ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.20.2008:165
sp. zn. 5 As 20/2008 - 165
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce
Zdravé Krkonoše, občanské sdružení, se sídlem Klášterská Lhota, Dřevobrusírna Klášterská
Lhota čp. 1, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem Praha 6,
Výhledské nám. 1016, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem Praha 1,
Těsnov 17, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Blankou
Mourovou, advokátkou se sídlem Trutnov, U Nemocnice 83, 2) Povodí Labe, státní podnik, se
sídlem Hradec Králové, Víta Nejedlého 951, 3) Město Hostinné, se sídlem Hostinné, Náměstí
69, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 10. 2007, č. j. 10 Ca 261/2005 - 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2005, č. j. 18847/05-16310 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
vydaným podle ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne
24. 3. 2005, č. j. 5644/ZP/2005-Kš, kterým bylo v rámci přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací
řízení podle ustanovení §65 správního řádu zrušeno pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu
v Trutnově ze dne 7. 8. 2002, č. j. 2326/02 ŽP-Čí. Rozhodnutím Okresního úřadu v Trutnově
(dále jen „okresní úřad“) bylo žalobci podle ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb.,
o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vodní zákon“) a podle ustanovení §82 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), uděleno povolení
k užívání vodního díla Malá vodní elektrárna Hostinné do trvalého užívání, Dále bylo žalobci podle
ustanovení §8 odst. 1 písm. a) bod 3. vodního zákona uděleno povolení k nakládání s vodami
k využívání jejich energetického potenciálu v množství max. 9,30 m
3
/s a podle ustanovení
§8 odst. 1 písm. a) bod 2. vodního zákona povolení ke vzdutí hladiny na řece Labe
ve vymezených parametrech. Rozhodnutí okresního úřadu bylo zrušeno v rámci přezkumu mimo
odvolací řízení z důvodu porušení ustanovení §14 správního úřadu pro nejednání s účastníky
řízení, kteří relevantní způsobem tvrdili dotčení na svých právech, porušení ustanovení §9 odst. 1
vodního zákona pro absenci údaje o době platnosti povolení k nakládání s vodami a porušení
ustanovení §115 odst. 4 vodního zákona pro opomenutí obligatorního účastníka řízení,
a to obce, v jejímž územním obvodu může v důsledku rozhodnutí dojít k ovlivnění vodních
poměrů nebo životního prostředí.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č. j. 10 Ca 261/2005 - 116, zamítl.
Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že za klíčovou považoval městský soud
námitku, zda krajský úřad užil prostředek dozorčího práva (§65 správního řádu) důvodně
a zda byly shledány důvody nezákonnosti v takovém rozsahu, že nezbylo než rozhodnutí
okresního úřadu zrušit. Z obsahu správního spisu zjistil, že již před vydáním rozhodnutí
okresního úřadu ze dne 7. 8. 2002 vyvstal spor o vlivu provozu malé vodní elektrárny na stav
nemovitostí na levém břehu řeky Labe (podmáčení sklepů domů apod.). Kromě jiných příčin
nežádoucího stavu ve sklepení nemovitostí (neprůchodnost kanalizace či její vyvedení do řeky
apod.) mohlo jednou z příčin být i nedodržení stanovených ukazatelů vzdutí hladiny řeky,
jak bylo zjištěno následně správcem povodí dne 10. 1. 2005; jedinou příčinou tak nutně nemusel
být samotný provoz malé vodní elektrárny, realizovaný v souladu se všemi povoleními. Městský
soud dospěl k závěru, že okresní úřad neučinil dostatečná skutková zjištění stran vlivu provozu
malé vodní elektrárny, neboť před vydáním rozhodnutí ze dne 7. 8. 2002 nepostavil najisto,
zda její provoz s sebou nese dopady tvrzené majiteli dotčených nemovitostí. V souvislosti s tím
se dopustil nesprávného procesního postupu ohledně vymezení okruhu účastníků řízení.
Dozorčího práva tak krajský úřad použil důvodně, pokud rozhodnutí okresního úřadu ze dne
7. 8. 2002 pro nezákonnost zrušil. Krajský úřad i žalovaný správně poukázali na to, že účast
v předmětném vodoprávním řízení majitelů dotčených nemovitostí byla opodstatněná hmotně
právně i procesně, že se tohoto postavení domáhali a z účasti by mohli být vyloučeni toliko
za předpokladu prokázání, že provoz malé vodní elektrárny není příčinou podmáčení a narušení
stability jejich nemovitostí. Dokud zde takový důkaz nebyl, postavení účastníků řízení
jim příslušelo, již jen na základě tvrzení o dotčení na jejich právech. Za účelem řádného zjištění
stavu věci a potenciálních důsledků provozu malé vodní elektrárny na nemovitosti na levém
břehu Labe bylo nutno vyžádat odborné posouzení vlivu vzdutí hladiny řeky a příčin negativního
stavu v nemovitostech, a to ve formě znaleckého posudku. Dle přesvědčení městského soudu
je užití prostředků dozorčího práva (tj. zrušení rozhodnutí zakládajícího oprávnění užívání
a provozu konkrétní stavby) důvodné vždy, když nebyl před vydáním příslušného rozhodnutí
řádně zjištěn stav věci ohledně základní premisy, a to zda kolaudovaná stavba či její provoz nemá
vliv na stabilitu okolních objektů či nepůsobí jejich poškození. Takovou stavbu či provoz nelze
povolit k trvalému užívání, dokud není provedeným zjištěním negativní účinek vyloučen,
nebo nejsou současně realizována opatření k odstranění jeho důsledků. Z odborných posouzení
(posudků z listopadu 2002 i července 2003) vyplývají vzájemně si odporující závěry o příčinách
stavu dotčených nemovitostí. Městský soud rovněž neshledal napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným ve vztahu k tvrzení žalobce stran nemožnosti zrušení dříve vydaných
rozhodnutí. Uvedl, že dříve vydaná rozhodnutí již nemohla být přezkoumána, neboť uplynula
objektivní tříletá lhůta od jejich právní moci. Skutečnost, že žalovaný se výslovně k této námitce
nevyjadřuje, proto nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Pokud jde o další důvod pro zrušení rozhodnutí okresního úřadu - opomenutí Města
Hostinné jako obligatorního účastníka řízení podle ustanovení §115 odst. 4 vodního zákona,
to považoval městský soud za pouhé formální pochybení, které by samo o sobě zřejmě
nepostačovalo ke zrušení tohoto rozhodnutí. V uvedeném případě však byly dány jiné, závažnější
důvody pro zrušení, jak byly popsány shora.
Námitku žalobce, že vada rozhodnutí okresního úřadu stran chybějícího vymezení časové
platnosti rozhodnutí, byla zhojena schváleným manipulačním řádem, jehož platnost je omezena
do 31. 10. 2010, a tato lhůta tudíž určuje i platnost rozhodnutí okresního úřadu, shledal městský
soud taktéž nedůvodnou. Uvedl, že ustanovení §9 odst. 1 vodního zákona jednoznačně stanoví,
že povolení k nakládání s vodami se vydává na časově omezenou dobu. Absence takového údaje
není pouze formálním nedostatkem, který by mohl být zhojen údajem uvedeným v manipulačním
řádu, ale zakládá nezákonnost takového rozhodnutí. Absenci doby platnosti rozhodnutí nebylo
možno zhojit ani postupem podle ustanovení §12 vodního zákona, který lze aplikovat
jen při splnění v něm vymezených premis.
Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že možná souvislost mezi výškou vzdutí
jezu a výskytem vody v suterénních prostorách nemovitostí vyšla najevo až po vydání rozhodnutí
okresního úřadu a že šlo tudíž o novou skutečnost, která zde v době vydání přezkoumávaného
rozhodnutí (7. 8. 2002) neexistovala. Dle přesvědčení žalobce pak ovšem nebylo na místě
postupovat podle ustanovení §65 odst. 3 správního řádu, nýbrž podle ustanovení §115 odst. 12
vodního zákona. Městský soud k tomu ze správního spisu ověřil, že již nejméně od 24. 6. 2002
majitelé dotčených nemovitostí tvrdili, že provoz malé vodní elektrárny může být příčinou
podmáčení a zatopení sklepních prostor nemovitostí. Již v průběhu vodoprávního řízení tak byly
vzneseny pro rozhodnutí ve věci relevantní pochybnosti, které by v případě prokázání jejich
důvodnosti musely nutně vést k jinému rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že odborná vyjádření
(nadto rozporná, předložená majiteli domů a žalobcem) byla vypracována až následně
(listopad 2002 a červenec 2003) nevyvrací ani nepotvrzuje stav v době vydání rozhodnutí
okresního úřadu dne 7. 8. 2002. Určujícím bylo, že ještě před rozhodnutím okresního úřadu bylo
relevantním způsobem poukázáno na možné důsledky provozu malé vodní elektrárny a toto
tvrzení nebylo dostatečně ověřeno.
Nad rámec žalobních námitek konečně městský soud uvedl, že při svém rozhodování
vycházel z předpokladu, že rozhodnutí okresního úřadu ze dne 7. 8. 2002 je pravomocné. Pokud
by totiž dospěl k závěru (judikaturou rovněž dovozovanému), že rozhodnutí ze dne 7. 8. 2002
nenabylo právní moci, jelikož nebylo doručeno všem účastníkům řízení, muselo by být podání
majitelů nemovitostí (které iniciovalo užití nápravného prostředku dozorčího práva) posouzeno
jako včas podané odvolání. K žalobě by tak musel zrušit napadené rozhodnutí i jemu
předcházející rozhodnutí krajského úřadu, vydaná v mimoodvolacím řízení, a konstatovat,
že rozhodnutí okresního úřadu dosud nenabylo právní moci. Takový postup by však z hlediska
rychlosti a hospodárnosti řízení nepřinesl ničeho.
Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností opírající se o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Kasační stížností je především namítáno, že se městský soud nevypořádal s námitkou,
že procesní pochybení správního orgánu nemohou být přičítána k tíži stěžovatele a že nemůže
být takto zbaven práv nabytých v dobré víře na základě pravomocného rozhodnutí okresního
úřadu ze dne 7. 8. 2002. Otázkou ochrany práv nabytých v dobré víře (§65 odst. 2 in fine s. ř. s.)
se městský soud v rozhodnutí blíže nezabýval, proto je stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Stěžovatel má rovněž za to, že se městský soud současně dopustil jiné
vady řízení, neboť vzal za podklad svého rozhodnutí neúplné a nedostatečné zjištění stavu věci.
Stěžovatel dále namítl vady mimoodovlacího řízení. Uvedl, že správní orgány vycházely
pouze ze statického posudku Ing. Z. F. z července 2003, který si objednali majitelé nemovitostí.
Takový posudek však nemůže být z hlediska důkazního posuzován jako znalecký posudek, ale
pouze jako listinný důkaz, předložený účastníkem řízení. Stěžovatel současně upozornil na
statické posouzení, které nechal sám vypracovat v listopadu 2002 Ing. P. S. a které předložil jako
přílohu odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu; v něm byly zjištěny zcela opačné závěry než
v posudku Ing. Z. F. Správní orgány měly v mimoodvolacím řízení provést vlastní šetření a zadat
vypracování nezávislého znaleckého posudku (aby odstranily rozpory vyvolané dvěma
protichůdnými statickými posouzeními), ke kterému by měl stěžovatel možnost se vyjádřit.
Teprve po takovém dostatečném skutkovém zjištění mohl žalovaný přistoupit ke zhodnocení,
zda veřejný zájem na zrušení rozhodnutí převyšuje práva, která stěžovatel nabyl v dobré víře.
Stěžovatel je přesvědčen, že se městský soud otázkou rozporných znaleckých posudků v rámci
řízení o přezkumu mimo odvolací řízení vůbec nezabýval.
Stěžovatel uvedl, že k průsakům z řeky Labe do sklepních prostor nemovitostí na jejím
levém břehu muselo docházet ještě před zprovozněním malé vodní elektrárny. Dle jeho názoru
majitelé nemovitostí obratně využili vodoprávního řízení k tomu, aby bylo na náklad třetí osoby
vybudováno zařízení, doporučované Ing. Z. F. (drenážní clona). Stěžovatel však nedosahuje
takových zisků, aby si vybudování takového zařízení mohl dovolit. Pokud si majitelé staví
nemovitost u řeky, musí počítat s tím, že pokud nevybudují 100% funkční vodorovnou svislou
izolaci, bude do sklepních prostor, umístěných pod úrovní hladiny, vzlínat voda. Zde stěžovatel
poukazuje na posudek Ing. P. S., který na nemovitostech neshledal trhliny způsobené
nerovnoměrným sedáním základů nebo podmrzáním; naopak patrné trhliny v obvodových
stěnách jsou způsobeny zatékáním do střešní konstrukce u střešní římsy a nedostatečným
ztužením objektů v úrovni stropní konstrukce nad druhým nadzemním podlažím; trhliny tak
nemohou být dávány do souvislosti se základovými konstrukcemi. Stabilně zvýšená hladina řeky
je navíc pro základové konstrukce příznivější, než nerovnoměrné kolísání hladiny řeky. Dále
stěžovatel poukazuje na fotodokumentaci, kterou založil do správního spisu a jíž se správní orgán
vůbec nezabýval a nenařídil ani místní šetření ve sklepních prostorách nemovitostí. V zápise
z jednání ze dne 24. 6. 2002, se kterým městský soud taktéž pracoval, je uváděna nefunkčnost
kanalizace a zanesení koryta naplaveninami, což mohla být příčina podmáčení sklepních prostor.
Ani z pochybení obsluhy malé vodní elektrárny, kterým bylo způsobeno mylné nastavení
jezového uzávěru, nelze dovozovat, že šlo o důvod prosakování vlhkosti do sklepních prostor
dotčených nemovitostí.
Správní orgán tak provedl v rámci řízení o přezkumu mimo odvolací řízení nedostatečná
skutková zjištění; před vydáním rozhodnutí měl mít postaveno najisto, že k prosakování vody
do sklepení nemovitostí skutečně dochází v důsledku provozu malé vodní elektrárny.
Skutečnost, že majitelé domů a Město Hostinné nebyli vzati za účastníky řízení nemohlo
být bez dalšího důvodem pro zrušení pravomocného rozhodnutí okresního úřadu ze dne
7. 8. 2002; zde se městský soud dopustil nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatel
má dále za to, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku absence doby platnosti
v rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami. Dle přesvědčení stěžovatele šlo toliko o formální
nedostatek, který mohl být odstraněn vydáním doplňujícího rozhodnutí za situace, kdy existuje
manipulační řád se stanovenou dobou platnosti do 31. 10. 2002.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že kasační stížnost je nedůvodná,
neboť se netýká meritorních důvodů, ze kterých rozhodnutí městského soudu vycházelo.
Rozhodnutí městského soudu považuje za věcně i právně správné a navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se, z povahy věci, zabýval nejprve kasačními námitkami
odkazujícími na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku a nevypořádáním všech žalobních námitek městským soudem.
Stěžovatel především tvrdí, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkou, že procesní
pochybení správního orgánu nemohou být přičítána k jeho tíži a že nemůže být takto zbaven
práv nabytých v dobré víře (§65 odst. 2 in fine správního řádu). Nejvyšší správní soud však dospěl
k závěru, že při hodnocení odůvodnění napadeného rozsudku jako celku, je z něj úvaha
městského soudu zohledňující otázku ochrany práv nabytých v dobré víře patrná. Především
je tato úvaha zřejmá z bodů 2. a 3. rozsudku (zejména poslední odstavec na str. 9), kde městský
soud vyjádřil dostatečně přezkoumatelným způsobem své přesvědčení, že pro zrušení rozhodnutí
v rámci řízení o přezkumu rozhodnutí mimo odvolací řízení postačí vždy již jen ta skutečnost,
že před vydáním takového rozhodnutí nebyl řádně zjištěn stav věci ohledně základní premisy
podstatné pro celé řízení (v dané věci zjištění toho, zda stavba malé vodní elektrárny a její provoz
nemá nežádoucí vliv na okolní objekty). S touto námitkou se tedy sice nevypořádal výslovně,
avšak z celkového posouzení jasně vyplývá, že takové závažné pochybení správního orgánu vždy
převáží nad korelativem ochrany práv nabytých v dobré víře.
V bodu 3. rozsudku se městský soud dále vypořádal s dopadem odepřeného účastenského
postavení Města Hostinné ve vodoprávním řízení, jehož účastníkem mělo být podle ustanovení
§115 odst. 4 vodního zákona. Na základě všech okolností věci přitom dospěl k závěru, že tato
procesní vada by sama o sobě nemusela nutně dosahovat takové intenzity nezákonnosti,
aby dostatečně odůvodňovala zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. V takovém případě
by zřejmě skutečně převážila potřeba ochrany práv nabytých v dobré víře nad potřebou napravit
nezákonnost rozhodnutí. Dle jeho názoru však nelze odhlédnout od zjištění, že přezkoumávané
rozhodnutí okresního úřadu bylo stiženo více podstatnými vadami, které by i samy o sobě
způsobovaly jeho nezákonnost, a proto bylo zrušení rozhodnutí zcela na místě; poškození
procesních práv Města Hostinné tak bylo jen jedním z dílčích důvodů tohoto postupu. S tímto
závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a nad rámec uvedeného podotýká, že z formulace
ustanovení §65 odst. 2 správního řádu o tom, že správní orgán při zrušení nebo změně
rozhodnutí dbá na to, aby práva nabytá v dobré víře byla co nejméně dotčena, nelze usuzovat, že tato práva
nemohou být dotčena vůbec. Takovou interpretací uvedeného ustanovení by byl prakticky
znemožněn přezkum pravomocných správních rozhodnutí prostředky správního práva.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné v této souvislosti poukázat i na nález
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, dostupný z www.nalus.usoud.cz,
ve kterém bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu
se v „odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní
a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem
učiněných závěrů.“ Námitka stěžovatele zjevně směřovala proti jednomu z aspektů aplikace
ustanovení §65 správního řádu, a to do jeho materiální stránky. Podle ustanovení §65 odst. 2
správního řádu správní orgán v rámci přezkumu mimo odvolací řízení zruší nebo změní takové
rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, obecně závazným právním předpisem
nebo obecně závazným nařízením (formální stránka), přičemž je povinen dbát na to, aby práva
nabytá v dobré víře byla co nejméně dotčena (materiální stránka). Městský soud se aplikací
ustanovení §65 správního řádu a naplněním podmínek pro zrušení rozhodnutí okresního úřadu
zabýval komplexně, neboť též zhodnotil, zda byla shledána nezákonnost rozhodnutí okresního
úřadu v takovém rozsahu, že bylo nutno toto rozhodnutí zrušit. Při určení, zda rozsah
nezákonnosti byl natolik podstatný, aby odůvodnil zrušení rozhodnutí okresního úřadu,
tak městský soud nepochybně vzal v úvahu materiální stránku aplikace ustanovení §65 odst. 2
správního řádu, jíž se stěžovatel dovolává.
Pokud se konečně týká poslední dílčí námitky stěžovatele, dle které se městský soud
dopustil jiné vady řízení, neboť vzal za podklad svého rozhodnutí neúplné a nedostatečné zjištění
stavu věci, tu shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou, pro její obecnost. K takto obecně
předestřené námitce lze pouze konstatovat, že Nejvyšší správní soud neshledal v procesním
postupu městského soudu žádné zjevné vady, které by mohly mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Lze tedy učinit dílčí závěr, že existence kasačních důvodů ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nebyla shledána.
Námitku stěžovatele, že správní orgány měly v rámci přezkumu mimo odvolací řízení
odstranit rozpor nastolený dvěma protichůdnými statickými posouzeními, předloženými
protistranami, shledal Nejvyšší správní soud taktéž nedůvodnou. Majitelé nemovitostí si nechali
v měsíci červenci 2003 vypracovat statické posouzení autorizovaným inženýrem Ing. Z. F., které
měl krajský úřad v rámci přezkumu mimo odvolací řízení k dispozici. Stěžovatel naopak předložil
žalovanému v rámci téhož řízení (ve stádiu odvolání) statické posouzení z měsíce listopadu 2002,
vypracované autorizovaným inženýrem Ing. P. S., které docházelo k naprosto opačným závěrům.
Je nutno podotknout, že ani jedno ze statických posouzení neexistovalo v době vydání
rozhodnutí okresního úřadu. Odvolací orgán žádným způsobem rozporné závěry plynoucí z
těchto posouzení neodstraňoval, tedy nezadal vypracování znaleckého posudku podle ustanovení
§36 správního řádu a městský soud se následně důvodností námitky stěžovatele, že z tohoto
důvodu byl v rámci mimodvolacího řízení nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, skutečně
věcně nezabýval. Vzal nicméně existenci obou posudků na vědomí a výslovně uvedl, že skutková
zjištění, ke kterým směřují obě statická posouzení, měl učinit již okresní úřad ve fázi před
vydáním povolení k užívání vodního díla malé vodní elektrárny a povolení k nakládání s vodami.
Vycházel z toho, že tato zjištění byla skutečně klíčová pro stanovení, zda stavba malé vodní
elektrárny a její provoz má či může mít přímý negativní vliv na stabilitu okolních nemovitostí.
Toto zjištění bylo podstatné pro samotné rozhodnutí o povolení stavby vodního díla; jestliže by
bylo zjištěno, že možné negativní dopady na okolní nemovitosti lze předpokládat, bylo by nutno
učinit nejprve opatření k předcházení vzniku škod. Městský soud se postavil na názor, že všechna
tato zjištění, která měla být učiněna již ve fázi před vydáním rozhodnutí okresního úřadu,
nemohla být suplována zjištěními učiněnými v řízení o přezkumu mimo odvolací řízení.
S tímto názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Z dikce ustanovení §65 správního
řádu skutečně vyplývá, že jde o dozorčí prostředek, určený výlučně k nápravě rozhodnutí
vydaných v rozporu se zákonem. To však neznamená, že by se tento přezkum musel omezit
jen na posouzení aplikace hmotného práva v předcházejícím řízení, neboť není ani vyloučeno
zabývat se procesním postupem, který vydání konečného rozhodnutí předcházel. Důvodem
ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí tak může být i nalezení procesní vady, která svou
intenzitou mohla mít vliv na jeho zákonnost. Dozorčímu orgánu přitom nic nebrání ani doplnit
dokazování; z povahy věci však musí jít vždy o dokazování směřující k prokázání skutkového
stavu věci, který zde byl ke dni vydání konečného rozhodnutí a půjde proto typicky o důkazy,
které v té době již existovaly, avšak nebyly vzaty při rozhodování v potaz. Pro zohlednění
skutkových novot je primárně určen jiný institut – obnova řízení. Žalovaný tedy nepochybil,
neprovedl-li dokazování navrhované stěžovatelem (nový znalecký posudek, místní šetření
či důkaz fotografiemi) a při skutkovém hodnocení věci ustal na konstatování, že o dostatečnosti
a správnosti skutkového stavu věci, o který se rozhodnutí okresního úřadu opírá, existují
důvodné pochybnosti. Městský soud pak zcela správně vycházel z předpokladu, že skutkový stav
v době vydání rozhodnutí okresního úřadu byl takový, že vlastníci nemovitostí v okolí vodního
toku tvrdili jejich poškozování v důsledku povolované stavby, existence těchto externalit
nebyla pojmově vyloučena a jejich tvrzení nebyla ze strany rozhodujícího orgánu vyvrácena.
Vyhodnotil-li (v souladu se žalovaným), že za této situace bylo nutno s těmito
osobami jednat jako s účastníky řízení (minimálně do doby, než se prokáže nedůvodnost jejich
tvrzení - §14 odst. 1, věta za středníkem správního řádu) a nestalo-li se tak, jde o těžkou procesní
vadu, která mohla per se mít vliv na zákonnost konečného rozhodnutí, nelze jeho úvaze ničeho
vytknout.
Na tomto místě je pak třeba připomenout, že případů porušení zákona shledali žalovaný,
potažmo městský soud, v rozhodnutí okresního úřadu hned několik.
Jak bylo již uvedeno, ve vztahu k opomenutí Města Hostinné jako obligatorního účastníka
řízení se městský soud vyslovil v tom smyslu, že by samo o sobě nepostačovalo ke zrušení
rozhodnutí okresního úřadu. Nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí bylo zrušeno nikoliv
jen pro neúčastenství majitelů domů a města Hostinné, nýbrž i pro absenci vymezení doby
platnosti rozhodnutí o povolení k nakládání s vodami podle ustanovení §9 odst. 1 vodního
zákona.
Vydání povolení k nakládání s vodami bez časového omezení jeho platnosti považuje
stěžovatel pouze za formální nedostatek rozhodnutí, které mohlo být zhojeno vydáním
doplňujícího rozhodnutí, v kontextu doby platnosti manipulačního řádu. Ohledně této námitky
lze v podrobnostech odkázat na zcela přiléhavý výklad této problematiky podaný městským
soudem na str. 11 rozsudku, kde vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč nemůže lhůta vymezená
v manipulačním řádu (do 31. 10. 2010) zhojit či nahradit nedostatek lhůty v samotném povolení
k nakládání s vodami. Ratio decidendi této argumentace spočívá na dvou závěrech: jednak na dikci
samotného §9 odst. 1 vodního zákona, z něhož plyne, že určení časového omezení povolení
k nakládaní s vodami je obligatorní podmínkou takového rozhodnutí; jednak na poukazu
na rozdílnou povahu (a tedy vzájemnou nezastupitelnost) rozhodnutí o povolení k nakládání
s vodami a rozhodnutí, kterým se schvaluje manipulační řád vodního díla. S tímto náhledem
na věc se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje a nad konstatovaný rámec dodává, že pro
uvedený závěr svědčí i ustanovení §9 odst. 6 vodního zákona. To stanoví, že povolení k nakládání
s vodami pro využívání jejich energetického potenciálu nemůže být vydáno na dobu kratší než 25 let. Z toho
plyne, že povolení k nakládání s vodami mělo být stěžovateli v dané věci vydáno minimálně
do roku 2027; je zřejmé, že takto v zákonných mezích stanovená lhůta nekoreluje se lhůtou
uvedenou ve schváleném manipulačním řádu.
Absenci doby platnosti rozhodnutí vydaného dle §9 odst. 1 vodního zákona nebylo
možné konvalidovat ani jeho pozdější změnou či vydáním doplňujícího rozhodnutí postupem
podle ustanovení §12 a §115 odst. 12 vodního zákona (na tato ustanovení odkazovala žaloba).
Ustanovení §12 vodního zákona sice zakotvuje možnost změny a zrušení povolení k nakládání
s vodami, takový postup však váže na splnění přesně vymezených situací; ani jedna
z předpokládaných hypotéz normy však neodpovídá posuzované situaci. Stejně
tak na posuzovanou situaci nedopadá ani ustanovení §115 odst. 12 vodního zákona, neboť toto
ustanovení počítá s výskytem nových rozhodných skutečností odůvodňujících změnu nebo
zrušení rozhodnutí, vydaných v souvislosti s povolením, které bylo změněno či zrušeno.. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že popsaná vada rozhodnutí způsobující jeho nezákonnost
nemohla být napravena ani postupem pole ustanovení §47 odst. 6 správního řádu, upravujícím
postup při opravě chyb v psaní a počtech a jiných zřejmých nesprávností v písemném
vyhotovení rozhodnutí. V žádném případě zde totiž nelze hovořit o zřejmé nesprávnosti
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004 - 73,
dostupný na www.nssoud.cz).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani pokud
jde o tvrzenou existenci kasačních důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Konečně namítá-li stěžovatel, že správní orgán nenařídil místní šetření v prostorách
sklepů, je třeba (bez ohledu na výše již konstatované závěry týkající se podmínek dokazování
prováděného v mimoodvolacím řízení) především uvést, že v tomto směru v žalobě ničeho
nenamítal, ač tak zjevně učinit mohl. Městský soud se tedy s touto argumentací nemohl
vypořádat, a proto je takto nově uplatněná kasační námitka ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná. V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, dostupný z www.nssoud.cz, z něhož se podává, že „ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně,
nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících
předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní,
že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky
s tím spojené.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., ji rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly a ani právo na náhradu
řízení neuplatnily (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu