ECLI:CZ:NSS:2009:6.ANS.8.2009:73
sp. zn. 6 Ans 8/2009 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
Ing. V. M., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého
nám. 4, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 3. 2009, č. j. 5 Ca 209/2008 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem
Muchova 9/223, Praha 6, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 800 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Dne 23. 4. 2008 podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž nesouhlasil
s tím, že žalovaný prosadil novelu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“),
která zavedla regulační poplatky pro čerpání nutné zdravotní péče. Tato zdravotní péče má být
podle Ústavy bezplatná a zavedení regulačních poplatků je tak s Ústavou v rozporu. Žalobce
se již dvakrát obrátil na Ministerstvo zdravotnictví se žádostí o navrácení všech finančních
prostředků, které za 42 let vložil do systému zdravotní péče. Na tyto žádosti však ministr
zdravotnictví nereagoval a žalobce tak vycházel z toho, že jeho žádosti byly zamítnuty.
V doplnění své žaloby žalobce žádal městský soud, aby přerušil řízení o žalobě a požádal
o vyjádření Ústavní soud ČR, pokud nebude ochoten žalobě vyhovět a řídit se tak Evropským
zákoníkem sociálního zabezpečení.
Městský soud usnesením ze dne 11. 6. 2008 vyzval žalobce, aby jednoznačně uvedl,
zda se u správního soudu domáhá ochrany žalobou proti rozhodnutí správního orgánu,
nebo žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, či zda se případně domáhá jiného
způsobu ochrany připuštěného soudním řádem správním. Na tuto výzvu žalobce požádal
městský soud, aby Ministerstvu zdravotnictví uložil povinnost vydat rozhodnutí, že žalobce není
povinen platit regulační poplatky při čerpání nutné zdravotní péče. Pro případ, že soud žalobě
nevyhoví, žalobce požádal, aby byla věc předložena Ústavnímu soudu ČR k posouzení
protiústavnosti zákona č. 48/1997 Sb.
Na základě výše uvedeného dospěl městský soud k závěru, že se žalobce podanou
žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu a dne 20. 3. 2009 vydal v záhlaví
označený rozsudek, kterým žalobu zamítl. Městský soud konstatoval, že podle §79 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“), je správní orgán nečinný tehdy,
když nekoná, tj. nevydá rozhodnutí nebo osvědčení, přestože mu to zákon ukládá. Přitom
případy, kdy je pojištěnec zproštěn povinnosti platit regulační poplatky, jsou taxativně vymezeny
zákonem. Ministerstvo zdravotnictví nemá žádné zákonné oprávnění rozhodovat o tom,
zda určitý pojištěnec je či není povinen ten který regulační poplatek uhradit. Ministerstvo
zdravotnictví tedy nebylo povinno, resp. ani oprávněno, vydat žalobcem požadované rozhodnutí,
neboť zákon mu takovou pravomoc nesvěřuje.
Tento rozsudek městského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností,
v níž žádá, aby tomuto podání bylo vyhověno na základě čl. 10 Ústavy a Evropského zákoníku
sociálního zabezpečení. Starobní důchod, který byl stěžovateli vyměřen, nepřiznání sociální
potřebnosti a následné zbavení možnosti čerpat nutnou zdravotní péči nepochybně nejsou
„zdravé a důstojné podmínky pro příjemce dávky“ ve smyslu uvedeného Evropského zákoníku
sociálního zabezpečení. Dále stěžovatel uvádí, že pokud by se Nejvyšší správní soud necítil být
vázán čl. 10 Ústavy a měl by za to, že není oprávněn konstatovat protiústavnost zákona
č. 48/1997 Sb., má řízení o kasační stížnosti přerušit a požádat o posouzení citovaného zákona
Ústavní soud ČR. Zákon č. 48/1997 Sb. totiž neobsahuje pojistku, aby nikdo, kdo si 40 let hradil
povinné zdravotní pojištění, nemohl být zbaven možnosti čerpat nutnou zdravotní péči. V této
souvislosti stěžovatel ve své kasační stížnosti žádá Ústavní soud ČR, aby konstatoval, že nikdo
nemůže být zbaven zákonem svého práva čerpat nutnou zdravotní péči. Na závěr stěžovatel
nesouhlasí se skutečností, že v řízení před městským soudem byla jeho věc přidělena jinému
soudci, aniž by to stěžovateli bylo jakkoli zdůvodněno.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, bylo
na něm zhodnotit, zda kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti, které na ni klade
soudní řád správní. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, napadené rozhodnutí
je rozhodnutím, proti kterému lze tento mimořádný opravný prostředek ve smyslu §102 s. ř. s.
podat a stěžovatel je osobou, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo.
Rovněž je řádně zastoupen ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel však důvody, které ve své
kasační stížnosti uvádí, nepodřadil pod zákonné důvody pro podání kasační stížnosti zakotvené
v §103 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud již dříve ve svém rozsudku dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaném pod č. 161/2004 Sb. NSS uvedl, že „pokud ze znění kasační
stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel
své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně. Pokud je v kasační stížnosti
uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho to stěžovatel dovozuje, kasační
stížnost obstojí“.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel jednak nesouhlasí se závěrem
městského soudu, že ministerstvo zdravotnictví nebylo povinno, resp. ani oprávněno, vydat
rozhodnutí, že se žalobci v souvislosti se zavedením regulačních poplatků navracejí všechny
finanční prostředky, které vložil do systému zdravotního pojištění. Stěžovatel nadále tvrdí,
že zavedením regulačních poplatků mu byl s ohledem na jeho sociální poměry odepřen přístup
k nutné zdravotní péči, což je v rozporu s Evropským zákoníkem sociálního zabezpečení.
Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel v případě této námitky uplatňuje kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Žalobou na ochranu proti nečinnosti podle §79 a násl. s. ř. s. se lze domáhat vydání
správního aktu, který má mimo jiné dostatečný právní podklad a jehož vydání je v pravomoci
správního orgánu (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 52 Ca 28/2004 - 67, publikovaný pod č. 362/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy musí
posoudit, zda má rozhodnutí o navrácení finančních prostředků, které pojištěnec vložil
do systému zdravotního pojištění, v souvislosti se zavedením regulačních poplatků, oporu
v zákoně, a zda zákon případnou pravomoc vydat toto rozhodnutí svěřuje ministerstvu
zdravotnictví. Nejvyšší správní soud na základě posouzení příslušné právní úpravy konstatuje,
že zákon takové rozhodnutí vydat nepřipouští, a to ani za situace, kdy pojištěnec v důchodovém
věku disponuje omezenými finančními prostředky. Rovněž stěžovatelem zmiňovaný Evropský
zákoník sociálního zabezpečení stanoví v čl. 10, že na pojištěnci „lze požadovat, aby se podílel
na nákladech za poskytnutou léčebnou péči v případě onemocnění; pravidla spoluúčasti musí být stanovena
tak, aby nevedla k přílišnému zatížení“. K tomu Ústavní soud ČR ve svém nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 1/2008 ve věci zrušení zdravotnické části vládní reformy veřejných financí
„neshledal, že by regulační poplatky měly všeobecně ‚rdousící efekt‘ a činily by reálně pro kohokoliv zdravotní péči
či zdravotní pomůcky nedostupnými. V individuálních konkrétních případech lze postupovat podle §16a odst. 2
písm. d) zákona o veřejném zdravotním pojištění, dle něhož se regulační poplatek neplatí, jde-li o pojištěnce,
který se prokáže rozhodnutím, oznámením, nebo potvrzením vydaným orgánem pomoci v hmotné nouzi o dávce,
která je mu poskytována podle zvláštního předpisu, ne starším 30 dnů. Nelze přehlédnout ani limit 5 000 Kč
daný §16b odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. V kontextu vztahů vnitřní solidarity nelze
nepřipomenout instituty vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí, vyživovací povinnosti mezi ostatními
příbuznými, vyživovací povinnosti mezi manžely, výživného na rozvedeného manžela, příspěvku na výživu
a úhradu některých nákladů neprovdané matce podle části třetí zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném
znění. (…)“ (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/2008,
č. 251/2008 Sb., odstavec 118). Ustanovení §16a odst. 2 a 3 zákona č. 48/1997 Sb. stanoví
podmínky, za jejichž splnění je pojištěnec od placení regulačních poplatků osvobozen. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel usiluje o paušální osvobození od placení těchto poplatků, vztahuje se na něj
pouze odstavec druhý písm. d) a f) citovaného ustanovení. Pokud tedy za dané situace stěžovateli
není poskytována některá z dávek podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,
ani se nejedná o pojištěnce, kterému jsou poskytovány pobytové sociální služby pro osoby
se zdravotním postižením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem nebo
ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, pak nesplňuje zákonné podmínky, pro které by mohl
být od placení regulačních poplatků osvobozen, a jeho povinnost tyto poplatky hradit tedy
zákonem vyloučena není.
V této souvislosti stěžovatel rovněž žádal Nejvyšší správní soud, aby řízení o kasační
stížnosti přerušil a požádal o vyjádření v této věci Ústavní soud ČR. Článek 95 odst. 2 Ústavy
stanoví, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu
s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu ČR. Soulad zákona č. 48/1997 Sb.
s ústavním pořádkem posuzoval Ústavní soud ČR již ve shora citovaném nálezu pléna
sp. zn. Pl. ÚS 1/2008, přičemž neshledal důvod pro zrušení napadených částí zákona
pro protiústavnost jejich obsahu (odstavec 134). Z tohoto důvodu není namístě řízení o zde
posuzované stížnosti přerušovat a předložit Ústavnímu soudu ČR věc jím už jednou
rozhodnutou.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se skutečností, že v řízení před městským soudem byla jeho
věc přidělena jinému soudci, aniž by to stěžovateli bylo jakkoli zdůvodněno. Zde má Nejvyšší
správní soud za to, že stěžovatel uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.,
a sice zmatečnost řízení spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen. K tomu Nejvyšší
správní soud odkazuje na právní úpravu zakotvenou v §31 s. ř. s. Citované ustanovení jednak
v prvním odstavci obsahuje obecné pravidlo, že krajský soud ve správním soudnictví rozhoduje
ve specializovaných senátech, a to nestanoví-li zákon jinak. Druhý odstavec tohoto ustanovení
dále specifikuje druhy řízení, v nichž krajský soud ve správním soudnictví rozhoduje
specializovaným samosoudcem. V posuzovaném případě se nejedná o žádnou z věcí, která je
v §31 s. ř. s. určena k rozhodnutí specializovaným samosoudcem, proto soud postupoval
správně, když byla věc předána specializovanému senátu. K samotné námitce stěžovatele,
že o přidělení věci jinému soudci nebyl vyrozuměn, Nejvyšší správní soud uvádí, že zákon
nestanoví náležitosti takového postupu a městský soud tak nepochybil, pokud stěžovatele
o tomto kroku nezpravil.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se městský
soud v napadeném rozsudku nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek
zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a nemá tedy právo
na náhradu nákladů, které mu vznikly. Právo na náhradu nákladů však nenáleží ani žalovanému,
ačkoliv měl ve věci plný úspěch, neboť přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
nemocenského pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Krajský soud usnesením ze dne 11. 5. 2009, č. j. 5 Ca 209/2008 - 60, ustanovil
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, zástupkyní
stěžovatele pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatele
v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování, a to za jeden úkon právní služby
spočívající v poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za jeden úkon
právní služby činí v souladu s §7 bod 2. ve spojení s §9 odst. 2 a 3 písm. f) advokátního tarifu
500 Kč. Dále zástupkyni stěžovatele náleží také náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Celkově tak Nejvyšší správní
soud přiznal zástupkyni stěžovatele částku 800 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů. K výplatě této částky pak stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu