ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.123.2009:88
sp. zn. 7 Afs 123/2009 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupený
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Elišky Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad L abem ze dne
30. 6. 2009, č. j. 15 Ca 7/2008 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 15 Ca 7/2008 - 63, byly zamítnuty žaloby podané žalobcem (dále jen „stěžovatel“),
kterými se domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3104-09/07-200100-21 a č. j. 3104-25/07-200100-21,
jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Ústí
nad Labem (dále jen „celní úřad“) ze dne 7. 8. 2006, č. 209/2006 a ze dne 11. 8. 2006,
č. 225/2006 o doměření cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných
v těchto rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatel dovezl
v únoru a březnu 2004 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které celním
orgánům deklaroval v jednom případě jako osobní automobil evropské tovární značky (Peugeot)
a ve druhém případě jako osobní automobil tovární značky Škoda. Protože předchozí rozsudek
krajského soudu v téže věci ze dne 30. 9. 2008, č. j. 15 Ca 7/2008 - 30 zrušil Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 7 Afs 108/2008 - 53, nezabýval se již krajský soud
otázkami, kde byly jeho právní závěry shledány správnými Nejvyšším správním soudem.
Vzhledem k tomu, že v novém řízení byl krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, vycházel z faktu, že verifikační řízení vedené německými celními orgány
přineslo jednoznačné výsledky ohledně původu dotyčných vozidel, když podle jejich sdělení
ze dne 9. 11. 2005 a 18. 4. 2006 nelze předmětná vozidla považovat za původní v Evropském
společenství ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Evropské dohodě zakládající
přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich
členskými státy na straně druhé (dále jen „Dohoda o přidružení“), která byla publikovaná
pod č. 7/1995 Sb., neboť vývozci nebyli schopni předložit podpůrné dokumenty. Závěr českých
celních orgánů, že dovážené zboží nelze pokládat za původní v Evropském unii popř. v České
republice ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení (dále jen
„Protokol č. 4“) a tudíž, že celní preference byly v obou celních řízeních přiznány neoprávněně,
je proto správný. Za této situace pak vzniklo celnímu úřadu oprávnění vydat oba dodatečné
platební výměry na clo a daň z přidané hodnoty za dovážená vozidla.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru se krajský soud doposud
nevypořádal s tvrzením, že napadeným správním rozhodnutím byla zkrácena práva stěžovatele
vyplývající z Listiny základních práv a svobod , konkrétně právo na soudní a jinou právní ochranu.
Čl. 32 Protokolu č. 4 je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť stěžovateli
je upírána možnost se jakkoliv do verifikačního řízení zapojit. Je tedy odkázán na šetření cizích
státních orgánů, do kterého nemůže nijak zasáhnout, neboť o něm není informován. Stěžovatel
tedy nikdy nemohl předložit orgánům vyvážející země podpůrné doklady svědčící o původu
zboží, neboť tyto o ně nepožádaly. Pokud tyto doklady neměl u sebe vývozce, pak stěžovatel
je postižen za to, že třetí osoba nesplnila svou zákonnou povinnost. Vývozce v obou případech
prohlásil, že předmětné dokumenty vystavil a podepsal, učinil prohlášení na faktuře, nebyl však
schopen předložit další podpůrné dokumenty. Celní orgány vyvážející země, ačkoli mohou
provádět jakoukoli kontrolu, žádné další šetření neprováděly. Je otázkou, jakým způsobem
poučily vývozce o jeho právech. České celní orgány následně vycházely z takto zjištěného
skutkového stavu. Další řízení probíhalo podle Protokolu č. 4, a jelikož práva a povinnosti
účastníků řízení nejsou v tomto protokolu přímo upravena a není ani rozlišeno, kdo je ve které
části řízení účastníkem, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, na který odkazuje v §320 odst. 1 zákon č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a účastníkem řízení je tak daňový subjekt. Daňový subjekt má mimo jiné právo být přítomen
jednání se správcem daně, předkládat v průběhu daňové kontroly důkazní prostředky, případně
navrhovat předložení důkazních prostředků, které sám nemá k dispozici, podávat námitky proti
postupu pracovníka správce daně, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku
uvedenému ve zprávě, ke způsobu zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. V ust. §2
citovaného zákona je dále zakotvena zásada zákonnosti a zásada součinnosti, jež st anoví,
že správce daně postupuje v řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a taktéž
že při vyžadování plnění povinností daňových subjektů volí správce daně jen takové postupy
a prostředky, které daňové subjekty co nejméně zatěžují a umožňují ještě dosáhnout cíle řízení.
Tato práva byla stěžovateli postupem správních orgánů upřena, ačkoli se jich domáhal již v řízení
před správními orgány. Pokud správní orgány takto postupovaly podle čl. 32 Protokolu č. 4,
pak je tento protokol v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Dále stěžovatel namítal,
že i za zjištěného skutkového stavu mu nelze preferenční zacházení upřít. Pravost prohlášení
na faktuře byla šetřením prokázána. Skutečný původ výrobků je nepochybný - vozidla továrních
značek Škoda a Peugeot se vyrábějí v České republice nebo EU. Napadená správní rozhodnutí
jsou tedy nezákonná, neboť nebyly splněny podmínky pro nepřiznání preferenčního zacházení.
Samotné nepředložení podpůrných dokumentů neznamená automaticky pochybnosti
o skutečném původu zboží. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený
rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo v celém rozsahu nesouhlas
se stížními důvody, neboť jsou založeny na nesprávném výkladu úpravy prokazování
preferenčního původu zboží podle Protokolu č. 4. Celní ředitelství opakovaně odmítá tvrzení
stěžovatele, že byl porušen jeden z hlavních pilířů společného trhu Evropských společenství,
a to volný oběh zboží, že zboží bylo daňově diskriminováno, že stěžovatel byl zkrácen na svých
právech a že nebyl respektován účel zákona a celního řízení, jímž je rozhodnout, zda se zboží
dopravované přes státní hranici propustí do navrženého režimu či nikoli. Stěžovatel si opětovně
nesprávně vyložil pojem volný pohyb zboží. V době dovozu zboží byla Česká republika pouze
přidruženým členem Společenství. Celní preference, sjednané v Dohodě o přidružení,
představovaly proces postupného zrušení cel, nikoliv zákaz cel na dovozy mezi Společenstvím
a Českou republikou. Dovážené zboží při přestupu hranic Společenství a České republiky bylo
pod celním dohledem a o jeho propuštění do volného oběhu rozhodoval celní úřad v celním řízení
na základě celního prohlášení podaného deklarantem. Zboží bylo propouštěno do režimu volného
oběhu v souladu s platnými předpisy. Stěžovatel v odvoláních proti napadeným rozhodnutím
uvedl, že „Celní úřad v Ústí nad Labem sám propustil zboží do režimu volný oběh“. Z toho
důvodu není celnímu ředitelství srozumitelná námitka stěžovatele, že došlo k nerespektování účelu
zákona a celního řízení, jímž je rozhodnout, zda se zboží dopravené přes státní hranici propustí
do navrženého režimu či nikoli. Ke stížní námitce o nepochybnosti původu vozidel tovární značky
Škoda a Peugeot celní ředitelství uvedlo, že i s touto námitkou se již jednoznačně vypořádalo
v rozhodnutích o odvoláních stěžovatele. Rozdílně od stěžovatele, který tvrdí, že samotné
nepředložení podpůrných dokumentů neznamená automaticky pochybnosti o skutečném původu
zboží, je celní ředitelství toho názoru, že předložení podpůrných podkladů je rozhodující
pro konstatování, že výrobky jsou původní a je tak možné vystavit prohlášení na faktuře ve smyslu
čl. 21 Protokolu č. 4. Tento názor je podpořen i rozsudkem Nejvyššího správního soudu v dané
věci ze dne 30. 4. 2009, č.j. 7 Afs 108/2008-53. K poslední stížní námitce celní ředitelství uvedlo,
že při ukládání a vymáhání daní plně respektovalo veškerá práva stěžovatele ve smyslu základních
práv a svobod, o čemž svědčí i dosud vydané rozsudky jak krajského soudu, tak i Nejvyššího
správního soudu, jakož i Nález Ústavního soudu, ve kterých byl postup správních orgánů označen
za souladný s právním řádem České republiky a stěžovatel nebyl na svých právech žádným
způsobem zkrácen. Dodatečné vyměření cla a daně z přidané hodnoty bylo provedeno
bez zbytečného odkladu a ve lhůtách stanovených pro vyměření daně, jakmile celní úřad zjistil ,
že původní daň byla vyměřena v nesprávné výši.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uv edené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 15 Ca 7/2008 - 30, krajský soud zrušil rozhodnutí
celního ředitelství ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3104-09/07-200100-21 a č. j. 3104-25/07-200100-21
a současně i dodatečné platební výměry celního úřadu ze dne 7. 8. 2006, č. 209/2006 a ze dne
11. 8. 2006, č. 225/2006, protože podle jeho názoru nepředložení podpůrných podkladů samo
o sobě nemohlo vést k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní a k tomu,
aby mohl být učiněn závěr o nepůvodnosti tohoto zboží, je třeba, aby české celní orgány měly
konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv či faktur, popř. prohlášeních na nich uvedených,
přičemž tyto pochybnosti, pro které nebyly celní preference přiznány, musí v dostatečné míře
podchytit v jednotlivých správních spisech a blíže rozvést ve svých rozhodnutích. Na základě
kasační stížnosti podané celním ředitelstvím Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil
a vyslovil závazný právní názor, že následné ověřování důkazů původu proběhlo,
a to s jednoznačným negativním výsledkem, a proto české celní orgány nebyly povinny podchytit
v dostatečné míře ve správních spisech konkrétní pochybnosti, pro které nebyly celní preference
přiznány, a blíže je rozvést ve svých rozhodnutích. Krajský soud poté vydal napadený rozsudek
v souladu s uvedeným závazný právním názorem.
Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku, k tomu, aby původní výrobky
ve Společenství měly při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody
o přidružení (v daném případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní
clo), musí být splněna některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Celní orgány jsou
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení a tento je v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky pro tuzemské celní orgány
závazný. Podle čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ov ěřování důkazů původu mohou celní
orgány dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu
propuštěného zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům
vývozního státu a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními
orgány vývozního státu (srov. rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides
Savoyards a další, 218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis
AEVE v. Elliniko Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této
souvislosti je třeba zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která
spočívá jednak v rozdělení úkolů, a jednak na vzájemné důvěře mezi státem vývozu a stát em
dovozu (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio, C - 23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
Postupem stanoveným v Protokolu č. 4 se určí, jaký je původ dovážené zboží
a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo v České republice
či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak určení státu,
jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení na základě souběžné
kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování původu, k odlišným
závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný mezinárodní smlouvou
nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní celní právo takové
jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní obchod se zbožím
co nejvíce usnadněn.
V souladu s výše uvedenou právní úpravou požádal celní úřad o provedení následného
ověření původu zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku
tohoto ověření pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní
preferenci. České celní orgány tak postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel
podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně stanoven. Nejen tedy,
že neměly oprávnění samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani toto ověření nemohly provést.
Podle sdělení celních orgánů vývozní země ze dne 9. 11. 2005 a 18. 4. 2006 byla
provedena následná verifikace se závěrem, že předmětná vozidla nelze považovat za původní
ve Společenství ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4. Tento závěr vychází z toho,
že vývozci nebyli schopni německým celním orgánům předložit podpůrné dokumenty,
tj. dokumenty dokazující, že výrobky uvedené na faktuře s prohlášením vývozce mohou
být považovány za výrobky původní ve Společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí
uvedených v čl. 3 a 4 Protokolu č. 4 a že splňují ostatní požadavky tohoto protokolu, přičemž
tyto dokumenty je vývozce podle čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 povinen uschovat nejméně
po dobu tří let a je povinen je kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit .
Vývozci sice německým celním orgánům potvrdili, že kupní smlouvy či faktury včetně prohlášení
o původu zboží vystavili a podepsali, ale nepředložili nezbytné doklady prokazující původ
výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu. Verifikační řízení tedy přineslo
jednoznačné negativní výsledky o původu zboží. Za situace, kdy výsledkem následné verifikace
byl závěr německých celních orgánů o nepůvodnosti doveze ných osobních vozidel, nemohou
české celní orgány tomuto zboží přiznat celní preference.
Pokud stěžovatel namítal, že v případě, kdy práva a povinnosti účastníků nejsou
v Protokolu č. 4 upravena, použije se zákon o správě daní a poplatků, respektive namítal -li
porušení zásad řízení podle tohoto zákona, není jeho námitka důvodná, neboť postup
při ověřování původu a z něj plynoucí práva a povinnosti je upraven pouze v Protokolu č. 4
a Dohodě o přidružení.
Jak vyplývá z řady rozhodnutí Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 12. 8. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1827/2009, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2160/2009, ze dne 1. 9. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1825/2009), neshledal ani Ústavní soud žádné porušení základních práv
stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká
republika vázána ve věcech v podstatě identických s předmětnou věcí.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství žádné n áklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu