ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.129.2008:61
sp. zn. 6 Ads 129/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Mgr. J. P.,
zastoupené Mgr. Petrem Hanykem, advokátem, se sídlem Zborovská 49, Praha 5, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí
generálního ředitele žalovaného ze dne 16. 11. 2007, č. j. 2007/5182/30, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008, č. j. 11 Ca
27/2008 - 32,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á.
Odůvodnění:
Žalované Generální ředitelství cel (dále jen „stěžovatel“) podalo kasační stížnost
proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, který zrušil
pro nepřezkoumatelnost jeho výše označené rozhodnutí ve věcech služebního poměru a věc
vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
V rámci podané kasační stížnosti požádal stěžovatel soud o přiznání odkladného účinku
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil odkazem
na usnesení Nejvyššího právního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 Ans 9/2008 - 142,
s tím, že vydání nového rozhodnutí o odvolání žalobkyně by bylo ve zřejmém protikladu
k důvodům, pro které je podávána samotná kasační stížnost a pro celní správu by jeho následky
mohly znamenat nenahraditelnou újmu spočívající ve vydání rozhodnutí, které vydáváno být
nemělo. Meritorní body kasační stížnosti přitom směřují proti věcným důvodům a právním
úvahám prezentovaným v odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti s návrhem stěžovatele na přiznání
odkladného účinku souhlasila, byť posouzení jeho důvodnosti nechala na soudu.
Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom použije přiměřeně ustanovení §73
odst. 2 až 4 s. ř. s. Dle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. přizná soud kasační stížnosti odkladný
účinek tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem
nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud ponejprv poukazuje na to, že z výše uvedeného výčtu použitelných
norem s. ř. s. vyplývá, že institut odkladného účinku je primárně spjat se žalobou
jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení.
Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy
před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Přiměřené použití
ustanovení §74 odst. 2 až 4 s. ř. s. v případě kasační stížnosti bude tedy primárně přicházet
v úvahu zásadně v případě kasační stížnosti podávané žalobcem, tj. adresátem veřejnoprávního
aktu. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval např. ve svém usnesení č. j. 6 Ads 99/2006 - 33
ze dne 20. 9. 2006, správní orgán nadaný příslušnými pravomocemi na úseku jemu svěřené oblasti
veřejné správy má sice způsobilost být jako správní orgán účastníkem soudního řízení správního
(§33 odst. 2 s. ř. s.) a jako účastník soudního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí
krajského soudu, je oprávněn podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.). Nicméně stále přitom platí,
že podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu
veřejným subjektivním právům. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád
správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost, jako orgánu moci výkonné, jenž ze strany soudu
podléhá kontrole zákonnosti svého počínání, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace
k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení
objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví.
Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možnosti přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle ustanovení §107 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení §73
odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně
uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat,
že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých
veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení
žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán
v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem
mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání
odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost
odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících
se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nemůže být tedy prostředkem, jak zamýšlí
stěžovatel, který by měl odvrátit účinky pravomocného rozhodnutí pouze a jenom z důvodu
stěžovatelem namítané a hypoteticky možné věcné nesprávnosti rozhodnutí. Takto extenzivní
užití institutu odkladného účinku, který by se opíral o jakési předběžné posouzení
pravděpodobného úspěchu kasačních námitek, by z kasační stížnosti učinilo de facto řádný
opravný prostředek. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud
není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není přiznání
odkladného účinku, ale až meritorní výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány neměly
být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty,
pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc
rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé
případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Nenahraditelná újma je pak následkem zcela nereparabilním, ať už vyjádřitelným
v penězích či jinak. Stěžovatel na podporu svého návrhu odkázal na usnesení Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ans 9/2008, z něhož dovozuje, že znak nereparability následku
je splněn v případě, že důvody kasační stížnosti jsou ve zřejmém protikladu k důvodům
rozhodnutí kasační stížností napadeného a že existuje možnost, že na základě napadeného
rozhodnutí Městského soudu v Praze bude vydáno rozhodnutí, které být vydáno nemělo.
Pokud jde o argumentaci tímto odkazem, Nejvyšší správní soud ji musí označit za naprosto
lichou, neboť vytrhuje výpovědi zmíněného rozhodnutí třetího senátu Nejvyššího správního
soudu z kontextu celého rozhodnutí. Je třeba vzít totiž v potaz, že předmětem kasační stížnosti
ve věci sp. zn. 3 Ans 9/2008 byl spor o otázku, zda vůbec mělo být nějaké rozhodnutí vydáno
(v řízení před krajským soudem šlo totiž o žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
ve smyslu §79 s. ř. s. a násl.), tedy o otázku, která se týká principiálních procesních podmínek,
totiž pravomoci a příslušnosti správního orgánu. V rozhodovaném případě jde však o situaci
zcela jinou - předmětem sporu není vůbec otázka, zda rozhodnutí být vydáno mělo či nemělo.
Spor se týká zákonnosti rozhodnutí, resp., ještě prozaičtěji, přezkoumatelnosti
či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Rozsudek Městského soudu v Praze ve své podstatě
nenastolil žádnou spornou právní otázku, jejíž hypoteticky nesprávné řešení by mohlo znamenat
jakoukoliv újmu, neboť prohlásil rozhodnutí stěžovatele za nepřezkoumatelné. Z této skutečnosti
vyplývá pro stěžovatele jediný důsledek - rozhodnout znovu s řádným odůvodněním.
I kdyby však předmětem rozhodnutí Městského soudu v Praze byla meritorní otázka
právního posouzení věci, bylo by třeba argumentaci stěžovatele pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti odmítnout. Z povahy věci budou vždy námitky kasační stížnosti „ve zjevném
protikladu“ s důvody rozhodnutí soudu - jinak by kasační stížnost nebylo proč podávat. To však
nemůže znamenat, vzhledem k výše uvedenému, že by měl být pouze pro tuto skutečnost kasační
stížnosti přiznáván odkladný účinek. V této souvislosti je třeba poukázat především na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 2 Ans 3/2006,
v němž se Nejvyšší správní soud zabýval povinností správního orgánu rozhodnout v souladu
s pravomocným rozhodnutím krajského soudu i v případě, že správní orgán proti tomuto
rozhodnutí podá kasační stížnost. Jakkoliv rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v citovaném rozhodnutí připustil, že případné zrušení rozsudku krajského soudu, jímž bylo
zrušeno napadené správní rozhodnutí, může mít za následek, že v novém řízení krajský soud
(vázán názorem soudu kasačního) rozhodne opačně, což bude mít za následek „obživnutí“
původně zrušeného správního rozhodnutí, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského
soudu bylo i současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí,
odmítl závěr, že by řešením této negativní situace mělo být popření charakteru kasační stížnosti
jako opravného prostředku mimořádného, s nímž odkladný účinek spjat ex lege není. V kontextu
tohoto rozhodnutí se pak pohybuje řada jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího právního soudu,
jimiž jsou argumenty správních orgánů pro přiznání odkladného účinku jejich kasačních stížností
obdobné argumentům stěžovatele odmítány (srov. např. rozsudek Nejvyššího právního soudu
ze dne 1. 10. 2008, č. j. 1 As 79/2008 - 105, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2008, č. j. 8 Afs 56/2007 - 400 či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2008,
č. j. 9 Afs 202/2007 - 63).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou podmínky ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. dány.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu