ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.59.2009:155
sp. zn. 8 Afs 59/2009 - 162
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: P. K.,
zastoupeného: JUDr. Roman Markuzy, advokát se sídlem Plzeňská 175/U Kavalírky 6, Praha 5,
proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha
1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 3. 2005, čj. FŘ-10848/13/04, ze dne 25. 4. 2005, čj.
FŘ-3511/13/05, ze dne 25. 4. 2005, čj. FŘ-3512/13/05, ze dne 25. 4. 2005, čj. FŘ-3513/13/05,
ze dne 25. 4. 2005, čj. FŘ-3514/13/05, ze dne 25. 4. 2005, čj. FŘ-3515/13/05, ze dne 25. 4. 2005,
čj. FŘ-3516/13/05, ze dne 25. 4. 2005, čj. FŘ-3517/13/05, ze dne 25. 4. 2005,
čj. FŘ-3518/13/05, ze dne 25. 4. 2005, čj. FŘ-3519/13/05, a ze dne 25. 4. 2005,
čj. FŘ-3520/13/05, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 1. 2009, čj. 5 Ca 199/2005 - 121,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutími ze dne 31. 3. 2005, čj. FŘ-10848/13/04, a ze dne 25. 4. 2005,
čj. FŘ-3511/13/05, čj. FŘ-3512/13/05, čj. FŘ-3513/13/05, čj. FŘ-3514/13/05,
čj. FŘ-3515/13/05, čj. FŘ-3516/13/05, čj. FŘ-3517/13/05, čj. FŘ-3518/13/05,
čj. FŘ-3519/13/05 a čj. FŘ-3520/13/05, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečným
platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu – Jižní Město ze dne 9. 8. 2004,
čj. 116818/04/011912/8014, čj. 116833/04/011912/8014, čj. 116837/04/011912/8014,
čj. 116842/04/011912/8014, čj. 116909/04/011912/8014, čj. 116915/04/011912/8014,
čj. 116919/04/011912/8014 a ze dne 10. 8. 2004, čj. 116922/04/011912/8014,
čj. 116935/04/011912/8014, čj. 116939/04/011912/8014, a čj. 116943/04/011912/8014,
jimiž správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
2. - 4. čtvrtletí roku 2001, 1. - 4. čtvrtletí roku 2002 a 1. - 4. čtvrtletí roku 2003 ve výši 3942 Kč,
2304 Kč, 4501 Kč, 5855 Kč, 3846 Kč, 7527 Kč, 8140 Kč, 6630 Kč, 1885 Kč, 4401 Kč a 5702 Kč.
II.
Žalobce napadl tato rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 23. 1. 2009, čj. 5 Ca 199/2005 - 121, zamítl.
Městský soud zjistil, že žalobce jako fyzická podnikající osoba provozoval do roku 1996
autobusovou dopravu, v následujících letech již podnikatelskou činnost nevykonával. Žalobce
vlastnil dva autobusy, které nebyly způsobilé provozu na pozemních komunikacích,
a nedisponoval příslušným řidičským oprávněním. Autobusy ani tzv. tesco buňka, kterou žalobce
využíval jako kancelář, nebyly zařazeny v jeho obchodním majetku. Zdanitelná plnění,
která žalobce přiznal za 2. čtvrtletí roku 2001 a za 3. čtvrtletí roku 2002, nedoložil daňovými
doklady. Registrace k dani z přidané hodnoty byla žalobci zrušena ke dni 31. 1. 2005.
Podmínkou uplatňování nároku na odpočet daně je podle §19 odst. 1 zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o DPH“) uskutečňování podnikatelské činnosti. Městský soud přisvědčil žalovanému, že „žalobce
v kontrolovaném období ve smyslu §2 obchodního zákoníku nepodnikal ani nevyvíjel žádnou činnost,
která by nasvědčovala tomu, že podnikat v dohledné době bude a kterou by bylo možno označit jako přípravu
na podnikání“.
Žalobce podle městského soudu nevyhověl ani podmínce uplatnění nároku na odpočet
daně u plnění přijatých fyzickou osobou, stanovené v §19 odst. 11 zákona o DPH,
protože majetek, k němuž se předmětná zdanitelná plnění vztahovala, nebyl součástí obchodního
majetku žalobce.
Konečně městský soud konstatoval, že žalobce neprokázal nárok na odpočet daně podle
§19 odst. 2 zákona o DPH, protože nedoložil doklady k uskutečněným zdanitelným plněním.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že v průběhu daňového řízení správce daně odmítal doklady,
které prokazovaly vedení autobusů v evidenci majetku žalobce souvisejícího s podnikatelskou
činností. Správce daně odmítl písemné čestné prohlášení o ztrátě dokladu, přičemž v protokolech
upravoval obsah vyjádření stěžovatele tak, že neodpovídaly tomu, co chtěl žalobce ve skutečnosti
vyjádřit.
Dále stěžovatel poukázal na nepravdivé tvrzení v odůvodnění rozsudku městského soudu,
z něhož vyplývá, že ve věci samé bylo rozhodnuto bez jednání. Stěžovatel namítl, že se jednání
uskutečnilo, on se jej účastnil a vypovídal ve věci. Stěžovatel také uvedl, že mu soud přislíbil
zaslat protokol z jednání poštou, ale dosud tak neučinil. Podle stěžovatele jde o „nenapravitelnou
chybu procesní i skutkovou“. Stěžovatel rovněž podotkl, že se městský soud „ve svém odůvodnění
nevyrovnal s obsahem výpovědi, kterou žalobce před soudem učinil“.
K zařazení autobusů do evidence obchodního majetku stěžovatel uvedl, že protokoly
ze dne 14. 4. 2004 a ze dne 19. 7. 2004 „nikterak průkazně nepotvrzují“, že autobusy nebyly součástí
jeho obchodního majetku. Protokoly navíc „byly sepsány osobami Ing. I. M. a D. Š., kteréžto osoby
nebyly pověřeny k provedení kontroly v oblasti čerpání DPH“. Stěžovatel poukázal i na nesrovnalosti v
dataci protokolu z 14. 4. 2004 a namítl, že protokol ze dne 19. 7. 2004 „nelze v dané kauze použít
jako důkaz, neboť byl sepsán až po ukončení a projednání předmětné daňové kontroly“.
Stěžovatel také namítl, že v otázce nedoložení uskutečněných zdanitelných plnění
ve 2. čtvrtletí roku 2001 a ve 3. čtvrtletí roku 2002 městský soud vycházel pouze ze zprávy
správce daně a neumožnil stěžovateli předložit doklady, které měl při jednání s sebou.
Zpráva o daňové kontrole podle stěžovatele „nemá náležitosti a není podepsaná a daňovému
subjektu byla předložena bez podpisů“. Neobsahuje ani „seznam předložených dokladů, které nebyly uznány,
s odůvodněním, proč uznány nebyly“. Dodatečné platební výměry nejsou „podepsány vedoucími pracovníky
FÚ a není jisté, zda mají skutečnou právní platnost“.
Stěžovatel shledal průběh daňové kontroly jako „značně nátlakový“, kontrolující osoby
se zajímaly pouze o současný stav, přestože jim stěžovatel sděloval, že „se připravuje na další
podnikání…“.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Z odůvodnění rozsudku je podle něj zřejmé, že městský soud v posuzované věci nařídil
jednání. Chyba v psaní nemohla ovlivnit výsledek soudního řízení a stěžovatel nebyl nijak zkrácen
na svých právech. Stěžovatel při jednání neuvedl nové námitky ani nepředložil další důkazní
prostředky. Protokol z jednání nebyl stěžovateli podle žalovaného přislíben.
Dále žalovaný tvrdil, že pochybení v dataci protokolu ze dne 14. 4. 2004 nemá „žádný vliv
na průkaznost tvrzení stěžovatele“, která tento protokol zachycuje. Stěžovatel navíc neměl ke znění
protokolu žádné námitky. K protokolu ze dne 19. 7. 2004 žalovaný uvedl, že bylo jeho povinností
přihlédnout k tomuto protokolu při hodnocení důkazů, nadto v případě, kdy právě stěžovatel
inicioval jednání u správce daně. Dodatečné platební výměry byly vydány až 9. 8. 2004
a 10. 8. 2004. K otázce oprávnění osob sepisujících se stěžovatelem protokoly ze dne 14. 4. 2004
a 19. 7. 2004 žalovaný poznamenal, že se jednalo o pracovníky kontrolního oddělení,
kteří se v případě nepřítomnosti ad hoc zastupují, a stěžovatel si mohl v případě pochybností
vyžádat předložení jejich služebních průkazů.
Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel nedoložil doklady o uskutečněných zdanitelných
plněních, přestože k tomu byl vyzván výzvou podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).
K absenci podpisu zprávy o daňové kontrole žalovaný uvedl, že nemá možnost ověřit
tvrzení stěžovatele. Stěžovatel měl podle žalovaného k dispozici originál zprávy podepsaný
správcem daně i stěžovatelem. Zpráva byla navíc spojena s protokolem o jednání z téhož dne,
na kterém byly závěry kontroly se stěžovatelem projednány, přičemž tento protokol byl podepsán
stěžovatelem i správcem daně. Případné nesignování zprávy o daňové kontrole by podle
žalovaného nijak neomezilo stěžovatele v jeho právech.
Námitku vady zprávy o daňové kontrole, spočívající v neuvedení dokladů, žalovaný
neshledal relevantní. O předání dokladů byl sepsán protokol a zpráva obsahuje dostatečné
zdůvodnění, proč nebyla stěžovatelem přiznaná plnění uznána správcem daně. Stěžovatel
nijak neprokázal, že použil přijatá plnění k podnikání.
Dále žalovaný podotkl, že stěžovatel v rozporu s §31 odst. 9 daňového řádu neprokázal
tvrzení o tom, že podniká, nebo že se na podnikání připravuje. Obdobně stěžovatel neunesl
důkazní břemeno k rozsahu jeho obchodního majetku ve smyslu §19 odst. 11 zákona o DPH.
K otázce nákladů na vytápění tzv. tesco buňky žalovaný konstatoval, že stěžovatel tvrzené
skutečnosti nijak nedoložil. Nadto se jeho tvrzení jeví jako nelogické a nehodnověrné.
Žalovaný také uvedl, že z protokolů nevyplývá, že by správce daně odmítl převzít
od stěžovatele doklady.
Konečně k námitce podpisu dodatečných platebních výměrů neoprávněnými osobami
žalovaný tvrdil, že výměry „byly podepsány osobami pověřenými k podepisování za správce daně na základě
Podpisového řádu…“.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především připomíná, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační
stížnost přípustná, „opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl“. Obdobně podle §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
nepřihlíží „ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí“.
Ve své rozhodovací praxi Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil povahu řízení
o kasační stížnosti. V souladu např. s rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 - 155
(č. 1743/2009 Sb. NSS), lze připomenout, že „citované ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu,
na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
(obdobně jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových)
tedy nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících
předcházejícího žalobního řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované)
lze jistě spravedlivě požadovat, aby na principu vigilantibus iura postupovali v řízení shora popsaným způsobem
s tím, že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším
stupni) případné nepříznivé důsledky.“
Nejvyšší správní soud se proto v posuzované věci mohl zabývat pouze těmi stížními
námitkami, které mají předobraz v rámci žalobních bodů v řízení před městským soudem,
resp. námitkami, v nichž stěžovatel poukazoval na vady řízení před městským soudem ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že odůvodnění rozsudku městského soudu obsahuje nepravdivé
tvrzení, podle kterého bylo ve věci rozhodnuto bez jednání.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud přípisem ze dne
4. 11. 2008, čj. 5 Ca 199/2005 - 115, stěžovatele mj. vyzval, aby podle §51 odst. 1 s. ř. s. sdělil
svůj případný nesouhlas s rozhodnutím o věci bez jednání. Vzhledem k podání stěžovatele ze dne
19. 11. 2008, z jehož obsahu plyne mj. požadavek na nařízení jednání, městský soud nařídil
jednání na 23. 1. 2009 (§51 odst. 1 s. ř. s. a contrario). O vlastním uskutečnění jednání přitom
mezi účastníky není sporu.
Městský soud v odůvodnění rozsudku v rámci rekapitulace skutkových zjištění konstatuje
podstatný obsah výpovědí stěžovatele i žalovaného při jednání, ale zároveň na jiném místě
podotýká, že o věci rozhodl bez jednání, neboť účastníci s takovým postupem nevyjádřili
ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že jde o „nenapravitelnou chybu procesní
i skutkovou“. Přestože popsaný rozpor v rozsudku městského soudu není žádoucí, nebyla
tato vada způsobilá ovlivnit zákonnost věcného rozhodnutí v řízení před městským soudem.
To ostatně stěžovatel v rámci stížní námitky ani nenamítl. Jedná se zjevně o chybu v písemném
vyhotovení rozsudku, kterou stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech. Právě naopak, v rámci
jednání mohl plně využít svých procesních práv, což i učinil. Z odůvodnění rozsudku
jednoznačně plyne, že část skutkových zjištění nabyl městský soud právě v rámci jednání ve věci.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že se jedná o chybu v psaní rozsudku, která ani nevedla
k nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Stížní námitka proto není důvodná.
Skutečnost, že stěžovateli nebyl zaslán protokol o předmětném jednání, nemá vliv
na posouzení stížní námitky. Stěžovateli nic nebránilo využít svého oprávnění nahlédnout
do spisu a v případě potřeby si tímto způsobem opis protokolu o jednání opatřit.
Stížní námitkou, že se městský soud v napadeném rozsudku nijak nevypořádal s obsahem
výpovědi stěžovatele učiněné v rámci jednání, se Nejvyšší správní soud mohl zabývat pouze
ve stejné míře obecnosti, v jaké jí stěžovatel vznesl. Nekonkretizoval-li stěžovatel toto obecné
tvrzení a blíže neupřesnil nevypořádaná tvrzení, Nejvyšší správní soud to nemohl učinit za něj.
Takový postup by byl v rozporu s dispoziční zásadou, která je základním principem soudního
řízení správního. Nejvyšší správní soud neshledal námitku důvodnou a dospěl k závěru,
že městský soud přiměřeně zohlednil vyjádření stěžovatele učiněná v průběhu jednání.
Stěžovatel dále namítl, že v otázce nedoložení uskutečněných zdanitelných plnění
ve 2. čtvrtletí roku 2001 a 3. čtvrtletí roku 2002 městský soud vycházel pouze ze zprávy správce
daně a neumožnil stěžovateli předložit doklady, které měl při jednání s sebou.
Podle §19 odst. 2 zákona o DPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým
dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 Afs 212/2005 - 91
(www.nssoud.cz), lze citovat, že „pokud takto zaúčtovaný daňový doklad neexistuje či není předložen,
vůbec se v daném případě nemůže jednat o jakékoliv zdanitelné plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty,
neboť chybí naprosto podstatná skutečnost – řádně zaúčtovaný daňový doklad“.
Stěžovatel v rámci žalobních bodů nijak nezpochybnil, že v průběhu daňového řízení
správním orgánům odpovídajícím způsobem nedoložil uskutečněná zdanitelná plnění, která uvedl
v daňových přiznáních. V rámci jednání ve věci dne 23. 1. 2009 tvrdil, že doklady na uskutečněná
zdanitelná plnění skutečně nedoložil. Městský soud proto mohl považovat tuto skutečnost
za nespornou a nijak nepochybil, přitakal-li žalovanému v tom směru, že podmínky pro uplatnění
odpočtu podle §19 odst. 2 zákona o DPH nebyly v posuzovaném případě splněny. Z protokolu
o jednání zároveň nevyplývá, že by stěžovatel navrhl městskému soudu předložení jakýchkoliv
dokladů. Stěžovatel proti protokolaci nevznesl připomínky. Stížní námitka pak není důvodná.
Stěžovatel také namítl, že kontrolující osoby nevzaly v úvahu jeho tvrzení, že „se připravuje
na další podnikání…“.
Podle §19 odst. 1 zákona o DPH má plátce „nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá
zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem nebo zboží z dovozu, použije při podnikání nebo při činnosti
vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem“.
Podle §31 odst. 9 daňového řádu „daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení
vyzván“.
Správní soudy ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňují, že v daňovém
řízení stíhá daňový subjekt důkazní břemeno ohledně skutečností, které je povinen uvést
v daňovém přiznání či k jejichž prokázání byl v průběhu daňového řízení správcem daně vyzván
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004 - 125,
č. 1022/2007 Sb. NSS). Daňový subjekt je odpovědný za to, že jím předložené důkazní
prostředky prokážou jeho tvrzení (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
25. 4. 2003, čj. 31 Ca 62/2002 - 25, č. 94/2004 Sb. NSS).
Ze správního spisu jednoznačně plyne, že správce daně vyzval stěžovatele v rámci daňové
kontroly výzvou ze dne 19. 5. 2004, čj. 82398/04/011934/2487, podle §31 odst. 9 daňového
řádu k předložení veškerých důkazních prostředků týkajících se stanovení daně z přidané hodnoty
za kontrolovaná období. Právě doložení splnění podmínky pro uplatňování nároku na odpočet
podle §19 odst. 1 zákona o DPH je přitom pro stanovení daně klíčové. V rámci ústních jednání
byl stěžovatel na otázky související s jeho podnikatelskou činností vícekrát dotazován.
V daňovém řízení stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně splnění podmínky
podle §19 odst. 1 zákona o DPH. Přijatá zdanitelná plnění se podle něj vztahovala k údržbě
autobusů a provozu tzv. tesco buňky, koncese na provozování cestovní kanceláře a veřejnou
osobní dopravu však byly stěžovateli vydány na dobu určitou do 18. 8. 1994, resp. 26. 11. 1997.
V rámci jednání před městským soudem stěžovatel vypověděl, že od roku 1996 nepodnikal.
Navíc stěžovatel v daňovém řízení nepředložil žádné důkazy ohledně dalšího podnikání
či přípravy na něj.
Stěžovatel v rámci žalobních bodů namítl, že „v zákoně není…stanoveno, kdy má zisk,
vyplývající z investic, nastat a…ani není jisté, zda nastane“. Stěžovateli lze přisvědčit, že podmínkou
pro uplatnění nároku na odpočet podle §19 odst. 1 zákona o DPH nemusí vždy nutně být
dosažení obratu v nejužší časové souvislosti s uplatněním nároku na odpočet. Z této úvahy
ostatně vycházel správce daně i žalovaný. Je však třeba prokázat, že stěžovatel podniká,
resp. provozuje činnost obdobnou ve smyslu zmíněného ustanovení. Stěžovatel však v daňovém
řízení nedoložil žádné důkazní prostředky, z nichž by bylo možné usuzovat, že podniká
či se na další podnikání konkrétním způsobem připravuje.
Nadto lze uvést, že ani průkaz uskutečňování podnikatelské činnosti by stěžovatele
bez dalšího nelegitimoval k uplatňování nároků na odpočet za přijatá zdanitelná plnění.
Stěžovatel totiž v daňovém řízení podle §31 odst. 9 daňového řádu neunesl důkazní břemeno
ohledně zařazení autobusů a tzv. tesco buňky do svého obchodního majetku a nevyhověl
tak §19 odst. 11 zákona o DPH stanovené podmínce pro uplatnění nároků na odpočet za přijatá
zdanitelná plnění. Ani v tomto ohledu proto Nejvyšší správní soud nemohl stěžovateli přisvědčit.
Zbývající stížní námitky poukazují na tvrzené vady daňového řízení, aniž by však měly
předobraz v žalobních bodech. Nejvyšší správní soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat
(§104 odst. 4 a §109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek městského soudu zákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu