ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.87.2009:49
sp. zn. 6 Ads 87/2009 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: M. V.,
zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 142,
Příbram I, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha
5, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č. j. 43 Cad 42/2008 - 22,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Praze, který zrušil pro nepřezkoumatelnost (jakkoliv ve výroku,
patrně nedopatřením, uvedl nezákonnost) její rozhodnutí ze dne 15. 9. 2008, č. X, ve věci
starobního důchodu a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
V rámci podané kasační stížnosti požádala stěžovatelka soud o přiznání odkladného
účinku napadeného rozsudku krajského soudu. Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím,
že v případě, kdy by Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil, krajský soud, vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu, by rozhodl opačně než v řízení původním, což by
mělo za následek, že by původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživlo“. V případě, že by
stěžovatelka v mezidobí vydala rozhodnutí realizující původní rozsudek krajského soudu,
existovala by po „obživnutí“ jejího původního rozhodnutí vedle sebe dvě opačná rozhodnutí
v téže věci. Tento negativní následek, který stěžovatelka považuje za těžko odstranitelný,
považuje za hrozbu ireparabilní újmy ve smyslu §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §107 téhož zákona.
Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom použije přiměřeně ustanovení §73
odst. 2 až 4 s. ř. s. Dle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. přizná soud kasační stížnosti odkladný
účinek tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem
nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud ponejprv poukazuje na to, že z výše uvedeného výčtu použitelných
norem s. ř. s. vyplývá, že institut odkladného účinku je primárně spjat se žalobou
jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení.
Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy
před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Přiměřené použití
ustanovení §74 odst. 2 až 4 s. ř. s. v případě kasační stížnosti bude tedy primárně přicházet
v úvahu zásadně v případě kasační stížnosti podávané žalobcem, tj. adresátem veřejnoprávního
aktu. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval např. ve svém usnesení č. j. 6 Ads 99/2006 - 33
ze dne 20. 9. 2006, správní orgán nadaný příslušnými pravomocemi na úseku jemu svěřené oblasti
veřejné správy má sice způsobilost být jako správní orgán účastníkem soudního řízení správního
(§33 odst. 2 s. ř. s.) a jako účastník soudního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí
krajského soudu, je oprávněn podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.). Nicméně stále přitom platí,
že podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu
veřejným subjektivním právům. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád
správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost, jako orgánu moci výkonné, jenž ze strany soudu
podléhá kontrole zákonnosti svého počínání, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace
k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení
objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví.
Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možnosti přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle ustanovení §107 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení §73
odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně
uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat,
že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých
veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení
žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán
v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem
mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání
odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost
odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících
se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nemůže být tedy prostředkem, jak zamýšlí
stěžovatel, který by měl odvrátit účinky pravomocného rozhodnutí pouze a jenom z důvodu
stěžovatelem namítané a hypoteticky možné věcné nesprávnosti rozhodnutí. Takto extenzivní
užití institutu odkladného účinku, který by se opíral o jakési předběžné posouzení
pravděpodobného úspěchu kasačních námitek, by z kasační stížnosti učinilo de facto řádný
opravný prostředek. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné,
dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není
přiznání odkladného účinku, ale až meritorní výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány
neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní
akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní
moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno
pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Nenahraditelná újma je pak následkem zcela nereparabilním, ať už vyjádřitelným
v penězích či jinak. Nejvyšší správní soud již v minulosti přisvědčil stěžovatelce, že důsledek,
na který poukazuje (možná konkurence dvou protichůdných správních rozhodnutí v téže věci) je
možno jako takový nereparabilní následek chápat. Tyto případy se však týkaly situací, kdy bylo
rozhodnutí stěžovatelky zrušeno pro nezákonnost a stěžovatelka polemizovala s právními závěry
krajského soudu. Tak tomu však v posuzovaném případě není. Spor se týká pouze otázky,
zda rozhodnutí stěžovatelky bylo či nebylo přezkoumatelné. Rozsudek Krajského soudu v Praze
ve své podstatě nenastolil žádnou spornou právní otázku, jejíž hypoteticky nesprávné řešení
by mohlo znamenat jakoukoliv újmu, neboť prohlásil rozhodnutí stěžovatelky
za nepřezkoumatelné. Z této skutečnosti vyplývá pro stěžovatele jediný důsledek - rozhodnout
znovu s řádným odůvodněním. Ani po případném zrušení rozsudku krajského soudu v řízení
o kasační stížnosti a po případném „obživnutí“ původního rozhodnutí stěžovatelky tak nelze
bez dalšího předpokládat, že by došlo k jakékoliv konkurenci protichůdných rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě
stěžovatelky nejsou podmínky ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. dány.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu