ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.95.2007:47
sp. zn. 8 Afs 95/2007 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. Petr Tůma,
se sídlem Vachkova 863, Hradec Králové, správce konkursní podstaty úpadce J. H., proti
žalovanému: Finanční úřad v Dobrušce, Šubertovo náměstí 53, Dobruška, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2006, čj. 24195/06/254970/1939, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2007,
čj. 31 Ca 191/2006 - 22,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 7. 2006, čj. 24195/06/254970/1939, zamítl reklamaci
žalobce proti rozhodnutí žalovaného o přeplatku ze dne 21. 6. 2006, čj. 22643/06/254970/3464,
kterým byl z úřední povinnosti převeden přeplatek vykázaný na dani z přidané hodnoty ve výši
22 502 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních
požitků ve výši 15 963 Kč, na daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání ve výši
5610 Kč a na dani silniční ve výši 2836 Kč. Svůj postup žalovaný opřel o §64 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
za použití §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o dani z přidané hodnoty“), podle kterého finanční úřad při vzniku přeplatku
na jedné dani použije přeplatek na úhradu případného nedoplatku u jiné daně.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci
Králové, který rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, čj. 31 Ca 191/2006 - 22, obě rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního
soudu (např. na nálezy ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05 a ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04), jakož i Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí ze dne
13. 11. 2006, čj. 2 Afs 46/2006 - 51), dle které je ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o konkursu a vyrovnání“) zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace
nejen soukromoprávních, nýbrž i veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici
speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3
písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Za interpretaci ústavně konformní
byla označena interpretace respektující základní práva před interpretací upřednostňující zájem
státu. Ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu zakotvuje nepřípustnost kompenzace
jak soukromoprávních tak i veřejnoprávních pohledávek a je přednostní před úpravou obsaženou
v jednotlivých ustanoveních daňového řádu. Po prohlášení konkursu je vyloučeno, aby správce
daně jakkoliv kompenzoval nedoplatky a přeplatky na daních. Citované závěry uvedených soudů
byly vysloveny již za účinnosti stávajícího zákona o dani z přidané hodnoty.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podle stěžovatele nelze argumentaci Ústavního i Nejvyššího správního soudu vztáhnout
na posuzovaný případ, neboť vycházela ze stavu platného před 1. 5. 2004, tj. před nabytím
účinnosti stávajícího zákona o dani z přidané hodnoty. Ustanovení §105 zákona o dani z přidané
hodnoty je speciálním ustanovením k ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání a je právě
tou speciální normou, kterou Ústavní soud postrádal, když ve svých nálezech konstatoval,
že pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně
v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujícím určitý veřejný zájem), musel by zákonodárce
takové zvýhodnění formulovat explicitně. Za nesprávně posouzenou právní otázku stěžovatel
považuje to, že krajským soudem zmiňované judikáty se vztahují k přeplatku na dani z přidané
hodnoty vzniklému dle §37a zákona č. 588/1992 Sb., nikoliv na přeplatek na dani z přidané
hodnoty vzniklý dle §105 zákona č. 235/2004 Sb. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud
v usnesení ze dne 7. 8. 2007, čj. 2 Afs 62/2006 - 70, §105 zákona o dani z přidané hodnoty
je platným a účinným ustanovením. Nakonec shrnul, že jeho postup při převedení přeplatku
na dani z přidané hodnoty na nedoplatky na jiných daních byl správný, a proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s argumentací krajského soudu.
Navíc kasační stížnost považuje za neplatnou, jelikož je podepsána ředitelkou Finančního úřadu
v Dobrušce, v záhlaví je přitom uvedeno, že stěžovatele zastupuje pověřený zaměstnanec
Finančního ředitelství v Hradci Králové; jeho podpis však zcela chybí a není přiloženo
ani zmiňované pověření.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.). Dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 10. 2008, čj. 8 Afs 95/2007 - 39, na základě
ustanovení §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. přerušil řízení o této kasační stížnosti, neboť zjistil,
že před Ústavním soudem probíhá jiné řízení, jehož výsledek nepochybně ovlivní rozhodnutí
zdejšího soudu v dané věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v předmětném řízení již rozhodl,
a to plenárním nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, http://nalus.usoud.cz, odpadla
překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno; v řízení tudíž mohlo být pokračováno.
Ústavní soud ve shora specifikovaném nálezu posuzoval ústavnost ustanovení §105
odst. 1 věty třetí zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 5. 2004
do 31. 12. 2007, konkrétně zda je předmětné ustanovení v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dospěl přitom k závěru, že „ustanovení §105 odst. 1
věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 296/2007 Sb., a to text „Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu
se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.“, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Ústavní soud,
s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, v odůvodnění nálezu mimo jiné konstatoval,
že „primát jednotlivce před státem (čl. 1 Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným
zájmem státu…Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z čl. 11 Listiny nelze
žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka…Ustanovení §105 odst. 1 věta třetí
zákona o DPH představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací,
neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal
contra legem.“ Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé odůvodnění nálezu Ústavního
soudu Pl ÚS 48/06.
Nejvyšší správní soud je právním názorem vyjádřeným v citovaném nálezu vázán. Ústavní
soudu v něm poskytnul odpovědi na veškeré námitky uplatněné v kasační stížnosti. Z výše
uvedeného je tudíž zřejmé, že ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona o dani z přidané hodnoty
nemůže být v posuzovaném případě nadále aplikováno. Zdejší soud proto na základě výše
uvedeného uzavírá, že stěžovatel při svém rozhodování vycházel z ustanovení zákona,
které Ústavní soud shledal protiústavním, a proto jeho rozhodnutí nemůže obstát. K odkazu
stěžovatele na usnesení zdejšího soudu ze dne 7. 8. 2007, čj. 2 Afs 62/2006 - 70, dodává,
že tímto usnesením bylo řízení v předmětné věci přerušeno z důvodu, že Nejvyšší správní soud
při projednávání věci zaujal názor, že právě ustanovení §105 zákona o dani z přidané hodnoty
a §64 odst. 2 daňového řádu jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a proto podal
návrh na jejich zrušení. Ve věci byl posléze vydán rozsudek (dne 23. 1. 2009,
čj. 2 Afs 62/2006 - 82), který již reflektoval nález Ústavního soudu Pl. ÚS 48/06. Kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud na základě §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Zdejší soud dodává, že skutečnost, že kasační stížnost podepsala ředitelka finančního
úřadu, ačkoliv byl k zastupování stěžovatele pověřen zaměstnanec nadřízeného finančního
ředitelství, není procesní vadou způsobující její neplatnost. Žalobce zaměňuje osobu oprávněnou
jménem stěžovatele podat a podepsat kasační stížnost ve smyslu §37 odst. 3 s. ř. s. s osobou,
která stěžovatele zastupuje na základě §105 odst. 2 s. ř. s. V dané věci se jednalo o pracovníka
nadřízeného správního orgánu, který byl pověřen k vyhotovení kasační stížnosti a k jednání
jménem stěžovatele s kasačním soudem. Jeho pověření i doklad o vysokoškolském právnickém
vzdělání tvoří součást soudního spisu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu