ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.40.2009:125
sp. zn. 6 As 40/2009 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: M. Š.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem, se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2008,
č. j. DSH/11894/08, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 19. 5. 2009, č. j. 17 Ca 78/2008 - 55,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2009, č. j. 17 Ca 78/2008 - 55,
se z r ušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Městský úřad Tachov vydal dne 29. 8. 2008 rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným
přestupkem podle §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), porušením §5 odst. 1 písm. f) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a uložil mu pokutu ve výši 25 000 Kč a zákaz
řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Přestupku se měl žalobce dopustit tím,
že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle zvláštního právního předpisu
odmítl podrobit vyšetření, zda při jízdě vozidla nebyl ovlivněn alkoholem či jinou návykovou
látkou.
[2] Ve svém odvolání proti uvedenému rozhodnutí žalobce především namítal,
že svou zákonnou povinnost podle §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu splnil,
když se podrobil orientační dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu značky
Dräger.
[3] Žalovaný odvolání žalobce v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl s tím, že každý
řidič je povinen podrobit se na výzvu strážníka či příslušníka Policie České republiky vyšetření
podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými
výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále též „zákon
č. 379/2005 Sb.“). Takovým vyšetřením není pouze orientační dechová zkouška, nýbrž i lékařské
vyšetření spojené s odběrem krve či jiného biologického materiálu. Povinností žalobce tedy bylo
podrobit se na výzvu strážníka či policisty rovněž odbornému lékařskému vyšetření,
které však žalobce odmítl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
Žalobce zejména uváděl, že u něj hlídka Policie České republiky provedla orientační dechovou
zkoušku, kterou po uplynutí 45 minut zopakovala. Poté mu však umožnila další jízdu motorovým
vozidlem do místa jeho bydliště, aniž by jej k lékařskému vyšetření vyzvala. Žalovaný tedy
nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen „správní řád“).
[5] Krajský soud žalobě rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, č. j. 17 Ca 78/2008 - 55, vyhověl,
rozhodnutí Městského úřadu Tachov i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Ze správního spisu krajský soud zjistil, že přestože hlídka Policie České republiky žalobce vyzvala
k lékařskému vyšetření za účelem zjištění, zda nebyl ovlivněn alkoholem, žalobce
se takovému vyšetření odmítl podrobit. Tímto zjištěním krajský soud vyvrátil skutkovou žalobní
námitku. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaný pod č. 1684/2008 Sb.
NSS. Krajský soud uvedl, že v nyní posuzované věci stejně jako ve věci vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008, je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že po podání
žaloby došlo ke změnám hmotněprávních ustanovení zvláštního zákona, upravujících podmínky,
za nichž vzniká povinnost podrobit se orientačnímu a lékařskému vyšetření pro zjištění ovlivnění
alkoholem. Ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2009
stanoví, že je-li provedena orientační dechová zkouška zjišťující obsah alkoholu v krvi
analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem,
odborné lékařské vyšetření se neprovede. Přestože k této legislativní změně došlo až poté,
co bylo řízení před žalovaným ukončeno, soud je povinen k této změně přihlédnout v souladu
se zásadou retroaktivity ve prospěch pachatele tak, jak bylo uvedeno v citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu. Žalobce tedy nemohl naplnit skutkovou podstatu přestupku
podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích (přestupku se dopustí ten, kdo se v provozu
na pozemních komunikacích přes výzvu odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla
nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou,
ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví), neboť jednání spočívající
v tom, že se řidič odmítne podrobit odbornému lékařskému vyšetření, když se před tím podrobil
dechové zkoušce, přestalo být protiprávní.
II.
Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížností. Namítá jednak, že krajský soud na daný případ nesprávně aplikoval rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 9/2008 - 77. V citovaném rozsudku se jednalo o situaci,
kdy z přestupkového zákona byla vypuštěna skutková podstata, na jejímž základě byla účastníkovi
řízení uložena pokuta. V nyní posuzovaném případě však skutková podstata přestupku podle §22
odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, za nějž byl stěžovatel postižen, nebyla předmětem žádných
legislativních změn. Ustanovení §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích odkazuje na §5
odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, v jehož případě došlo pouze ke změně v okruhu
osob oprávněných vyzvat účastníka silničního provozu, aby se podrobil vyšetření ke zjištění,
zda není ovlivněn návykovou látkou. Teprve §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu
obsahuje v poznámce pod čarou odkaz na §16 zákona č. 379/2005 Sb. Stěžovatel zdůrazňuje,
že k relevantní legislativní změně došlo pouze u posledně uvedeného ustanovení,
přičemž tato změna spočívá v tom, že pokud jsou splněny podmínky zajištění řádného důkazu
pro případné správní či trestní řízení provedením orientační dechové zkoušky, lékařské vyšetření
se již neprovádí. Pokud však i po provedení dechové zkoušky jsou pochybnosti o tom,
zda hodnota naměřená dechovým analyzátorem odpovídá skutečnosti, nic nevylučuje, aby byla
posuzovaná osoba vyzvána k provedení odborného lékařského vyšetření. To znamená,
že povinnost řidiče podrobit se po provedené dechové zkoušce na výzvu policisty existuje
i po 1. 1. 2009 a odmítnutí podrobit se takovému vyšetření nelze hodnotit jako oprávněné
ani po provedené novele. Na rozdíl od situace zachycené v rozsudku č. j. 2 As 9/2008 - 77
nedošlo ke změně přestupkového zákona ani ke změně zákona o provozu na pozemních
komunikacích, avšak pouze k posílení důkazní hodnoty výsledku provedené dechové zkoušky
za splnění podmínek schváleného a kalibrovaného dechového analyzátoru v rámci zákona
č. 379/2005 Sb. Z tohoto důvodu měl krajský soud rozhodovat podle právní úpravy účinné
v době spáchání přestupku a rozhodování správních orgánů. Vzhledem k tomu, že tak nečinil,
došlo ke zpochybnění rovnosti mezi osobami, které byly za stejný přestupek postiženy,
avšak které nepodaly správní žalobu. Tímto postupem krajského soudu byl podle stěžovatele
narušen rovněž princip dobré správy a právní jistota osob, o jejichž právech a povinnostech je
rozhodováno.
[7] Ve své druhé námitce stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud v napadeném
rozsudku uložil stěžovateli uhradit náklady soudního řízení, byť nebylo vysloveno pochybení
správních orgánů. Stěžovatel ve správním řízení ukončeném vydáním rozhodnutí o odvolání dne
29. 10. 2008 nemohl zohlednit změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2009.
[8] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedl, že námitku
stěžovatele, že napadený rozsudek zcela popírá princip legality rozhodování, považuje
za nepříhodnou. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením, že krajský soud žalobce napadeným
rozsudkem dekriminalizuje. V odůvodnění svého rozsudku totiž sám krajský soud konstatoval,
že skutečnost, že žalobce nemůže být postihován za přestupek podle §22 odst. 1 písm. d) zákona
o přestupcích neznamená, že je v jeho případě vyloučena odpovědnost za přestupek jiný s nižšími
sazbami finančního postihu.
III.
Právní posouzení věci
[9] Poté, co Nejvyšší správní soud zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky
pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu stěžovatelem uplatněných kasačních důvodů (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
III.a)
[10] Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti postupu krajského soudu, který na zde
posuzovanou věc aplikoval princip retroaktivity ve prospěch pachatele s odkazem na argumentaci
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaném
pod č. 1684/2008 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se tedy nejprve zabýval závěry
tohoto svého rozhodnutí.
[11] Ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008 byla
stěžovatelka správními orgány shledána vinnou tím, že jako chodec zavinila střet s osobním
motorovým vozidlem a způsobila tak dopravní nehodu, při níž došlo k jejímu vlastnímu zranění.
Podle správních orgánů se tedy dopustila přestupku podle §22 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2006: „Přestupku se dopustí ten, kdo porušením
zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, kterou je povinen dle zvláštního zákona neprodleně
ohlásit policistovi“. Zvláštním zákonem je v tomto případě zákon o silničním provozu,
který ve svém ustanovení §47 stanoví, že dopravní nehodou je „událost v provozu na pozemních
komunikacích (…) při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby (…)“. Citované ustanovení
zákona o přestupcích bylo však po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého
stupně dvakrát novelizováno. Došlo rovněž k přečíslování ustanovení §22 zákona o přestupcích,
jehož následkem byla úprava původně vtělená do §22 odst. 1 písm. c) začleněna do písm. h)
tohoto ustanovení. Znění §22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích účinné od 22. 8 2007,
tedy v době rozhodování krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého
stupně, stanovilo, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích
porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo
na zdraví“. K této novelizaci došlo novelou provedenou zákonem č. 215/2007 Sb.,
přičemž z důvodové zprávy k tomuto bodu vyplývá, že návrh zákona „upravuje skutkovou
podstatu tak, aby byl řidič potrestán v případě, kdy způsobí zranění jiné osoby, nikoliv sám sobě“
(Poslanecká sněmovna, tisk č. 174/0, 5. volební období, dostupný na www.psp.cz).
Podle nového znění zákona o přestupcích tedy již nelze uložit sankci tomu, kdo porušením
zvláštního zákona způsobí dopravní nehodu, při níž dojde k jeho vlastnímu zranění. Nejvyšší
správní soud ve věci sp. zn. 2 As 9/2008 dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když v dané
věci nezohlednil princip retroaktivity ve prospěch pachatele a nezrušil rozhodnutí správního
orgánu, kterým byla stěžovatelce uložena sankce podle §22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích
ve znění účinném do 30. 6. 2006. Jedině takové řešení by totiž nezasáhlo do ústavně zaručeného
práva stěžovatelky.
[12] V nyní posuzované věci byl žalobce shledán vinným přestupkem podle §22 odst. 1
písm. d) zákona o přestupcích, které stanoví, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu
na pozemních komunikacích, se na výzvu podle zvláštního právního předpisu odmítne podrobit
vyšetření, zda při řízení vozidla (…) nebyl ovlivněn alkoholem (…)“. Zvláštním zákonem je zde
míněn zákon o silničním provozu, který ve svém ustanovení §5 odst. 1 písm. f) stanoví řidiči
povinnost podrobit se na výzvu policisty lékařskému vyšetření podle zvláštního právního
předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Podle poznámky pod čarou k §5 odst. 1
písm. f) zákona o silničním provozu je zvláštním zákonem v tomto případě
zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky,
alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, jehož §16 odst. 2
stanoví okolnosti, za kterých se provádí odborné lékařské vyšetření za účelem zjištění,
zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem. Ve znění účinném do 31. 12. 2008 stanovilo,
že takovému vyšetření „je povinna podrobit se osoba, která se požitím těchto látek uvedla
do stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek,
dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti
s požitím alkoholického nápoje (…).
[13] Právě posledně uvedené ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. bylo poté,
co správní orgán prvního stupně i stěžovatel vydali svá rozhodnutí, změněno novelou
provedenou zákonem č. 274/2008 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
zákona o Policii České republiky. Jeho současné znění účinné od 1. 1. 2009 pak stanoví,
že se odborné lékařské vyšetření neprovede, pokud je provedeno orientační vyšetření zjišťující
obsah alkoholu pomocí dechové zkoušky realizované kvalitním certifikovaným přístrojem.
[14] Poté, co Nejvyšší správní soud zrekapituloval obě porovnávané situace, nezbývá,
než zodpovědět otázku, zda se v nyní posuzované věci jedná skutečně o případ, kdy je nezbytné
uplatnit princip retroaktivity ve prospěch pachatele tak, jak předestřel krajský soud v napadeném
rozsudku.
[15] Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k zodpovězení této stěžejní otázky,
bylo třeba zabývat se tím, zda vůbec lze citovaný princip vlastní právu trestnímu uplatnit
i v případě správních deliktů. K tomu se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaném pod č. 461/2005 Sb. NSS: „ (…)
od okamžiku, kdy byla ratifikována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - není
rozhodné, zda pozitivní právo označuje určité deliktní jednání za trestný čin nebo za správní
delikt. Zmiňuje-li se tedy uvedená Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o ‚jakémkoli trestním
obvinění‘, je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout
shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímto způsobem ostatně
vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro české právo to pak
znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího
práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním.“.
[16] Co se týká samotné aplikace principu retroaktivity ve prospěch pachatele na případ
stěžovatele, konstatuje Nejvyšší správní soud, že žalobci byla uložena sankce podle §22 odst. 1
písm. d) zákona o přestupcích za porušení §5 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě
ve spojení s §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost,
že pouze posledně uvedené ustanovení bylo v nyní posuzovaném případě předmětem relevantní
novelizace. Toto ustanovení však podle Nejvyššího správního soudu nestanoví účastníkům
dopravního provozu, či jiným osobám, které se případně mají podrobit zkoušce na obsah
alkoholu v krvi, povinnost se jí skutečně zúčastnit. Tato povinnost je zakotvena v §5 odst. 1
písm. f) zákona o silničním provozu: „Řidič je povinen podrobit se na výzvu policisty (…)
vyšetření podle zvláštního právního předpisu“, a následek nesplnění této povinnosti pak v §22
odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb.
stanoví pouze modality zjišťování, zda je určitá osoba ovlivněna alkoholem, a určuje,
za jakých podmínek se ten který způsob zjišťování použije. Novelizací tohoto ustanovení tedy
nedošlo k ničemu jinému než ke změně okolností, za jakých policista či jiná k tomu oprávněná
osoba realizuje výzvu k podrobení se vyšetření. Povinnost podrobit se takové výzvě
je však nadále v nezměněné podobě zakotvena v §5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu
a ten, kdo se přes takovou výzvu odmítne vyšetření podrobit, se nadále dopouští přestupku
podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Toto ustanovení nijak nerozlišuje
mezi účastníky dopravního provozu, kteří byli vyzváni za podmínek §16 odst. 2 zákona
č. 379/2005 Sb. před novelizací, a těmi, kteří jsou vyzváni za podmínek, kdy se odborné lékařské
vyšetření provádí až subsidiárně, pokud zjištění dosažená prostřednictvím orientační dechové
zkoušky nejsou spolehlivá. Protiprávní jednání těchto osob spočívající v odmítnutí podrobit
se danému vyšetření je tedy ustanovením §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích kladeno
na roveň. Skutečnost, že podle nové právní úpravy je v určitých případech dostačující provedení
pouhé orientační dechové zkoušky, neznamená, že by jednání pachatele spočívající v odmítnutí
podrobit se přes výzvu odbornému lékařskému vyšetření nebylo protiprávní. Lze tedy přisvědčit
námitce stěžovatele, že nedošlo ke změně či vypuštění skutkové podstaty přestupku,
za jejíž naplnění byl žalobce sankcionován, a řidič je tak i po 1. 1. 2009, tj. po novelizaci
ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. provedené zákonem č. 274/2008 Sb., povinen
podrobit se odbornému lékařskému vyšetření, je-li k tomu vyzván.
[17] V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že odkaz na zákon č. 379/2005 Sb. je v §5
odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu učiněn formou poznámky pod čarou, která není
normativní či závaznou součástí pravidla chování. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje
na několik rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která poukazují na to, že „česká praxe používání
poznámek pod čarou je ve světě zcela ojedinělá (viz Filip, J. Poznámky pod čarou jako problém
legislativy a judikatury. Právní zpravodaj - Časopis pro právo a podnikání, říjen 1999, s. 7 - 8),
a navíc často v rozporu s požadavky na formulaci právních předpisů v podmínkách právního
státu. Vzniknou-li proto v důsledku použití této svérázné legislativní techniky výkladové
problémy, je nutno je řešit tak, že rozhodující je vlastní pravidlo chování, nikoli to, co je
stanoveno v poznámce pod čarou.“ (nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 11. 1999,
sp. zn. II. ÚS 485/98, č. 173/1999 Sb. ÚS, dále obdobně např. nálezy ze dne 2. 2. 2000,
sp. zn. I. ÚS 22/99, č. 14/2000 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/96,
č. 109/1996 Sb. ÚS).
[18] Neméně důležité je v této souvislosti zaměřit se na samotný účel novelizace
ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb. Důvodová zpráva k návrhu zákona
č. 274/2008 Sb. uvádí, že zjednodušení současného duplicitního systému orientačního
a lékařského vyšetřování povinných osob je jednou z možností jak přispět k obřemenění Policie
České republiky od tzv. nepolicejních činností. Účelem shora nastíněné změny právní úpravy
tedy bylo umožnit Policii České republiky lépe alokovat své zdroje a zajistit tak uspokojivější
realizaci jejího poslání, tj. zachování vnitřního pořádku a bezpečnosti (Poslanecká sněmovna, tisk
č. 440/0, 5. volební období, dostupné na www.psp.cz). Z důvodové zprávy naopak nijak
nevyplývá, že by účelem novelizace bylo omezení právní odpovědnosti účastníka dopravního
provozu, který se po provedené orientační dechové zkoušce přes výzvu policisty či jiné
k tomu oprávněné osoby odmítne podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Naproti tomu
v případě věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 9/2008, kde se jednalo
o novelizaci ustanovení §22 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, bylo účelem této novelizace
právě zbavení účastníka dopravního provozu odpovědnosti v případě, kdy způsobí zranění sám
sobě. Aplikace principu retroaktivity tedy v tomto případě byla nevyhnutelná, neboť „je zcela
logické, že pokud určité jednání budoucí zákonná úprava ‚dekriminalizuje‘, tzn. již nadále
ho nepovažuje za společensky škodlivé či nebezpečné, není dán žádný rozumný důvod,
aby v dobíhajících řízeních ještě trestáno bylo“ (citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 9/2008 - 77). V nyní posuzovaném případě se však jednání žalobce vzhledem k účelu
provedené novelizace a k nezměněnému znění ustanovení §22 odst. 1 písm. d) zákona
o přestupcích za společensky škodlivé považuje i nadále a není tedy důvod postupovat
jako ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 9/2008. Podpůrnou argumentaci v tomto smyslu lze ostatně
nalézt i v úpravě obsažené v zákoně č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Ten ve svém ustanovení
§226 písm. e) stanoví, že soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže „trestnost činu zanikla“.
III.b)
[19] Ve své druhé námitce stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud v napadeném
rozsudku uložil stěžovateli uhradit náklady soudního řízení, byť nebylo vysloveno pochybení
správních orgánů, neboť stěžovatel nemohl ve svém rozhodnutí zohlednit nadcházející změnu
právní úpravy. Krajský soud v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že „o náhradě nákladů řízení
bylo rozhodnuto na základě úspěchu ve věci, a žalobci, který měl ve věci plný úspěch, byla
přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení (…)“.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §60 odst. 1 s. ř. s. má právo na náhradu nákladů
řízení účastník, který měl ve věci plný úspěch. V nyní posuzované věci se jedná bezpochyby
o žalobce. Avšak skutečnost, že stěžovatel při vydání svého rozhodnutí postupoval v souladu
s ustanovením, které bylo v době jeho rozhodování součástí právního řádu, považuje Nejvyšší
správní soud za důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení
ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že krajský soud pochybil,
když nepostupoval podle tohoto ustanovení a stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady
soudního řízení. Nicméně za situace, kdy Nejvyšší správní soud přisvědčil rovněž první námitce
stěžovatele a krajský soud tak v navazujícím řízení jistě dospěje k odlišnému závěru ohledně
náhrady nákladů řízení, není shora uvedené pro další postup krajského soudu relevantní.
IV.
Shrnutí a náklady řízení
[20] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V navazujícím řízení bude krajský soud vázán
zde vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu o tom, že se v posuzovaném
případě nejedná o retroaktivitu ve prospěch pachatele.
[21] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu