ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.30.2009:80
sp. zn. 7 Azs 30/2009 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: E. G., zastoupený Mgr. Davidem Strupkem,
advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, č. j. 48 Az 27/2008 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 48 Az 27/2008 – 63, zamítl
žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 6. 2. 2008,
č. j. OAM-103/LE-05-C09-2008, kterým byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“)
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f)
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto
rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana z toho
důvodu, že pomohl své sestřenici při útěku před nuceným sňatkem, čímž je jeho sestřenice
ohrožena tzv. vraždou ze cti, a tím i on upadl do nemilosti v komunitě a je ohrožen na životě.
Otázkou pronásledování ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud již zabýval v řadě
svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48.
V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žadatele o azyl dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Dále v rozsudku ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, bylo konstatováno, že skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a ekonomické problémy,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani podle §12 zákona o azylu, ani azylu
z humanitárních důvodů podle §14 citovaného zákona.
Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v doplnění žaloby uvedl další důvod
pro udělení mezinárodní ochrany, a to že jako Kurd je v Turecku vystavován diskriminaci
a před tureckými úřady se nedomůže ochrany. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003-48, v němž vyslovil právní názor,
že „neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze
zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16
odst. 2 tohoto zákona.“ Rovněž v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, který
byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 181/2004, Nejvyšší
správní soud uvedl, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) citovaného zákona zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle §32
zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ V této souvislosti je nutno poukázat
i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle
něhož „správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné.“ Pokud tedy stěžovatel uplatnil tento důvod až v průběhu soudního řízení,
je logické, že se jím ministerstvo nemohlo zabývat a nemělo tak ani povinnost v tomto směru
činit příslušná skutková zjištění.
Rovněž námitka, že se krajský soud odmítl zabývat výše uvedeným důvodem s tím,
že se jedná o skutkové novum, které mu nepřísluší posuzovat s ohledem na limit uvedený v §75
odst. 1 s. ř. s., je nedůvodná. Krajský soud v odůvodnění rozsudku sice uvedl, že se jedná o nová
tvrzení, jimiž se nemůže s ohledem na právní úpravu obsaženou v citovaném ustanovení zabývat,
ale fakticky se jimi zabýval. Předmětnou žalobní námitku, a to že pro nedostatek právnického
vzdělání nebyl stěžovatel schopen popsat ministerstvu potíže, které měl v Turecku jako Kurd,
krajský soud posoudil jednak jako účelovou, neboť stěžovatel se o problémech souvisejících
s kurdskou národností ve správním řízení vůbec nezmínil, a jednak k tomuto uvedl, že „není
povinností správního orgánu vyhledávat za žadatele důvody pro vyhovění žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Základním principem azylové procedury je, že žadatel sám v žádosti uvede
důvody, pro které má zato, že mu má být mezinárodní ochrana udělena a při pohovoru
pak spontánně vypovídá a upřesňuje důvody, které zmínil v žádosti. Je na žadateli, aby vypovídal
pravdivě a úplně o všech skutečnostech, které považuje za podstatné pro udělení mezinárodní
ochrany. Svými tvrzeními žadatel o udělení mezinárodní ochrany správnímu orgánu vymezí směr,
kterým se má správní orgán při posuzování žádosti ubírat. Pravdivému a úplnému vylíčení
důvodů žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak nemůže být na překážku nedostatek
právnického vzdělání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jak se snaží tvrdit žalobce.
Podřazení skutkových okolností právnímu rámci není úkolem žadatele o udělení mezinárodní
ochrany, nýbrž žalovaného, který je nadán rozhodovací pravomocí v těchto věcech.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu