ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.14.2009:110
sp. zn. 7 Afs 14/2009 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Comforta s. r. o.,
se sídlem Nad Ondřejovem 1006/5, Praha 4, zastoupen Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem
se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem
Washingtonova 7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 7 Ca 267/2007 – 78,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 7 Ca 267/2007 – 78,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 7 Ca 267/2007 – 78, bylo
zrušeno jak rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „stěžovatel“) ze dne 15. 8. 2007,
č. j. 13109/07-21, tak rozhodnutí Celního úřadu Praha D1 ze dne 28. 5. 2007,
č. j. 3804-02/07-176800-021, o propadnutí vybraných výrobků podle ust. §42 odst. 1 zákona
č. 353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“).
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že mezi účastníky řízení je sporné hodnocení
povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí EU v režimu
odměněného osvobození od daně vydané podle ust. §22 zákona o spotřebních daních a jeho
právní účinky. Ačkoliv městský soud vyjádřil souhlas se stěžovatelem v tom, že pozitivní právo
nijak nezohledňuje veřejnoprávní povolení, podřazuje je obecně formálně vzato pod rozhodnutí,
které nabytí právní moci váže minimálně uplynutím lhůty k podání odvolání, v dané věci
s takovým náhledem na právo nelze uspět, neboť nehodnotí povahu celé věci, právní účinky
povolení a nezohledňuje další nastalou situaci. Povolení vydávané podle citovaného ustanovení
je typickým veřejnoprávním povolením. Takové povolení stabilně teorie chápe jako podmínku
k výkonu činnosti, která není obecně zakázána, kterou si však stát vyhradí k výkonu
až po vydaném správním aktu — povolení. Přesně takovému vymezení odpovídá celková
koncepce citovaného ustanovení, a to mimo jiné např. v tom že negativní správní akt o nevydání
povolení musí být odůvodněn. Z toho logicky vyplývá, že kladný správní akt zdůvodněn
být nemusí. Jedná se totiž o typické správní řízení, jehož účastníkem je pouze žadatel. Vydaným
povolením tak stát dá souhlas určitému subjektu k výkonu určité činnosti, který je pro výkon této
činnosti podmínkou. Stát však není účastníkem řízení, jeho správní úřad je vykonavatelem státní
vůle. Odvoláním naše právní kultura tradičně rozumí řádný opravný prostředek vyhrazený toliko
účastníkovi správního řízení, tedy osobě nepodřízené vykonavateli veřejné správy, o jejíž právech
či povinnostech je rozhodováno. Logickým výsledkem výše uvedeného musí být úvaha,
že v případě vydaného povolení (pozitivního správního aktu) má právo na odvolání pouze
účastník řízení, tj. navrhovatel. Ten se však nemá proti čemu odvolávat, neboť příslušným
správním úřadem bylo plně vyhověno jeho návrhu. Při posuzování možnosti odvolání totiž nelze
vycházet pouze z obecného procesního rámce jeho přípustnosti s ohledem mlčení procesního
práva na specifikum povolení, ale ze samotného vymezení povahy odvolání. V tomto případě
(vydání povolení) není s čím nesouhlasit, neboť vydáním povolení stát plně akceptoval návrh
účastníka řízení k provádění určité činnosti vázáné na veřejnoprávní povolení. Ačkoliv tedy
je ve vydaném povolení logicky a správně stanovena možnost postupovat podle něho
až po nabytí právní moci (jako obecný princip), ve shora uvedeném smyslu však již povolení
pro účastníka řízení právní účinky nabylo. Jiný účastník správního řízení zde nebyl, vydané
povolení mohlo být odňato pouze zákonem stanoveným postupem, proto jím byl již vázán
i správní úřad. Pokud jsou vyvozovány vůči účastníkovi řízení následky z jeho jednání, nelze
tak činit s tím, že povolení nenabylo právní moci, když jediným subjektem, jehož jednáním
k odložení právní moci povolení mohlo dojít, byl účastník řízení, který však k němu nebyl
subjektivně oprávněn, neboť bylo plně vyhověno jeho návrhu. Proto je nutné vycházet z toho,
že povolení vůči účastníkovi řízení nabylo právních účinků minimálně jeho doručením, neboť
ke zpochybnění nabytí právní moci již nijak dojít nemohlo. Městský soud uznává, že uvedená
úvaha je širší, než pozitivně právní úprava, která bohužel danou specifiku veřejnoprávních
povolení v procesním ukotvení téměř přehlíží. Nicméně, i v případě výkladu, který provedla celní
správa a který je v dané věci pochopitelný z hlediska opatrnosti při výběru příslušné spotřební
daně, nemůže městský soud akceptovat propadnutí zboží podle ust. §42 odst. 11 zákona
o spotřebních daních. Takový postup byl vůči účastníkovi řízení racionálně nezdůvodněný. Není
totiž vůbec patrné, jaký případný daňový únik by v případě propuštění zboží vznikl a jak by měl
stát nabýt vlastnické právo tímto propadnutím ke zboží, jehož hodnota, i s ohledem na úhradu
spotřební daně, je mnohem vyšší, než je tato daň. Protože právní důvod pro zrušení je totožný
jak pro napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí celního úřadu, zrušil městský soud i rozhodnutí
celního úřadu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože nesouhlasí jak s výrokem rozsudku,
tak s jeho odůvodněním a nadále zastává názor, že účastník řízení jednal v rozporu s právními
předpisy. Celní orgány při své rozhodovací činnosti postupovaly v souladu s ust. §2 odst. 1 a 3
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). Městský soud sice souhlasí se stěžovatelem, že vydané povolení lze podřadit obecně
pod rozhodnutí a že nabytí právní moci se váže minimálně na uplynutí lhůty k podání odvolání,
ale stěžovateli není zřejmé, z jakého ustanovení zákona vychází ve svém názoru, že je třeba
zhodnotit povahu celé věci, právní účinky povolení a zohlednit další nastalou situaci. Právní
účinky rozhodnutí jsou zcela jasné. Po nabytí právní moci může daňový subjekt, aniž by porušil
nějaký právní předpis, podle vydaného rozhodnutí postupovat, ovšem jen respektuje-li veškeré
podmínky v něm uvedené. Z odůvodnění napadeného rozsudku není jasný způsob hodnocení
povahy celé věci, co všechno si pod tímto výrazem městský soud představuje a jakým způsobem
si představuje věc hodnotit, když, jak sám uvádí, pozitivní právo nijak nezohledňuje
veřejnoprávní povolení. Připouští-li na jedné straně podřazení veřejnoprávního povolení
pod režim jiných rozhodnutí, není na druhé straně možné podle ustanovení týkajících
se rozhodnutí nepostupovat, ale je třeba posuzovat povolení jako rozhodnutí se vším všudy, tedy
i s možností podání opravného prostředku, stanovení doby, kdy nabude právní moc a s tím
spojenou lhůtu, po jejímž uplynuti je možné podle něj postupovat a řídit se jím. Jestliže
odůvodnění napadeného rozsudku vychází pouze z úsudku městského soudu bez opory
v konkrétním ustanovení zákona, má stěžovatel na tuto problematiku zcela odlišný úsudek. Další
nezřetelnost rozsudku spatřuje stěžovatel v nezhodnocení další nastalé situace. Ze spisového
materiálu je zřejmé, že účastník řízení začal využívat nepravomocné povolení. To lze srovnat
se situací, jako kdyby postupoval podle neplatného povolení nebo dovážel zboží bez povolení.
Městský soud nezpochybňuje, že by sankce uložená účastníku řízení byla v rozporu s právními
předpisy, tedy protiprávně. Staví tak na stejnou úroveň subjekty řádně dodržující právní předpisy
a ty, které právní předpisy porušují, aniž by jim za to mohla být uložena sankce. Ke všem
subjektům je třeba přistupovat stejným způsobem. Stěžovatel není v rozporu s městským
soudem, že povolení vydané podle ust. §22 zákona o spotřebních daních je typickým
veřejnoprávním povolením. Shodují se i v tom , že účastník řízení mohl předmětnou činnost
vykonávat až po vydaném povolení. K tomu bylo dále třeba, aby povolení, které má formu
a veškeré náležitosti rozhodnutí, bylo pravomocné. V opačném případě se držitel povolení ocitá
ve stejné pozici, jako subjekt, který stejnou činnost vykonává bez povolení. Tento moment
je vlastně jediným sporným bodem celého případu. Podle stěžovatele je sice pravda, že jedině
účastník řízení mohl podat odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nicméně tato
možnost mu nemůže být odňata, a to ani v případě, že bylo jeho žádosti vyhověno v plném
rozsahu. Není-li právním předpisem stanovena nemožnost odvolání, správní orgán není
oprávněn o své vlastní vůli mu tuto možnost odejmout. Od tohoto oprávnění subjektu
se pak odvíjí i datum nabytí právní moci rozhodnutí, tj. okamžiku, od kterého subjekt může podle
rozhodnutí postupovat. Městský soud připouští, že ve vydaném povolení je logicky a správně
stanovena možnost postupovat podle něho až po nabytí právní moci. Mezi stěžovatelem
a městským soudem tak není sporu o tom, od kterého okamžiku mohl subjekt podle rozhodnutí
postupovat. K odlišnému názoru však dochází při přesném stanovení okamžiku nabytí právní
moci. Stěžovatel stále zastává názor, že v rozhodnutí byla v souladu se zákonem o správě daní
a poplatků uvedena možnost podat řádný opravný prostředek formou odvolání. V případě,
kdy subjekt je oprávněn podat odvolání, nemůže rozhodnutí nabýt právní moci dříve, než uplyne
příslušná doba pro podání odvolání. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že městský soud
neuvádí přesně, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, nýbrž uvedl, že „nabylo právních účinků
minimálně jeho doručením“. Aby se však mohlo dojít k závěru, zda účastník řízení postupoval
podle rozhodnutí, je nutné znát přesnou dobu nabytí právní moci. K zamyšlení stojí názor
městského soudu, že by akceptoval případné zajištění vybraných výrobků, ne však již jejich
propadnutí. Přitom se v podstatě jedná o jeden a týž důvod, který by vedl celní orgány
jak k zajištění, tak k propadnutí zboží. Podle stěžovatele byly pro uložení sankce propadnutí
vybraných výrobků podle ust. §42 odst. 11 zákona o spotřebních daních splněny veškeré
zákonné předpoklady a celní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy. Účastník řízení
v daném případě jednoznačně porušil právní předpisy tím, že postupoval podle vydaného
povolení v době, kdy ještě nebylo v právní moci, a tudíž nebylo právně účinné. Takovou situaci
je třeba posuzovat, jako kdyby dovážel zboží bez povolení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru městský soud
předmětnou věc správně právně posoudil. Plně se ztotožňuje s odůvodněním jeho rozsudku,
zejména právním posouzením povahy povolení a jeho právních účinků, neboť také zastává
názor, že nabylo vůči němu právní účinky doručením, neboť jím bylo plně vyhověno jeho návrhu
k provádění dané činnosti vázané na veřejnoprávní povolení. Opětovně zdůraznil individualitu
jeho věci, která měla být ve správním řízení při respektování zásady uvedené v ust. §2 odst. 3
zákona o správně daní a poplatků zohledněna, a to že účastníku řízení bylo uděleno povolení,
jímž bylo zcela vyhověno jeho žádosti, povolení bylo písemně vyhotoveno a doručeno adresátovi
a účastník řízení byl jediným subjektem k podání odvolání. Proto navrhl zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel sice deklaruje v kasační stížnosti, že ji podává v souladu s ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, ale současně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
tj. důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nesprávná kvalifikace důvodů kasační stížnosti
však není na překážku jejímu věcnému projednání. Stačí, aby stěžovatel důvody tvrdil. Jejich
podřazení pod zákonné ustanovení provede v souladu se zásadou iura novit curia soud. Z tohoto
pohledu stěžovatel svou povinnost splnil.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34, sv. 3 Sb. ÚS a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85, sv. 8 Sb. ÚS) je povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu
tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
Protože pojem nepřezkoumatelnosti není v s. ř. s., a ani v o. s. ř., který by bylo možno
použít přiměřeně, vymezen, je jeho výklad věcí právní nauky. Za nesrozumitelné lze obecně
považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud
žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze rozlišit, co je výrok a co je
odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí
s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.
Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí,
ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno
rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která
utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé, musí z něj být i patrno, v případě nesouhlasu s argumenty účastníků, proč soud
nepovažoval za důvodnou argumentaci tohoto kterého účastníka řízení a proč jeho námitky
považuje za neopodstatněné, nesprávné či irelevantní.
Nejvyšší správní soud neshledal námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského
soudu důvodnou. Z jeho odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, byť některé souvislosti
nejsou zcela zřejmé. I v rámci namítané nepřezkoumatelnosti totiž stěžovatel v podstatě uplatňuje
námitky ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V daném případě jsou sice předmětem přezkumu rozhodnutí celních orgánů o propadnutí
vybraných výrobků, ale spornou právní otázkou je v podstatě pouze to, zda stěžovatelem vydané
povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu
podmíněného osvobození od daně opravňovalo účastníka řízení, přezkoumávaným rozhodnutím
předcházející, bylo platné.
Podle ust. §42 odst. 11 zákona o spotřebních daních jsou celní ředitelství nebo celní úřad
oprávněny uložit propadnutí vybraných výrobků, u kterých se prokáže, že s nimi bylo nakládáno
způsoby uvedenými v odstavcích 1 a 2 (tj. vybrané výrobky jsou dopravovány bez dokladu
uvedeného v §6, 26, 30, 51, 100 a 100a, pokud tento zákon nestanoví jinak; jsou dopravovány
ve větším množství bez dokladu uvedeného v §5 ; údaje uvedené na tomto dokladu jsou
nesprávné nebo nepravdivé; tento doklad je nepravý, pozměněný nebo padělaný; právnická nebo
fyzická osoba, která tyto výrobky skladuje ve větším množství, neprokáže, že se jedná o vybrané
výrobky zdaněné, nebo způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně) nebo dopravního
prostředku, který takové výrobky dopravoval, jestliže tyto vybrané výrobky nebo dopravní
prostředek vlastní kontrolovaná osoba, nebo osoba, která tyto vybrané výrobky nebo dopravní
prostředek vlastní, je celnímu ředitelství nebo celnímu úřadu známa.
Podle ust. §13 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebních daních lze, s výjimkou taxativně
stanovených případů, přijímat a užívat vybrané výrobky pouze na základě zvláštního povolení na
přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně.
V daném případě vydal stěžovatel účastníku řízení dne 26. 10. 2006 povolení
k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného
osvobození od daně č. j. 10820/06-23-01, v němž mimo jiné uvedl, že jeho platnost je ode dne
nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V poučení pak bylo uvedeno, že proti tomuto rozhodnutí
se lze odvolat ve lhůtě 30 dnů ode dne, který následuje po jeho doručení a včas podané odvolání
má odkladný účinek. Téhož dne vydal stěžovatel účastníku řízení osvědčení o evidenci
oprávněného příjemce k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí
v režimu podmíněného osvobození od daně. Podle obsahu spisu mělo být povolení doručeno
účastníku řízení dne 13. 11. 2006. Dne 14. 12. 2006 provedl Celní úřad Praha D1 u účastníka
řízení místní šetření, v jehož průběhu byly zajištěny vybrané výrobky dovezené dne 8. 11., 15. 11.,
4. 12. a 11. 12. 2006 (tichá vína 1 794,25 l a šumivá vína 101,25 l). Následně tento celní úřad vydal
dne 28. 5. 2007 rozhodnutí č. j. 3804-02/07-176800-021, o propadnutí těchto vybraných
výrobků. Proti tomuto rozhodnutí podal účastník řízení odvolání, které bylo stěžovatelem
zamítnuto.
Stěžovatel nezpochybňuje závěr městského soudu, že povolení vydané podle ust. §22
zákona o spotřebních daních lze podřadit obecně pod rozhodnutí, že nabytí právní moci se váže
minimálně na uplynutí lhůty k podání odvolání a že po nabytí právní moci mohl účastník řízení
podle vydaného rozhodnutí postupovat, respektuje-li veškeré podmínky v něm uvedené. Stejně
tak mezi nimi není rozpor, že vydané povolení je typickým veřejnoprávním povolením. Shodují
se i v tom , že účastník řízení mohl předmětnou činnost vykonávat až po vydaném povolení.
Jedinou spornou otázkou tak je možnost podat odvolání proti správnímu rozhodnutí, kterým
bylo plně vyhověno žádosti jediného účastníka řízení a s tím související otázka, kdy předmětné
povolení nabylo právní moci.
V této souvislosti je třeba především poukázat na to, že z obsahu správního spisu vůbec
není zřejmé, kdy bylo povolení ze dne 26. 10. 2006 účastníku řízení doručeno, když jediná zmínka
o tom je v rozhodnutí celního úřadu ze dne 28. 5. 2007, v němž je uvedeno, že se tak stalo
13. 11. 2006. Tuto skutečnost městský soud považoval zřejmě za nepodstatnou, s ohledem
na svůj právní názor, že „povolení vůči žalobci nabylo právních účinků minimálně jeho
doručením“.
Předmětné povolení je mimo jakoukoliv pochybnost individuálním správním aktem,
neboť představuje takovou právní formu činnosti orgánů veřejné správy, která je výsledkem
rozhodování správního orgánu o konkrétních právech individualizovaného subjektu, jehož
důsledkem je možnost využívat určité oprávnění. Toto povolení, stejně jako každý individuální
správní akt mající vnější účinky, tedy vyjadřuje použití obecných pravidel chování obsažených
v příslušné právní normě na konkrétní případ. Specifickou vlastností individuálních správních
aktů (převážně se jedná o rozhodnutí vydané ve správním řízení) je právní moc. Ve smyslu
procesním znamená právní moc, že individuální správní akt je konečný výsledek určitého postupu
správního orgánu. Nelze-li proti němu podat řádný opravný prostředek, ať již proto, že to zákon
výslovně vylučuje nebo proto, že pro něj není stanoven žádný procesní režim, nabývá právní
moci oznámením adresátovi, resp. poslednímu z více adresátů. V ostatních případech nabývá
právní moci marným uplynutím lhůty k podání řádného opravného prostředku, vzdáním se práva
podat řádný opravný prostředek anebo spolu s přezkumným správním aktem, jímž bylo
rozhodnuto o řádném opravném prostředku. Hmotněprávní důsledky právní moci spočívají
v tom, že správní akt nelze s výjimkou zákonem stanovených případů změnit nebo zrušit
a s výjimkou stanovených případů nebo případů, kdy to vyplývá z povahy věci znovu rozhodnout
(překážka rei iudicate). Pravomocné správní rozhodnutí zavazuje účastníky konkrétního
správního řízení a všechny správní orgány vykonávající veřejnou správu. Není tedy na volné
úvaze ani účastníka řízení, ani správního orgánu, s jakou skutečností bude spojen okamžik nabytí
právní moci předmětného správního rozhodnutí, ale je nutno vycházet z právní úpravy.
Podle ust. 13 odst. 14 věta prvá zákona o spotřebních daních ve znění účinném do
31. 12. 2006 stanoví celní ředitelství v rozhodnutí o zvláštním povolení dobu jeho platnosti, která
počíná běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí.
Podle ust. §48 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se příjemce rozhodnutí může
odvolat proti stanovení daňového základu a daně správcem daně a proti jiným rozhodnutím,
pro něž je to zákonem stanoveno nebo kde to zákon nevylučuje, pokud se písemně nebo ústně
do protokolu svého práva odvolání nevzdal.
Podle ust. §32 odst. 12 citovaného zákona je rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit
řádný opravný prostředek, v právní moci.
Ze žádného ustanovení zákona o správě daní a poplatků ani zákona o spotřební dani,
popř. jiného zákona, nelze dovodit, že proti rozhodnutí vydanému v řízení pouze s jedním
účastníkem řízení (což je v daňovém řízení v podstatě vždy), bylo-li návrhu na zahájení řízení
vyhověno, není proti čemu se odvolávat, a proto je možnost podat řádný opravný prostředek
vyloučena. Takový názor vyslovený městským soudem nelze s ohledem na stávající právní úpravu
akceptovat. Naopak je nutno vycházet z procesních ustanovení právních předpisů dopadajících
na danou problematiku a nikoliv ze samotného vymezení povahy odvolání. Navíc se nejedná
o mlčení procesního práva ve vztahu k povolení, jak tvrdí městský soud, když současně vyjádřil
souhlas se stěžovatelem, že pozitivní právo obecně podřazuje veřejnoprávní povolení
pod rozhodnutí a jako proti takovému připouští opravný prostředek.
Se zřetelem na výše uvedené nabylo povolení právní moci uplynutím lhůty k podání
odvolání, která začala běžet ode dne následujícího po jeho doručení účastníku řízení. Teprve
dnem nabytí právní moci (v souladu s ust. §13 odst. 14 zákona o spotřební dani ve znění
účinném do 31. 12. 2006 a obsahem povolení) bylo toto povolení platné. Proto stížní námitka
stěžovatele byla uplatněna důvodně.
V dalším řízení je třeba především zkoumat, kdy předmětné povolení nabylo právní moci
a zda všechny vybrané výrobky, ve vztahu k nimž bylo rozhodnuto o propadnutí, byly
účastníkem přijaty před platností povolení vázanou na nabytí právní moci. Rovněž je třeba
posoudit, zda celní orgány při aplikaci ust. 42 odst. 11 zákona o spotřebních daních v rámci
správního uvážení zohlednily dobrou víru účastníka řízení, který měl v případě všech dovozů
vybraných výrobků povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských
zemí v režimu podmíněného osvobození od daně (byť nepravomocné) včetně osvědčení.
Oprávněný je také poukaz stěžovatele na rozporuplnost názoru městského soudu,
že by akceptoval případné zajištění vybraných výrobků, ne však již jejich propadnutí. Přitom
se v podstatě jedná o jeden a týž důvod, který opravňuje celní orgány jak k zajištění,
tak k propadnutí vybraných výrobků.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek městského soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu