ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.86.2008:52
sp. zn. 7 Azs 86/2008 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: T. T. T. H., zastoupena JUDr. Irenou
Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 7. 2008, č. j. 48 Az 67/2008 – 24.
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2008, č. j. 48 Az 67/2008 – 24, zamítl
žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 20. 3. 2008,
č. j. OAM-221/LE-BE03-BE07-2008, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti
tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na
straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační stížnost o důvody
uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku, zda splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu, protože
důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla tížívá ekonomická situace a to, že
byla v zemi původu zastrašována a vydírána soukromými osobami, kterým její rodina dlužila
peníze. Kromě důvodů ekonomických však stěžovatelka měla i důvody politické, které se však
ze strachu rozhodla blíže nespecifikovat. Otázkou pronásledováním soukromými osobami
se Nejvyšší správní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek
ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48. V tomto rozsudku uvedl, že skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žadatele o azyl dává občanům možnost domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Dále
v rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, bylo vysloveno, že skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby
a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle
§14 citovaného zákona. Rovněž lze poukázat i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, v němž je uvedeno, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.
Dále stěžovatelka namítala, že se ministerstvo nezabývalo možností udělení azylu podle
§14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, vyslovil, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle
§14 citovaného zákona, nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle
§14 uděluje či neuděluje. V této souvislosti je nutno zmínit i rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 244/2004,
v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle
§12 citovaného zákona, a dále i rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 349/2004, podle něhož vedle pozitivního
vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona o azylu, stanoví tento zákon také
vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně
stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení
§16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není
na místě zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona,
protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno.
Stěžovatelka dále ve stížním důvodu podle v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. namítala,
že při zjišťování skutkového stavu, z něhož ministerstvo ve svém rozhodnutí vycházelo,
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit jeho zákonnost. Takto formulovaný stížní důvod je však v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, která byla zaujata v souvislosti
s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103
odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž
by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku,
jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, v němž uvedl,
že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž
upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení
svědčí.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu