ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.70.2008:54
sp. zn. 6 Azs 70/2008 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily
Valentové v právní věci žalobce: V. S. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Kaplanem,
advokátem, se sídlem Karla Čapka 173, Horšovský Týn, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 10. 4. 2007, č. j. OAM - 1 - 295/VL - 10 - 05 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2008, č. j. 61 Az 38/2007 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 4. 2007, č. j. OAM - 1 - 295/VL - 10 - 05 - 2007, kterým mu nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu,
ani doplňkové ochrany dle téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak,
že žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel, že již v žalobě poukazoval na porušení §3
a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Dále zdůraznil, že jedním z důvodů,
proč opustil Vietnam jsou sice důvody ekonomické, hlavní je však v žádosti o mezinárodní
ochranu zájem o sloučení rodiny – tj. společné soužití s manželkou a dětmi, které žijí od r. 1997
v ČR. Stěžovatel zde má i dceru, která je občankou ČR. Stěžovatel se proto domnívá, že jsou zde
důvody hodné zřetele a měl mu být udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona o azylu.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že v daném případě byly důvody žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ekonomické problémy ve vlasti a snaha o legalizaci jeho pobytu v ČR.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
v mezích důvodů uplatněných v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše
specifikované podmínky pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií musí
Nejvyšší správní soud ve vztahu k neurčitě postavené kasační námitce, kterou je s odkazem
na žalobu znovu zopakováno porušení některých ustanovení správního řádu, nejprve
konstatovat, že tyto odkazy jsou zcela obecné a nekonkrétní a chybí zde nezbytná náležitost:
osvětlení konkrétních důvodů kasační stížnosti v tomto bodě kasační stížnosti a uvedení
konkrétní nezákonnosti, které se měly orgány dopustit. Takové nekonkrétní námitky jsou potom
vyloučeny z přezkumu. V této souvislosti je nutno poukázat na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2Azs 92/2005 - 58, podle kterého
je stěžovatel povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah,
hodnocení či závěrů se měl správní orgán, popř. soud vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom
nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami a s konkrétní vazbou na relevantní části spisového materiálu. To se týká
zejména námitek, že správní orgán v řízení nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci,
či že neuvedl, které skutečnosti byly podkladem jeho rozhodnutí a jakými úvahami byl veden
při svém rozhodování, a rozhodnutí je tak nepřesvědčivé. V daném případě není vůbec zřejmé,
která konkrétní skutková zjištění jsou nesprávná, či absentují, které důkazy či podklady nebyly
uvedeny jako podklady pro rozhodnutí, nebo je správní orgán měl opatřit, ani není zřejmé,
jaké údajné nepodložené závěry či chybné logické úsudky správního orgánu má stěžovatel
na mysli. Jak vyplývá i z výše citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu, takové námitky nelze věcně přezkoumat. Podobnou situací, jako je daný případ, se tedy
Nejvyšší správní soud zabýval dostatečně již ve své předchozí judikatuře.
Ostatní kasační námitky se v daném případě zaměřují na zpochybnění posouzení právní
otázky soudem, když stěžovatel zájem o sloučení rodiny vyhodnocuje jako důvod hodný
zvláštního zřetele a měl mu být dle jeho názoru udělen humanitární azyl ve smyslu §14 zákona
o azylu. K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že dle §14 zákona o azylu,
jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě
hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Jak vyplynulo ze správního spisu,
správní orgán i soud v řízení kromě jiného zkoumaly i skutečnost, zda v případě stěžovatele
nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a dospěly k závěru, že tomu tak není.
Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. K této otázce se již judikatura jasně vyjádřila
a ustálila na následujícím závěru (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48): „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném
zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního
uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno
zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může
uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou
správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné
pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom
směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné
nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“ Dále bylo v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, konstatováno: „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Aby bylo zřejmé,
že správní orgán, ani soud nevybočili z obvyklého posouzení kritérií humanitárního azylu,
je možné odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 6/2003
(manželství uzavřené s občanem ČR) nebo sp. zn. 3 Azs 396/2005 (2 nezletilé děti na území ČR),
které dospívají v otázce posouzení nenaplnění podmínek humanitárního azylu za blízkých
(z hlediska sloučení rodiny s občanem ČR spíše ještě vážnějších) okolností ke stejným závěrům.
Správní orgán řádně zjistil a posoudil osobní situaci stěžovatele, a pokud z nich sám nevyvodil
důvody pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení. Správní orgán
současně poukázal na skutečnost, že stěžovatel měl efektivněji využít zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území ČR s tím, že snaha o legalizaci pobytu na území ČR v důsledku pobytu
dalších rodinných příslušníků a existence dcery - státní příslušnice ČR spadá do kompetence
tohoto zákona.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu