební dílo bylo napojeno na areálové rozvody vody a elektřiny. Betonárku je dle
stavebního úřadu tedy třeba považovat za stavbu ve smyslu stavebního zákona.
Stěžovatel podal proti shora uvedenému rozhodnutí o nařízení odstranění stavby
odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2004 č. j.:
MHMP-182404/2003/OST/Pi/Hn. Odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí změnil tak,
že z části výroku vymezující části odstraňované stavby vypustil text „oplocení, tj. část pletiva
s betonovou podezdívkou, oddělující betonárku od ostatních ploch areálu“. Dále vypustil
podmínky pro odstranění stavby č. 3 a č. 4 a čísla závazných podmínek pro odstranění stavby
č. 5, 6, 7 nahradil čísly 3, 4, 5.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že odvolatel jako stavebník stavby, která
je předmětem tohoto řízení o odstranění stavby, nepožádal o dodatečné povolení stavby,
ač o této možnosti byl poučen a neprokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem.
Po výše uvedeném shrnutí obsahu správního spisu již Nejvyšší správní soud přistoupil
k samotnému posouzení jednotlivých kasačních námitek:
Úvodem v posuzované věci Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyjádřit
se k namítané nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu zrušujících opatření stavebního úřadu
ze dne 17. 3. 1999 a ze dne 23. 3. 2001, a to rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 29. 7. 2002
a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 7. 11. 2002 podle ustanovení §112 odst. 2 zákona
č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud v nyní probíhajícím řízení přezkoumává zákonnost napadeného
rozsudku městského soudu či případné vady řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
o nařízení odstranění stavby před městským soudem. V tomto řízení o kasační stížnosti nemůže
Nejvyšší správní soud přezkoumávat zákonnost či nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu
o zrušení opatření stavebního úřadu. Nejedná se totiž o úkon správního orgánu, který by zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neumožňoval žalobci
napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s.
Žalobce-stěžovatel takovou možnost měl, avšak jak tvrdí žalovaný a stěžovatel v tomto směru
jeho tvrzení nezpochybňuje, takové možnosti nevyužil.
Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné,
neboť předmětná „betonárka“ není stavbou, dále, že stavební úřad na základě ohlášení
a místního šetření vydal stanovisko, že technologické zařízení nevyžaduje stavební povolení ani
ohlášení, a že stavební úřad disponoval pravdivými informacemi, protože není pravdou,
že realizace „betonárky“ proběhla jinak a jinde, než bylo stavebnímu úřadu ohlášeno. Stěžovatel
argumentuje také dobrou vírou a nařízením odstranění stavby v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatel v kasační stížnosti sice jako stížní námitku uvádí nesprávné posouzení právní
otázky městským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., a to právní otázky, zda je předmětná „betonárka“ stavbou. Stěžovatel však zůstal pouze
u obecného tvrzení o nesprávném posouzení uvedené právní otázky, svou námitku nijak
nerozvedl a neuvedl, v čem městský soud ve svém názoru pochybil, či proč je jeho závěr
nesprávný.
K otázce, zda je předmětná „betonárka“ stavbou, městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl: „Pro posouzení věci není rozhodné, že se jedná o mobilní zařízení, rozhodující
je posouzení provedení celého zařízení, které svým charakterem je stavebním dílem (nosná konstrukce, opláštění,
montované stěny, připojení na rozvody). Při budování „betonárky“ šlo o činnost, při které byly využity různé
materiály a jejímž výsledkem byl vznik daného objektu. Jak lze dovodit z popisu stavby, nejedná se pouze
o umístění samotného mísícího zařízení, když míchačka je opláštěná a zastřešená, souvisí s ní skladové
hospodářství surovin a je napojena na areálové rozvody vody a elektřiny. Odstraňovaná stavba tedy vznikla jako
výsledek stavební činnosti.“
Výše uvedený závěr městského soudu, že předmětná „betonárka“ je stavbou ve smyslu
stavebního zákona považuje Nejvyšší správní soud za správný.
Více se ke stížní námitce nesprávného posouzení otázky, zda je předmětná „betonárka“
stavbou, Nejvyšší správní soud nevyjádřil, a to z důvodu, že stěžovatel tuto námitku uplatnil
pouze v obecné rovině, bez uvedení jakékoliv argumentace.
Odlišná je již situace u další kasační argumentace stěžovatele, že stavební úřad na základě
ohlášení a místního šetření vydal stanovisko, že technologické zařízení není stavbou a nevyžaduje
stavební povolení ani ohlášení, a že stavební úřad disponoval pravdivými informacemi a není
pravdou, že realizace „betonárky“ proběhla jinak a jinde, než bylo stavebnímu úřadu ohlášeno.
Městský soud k této otázce v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku uvedl, že „Pokud
žalobce v žalobě poukazoval na to, že opatřením stavebního úřadu ze dne 23. 3. 2001 mu bylo sděleno,
že zamýšlené zařízení nevyžaduje ani stavební povolení ani ohlášení a že stavebnímu úřadu byl před vydáním
tohoto opatření znám stav věci, k tomu je třeba uvést, že jednak toto opatření bylo před vydáním napadeného
rozhodnutí zrušeno a jednak tímto sdělením bylo reagováno na ohlášení takových prací, které nejsou shodné
se skutečně provedenou stavbou. Nesprávný postup stavebního úřadu po ohlášení neznamená, že by nemělo
a nemohlo být nařízeno odstranění díla, když stavební úřad dospěl k závěru, že se jedná o stavbu a že tato stavba
byla postavena bez stavebního povolení.“
Nejvyšší správní soud neshledal pravdivým tvrzení stěžovatele, že záměr předestřený
stavebnímu úřadu realizoval zcela v souladu s opatřením stavebního úřadu, neboť naopak
považuje za podstatné to, že stěžovatel svůj záměr nerealizoval v souladu s ohlášením, kde
o nosné konstrukci, opláštění a zastřešení technologické části, montovaných opěrných stěnách
skladového hospodářství a napojení na rozvody vody a elektřiny nebyla vůbec zmínka.
V písemnosti označené jako „Stavební ohlášení“ došlé stavebnímu úřadu je uvedeno, že „dojde
k výměně starého mísícího zařízení pro výrobu maltových směsí za nové, které je v mobilním
provedení a spočívá ve třech maloobjemových silech a dvou mobilních buňkách na kovových
stojanech, ve kterých je umístěno míchací zařízení“. Ohlášení neobsahuje žádný nákres a ani
v něm není uvedeno označení parcely (respektive části parcel, nebo více parcel), na které
se výměna uskuteční. Ze slovního popisu, který toto ohlášení obsahuje, nelze vyvodit jiný závěr,
než že dojde k výměně starého mísícího zařízení pro výrobu maltových směsí za nové. Tomuto
jasnému textu odpovídá odpověď stavebního úřadu ze dne 23. 3. 2001, že technologické zařízení
není stavbou a nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení. Ohlášením došlým stavebnímu úřadu
dne 13. 3. 2001 nebyla ohlášena ta stavba, kterou následně stěžovatel realizoval a stěžovateli tedy
nevzniklo právo stavby tak, jak ji realizoval. Ohlášení stavebnímu úřadu upravoval stavební zákon
v §57. V odst. 1 stanovil, že stavebník [§139 písm. d)] drobných staveb, stavebních úprav
a udržovacích prací uvedených v §55 odst. 2 a 3 je povinen jejich provedení předem písemně
ohlásit stavebnímu úřadu. Stavební úřad může stanovit, že ohlášenou drobnou stavbu, stavební
úpravu nebo udržovací práce lze provést jen na základě stavebního povolení. V odst. 2 stanovil,
že ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu a udržovací práce může stavebník provést jen
na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. Pokud
toto sdělení nebude stavebníkovi oznámeno do 30 dnů ode dne ohlášení anebo stavební úřad
v téže lhůtě nestanoví, že ohlášená drobná stavba, stavební úprava či udržovací práce podléhá
stavebnímu povolení, může ji stavebník provést. Právo stavby na základě ohlášení tedy mohlo
vzniknout, za podmínek v zákoně stanovených, jen u drobné stavby, stavebních úprav
a udržovacích prací. V daném případě nešlo o drobnou stavbu. Podle §139b stavebního zákona
odst. 7 drobnými stavbami jsou stavby, které plní doplňkovou funkci ke stavbě hlavní,
a to a) stavby s jedním nadzemním podlažím, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 16 m2
a výška 4,5 m, b) podzemní stavby, pokud jejich zastavěná plocha nepřesahuje 16 m2 a hloubka 3
m. Podle odst. 8 za drobné stavby se považují také a) stavby na pozemcích určených k plnění
funkcí lesa, sloužící k zajišťování provozu lesních školek nebo k provozování myslivosti, pokud
jejich zastavěná plocha nepřesahuje 30 m2 a výška 5 m, b) oplocení, c) připojení drobných staveb
na rozvodné sítě a kanalizaci stavby hlavní, d) nástupní ostrůvky hromadné veřejné dopravy,
přejezdy přes chodníky, propustky apod. Nešlo také o stavební úpravu nebo o udržovací práce.
Ze správního spisu nevyplývá, že by se mezi ohlášením vlastníka areálu ze dne 9. 3. 2001
a vydáním stanoviska stavebního úřadu dne 23. 3. 2001 konalo místní šetření zmiňované
stěžovatelem. Stěžovatel místní šetření nijak nekonkretizoval, neuvedl ani datum jeho údajného
konání.
Nelze ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že stavebnímu úřadu byly známy veškeré
pravdivé informace o ohlášeném záměru, a že veškeré potřebné informace a charakteristiky
prováděné modernizace mu byly známy již z původního ohlášení a šetření před vydáním
původního opatření. Ze správního spisu tyto stěžovatelem tvrzené skutečnosti totiž nevyplývají.
Ke stěžovatelem namítanému dotčení na právech nabytých v dobré víře Nejvyšší správní
soud uvádí, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o dobré víře stěžovatele z již výše
uvedeného důvodu, že ohlášení vlastníka areálu ze dne 9. 3. 2001 (došlé stavebnímu úřadu dne
13. 3. 2001) bylo v rozporu s realizovaným dílem (o nosné konstrukci, opláštění a zastřešení
technologické části, montovaných opěrných stěnách skladového hospodářství a napojení
na rozvody vody a elektřiny nebyla v ohlášení vůbec zmínka).
K tvrzení stěžovatele, že není pravdou, že realizace „betonárky“ proběhla jinde, než bylo
stavebnímu úřadu ohlášeno, Nejvyšší správní soud zjistil, že v ohlášení vlastníka areálu ze dne
9. 3. 2001 (došlém stavebnímu úřadu dne 13. 3. 2001) není dostatečně jasně konkretizováno
či specifikováno místo pro umístění nového mísícího zařízení, jak již výše uvedeno. Obecně
je zmíněn areál v Praze 5 – Řeporyjích, K Třebonicům 100 a nejasně je uvedeno: „Aby byl vliv
provozu zařízení co nejmenší a nenarušoval okolí, je umístění strojního mobilního zařízení na stávající odstavné
zpevněné ploše v terénním zářezu“. Za podstatné zde Nejvyšší správní soud považuje to, že vlastník
areálu ohlásil výměnu stávajícího zastaralého zařízení pro výrobu maltových směsí za nové
a nikoliv umístění nové stavby v jiné části areálu než bylo umístěno původní zastaralé mísící
zařízení.
Předmětná betonárka tak byla postavena na jiném místě než původní zastaralé mísící
zařízení (což stěžovatel naprosto nepopírá) a jedná se tedy o nově provedenou a umístěnou
stavbu a nikoliv o výměnu mísícího zařízení pro výměnu maltových směsí za nové, jak bylo
ohlášeno stavebnímu úřadu podáním ze dne 9. 3. 2001 (došlém stavebnímu úřadu dne
13. 3. 2001).
V kasační stížnosti stěžovatel dále brojí proti tomu, že se městský soud nezabýval žalobní
námitkou, že se žalovaný nezabýval námitkou uplatněnou v odvolacím řízení, že ještě
před vydáním opatření stavebního úřadu bylo stavebnímu úřadu známo jak umístění betonárky,
tak charakter prací, v němž bude modernizace spočívat, a to ze skutečností uvedených v ohlášce
a z místního šetření.
K výše uvedené námitce Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v žalobě argumentoval
následujícím způsobem: „Není tedy pravdou, že by předmětné zařízení bylo umístěno jinak a jinde, než bylo
uvedeno v ohlášení, a že by stavební úřad až posléze zjistil, že je vše jinak. S touto skutečností se rozhodnutí
odvolacího orgánu nezabývalo.“
Je pravdou, že odůvodnění přezkoumávaného rozsudku městského soudu konkrétně
na tuto žalobní argumentaci stěžovatele nereagovalo. Je také pravdou, že tato žalobní
argumentace stěžovatele není jednoznačná a není z ní na první pohled zřejmé, čeho se stěžovatel
touto žalobní argumentací domáhal. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se stěžovatel touto
žalobní argumentací pokoušel uplatnit námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
pro nevypořádání se se všemi tvrzeními uvedenými stěžovatelem v odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že není pravdivým tvrzení stěžovatele,
že se „s touto skutečností rozhodnutí odvolacího orgánu nezabývalo“, neboť žalovaný
na argumentaci stěžovatele uvedenou v odvolání v odůvodnění napadeného správního
rozhodnutí reagoval, když konstatoval, že jde o nově provedenou a umístěnou stavbu, jelikož
provedením předmětné betonárky nedošlo ke změně stávající stavby.
Skutečnost, že se městský soud k této žalobní argumentaci stěžovatele nevyjádřil nemohla
mít vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, a to z důvodu, že v posuzované věci
byla důvodem pro nařízení odstranění stavby skutečnost, že stavebník stavby nepožádal
o dodatečné povolení stavby, ač o možnosti podání dodatečného povolení byl stavebním úřadem
poučen a neprokázal, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací
dokumentací, cíly a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu
a zájmy chráněnými zvláštními předpisy.
Nereagování městského soudu na uvedenou žalobní námitku stěžovatele je možno také
přičíst jejímu nejasnému formulování.
Z důvodu, že žalobní tvrzení neshledal Nejvyšší správní soud pravdivým, dále z důvodu
nejasného formulování žalobního tvrzení a z důvodu, že v posuzované věci byla důvodem
pro nařízení odstranění stavby skutečnost, že stavebník stavby nepožádal o dodatečné povolení
stavby, ač o možnosti podání dodatečného povolení byl stavebním úřadem poučen a neprokázal,
že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli
a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu a zájmy
chráněnými zvláštními předpisy, Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stížní námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu spočívající v nezabývání se žalobní námitkou.
Ke stěžovatelem namítanému pochybení městského soudu, že tento nevzal v potaz
žalobní námitku, že sám stavební úřad na základě znalostí konkrétních skutečností ve svém
původním opatření rozhodl, že není třeba stavebního povolení ani ohlášení, Nejvyšší správní
soud uvádí, že na výše uvedené žalobní tvrzení městský soud v odůvodnění přezkoumávaného
rozsudku reagoval, když uvedl, že jednak toto opatření bylo před vydáním napadeného
rozhodnutí zrušeno a jednak, že tímto sdělením bylo reagováno na ohlášení takových prací, které
nejsou shodné se skutečně provedenou stavbou.
Ve výše uvedeném postupu městského soudu Nejvyšší správní soud neshledal pochybení.
Jako další stížní námitku stěžovatel uvádí, že městský soud taktéž nesprávně posoudil
právní otázku, že není vadou, pro kterou by bylo třeba napadené rozhodnutí rušit, jestliže
se žalovaný detailně nezabýval znaleckými posudky, neboť na posouzení věci závěry v nich
vyslovené nemohly mít žádný vliv.
Dle stěžovatele se městský soud stejně jako žalovaný měli znaleckými posudky detailně
zabývat ve smyslu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 1996 č. j.
10 Ca 70/96 - 25, dle kterého posouzení charakteru stavby v tom smyslu zda se jedná o stavbu
jednoduchou je otázkou právní, soudem přezkoumatelnou a hodnocení jejich technických znaků
a stavebně technického uspořádání je otázkou odbornou, jejíž přezkoumání soudu nenáleží.
Argumentace stěžovatelem citovaným judikátem se nyní projednávané věci nedotýká
a nebyla stěžovatelem vhodně zvolena. Městský soud v posuzované věci nehodnotil technické
znaky či stavebně technické uspořádání, ale posuzoval, zda žalovaný správní orgán dospěl
ke správnému závěru, že předmětný objekt („betonárka“) je stavbou. V daném případě nejsou
žádné pochybnosti o tom, jaká stavba, jaké dílo bylo nařízeno odstranit. Již stavební úřad
v prvostupňovém rozhodnutí ze dne 6. 10. 2003 uvádí, že jde o betonárku vzniklou
smontováním jednotlivých segmentů (tj. nosná rámová ocelová konstrukce, opláštění a zastřešení
technologické části, zásobní sila, montované opěrné stěny skladového hospodářství štěrkopísku
a kameniva, buňka velínu, sklad příměsí do betonu, nádrže recyklačního zařízení), které byly
na místě osazeny, upraveny, připojeny a vybaveny technologií, a celé toto stavební dílo bylo
napojeno na areálové rozvody vody a elektřiny. Takto správním orgánem zjištěné a popsané dílo
stěžovatel nenapadl. Napadl hodnocení tohoto díla jako stavby ve smyslu stavebního zákona.
Nesouhlasil tedy s právním hodnocením díla jako stavby a proto předkládal jako listiny znalecké
posudky vypracované P. R. a Ing. P. H. , protože, podle něj, oba znalci dospěli ke shodnému
závěru, že se v daném případě jedná o mobilní přemístitelné zařízení bez pevných základů, které
nelze označit jako betonárka; podle stěžovatele z posudků vyplynulo, že nešlo o stavbu ve smyslu
stavebního zákona. Naopak celé toto dílo hodnotily rozhodující správní orgány jako stavbu ve
smyslu §139b odst. 1 stavebního zákona. Stejně tak posuzoval celé dílo jako stavbu městský soud
a ani Nejvyšší správní soud, jak vyjádřil už výše, nemá o tomto jeho závěru pochybnosti. Nejvyšší
správní soud proto souhlasí se závěrem městského soudu o tom, že na posouzení věci názory a
závěry vyslovené v posudcích P. R. a Ing. P. H., nemohly mít žádný vliv.
Stěžovatel je názoru, že vzhledem k okolnostem konkrétního případu by nařízení
odstranění stavby bylo v rozporu s dobrými mravy a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. Cdo 432/2002, dle kterého je třeba
účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby hodnotit vždy s přihlédnutím ke všem
okolnostem a k povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí
přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy, kdy se přihlíží
zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla …. Soud
musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby
vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Městský soud měl dle názoru stěžovatele celou věc
posoudit v intencích výše uvedeného judikátu.
Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn.
Cdo 432/2002 konstatoval následující :
„Z §135c ObčZ vyplývá, že nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné. Účelnost odstranění
neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze
každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění
stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu
hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě
bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku
či naopak, zda stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří a teprve dodatečně podle geodetického zaměření a podle
provedené opravy zjistil opak. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která
by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které
vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace a pokud vlastník pozemku
o neoprávněné stavbě věděl též k době, která od zřízení stavby uplynula. Nelze předvídat všechny okolnosti, které
bude nutno při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít v úvahu. Soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo, a vzniklou situaci komplexně zhodnotit.
V případě, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu
se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby,
je třeba zvážit, zda jeho jednání není šikanou a zda by rozhodnutí o odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými
mravy.
V dané věci vyšlo najevo, že účastníci na obou stranách sporu vzájemně zasahují do vlastnického práva
k pozemkům tím, že na nich mají zřízeny neoprávněné stavby. Soudy správně konstatovaly, že žalovanými
navrhované vzájemné vyrovnání nároků směnou pozemků není proti vůli žalobce možné. Avšak tato okolnost
byla právně významná při posouzení otázky, zda je na místě, a to i s přihlédnutím k dobrým mravům,
rozhodnout o odstranění stavby žalovaných.“
Ze zde uvedené části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu je patrné, že šlo o nárok
na odstranění neoprávněné stavby podle ustanovení §135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kdy řízení o vypořádání neoprávněné stavby
je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
V nyní projednávané věci je přezkoumáváno rozhodnutí městského soudu o zamítnutí
žaloby proti rozhodnutí žalovaného o nařízení odstranění stavby dle ustanovení §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona. Stěžovatelem citovaný judikát se tak opět projednávané věci
a posuzovaných otázek nedotýká.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele
důvodné, proto po přezkoumání napadeného rozsudku kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud již věc přezkoumal meritorně, nerozhodoval
o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovanému, který měl v tomto stadiu řízení
úspěch a vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení nevznikly, proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Osoby zúčastněné na řízení – obchodní společnost NEXIMA, a. s. a p. M. V. , nemají právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť dle §60 odst. 5 s. ř. s. osoba na řízení
zúčastněná má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. V řízení o kasační stížnosti soud zúčastněným osobám žádnou
povinnost neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu