ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.60.2009:80
sp. zn. 6 Azs 60/2009 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: E. S., zastoupené JUDr. Radanou Pekárkovou,
advokátkou, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 3. 2008, č. j. OAM - 1 - 972/VL - 18 - K03 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2008, č. j. 56 Az 49/2008 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Radaně Pekárkové, advokátce, se sídlem
Hlinky 142a, Brno, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 2856 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 18. 3. 2008, č. j. OAM - 1 - 972/VL - 18 - K03 - 2007. Rozhodnutím žalovaného nebyla
stěžovatelce k její žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění uplatňuje důvody kasační stížnosti
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že žalovaný nesprávně její obtíže v zemi původu (nátlak na změnu
víry - konverze od pravoslaví k islámu, s tím související anonymní vzkazy a fyzické napadení
stěžovatelky) vyhodnotil jako jednání soukromých osob; krajský soud se se závěry žalovaného
(nesprávně) ztotožnil. Stěžovatelka je toho názoru, že její potíže v zemi původu jsou azylově
relevantní; soud podcenil význam anonymních výhružek, neboť právě díky anonymitě je jejich
psychologický dopad závažnější a soud též nesprávně vyhodnotil postoj státních orgánů v zemi
původu; soud totiž neuvedl, jakých právních prostředků měla na svou ochranu stěžovatelka ještě
použít, aby se jí kýžené ochrany dostalo - stěžovatelka se totiž na policii obrátila,
avšak bezvýsledně. Dále stěžovatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v otázce (ne)udělení
humanitárního azylu; domnívá se, že její zdravotní potíže (závažné deprese mající původ ve smrti
otce a nátlaku na změnu víry) jsou důvodem zvláštního zřetele hodným, případně jsou dostačující
alespoň pro udělení doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů. Hodnocení zdravotních zpráv
stěžovatelky žalovaným považuje za nepřezkoumatelné a postrádající zohlednění širších
souvislostí; žalovaný poukázal na zlepšující se tendenci v jejím zdravotním stavu, to je však
logické, neboť stěžovatelka nyní pobývá v České republice, kde právě hledá ochranu před svými
potížemi v zemi původu. Upozorňuje též, že před zahájením terapie se u stěžovatelky vyskytovaly
sebevražedné sklony. Stěžovatelka tedy uzavírá, že žalovaný ve svém rozhodnutí překročil meze
správního uvážení, které je mu dáno při rozhodování o udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu.
Ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka namítá, že v řízení
před žalovaným byl porušen procesní předpis tím, že žalovaný nezjistil řádně skutkový stav.
Při svém rozhodování vycházel ze zpráv o zemi původu shrnujících situaci v roce 2006,
avšak stěžovatelka opustila zemi počátkem prosince 2007, žalovaný, jenž rozhodoval
v březnu 2008, si tedy měl obstarat aktuální informace za rok 2007. Konečně pak stěžovatelka
upozorňuje též na nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, již spatřuje v tom, že z rozhodnutí
není zřejmé, z jakých lékařských zpráv žalovaný vycházel a proč neshledal překážky bránící
stěžovatelce v řešení svých zdravotních obtíží v rámci zdravotního a sociálního systému v zemi
původu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadená správní i soudní
rozhodnutí za zákonná. Obavy stěžovatelky nelze podle jeho mínění považovat za odůvodněný
strach z pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu, nelze je totiž přičítat státu,
neboť jeho orgány stěžovatelčiny problémy řešily a stěžovatelka se proti jejich postupu
neohrazovala. Je též toho názoru, že při rozhodování o humanitárním azylu se nedopustil excesu
z mezí správního uvážení, jež je mu svěřeno. Kasační stížnost proto považuje za nedůvodnou,
jako takovou ji navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody,
které lze podřadit ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel též splňuje podmínku
povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud nejprve považuje za nezbytné vyjasnit, v jakém rozsahu je kasační
stížnost stěžovatelky přípustná. Námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí spočívající
v tom, že není jasné, z jakých lékařských zpráv žalovaný ve správním řízení vycházel, stěžovatelka
uvedla poprvé teprve v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se tedy touto námitkou nemohl
zabývat, neboť taková námitka je ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší
ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je
dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006,
č. j. 2 Azs 40/2006 - 57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem
stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka přijatelnost své kasační stížnosti shledává v intenzitě porušení práva
postupem soudu, který nezohlednil stěžovatelčiny námitky k postupu žalovaného. Též je dán
zájem stěžovatelky na přezkoumání napadeného rozsudku tím, že v případě návratu do země
původu by byla reálně ohrožena na životě nebo zdraví. Nejvyšší správní soud však názor
stěžovatelky nesdílí a důvody pro přijatelnost kasační stížnosti neshledal.
K námitce stěžovatelky o nesprávném právním posouzení otázky pronásledování nejprve
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný stěžovatelce neudělil mezinárodní ochranu
podle ust. §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona o azylu, neboť neshledal, že by byla
v Kyrgyzstánu pronásledována pro své pravoslavné vyznání orgány státu, resp. tato činnost by
byla státem podněcována či podporována. Žalovaný uzavřel, že nebylo prokázáno, že by
neadresné anonymní vzkazy vyzývající ke konverzi k islámu posílaly orgány státu či jiné osoby
s jejich podporou či vědomím. Stěžovatelka neuvedla, že se proti liknavému postupu policie
v těchto případech ohradila. Žalovaný též dospěl k závěru, že fyzické napadení, jehož byla
stěžovatelka obětí, mělo loupežný, nikoliv náboženský motiv (stěžovatelce byla odcizena značná
hotovost a drahá kožená kabelka a kožená bunda). Ze zpráv o zemi původu, jež jsou součástí
správního spisu plyne, že v Kyrgyzstánu je svoboda vyznání ústavně zakotvena a státem v praxi
i dodržována. Krajský soud s žalovaným souhlasil a vyslovil názor, že několik anonymních
vzkazů nepředstavuje svou intenzitou pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud je taktéž toho názoru, že původcem stěžovatelčiných potíží
byly soukromé osoby, což ostatně stěžovatelka sama uváděla. Ze zpráv o zemi původu je
možno dovodit, že takové jednání pak není státními orgány schvalováno nebo podporováno.
Nejvyšší správní soud se k otázce původců pronásledování a vážné újmy a k otázce dostupnosti
ochrany v zemi původu již opakovaně vyjádřil, a to mj. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs
48/2008 - 57, rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, rozsudku ze dne 31. 10.
2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, či v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101. Z této
judikatury vyplývá, že, jde-li o původce pronásledování z okruhu soukromých osob (či analogicky
při zvažování důvodů pro udělení doplňkové ochrany o původce vážné újmy z okruhu
soukromých osob), musí se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na
vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny
účinnou ochranu poskytnout. V případě Kyrgyzstánu se, pokud jde o tvrzené pronásledování
formou nucení ke konverzi k islámu, o takovou zjevnou situaci nejedná. Stěžovatelka navíc
uváděla, že se na kompetentní orgány v zemi původu obracela a ty se její záležitostí určitým
způsobem zabývaly.
Stěžovatelčině žádosti o udělení humanitárního azylu ze zdravotních důvodů žalovaný
nevyhověl. Vycházel z lékařských zpráv z odborných vyšetření, jež vykazovala v průběhu
správního řízení zlepšující se stav stěžovatelky a absenci sebevražedných myšlenek. Žalovaný
též neshledal překážky pro případné léčení v zemi původu.
Nejvyšší správní soud již ve své předchozí rozhodovací činnosti vymezil charakter
rozhodnutí správního orgánu o udělení humanitárního azylu; v rozsudku z 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs
105/2004 - 72 zdejší soud uvedl, že: „ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního
pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení.“ Též byl
přijat názor, že na udělení azylu z humanitárních důvodů nemá žadatel subjektivní právo a soudy
ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování
nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a
zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu z 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38).
Krajský soud v rozsudku zcela správně uvedl tyto vývody a konstatoval, že překročení
mezí správního uvážení neshledal; stejně tak jej neshledal ani Nejvyšší správní soud (správní
orgán úvahu nad důvody pro udělení humanitárního azylu provedl a tyto důvody neshledal;
stěžovatelka dokonce v průběhu správního řízení uvedla, že se s psychickými obtížemi v zemi
původu léčila a se svým lékařem byla spokojená).
Pokud stěžovatelka uvádí, že jí měla být udělena ze stejného důvodu alespoň doplňková
ochrana, nelze ani tuto námitku považovat za důvodnou. Žalovaný posoudil důvody pro udělení
doplňkové ochrany a neshledal, že by stěžovatelce v případě návratu do země původu hrozilo
nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a odst. 2 zákona o azylu a krajský soud s jeho názory
vyslovil souhlas.
Nejvyšší správní soud se k otázce možného udělení doplňkové ochrany ze zdravotních
důvodů obsáhle věnoval ve svém nedávném rozsudku z 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 88;
své závěry shrnul do konstatování, že „žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí
(zde HIV/AIDS), může hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) [zákona
o azylu] – mučení nebo nelidské či ponižující zacházení – spočívající v tom, že mu v zemi původu nebude
dostupná potřebná zdravotní péče. Výklad pojmu „vážná újma“ musí v těchto případech vycházet z rozsahu
zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, jak je zakotven v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.“ Rozsah uvedeného zákazu je dotvářen též judikatorní činností
Evropského soudu pro lidská práva, který neshledal porušení čl. 3 mj. v případě stěžovatele
nemocného schizofrenií (rozsudek z 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98). Nejvyšší správní soud, aniž by jakkoliv zlehčoval míru stěžovatelčiných obtíží,
neshledal její případ natolik závažným, aby v něm bylo lze shledat porušení čl. 3 Evropské
úmluvy.
Konečně stěžovatelka správnímu rozhodnutí vytýká nepřezkoumatelnost z důvodu
neaktuálnosti zpráv o zemi původu. Napadené správní rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 3. 2008,
stěžovatelka opustila Kyrgyzstán v prosinci 2007 a zprávy o zemi původu shromážděné
ve správním spise hodnotí situaci v zemi v období roku 2006.
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, v obecné
rovině uvedl požadavky, jimž musí dostát informace zjištěné o zemi původu žalovaným:
„Informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musí být v maximální možné míře (1) relevantní,
(2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“.
Nejvyšší správní soud je v posuzované věci toho názoru, že požadavky byly splněny; námitky
stěžovatelky se vztahují pouze k otázce „aktuálnosti“ zpráv. Při shromažďování zpráv o zemích
je třeba zohlednit náročnost pořizování těchto zpráv. Zprávy, jež v řízení použil žalovaný (zprávy
Ministerstva zahraničí USA), jsou obvykle připravovány jedenkrát za rok a bývají vydávány
v jarních měsících (tato skutečnost je Nejvyššímu správnímu soudu známa z jeho rozhodovací
činnosti), české orgány je mají v českém jazyce k dispozici zřejmě ještě s určitým časovým
odstupem. V posuzovaném případě tedy nelze žalovanému vyčítat, že v březnu 2008 ještě neměl
k dispozici zprávy za rok 2007. Namítané zprávy za rok 2006 pak také nebyly jedinými
informacemi o zemi původy, které žalovaný použil, žalovaný je doplnil též o aktuální zprávy
o stavu v Kyrgyzstánu (infobanka ČTK, stav z 31. 1. 2008).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byla usnesením krajského soudu z 5. 5. 2009, č. j. 56 Az 49/2008 - 59,
ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Radana Pekárková, advokátka.
Té Nejvyšší správní soud podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti za jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Dále Nejvyšší správní soud
přiznal na náhradě hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (jeden úkon právní služby po 300 Kč); částku pak zvýšil
o 19 %, neboť zástupkyně je plátcem DPH. Dohromady tedy přiznal částku 2856 Kč jako
odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní
soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu
6 Azs 60/2009 - 100
OPRAVNÉ USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohuslavem Hnízdilem
v právní věci žalobkyně: E. S., zastoupené JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou, se sídlem
Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2008,
č. j. OAM - 1 - 972/VL - 18 - K03 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2008, č. j. 56 Az 49/2008 - 38,
takto:
V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. listopadu 2009,
č. j. 6 Azs 60/2009 - 80, na č. l. 84 na 4. řádku ve třetím odstavci odůvodnění se nah razují
slova „§11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.“ slovy „§11 odst. 1 písm. d)
vyhl. č. 177/1996 Sb.“.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 18. 3. 2008, č. j. OAM - 1 - 972/VL - 18 - K03 - 2007. Rozhodnutím žalovaného nebyla
stěžovatelce k její žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2009, č.j. 6 Azs 60/2009 - 80,
stěžovatelčinu kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost; výrokem III. svého usnesení rozhodl,
že se ustanovené zástupkyni stěžovatelky přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 2856 Kč. V odůvodnění usnesení Nejvyšší správní soud uvedl, že přiznal odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 2856 Kč; a to za jeden úkon právní služby
ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů, spolu s paušální náhradou hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu), částku
zvýšil o 19 %, neboť zástupkyně je plátcem DPH.
Nejvyšší správní soud v reakci na podání zástupkyně stěžovatelky ze dne 11. 12. 2009
žádající opravu rozhodnutí a přiznání odměny za dva úkony právní služby zjistil,
že se v odůvodnění usnesení na č. l. 84 na 4. řádku ve třetím odstavci vyskytla zjevná chyba
v psaní, neboť bylo nedopatřením uvedeno, že se ustanovené zástupkyni přiznává odměna
za zastupování za jeden úkon právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b)
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, namísto ust. §11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky.
Podle ust. §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné
nesprávnosti; podle ust. §55 odst. 5 s. ř. s. platí právě uvedené přiměřeně i pro usnesení.
Poněvadž byla zjištěna výše popsaná chyba v psaní, předseda senátu přistoupil k opravě
odůvodnění usnesení ve smyslu výroku tohoto usnesení.
Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud uvádí, že vyzval zástupkyni stěžovatelky dne
7. 8. 2009 (č. j. 6 Azs 60/2009 - 75), aby zdejšímu soudu vyčíslila náklady řízení a zároveň ji
poučil, že pokud tak neučiní, rozhodne o odměně na základě skutečností zřejmých ze soudního
spisu. Na uvedenou výzvu zástupkyně nereagovala. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil,
že zástupkyně stěžovatelky zaslala soudu doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 6. 2009,
k němuž přiložila potvrzení o registraci plátce DPH. Nejvyšší správní soud tedy shledal,
že zástupkyně stěžovatelky ve věci učinila jeden úkon právní služby - písemné podání soudu
ve věci samé – doplnění kasační stížnosti (§11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu).
Nejvyšší správní soud ještě dodává, že zástupkyně stěžovatelky byla dne 19. 5. 2009
u Krajského soudu v Brně nahlédnout do soudního spisu, avšak za tuto činnost nelze přiznat
odměnu, neboť ji nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby ve smyslu §11 odst. 1
cit. vyhl. (a to ani v případě posuzování této činnosti spolu s převzetím zastoupení). V této
souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky
mimosmluvní odměna náleží za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení,
je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Na rozdíl od ustanovení §11 odst. 1 písm. a) citované
vyhlášky, kdy na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb náleží odměna již za samotné
převzetí a přípravu zastoupení, ustanovení §11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky vyžaduje první
poradu s klientem. Ta se však v projednávané věci neuskutečnila, což ani zástupkyně stěžovatele
netvrdí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu