ECLI:CZ:NSS:2009:8.ANS.7.2009:56
sp. zn. 8 Ans 7/2009 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobkyně: Odborová
organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu,
se sídlem Bouzov 8, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1,
zastoupené JUDr. Ladislavem Krymem, advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, v řízení o
žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, čj. 7 Ca 26/2009 - 14,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, čj. 7 Ca 26/2009 - 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Městského soudu v Praze, aby byla žalované
uložena povinnost vydat rozhodnutí o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní pomoci
žalobkyni. Zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta
pro řízení o žalobě. Navrhla také, aby Ústavnímu soudu byla předběžným opatřením uložena
povinnost zdržet se odmítnutí ústavní stížnosti žalobkyně proti usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 11. 2008, čj. 6 Ads 105/2008 - 39.
Městský soud usnesením ze dne 18. 2. 2009, čj. 7 Ca 26/2009 - 14, zamítl žádost
žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Obdobně městský soud
zamítl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření. V rámci odůvodnění obsáhle citoval
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008, čj. 6 Ads 102/2008 - 65
(www.nssoud.cz). Konstatoval přitom, že po sdružení, hodlá-li být aktivně činné, lze požadovat,
aby si samo zajistilo materiální prostředky na svou činnost. Uvedl také, že „(r)ezignuje-li sdružení
na jejich zajištění, není možné odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků bez dalšího převést na stát
prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků (srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007,
čj. 62 Ca 40/2007 - 41, č. 1482/2008 Sb. NSS)“.
Městský soud rovněž podotkl, že „pokud žalobkyně hodlá svá práva vymáhat soudní cestou,
a to v takovém rozsahu, jak žalobkyně (předsedkyně žalobkyně) činí…, je třeba po ní spravedlivě požadovat,
aby soudní řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. Společenskou činnost může každý vést v jakémkoli
rozsahu v mezích zákona, pokud však má dojít k jejímu prostoupení i do soudního řízení, je nutné se podrobit
zákonnému omezení poplatkové povinnosti. Jelikož žalobkyně…vede cca 60 sporů, je třeba její žádost
o osvobození od soudního poplatku považovat také za zneužití institutu osvobození od soudního poplatku….“
Městský soud také doplnil, že „účelem osvobození od soudního poplatku však není snazší cesta
k uplatnění nároku u soudu ve smyslu ekonomické optimalizace možných nákladů“. Jde naopak o regulativ
soudního systému vycházející z účelu daného institutu, „aby každý, kdo se dostane do majetkové tísně,
byl oprávněn se domoci svých práv u soudu“.
K zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření městský soud uvedl, že správní soud
nemůže postupem podle §38 odst. 1 s. ř. s. zasahovat do řízení před Ústavním soudem,
neboť by postupoval v rozporu se zásadou zákonného soudce a principem systémové struktury
soudní soustavy.
II.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti usnesení městského soudu kasační stížností. Stížní
námitky výslovně nepodřadila žádnému z důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z obsahu
kasační stížnosti je zřejmé, že tak činí z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka namítla, že „soud použil na případ žalobkyně zcela nevhodnou analogii“,
argumentoval-li rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, čj. 62 Ca 40/2007 - 41.
Stěžovatelka je odborovou organizací, jejíž náklady na činnost jsou částečně hrazeny
jiným subjektem – zaměstnavatelem, u něhož působí.
Podle stěžovatelky „(n)elze souhlasit ani se závěry soudu…, podle jehož názoru je nutné,
aby si sdružení pro prosazování svých cílů zajistilo materiální prostředky samo“. Schválení navýšení
členských příspěvků nepovažuje stěžovatelka za efektivní, protože může dojít v důsledku
této skutečnosti ke snížení počtu členů. Po některých členech pak není možné úhradu vyššího
členského příspěvku požadovat.
Dále stěžovatelka zdůraznila, že „nemůže doplácet na důsledky diskriminačního jednání
zaměstnavatele, u kterého působí, který jí – na rozdíl od jiných odborových organizací působících u téhož
zaměstnavatele – nevytváří elementární materiální podmínky pro výkon její činnosti“. Přijaté členské
příspěvky je proto nucena použít na zajištění organizačního a administrativního chodu.
Tyto náklady by jí přitom za standardních okolností nevznikly. Městský soud vůbec nevzal
popsané skutečnosti v úvahu, přestože přímo souvisí s majetkovými poměry stěžovatelky
a její schopností platit soudní poplatky.
Nutnost vedení soudních sporů je podle stěžovatelky „dána porušováním povinností
jiných subjektů“. Stěžovatelka nebyla založena za účelem vedení soudních sporů, ani je při svém
vzniku nepředpokládala.
Stěžovatelka také namítla, že městský soud „nerespektoval zásadu legitimního očekávání,
když rozhodl naprosto odlišně od své předchozí mnohaleté…rozhodovací praxe, kdy žalobkyni přiznával právo
na osvobození od soudních poplatků z důvodu majetkových poměrů vzniklých jako důsledek nenormální situace,
v jaké se nacházela“.
Konečně stěžovatelka uzavřela, že městský soud napadeným unesením porušil její právo
dle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Podáním ze dne 13. 4. 2009 stěžovatelka informovala městský soud o svém zániku
a navrhla, aby soud pokračoval v řízení na jejím místě s Odborovou organizací pracovníků správ
památkových objektů při Národním památkovém ústavu. Městský soud vyhověl tomuto návrhu
a o procesním nástupnictví rozhodl usnesením ze dne 22. 7. 2009, čj. 7 Ca 26/2009 - 45.
IV.
Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění připomíná, že v řízení o kasační
stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních
poplatků, resp. neustanovení advokáta, není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem (srov. např. rozsudek ze dne
24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 - 37, příp. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77,
www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost, přestože stěžovatelka
nezaplatila soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti a nebyla zastoupena advokátem.
Stěžovatelka především namítla, že městský soud rozhodl v rozporu se svou předchozí
několikaletou praxí a tedy v rozporu s principem legitimního očekávání.
Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „(ú)častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme,
popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané
osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.“
Ústavní soud setrvale judikuje, že účastník řízení má právo na předvídatelné rozhodnutí
a jednotný náhled soudu na stejný právní problém. Pokud soud rozhodl ve více rozhodnutích
v téže nebo podobné věci na základě totožných nebo obdobných skutkových zjištění diametrálně
odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí
v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasahuje do práva na spravedlivý
proces garantovaného článkem 36 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002,
sp. zn. II. ÚS 296/01, http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že městský soud rozhodl v rozporu
se svou předchozí dlouhodobou praxí. Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho rozhodovací
činnosti známo, že městský soud osvobozoval stěžovatelku od povinnosti platit soudní poplatek.
Svým dosavadním postupem městský soud založil legitimní očekávání stěžovatelky, že bude
v obdobných věcech v řízení před městským soudem opět zproštěna povinnosti platit soudní
poplatek.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obecně lze jistě připustit změnu právního názoru,
a to i v otázce osvobozování stěžovatelky od soudních poplatků. Takovou změnu ovšem musí
přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Požadavkům práva na spravedlivý proces s ohledem
na výše uvedené vyhoví pouze takové rozhodnutí, které reflektuje dosavadní rozhodovací praxi
k dané otázce a v dostatečné míře nabídne argumenty, které vedly soud k odchýlení
se od dosavadní judikatury.
Městský soud v posuzované věci nijak nezohlednil svou dosavadní rozhodovací praxi
v otázce osvobozování stěžovatelky od soudních poplatků. Právní názor, který se zásadně lišil
od jeho dosavadní judikatury, odůvodnil převážně obsáhlou citací z rozsudku Nejvyššího
správního soudu týkajícího se „ve své podstatě identické odborové organizace jako žalobkyně“.
Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že městský soud byl povinen respektovat
právní názor Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Aps 2/2006 - 68, www.nssoud.cz). Za situace, kdy oproti dosavadní praxi
znamenal takový přístup zásadní judikatorní odklon, však bylo namístě, aby městský soud
podrobně odůvodnil nejen svůj právní názor, ale i změnu svého přístupu.
Pro úplnost je nutno dodat, že právní názor vyjádřený v rozhodnutích, na která
se městský soud v napadeném usnesení zprostředkovaně odvolal, byl zpochybněn prvním
senátem Nejvyššího správního soudu. Ten usnesením ze dne 28. 1. 2009, čj. 1 As 70/2008 - 63
(www.nssoud.cz), postoupil věc rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Rozšířený senát
ve věci dosud nerozhodl.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud bude v dalším řízení
posuzovat podmínky pro osvobození od soudního poplatku již ve vztahu k procesnímu nástupci
stěžovatelky. Zkoumání podmínek pro osvobození od soudních poplatků je přitom přísně
subjektivního charakteru. V tomto směru nepochybně nelze vyloučit v souvislosti se změnou
v osobě žalobkyně, že majetkové a další relevantní poměry stěžovatelky budou odlišné.
Ani dosavadní rozhodovací praxe týkající se osvobozování stěžovatelky od soudních poplatků
proto nemůže být mechanicky přebírána.
Pokud městský soud učiní stejná nebo obdobná zjištění jako ve věcech, v nichž přiznal
stěžovatelce právo na osvobození od soudních poplatků, a bude se chtít od své předchozí
judikatury odchýlit, svůj názorový posun musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Zejména
je pak třeba vypořádat se náležitým způsobem s individuálními předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků v případě stěžovatelky, jako subjektu odlišného od původní žalobkyně.
Bude-li městský soud aplikovat právní názor vyjádřený v rozhodnutích,
na která v napadeném usnesení zprostředkovaně odkázal, měl by se mj. zabývat tím,
zda lze v nich vyslovené závěry užít paušálně na všechna občanská sdružení a další korporace
bez ohledu na jejich předmět činnosti, rozsah působení či četnost iniciovaných řízení
apod. Obdobně by se v takovém případě měl vypořádat s tím, nakolik může mít v dané věci
význam stěžovatelkou namítané diskriminační jednání zaměstnavatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto zrušil usnesení městského
soudu, kterému vrátil věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o nákladech řízení o této kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu