ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.85.2008:47
sp. zn. 8 Afs 85/2008 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Mgr. Jan Krejsta,
se sídlem Horní 32, Brno, správce konkursní podstaty úpadce K-centrum, spol. s r. o.,
se sídlem Křenová 19, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad Brno I, se sídlem Příkop 25,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2006, čj. 107617/06/288912/1176, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008,
čj. 29 Ca 175/2006 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 4. 2006, čj. 107617/06/288912/1176, zamítl reklamaci
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2006, čj. 70349/06/288912/1176, o převedení
přeplatku vykázaného na dani z přidané hodnoty ve výši 4482 Kč a přeplatku na dani z příjmů
právnických osob ve výši 650 Kč na úhradu nedoplatku na silniční dani v celkové výši 10 285 Kč.
Svůj postup žalovaný odůvodnil §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), za použití §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o DPH“), kdy při vzniku přeplatku na jedné dani finanční úřad použije přeplatek na úhradu
případného nedoplatku u jiné daně.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2006 žalobou u Krajského soudu
v Brně, který rozsudkem ze dne 30. 7. 2008, čj. 29 Ca 175/2006 - 22, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud uzavřel, že §105 odst. 1 zákona o DPH
neupravuje otázku převedení přeplatku daně na nedoplatek daně, ale otázku vracení či nevracení
nadměrného odpočtu, proto nemohl být podkladem správních rozhodnutí. Ta tedy spočívají
pouze na §64 odst. 2 daňového řádu, který však nelze aplikovat s ohledem na §14 odst. 1
písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
který je ve vztahu k prvně citovanému ustanovení speciálním předpisem.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel uvedl, že vyměřením nadměrného odpočtu za dané zdaňovací období vznikl
zvláštní druh přeplatku, podléhající speciální právní úpravě obsažené v §105 zákona o DPH,
který byl správce daně povinen převést podle §64 odst. 2 daňového řádu na daňový nedoplatek
za daňovým subjektem, vedený správcem daně. Stěžovatel zároveň připomněl, že na rozdíl
od předchozí úpravy obsažené v §37a zákona č. 588/1992 Sb. zákonodárce v §105 odst. 1
zákona o DPH explicitně formuloval výhodnější postavení správce daně, čímž vyhověl
požadavku Ústavního soudu vyjádřenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 544/02.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze podal
k Ústavnímu soudu podáním ze dne 19. 6. 2006, podle článku 95 odst. 2 Ústavy a §64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení
§105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů; řízení před Ústavním soudem bylo vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 48/06.
Ústavní soud nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, rozhodl, že „Ustanovení
§105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb., a to text „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení
konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.“, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“.
Nejvyšší správní soud v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu konstatuje,
že rozhodnutí žalovaného, opírající se mj. o ustanovení zákona o DPH, jehož rozpor s Listinou
základních práv a svobod Ústavní soud deklaroval, nemůže obstát. V podrobnostech
argumentace k protiústavnosti citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud pro stručnost
v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, že §105 odst. 1
zákona o DPH upravuje odlišnou problematiku. Mělo-li by být ovšem toto pochybení důvodem
pro zrušení rozsudku krajského soudu, jednalo by se o formalistický postup, který by vedl
jen k dílčí změně v odůvodnění rozsudku krajského soudu, bez vlivu na správnost jeho
zrušujícího výroku.
Nejvyšší správní soud, proto uzavřel, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci podle obsahu spisu žádné
náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu