ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.4.2008:64
sp. zn. 7 Afs 4/2008 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. Z. Z.,
zastoupen JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. 10 Ca 133/2007 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2007,
č. j. 10 Ca 133/2007 – 33, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“)
ze dne 29. 6. 2007, č. j. 3554/07-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
platebnímu výměru Finančního úřadu v Jindřichově Hradci (dále jen „finanční úřad“) ze dne
13. 9. 2006, č. j. 64407/06/086910, o vyměření nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období únor 2006 ve výši 607 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že výše stěžovatelem uplatněného nadměrného odpočtu za zdaňovací období únor 2006
se opírala o rozsudek soudu, jímž bylo určeno, že smlouva o převodu majetku je absolutně
neplatná. Tato smlouva byla uzavřena v srpnu 1997 a následující měsíc byl tento obchodní případ
stěžovatelem zahrnut do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty a tato daň byla
konkludentně vyměřena. Na základě daňové kontroly daně z přidané hodnoty zahájené v roce
1999 došlo k dodatečnému doměření daně v roce 2000. Tímto rozhodnutím bylo o daňové
povinnosti za dané zdaňovací období rozhodnuto nezměnitelným způsobem. Zasáhnout do takto
upravené daňové povinnosti daňového subjektu je možné pouze při dodržení zákonem
stanovených podmínek. V dané věci nebylo sporu o tom, že kupní smlouva o převodu
specifikovaných věcí je absolutně neplatná, proto k převodu majetku nedošlo. Byla-li uzavřena
neplatná kupní smlouvu, mají její smluvní strany povinnost si vrátit plnění z takové smlouvy.
Vrácení plnění však není důvodem pro placení daně z přidané hodnoty. V době uzavření
neplatné kupní smlouvy účinný zákon č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravoval
lhůtu pro nárok na odpočet daně v ustanovení §19 odst. 2. Tato lhůta činila tři roky od konce
zdaňovacího období, v němž se uskutečnilo zdanitelné plnění. Jestliže smlouva byla uzavřena v
roce 1997, lhůta pro uplatnění nároku na odpočet daně uplynula v roce 2000. Proto nebylo
možno vyměřit nadměrný odpočet v částce uplatněné stěžovatelem v daňovém přiznání za měsíc
únor 2006. Krajský soud k námitce, že daň zaplacená na základě neplatné kupní smlouvy měla být
vrácena z úřední povinnosti, poukázal na to, že bez žádosti lze vrátit přeplatek na dani pouze za
situace, kdy takový přeplatek je zaviněn správcem daně. V daném případě však taková situace
nenastala, protože k úhradě daně v nesprávné výši nedošlo zaviněním správce daně, ale subjektů,
kteří uzavřeli neplatnou smlouvu. Proto nebyl důvod z úřední povinnosti vracet stěžovatelem
uhrazenou daň v roce 1997, přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že jedná se právo
prekludované. Jestliže nárok stěžovatele na vrácení uhrazené daně z neplatného převodu majetku
zanikl, není důvod z úřední povinnosti rozhodovat o jeho nároku na odpočet na dani z přidané
hodnoty. K odkazu stěžovatele na vystavený dobropis krajský soud uvedl, že pokud byl vystaven
dobropis po uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na odpočet, nemění to nic na tom,
že prekludované právo nelze přiznat. Jestliže k uplatnění dobropisu došlo po uplynutí prekluzívní
lhůty a dobropis se projevil v daňovém přiznání k dani za únor 2006, stalo se tak opožděně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel argumentoval
tím, že zaplacená daň z přidané hodnoty by měla být v případě absolutní neplatnosti smlouvy
vrácena z úřední povinnosti, když je rozhodnutí soudu správci daně známo (správce daně
je členem věřitelského výboru). Stejně tak by měl správce daně požadovat vrácení daně
od druhého účastníka smlouvy. Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona, aniž by se jí musel
některý ze smluvních účastníků dovolat, soud, ev. jiný orgán, přihlíží k takové neplatnosti
z úřední povinnosti (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 91/1996).
Pokud je právní úkon absolutně neplatný a neuskutečnilo se zdanitelné plnění, nejsou
deklarované účetní a daňové povinnosti v souladu se skutečností a jde o nezákonný stav.
V účetním období, kdy byla zjištěna tato nezákonnost, je třeba opravit záznamy a zjednat
nápravu. Tomu nemůže být na překážku prekluze práva. Stěžovatel klade otázku, jak může
absolutně neplatný úkon nastartovat běh lhůt a k čemu jsou pak rozhodnutí soudu, která nejde
naplnit z důvodu prekluze základních nároků. Pokud by pro uplatnění nároku vzniklého z titulu
vrácení plnění z absolutně neplatného právního úkonu měla platit tříletá prekluzívní lhůta,
pak tato lhůta není v souladu s možností žalovat bez časového omezení určení platnosti právního
úkonu. Podle stěžovatele nelze nepoukázat na zásadu, že každý má střežit svá práva v zákonných
lhůtách, neboť při určení absolutní neplatnosti soudem nemůže subjekt předpokládat ani podání
žaloby ani výsledek rozhodnutí soudu. Jako absurdní vidí podávání dodatečného přiznání
pro jistotu, kdyby u nějakého úkonu soud prohlásil absolutní neplatnost. S ohledem na výše
uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že přeplatek na dani
z přidané hodnoty stěžovateli nevznikl. Aby mohla být stěžovateli uhrazena jím požadovaná
daň, musel by finanční úřad nejprve dodatečně vyměřit snížení stěžovatelovy daňové povinnosti
za zdaňovací období srpen 1997. Vyměření daně a její dodatečné vyměření je omezeno
prekluzívními lhůtami podle §47 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“). Pokud by tyto lhůty neuplynuly a správce daně
by dodatečně vyměřil tuto opravu, teprve pak by stěžovateli vznikl vratitelný přeplatek
za předpokladu, že nemá jiné nedoplatky. Opravit vyměřenou daň, kterou stěžovatel správci daně
přiznal na základě absolutně neplatného právního úkonu podle §42 zákona č. 235/2004 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) nelze. Opravu základu
a výše daně podle odst. 8 citovaného ustanovení nelze provést po uplynutí tří let od konce
zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění. Daňový dobropis
se vyhotovuje ke dni, kdy byla provedena oprava základu daně. Zákon o dani z přidané hodnoty
přesně vymezuje, kdy lze opravou snížit základ daně a výši daně a v jaké lhůtě takovou opravu
lze provést. Podle finančního ředitelství není důvodem pro opravu prohlášení kupní smlouvy
za absolutně neplatný právní úkon. Daňový dobropis musí být vyhotoven pro plátce, pro kterého
bylo uskutečněno opravované zdanitelné plnění. V daném případě nebyl dobropis vyhotoven
na základě skutečnosti předpokládané zákonem a byl vyhotoven po uplynutí tří let od konce
zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění, tedy po lhůtě
stanovené v §42 odst. 8 citovaného zákona. Nárok stěžovatele na vrácení nadměrného odpočtu
na dani z přidané hodnoty v měsíci únoru 2006 byl prekludován a stěžovateli jej tak nebylo
možno vrátit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 8. 1997 prodal
Ing. J. Č. – farma Jemčina investiční majetek společnosti Farma Jemčina – TRADING, s. r. o. za
kupní cenu 11 942 617,90 Kč. Z tohoto plnění odvedl daň z přidané hodnoty ve výši 2 122
352,30 Kč za měsíc srpen 1997. Dne 5. 9. 1997 podal Státní fond tržní regulace v zemědělství
návrh na prohlášení konkurzu na majetek Ing. J. Č. Dne 8. 10. 1998 byl konkurz prohlášen, poté
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 1999 zrušen a znovu prohlášen dne
26. 10. 1999. Správce konkurzní podstaty zahrnul do podstaty majetek, který byl předmětem
koupě podle citované kupní smlouvy, protože ji posoudil jako neúčinný právní úkon ve smyslu §
15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dne 30. 4. 2001 uložil
Krajský soud v Českých Budějovicích kupujícímu (TRADING Třeboň, s. r. o, dříve Farma
Jemčina – TRADING, s. r. o.) podat excindační žalobu proti správci konkurzní podstaty na
vyloučení věcí z konkurzní postaty, což kupující učinil dne 23. 5. 2001. Dne 27. 4. 2005
rozsudkem č. j. 13 Cm 556/2001 - 353 Krajský soud v Českých Budějovicích tuto žalobu zamítl,
neboť kupní smlouvu označil za neúčinnou a uložil kupujícímu povinnost vydat věci podle této
smlouvy, s výjimkou věcí, o nichž ani jeden z účastníků nevěděl, kde se nalézají, do konkurzní
podstaty. O odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl dne 10. 11. 2005 Vrchní soud v Praze tak,
že tento rozsudek potvrdil, avšak předmětnou kupní smlouvu označil za absolutně neplatnou pro
rozpor s dobrými mravy. Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 1. 2. 2006.
Stěžovatel podal dne 20. 2. 2006 žádost o vrácení daně z přidané hodnoty z neplatného právního
úkonu s odkazem na uvedený rozsudek. Dne 28. 2. 2006 vystavil stěžovatel dobropis na částku
11 942 617,90 Kč a v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006 uplatnil
na výstupu částku 2 122 351 Kč a k daňovému přiznání připojil rozsudek soudu o absolutní
neplatnosti převodu movitého majetku se sdělením, že dobropis není potvrzen protistranou.
Správce daně vydal dne 10. 4. 2006 výzvu k odstranění pochybností o údajích stěžovatele
uvedených v daňovém přiznání za měsíc únor 2006. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval sdělením,
ve kterém odkázal na kupní smlouvu z roku 1997, daňový doklad, pravomocný rozsudek o
posouzení kupní smlouvy a kopii výpisu z hlavní knihy, že kupní cena byla uhrazena s tím, že z
těchto dokladů je zřejmé, že daň byla uhrazena dne 24. 9. 1997, ač hrazena být neměla, a proto
na dani vznikl přeplatek, který je požadován k vrácení do konkurzní podstaty. Při jednání dne
13. 9. 2006 byl stěžovatel správcem daně upozorněn na §42 zákona č. 235/2004 Sb. a §47
zákona o správě daní a poplatků, přičemž prekluzívní lhůta u daně z přidané hodnoty za srpen
1997 již uplynula. Dne 13. 9. 2006 vydal správce daně platební výměr na daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období únor 2006, proti němuž podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným
rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto.
V daném případě se zdanitelné plnění bez pochyb uskutečnilo na základě kupní smlouvy,
která podle pravomocného rozsudku soudu je absolutně neplatná. Pojem zdanitelné plnění
je pro daný případ definován v ustanovení §2 citovaného zákona jako „dodání zboží“. Tímto
je třeba rozumět veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k nakládání
s uvedeným majetkem. Jde tedy o faktický převod dispozičního práva k majetku. Tento výklad
je v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, který např. v rozsudku ze dne 8. 2. 1990,
Shipping and Forwarding Enterprise Safe, C-320/88, Recueil, s. I-285 vyslovil, že pojem dodání zboží
se nevztahuje na převod vlastnictví způsoby, jež upravuje použitelné vnitrostátní právo,
ale zahrnuje veškeré převody hmotného majetku opravňující druhou stranu k nakládání
s uvedeným majetkem, jako by byla vlastníkem tohoto majetku. Nejvyšší správní soud podotýká,
že i když se zdanitelné plnění uskutečnilo v roce 1997, tj. před vstupem České republiky
do Evropské unie, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého
právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem
Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu
Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou. V dané věci se jedná o judikaturu
k čl. 5 odst. 1 Šesté směrnice Rady ze dne 17. května 1977, o harmonizaci právních předpisů
členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný
základ daně (77/388/EHS) (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 92/2005 – 45, publ. pod č. 741/2006 Sb. NSS), jež se vztahuje k totožnému pojmu
„dodání zboží“. Lze proto shrnout, že k uskutečnění zdanitelného plnění dojde jednáním
jednoho z účastníků rozhodné transakce, které druhému z účastníků umožní nakládat
s majetkem, jako by byl jeho vlastník, a to i bez ohledu na to, že se ve skutečnosti nestal
vlastníkem v právním slova smyslu. V daném případě proto není rozhodné, že kupní smlouva
byla absolutně neplatná, nýbrž rozhodná je skutečnost, že došlo k faktickému umožnění
disponovat majetkem tak, jak může činit vlastník. Podle ustanovení §19 odst. 2 poslední věta
zákona č. 588/1992 Sb., ve znění účinném v roce 1997, nelze nárok na odpočet daně uplatnit
po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž se uskutečnilo zdanitelné plnění, pokud
zákon nestanoví jinak. V dané věci došlo k faktickému převodu majetku v roce 1997,
tzn., že v tomto roce se uskutečnilo zdanitelné plnění. Proto lhůta pro uplatnění nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty uplynula v roce 2000. Krajský soud proto nepochybil, když
dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na vrácení uhrazené daně zanikl. Tímto je zároveň
vyvrácena i námitka stěžovatele, že pokud je právní úkon absolutně neplatný a neuskutečnilo
se zdanitelné plnění, nejsou deklarované účetní a daňové povinnosti v souladu se skutečnosti
a jde o nezákonný stav. Jak již bylo uvedeno, zdanitelné plnění se uskutečnilo, i když na základě
absolutně neplatné kupní smlouvy. Pro uplatnění nároku vzniklého z titulu vrácení plnění
z absolutně neplatného právního úkonu platí tříletá prekluzívní lhůta, bez ohledu na to, že tato
lhůta není v souladu s možností žalovat bez časového omezení určení platnosti právního úkonu.
Účelem zavedení prekluzívních lhůt je nastolit stav, kdy po uplynutí těchto lhůt zanikají
jak povinnosti, tak i práva daňových subjektů. Je tomu tak proto, aby po uplynutí zákonem
stanovené lhůty nebyla narušena právní jistota účastníků daňového řízení, že pravomocně
stanovená výše daňové povinnosti již nemůže být změněna. V tomto smyslu se již dříve vyslovil
i Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 8/98 (viz www.nalus.usoud.cz),
v němž dovodil, že rozhodnutí, kterým je de facto zasahováno do majetkové sféry daňových
subjektů, nemůže být vydáno v „časově libovolném horizontu“, nýbrž pouze v rámci zákonem
stanovených lhůt. Opačný výklad by byl zásahem do práva daňových subjektů vlastnit majetek,
které je chráněno ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nelze totiž připustit
výklad, který by znamenal libovůli příslušného správního orgánu ve volbě termínu, kdy postihne
majetkovou sféru daňového subjektu. Jakkoli uvedená judikatura Ústavního soudu slouží
k ochraně soukromých osob (daňových subjektů), principy z ní vyplývající, jež se týkají právních
důsledků plynutí času, lze vztáhnout i na situace, kdy plynutí času „přináší“ prospěch správci
daně. Zákonné lhůty, v nichž může daňový subjekt uplatnit určité právo a po jejichž uplynutí tuto
možnost ztrácí, slouží k nastolení právní jistoty, která sama o sobě je jednou z hodnot (dokonce
hodnotou ústavního charakteru), které má právní řád chránit. Pokud tedy zákonodárce stanoví
v daňovém právu určité lhůty, po jejichž uplynutí zanikne určitý nárok daňového subjektu či jeho
možnost se něčeho domáhat, je to nepochybně ústavně přípustné, samozřejmě za předpokladu,
že délka stanovené lhůty není s přihlédnutím zejména k povaze práva, jehož se týká,
a ke způsobu, jakým má být uplatněno a prosazeno, nepřiměřeně krátká. Kasační námitka
stěžovatele, že absolutně neplatný úkon nemůže nastartovat běh lhůt, tak není důvodná, neboť
i tento úkon, měl-li zákonem definované daňové důsledky (i když důsledky soukromoprávní,
jak se ukázalo, nikoli), běh určitých lhůt v daňovém právu nastartovat může.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že zaplacená daň z přidané hodnoty by měla
být v případě absolutní neplatnosti smlouvy vrácena z úřední povinnosti. Podle zákona o správě
daní a poplatků však lze vrátit přeplatek na dani bez žádosti, pouze pokud byl zaviněn správcem
daně. V dané věci se o tuto situaci nejedná. O dani z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen
1997 bylo pravomocně rozhodnuto po daňové kontrole dodatečným doměřením v roce 2000.
Toto rozhodnutí nebylo ve prospěch daňového dlužníka zrušeno, a proto nedošlo ke vzniku
přeplatku. Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje správnost názoru stěžovatele, že absolutní
neplatnost nastává přímo ze zákona, aniž by se jí musel některý ze smluvních účastníků dovolat,
přitom soud nebo jiný orgán přihlíží k takové neplatnosti z úřední povinnosti. Na neplatný právní
úkon se tedy hledí tak, jako by nebyl učiněn, což má za následek, že nikdy nezaložil žádná práva
ani povinnosti. Pokud na základě absolutně neplatného právního úkonu bylo plněno, pak toto
plnění musí být vráceno, protože je považováno za bezdůvodné obohacení. V daném případě
je zcela zřejmé, že při daňové kontrole měl správce daně přihlédnout z úřední povinnosti
k absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, a pokud to neudělal, tak pochybil. Rozhodnutí
o dodatečném doměření daně tak nebylo v souladu se zákonem, ovšem jedná se o rozhodnutí
pravomocné, které nebylo předmětem přezkumu v soudních řízeních a ani v kasační stížnosti
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1999, II.ÚS 291/98, viz www.nalus.usoud.cz). Podle
§2 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků je povinen správce daně i z vlastního podnětu zahájit
daňové řízení vždy, jakmile jsou splněny zákonné podmínky pro vznik či existenci daňové
pohledávky, a to i v případech, kdy daňový subjekt nesplnil v tom směru buď vůbec, nebo řádně
své povinnosti. V dané věci však nebyly splněny zákonné podmínky pro existenci daňové
pohledávky, neboť, jak bylo výše uvedeno, nárok na vrácení uhrazené daně z absolutně
neplatného převodu již zanikl. Krajský soud proto v souladu se zákonem dospěl k závěru,
že správce daně neměl při projednávání daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006
povinnost z úřední povinnosti rozhodovat o vrácení stěžovatelem odvedené daně z přidané
hodnoty v roce 1997.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti rovněž poukazoval na vystavený dobropis, tento však
vystavil a uplatnil až v daňovém přiznání za měsíc únor 2006. Podle ustanovení §42 odst. 8
zákona o dani z přidané hodnoty platí, že opravu základu a výše daně nelze provést po uplynutí
tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění.
Stěžovatel tak v roce 2006 vystavil dobropis opožděně, tedy po uplynutí tří let od konce
zdaňovacího období, ve kterém se uskutečnilo původní zdanitelné plnění. Proto ani tato kasační
námitka není důvodná.
Stejně tak je nedůvodný poukaz stěžovatele na zásadu, že každý má střežit svá práva
v zákonných lhůtách. Stěžovatel opíral nárok na vyšší nadměrný odpočet o rozsudek soudu, jímž
bylo určeno, že smlouva o převodu investičního majetku je absolutně neplatná. Tento rozsudek
však pouze ex post konstatoval skutečnost, která mohla a měla být správci konkursní podstaty
patrná již od chvíle, kdy se ujal správy majetku úpadce, a která mu také patrná byla. Správce totiž
v soukromoprávní rovině nestandardní charakter smlouvy o převodu majetku reflektoval, vyslovil
její neúčinnost a majetek převáděný touto smlouvou sepsal do konkurzní podstaty a současně
zapsal do seznamu pohledávek úpadce pohledávka za kupujícím. Již v tomto okamžiku
tak stěžovatel ze soukromoprávního hlediska neuznával účinnost daného převodu a požadoval
vrácení zdanitelného plnění. Správce však měl vedle důsledků soukromoprávních reflektovat
i důsledky veřejnoprávní a již tehdy, tedy neprodleně, vystavit a uplatnit daňový dobropis.
Případný poukaz na to, že tak mohl činit teprve poté, co otázku neplatnosti, příp. neúčinnosti,
smlouvy posoudí soud v řízení občanskoprávní, není na místě, neboť uvedenou otázku
byl oprávněn (a povinen), nebylo-li o ní tehdy ještě rozhodnuto příslušným orgánem, si posoudit
správce daně jako otázku předběžnou podle §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Správní orgány by pak měly, pokud by jim byly předestřeny rozhodné skutkové okolnosti
v souvislosti s uplatněním daňového dobropisu, povinnost dbát zachování práv a právem
chráněných zájmů daňového subjektu a ex offo přihlédnout k absolutní neplatnosti předmětné
kupní smlouvy, pokud by ji jako takovou vyhodnotily při řešení předběžné otázky.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu se v daném případě bez pochyb jedná o nárok
na odpočet, který v rozhodné době objektivně existoval a k němuž měl správce daně přihlédnout
z úřední povinnosti, což neučinil, nicméně přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty
nyní již brání prekluze tohoto nároku. Z uvedených důvodů byl závěr krajského soudu týkající
se nemožnosti zahájit následné řízení ex offo či uplatnění daňového dobropisu po uplynutí
prekluzívní lhůty, správný. Z požadavku právní jistoty totiž vyplývá, že po uplynutí zákonem
stanovené, a tedy pro dotčené osoby zásadně předvídatelné doby, má přednost zachování statu
quo, byť abstraktně vzato v určitém ohledu nezákonného, před absolutní materiální
spravedlností.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu