ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.1.2009:42
sp. zn. 7 Azs 1/2009 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: T. Ch. P., zastoupen Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem
Chrastavská 273/30, Liberec 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. 9. 2008, č. j. 60 Az 50/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 60 Az 50/2007 - 33, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 2. 5. 2007,
č. j. OAM-1-348/VL-10-05-2007, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle
§§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že na základě dosud zjištěných skutečností
je možné konstatovat existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 zákona
o azylu a pokud ministerstvo a krajský soud dospěly k závěru, že důvody pro udělení mezinárodní
ochrany podle citovaného ustanovení dány nejsou, měly vzhledem k jeho osobním poměrům
postupovat podle ustanovení §14 zákona o azylu. Nenahraditelnou újmu, jež by mu přivodilo
napadené rozhodnutí pak spatřuje v tom, že bude nucen opustit Českou republiku a ztratí
tak kontakt se svým nezletilým synem M. M.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky jsou zcela obecné a není
z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo a krajský soud
dopustit. K takto formulovaným námitkám již vyslovil Nejvyšší správní soud názor ve svých
rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz,
uvedl, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko
zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele
dopustil“. Obdobně se vyslovil v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka
v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní
důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové
tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy
„nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat,
že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud
sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
K argumentaci obsažené v kasační stížnosti odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek
ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40, dostupný na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní
názor, že „ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. vymezuje
důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv,
navíc žalobcem ani v zemi původu neprojevená, takovýmto důvodem není“ a dále na rozsudek
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dostupný na www.nssoud.cz“, v němž dovodil,
že „pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci
z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace
odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním
režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající
politicky odlišné názory“. Nelze pominout ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je konstatováno,
že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí
žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí
dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla
povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit
posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Konečně lze i poukázat na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný na www.nssoud.cz, ve kterém
byl vysloven závěr, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“
K námitce týkající se požadavku stěžovatele na udělení humanitárního azylu z důvodu
soužití s rodinou poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupný na www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že „s mysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dostupný na www.nssoud.cz, rovněž uvedl, že „azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není
na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou uvážení správního orgánu.
V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení,
zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány,
ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není
soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud.
III. ÚS 101/95)“. Nejvyšší správní soud odkazuje i na rozsudek ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je vysloven právní názor,
že „potřeba další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky
pobýval legálně od roku 1989 do 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu (§12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č.2/2002 Sb.). Snaha po legalizaci pobytu z důvodu
společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným,
avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního
zřetele hodných mohl být vnímám jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu
§14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Stěžovatelův požadavek
na soužití s nezletilým synem lze proto lépe zařadit do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, a nikoliv do režimu zákona azylového.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první s. ř. s., za použití
ustanovení §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu