ECLI:CZ:NSS:2009:8.AO.3.2009:46
sp. zn. 8 Ao 3/2009 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Jana Passera a JUDr. Michala Mazance, v právní věci navrhovatelů: 1. Ing. P. K.,
2. M. K., proti odpůrci: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
zastoupenému JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 4, Praha 7, o návrhu
na zrušení územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, schváleného dne 9. 9. 1999
zastupitelstvem hlavního města Prahy,
takto:
I. Návrh navrhovatele Ing. P. K. se odmítá .
II. Návrh navrhovatelky M. K. se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 13. 10. 2009, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 15. 10. 2009,
se navrhovatelé domáhali zrušení územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy,
schváleného dne 9. 9. 1999 zastupitelstvem hlavního města Prahy. Návrh odůvodnili
takto:
V roce 1996 došlo ke změně statusu pozemku parc. č. 36, katastrální území Krč,
z původního stavebního pozemku (na pozemku stál domek, který je stále zakreslen v příslušné
katastrální mapě) na pozemek, který není stavební (zahrada). Touto změnou došlo
k významnému omezení vlastnických práv navrhovatelů, protože „na pozemku není možné stavět
a zároveň došlo k fatální ztrátě ceny pozemku“.
Navrhovatelé proto žádali soud „o uvedení do původního stavu, kdy na pozemku bude možné stavět
(maximálně budova o zastavěné ploše cca 1/3 pozemku se dvěma nadzemními a jedním podzemním podlažím)“.
Navrhovatelé také uvedli, že domek v současné době neexistuje. Předchozí existenci
domku dokládali snímkem katastrální mapy s tím, že „V. K., matka, i její rodiče měli v předmětném
domku trvalé bydliště“.
Usnesením ze dne 19. 10. 2009, čj. 8 Ao 3/2009 - 4, Nejvyšší správní soud navrhovatele
mj. vyzval, aby v rámci odstranění vad návrhu řádně označili odpůrce v tomto řízení, konkrétně
označili opatření obecné povahy, resp. jeho část, proti němuž návrh směřuje, vymezili,
v čem spatřují nezákonnost napadeného opatření obecné povahy a konkrétně uvedli, jakým
způsobem jím byli zkráceni na svých právech.
V doplnění návrhu ze dne 25. 10. 2009, doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne
27. 10. 2009, navrhovatelé uvedli, že odpůrcem je „Magistrát hl. m. Prahy, odbor územního plánu“.
Jako napadené opatření obecné povahy navrhovatelé označili „aktuálně platný územní plán sídelního
útvaru hlavního města Prahy schválený 9. 9. 1999 Zastupitelstvem hl. m. Prahy“. Nezákonnost napadeného
opatření obecné povahy spatřovali navrhovatelé v tom, že funkční využití předmětného pozemku
je napadeným územním plánem „určeno jako LR, což jsou pozemky určené k plnění funkce lesa
dle zák. 289/1995 Sb., a to i přes existenci domku na předmětném pozemku a faktu, že v tomto domku žily
osoby přihlášené k trvalému bydlení v něm“. Opatřením obecné povahy byli na svých právech zkráceni
„za prvé tím, že na pozemku“ nemohou „stavět a za druhé tím, že pozemek již není veden jako stavební
a tím podstatně ztratil na ceně, takže i jeho případný prodej by byl ztrátový“.
II.
Odpůrce navrhl zamítnutí návrhu. Předně namítl nedostatek aktivní legitimace
navrhovatele Ing. P. K. s tím, že s ohledem na údaje v katastru nemovitostí není zřejmé, jaké
právo k předmětnému pozemku přísluší tomuto navrhovateli.
Dále odpůrce namítl, že napadený územní plán není opatřením obecné povahy,
proto není dána pravomoc Nejvyššího právního soudu podle §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s.
Tento názor opřel o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007,
čj. 3 Ao 1/2007 - 44, č. 1276/2007 Sb. NSS.
Pro případ, že by Nejvyšší správní soud posoudil návrh jako způsobilý meritorního
projednání, odpůrce uvedl, že „v roce 1996, na který se navrhovatelé odvolávají, nebyl podle tehdy platného
Územního plánu sídelního útvaru…předmětný pozemek zařazen v nezastavitelné funkční ploše zeleně, konkrétně
do plochy lesních porostů“, ale byl „zařazen v tzv. nestabilizovaném území, jejichž návrh funkčního využití byl
upřesněn na základě zpracování podrobnějších územně plánovacích podkladů nebo pořízením územně plánovací
dokumentace, v tomto případě nového územního plánu, který Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy z roku
1994 nahradil“. V období platnosti územního plánu z roku 1994 nebyla pořízena žádná změna,
který by dokládala zařazení předmětného pozemku mezi lesní.
Odpůrce konstatoval, že „usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999 byl
schválen v současné době platný Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy, který územní plán,
na který se navrhovatelé odvolávají…nahradil“. Tento územní plán vymezil na předmětném pozemku
funkční plochu LR – lesní porosty, která umožňuje realizaci stavby pouze výjimečně. Byla-li
na pozemku situována stavba, kolaudovaná ke dni účinnosti nového územního plánu, uplatní
se podle odpůrce ustanovení Oddílu 5 Monofunkční plochy, část (5) Příroda, krajina, zeleň,
odst. 2 a 3, která regulují možnost úprav, nástaveb či zvětšení stávajícího půdorysu takových
staveb.
K procesu projednávání napadeného územního plánu odpůrce uvedl, že v jeho průběhu
navrhovatelé nevznesli žádné námitky. K projednání připomínek odpůrce poukázal
na připomínku uvedenou pod č. 2201-1 OV, kterou byla požadována změna zeleně, lesních
porostů na čistě obytné plochy. Připomínka však byla vznesena osobami odlišnými
od navrhovatelů a pro jiné pozemky. Hygienik hlavního města Prahy k ní vydal nesouhlasné
stanovisko, byla projednána a zamítnuta. K návrhu územního plánu se vyjádřilo i Ministerstvo
pro místní rozvoj, které ve svém stanovisku ze dne 18. 8. 1999 posuzovalo mj. zákonnost
postupu pořízení územního plánu. Odpůrce uzavřel, že „usnesení zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne
9. 9. 1999 bylo přijato v souladu se zákonem a splňovalo jak formální, tak materiální podmínky
pro svou platnost“.
III.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení. Nemohl přitom
přisvědčit názoru odpůrce, že napadený územní plán není opatřením obecné povahy a že tak není
dána pravomoc Nejvyššího správního soudu k jeho přezkumu. S ohledem na současnou
rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07,
http://nalus.usoud.cz, kterým Ústavní soud zrušil právě odpůrcem namítané usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007, čj. 3 Ao 1/2007 - 44,
č. 1276/2007 Sb. NSS) je totiž třeba považovat napadený územní plán za opatření obecné
povahy. Ústavní soud se zmíněným nálezem přiklonil k tzv. materiálnímu pojetí institutu opatření
obecné povahy a uzavřel, že obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část
územního plánu, schválené do účinnosti zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, jsou opatřením obecné povahy ve smyslu §171 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, a podléhají tak soudnímu přezkumu v řízení podle §101a s. ř. s.
Dále Nejvyšší správní soud posuzoval otázku aktivní legitimace navrhovatelů k podání
návrhu. Odpůrce v této souvislosti namítl její nedostatek v případě navrhovatele Ing. P. K.
Ustanovení §101a odst. 1 s. ř. s. přiznává právo podat návrh na zrušení opatření obecné
povahy tomu, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným
správním orgánem. Zákonná úprava je tedy založena na podmínce tvrzení porušení práv
navrhovatele, přičemž k tomuto tvrzenému porušení muselo dojít přímo opatřením obecné
povahy. Nejvyšší správní soud se vyjádřil k výkladu citovaného ustanovení např. v usnesení
ze dne 30. 11. 2006, čj. 2 Ao 2/2006 - 62 (www.nssoud.cz), kdy uvedl, že „pojmovým znakem
opatření obecné povahy je to, že se jedná o správní akt s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se k určité
konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů. Jakkoliv však je tento okruh adresátů obecný,
je třeba trvat na zákonném požadavku dotčení na právech napadeným opatřením obecné povahy. V tomto směru
stojí za pozornost zdůraznit, že koncepce citovaného ustanovení §101a s. ř. s. je založena na tvrzení existence
zásahu do právní sféry dotčeného subjektu vydaným opatřením obecné povahy.“. Nejvyšší správní soud
v citovaném usnesení rovněž konstatoval, že „za věcně projednatelný návrh nelze považovat i takový,
v němž navrhovatel pouze tvrdí dotčení na svých právech, nýbrž toliko takový, z něhož je patrno, že dotčení
na subjektivních veřejných právech podle okolností konkrétní věci je pravděpodobné.(…) Pokud
zjevně - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu - hmotněprávní sféra navrhovatele dotčena nemohla být
nebo je její dotčení velmi nepravděpodobné, není dána jeho aktivní procesní legitimace k podání návrhu
v tomto zvláštním typu řízení a tento návrh proto musí být odmítnut.“.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004 - 59
(č. 1043/2007 Sb. NSS), „lze odmítnutí návrhu z důvodu, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
vyhradit případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným případům nedostatku legitimace hmotné,
který je zjistitelný bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného“. O takový případ půjde
např. tehdy, jestliže navrhovatel tvrdí porušení práva, jehož pojmově vůbec nemůže být
nositelem.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
čj. 1 Ao 1/2009 - 120 (č. 1910/2009 Sb. NSS), je osobou oprávněnou podat návrh na zrušení
územního plánu „zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území,
které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci
(nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor,
viz §118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude
jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního…“. Obdobně pak Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, čj. 2 Ao 2/2006 - 62 (www.nssoud.cz), konstatoval,
že „navrhovatel (v rozhodnutí akciová společnost) není aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení
opatření obecné povahy podle ustanovení §101a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
pokud napadá změnu územního plánu týkajícího se pozemků, k nimž má pouze právo bezplatného užívání
a nikoliv právo vlastnické“.
Uvedený závěr přitom podporuje skutečnost, že je to právě vlastník pozemku,
kdo byl dle §21 odst. 4 a §22 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), oprávněn podat námitky
proti návrhu územního plánu, zatímco ostatní osoby mohly (až na určité výjimky) podávat pouze
připomínky. Právě právo vlastníka na kvalifikované vypořádání jím vznesených námitek
mu i v rámci řízení o územním plánu zakládalo privilegované procesní postavení. Toto postavení
má cum grano salis svůj odraz v aktivní legitimaci v řízení o návrhu na zrušení územního plánu
jako opatření obecné povahy podle §101a s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 Ao 3/2008 - 27, č. 1679/2008 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z podaného návrhu ani z jeho doplnění není zřejmé,
jaké právo k předmětnému pozemku mělo svědčit Ing. P. K. Z katastru nemovitostí vyplývá, že
jediným vlastníkem předmětného pozemku je M. K. Ve prospěch Ing. P. K. není v katastru
nemovitostí ohledně předmětného pozemku vloženo ani žádné věcné právo.
Lze tedy uzavřít, že navrhovatel Ing. P. K. nebyl aktivně legitimován k zahájení řízení o
zrušení předmětného opatření obecné povahy ve smyslu §101a odst. 1 s. ř. s., protože nebyl
vlastníkem ani jinak věcně oprávněným k předmětnému pozemku. Návrh Ing. P. K. tak není
způsobilý projednání a Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho odmítnutí (§46 odst. 1 písm. c) za
použití §101a odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se posléze zabýval i otázkou pasivní legitimace odpůrce.
Navrhovatelé nejprve v návrhu neuvedli, proti komu návrh směřuje. Uvedení odpůrce
je přitom jednou z náležitostí návrhu a soud je proto musel v souladu s §37 odst. 3, 5 za použití
§101a odst. 1, 4 s. ř. s. vyzvat k označení odpůrce. Navrhovatelé označili jako odpůrce v tomto
řízení „Magistrát hlavního města Prahy – odbor územního plánu“.
Podle §101a odst. 4 s. ř. s. je „(o)dpůrcem…ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení
nebo zrušení jeho části je navrhováno“.
V usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009 - 120,
č. 1910/2009 Sb. NSS, na jehož odůvodnění Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje,
tento soud mj. uvedl, že „Lze … uzavřít, že odpůrcem v řízení o zrušení územního plánu jako opatření
obecné povahy je obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo...“.
Je tedy zřejmé, že odpůrcem v nyní posuzované věci má být hlavní město Praha,
nikoliv Magistrát hlavního města Prahy. Nejvyšší správní soud však uzavřel, že nesprávné
označení odpůrce v tomto řízení i s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem
posuzované věci nemělo za následek věcnou neprojednatelnost návrhu. Nejvyšší správní soud
se v minulosti (byť v kontextu řízení podle §65 a násl. s. ř. s.) vyslovil, že „Je … věcí soudu,
aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil
v žalobě žalobce“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 - 56,
č. 534/2005 Sb. NSS). Se zřetelem k závěrům uvedeným v tomto rozhodnutí a v dříve citovaném
usnesení rozšířeného senátu č. 1910/2009 Sb. NSS Nejvyšší správní soud uzavřel, že i v případě
tohoto typu soudního řízení správního je osoba odpůrce kogentně určena zákonem. Nejvyšší
správní soud proto návrh na zrušení územního plánu věcně přezkoumal, přestože navrhovatelé
v doplnění návrhu jako odpůrce nesprávně označili Magistrát hlavního města Prahy.
IV.
Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci bez jednání, protože odpůrce s takovým postupem
výslovně souhlasil a navrhovatelé se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Jejich souhlas
byl proto v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. presumován.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené opatření obecné povahy ve vztahu k
navrhovatelce a o věci uvážil
takto:
Nejvyšší správní soud postupuje v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. rozsudek
ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005 - 98, č. 740/2006 Sb. NSS) při zkoumání důvodnosti návrhu
v pěti krocích. Nejprve zkoumá, zda napadené opatření obecné povahy bylo vydáno orgánem,
který k tomu měl pravomoc. Dále se zabývá tím, zda orgán, který opatření vydal, nepřekročil
zákonem stanovené meze své působnosti (věcné, osobní, prostorové a časové). Ve třetím kroku
soud posuzuje zákonnost postupu odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy.
Ve čtvrtém kroku se soud zaměřuje na otázku obsahového souladu napadeného opatření obecné
povahy se zákonem, tedy s hmotněprávními předpisy. Poslední fáze přezkumu pak spočívá
ve zkoumání souladu opatření obecné povahy se zásadou proporcionality.
Pravomoc odpůrce vydat pro své území napadený územní plán byla založena §26 odst. 2
stavebního zákona. Tato skutečnost ostatně ani nebyla účastníky řízení zpochybňována.
K posouzení, zda odpůrce při vydání napadeného územního plánu nepřekročil zákonem
stanovené meze své působnosti, Nejvyšší správní soud konstatuje, že odpůrce nejednal ultra vires,
protože podle posledně citovaného ustanovení stavebního zákona disponoval věcnou i územní
působností k vydání napadeného územního plánu. Jelikož pak nebyla jeho osobní či časová
působnost v tomto směru žádným způsobem omezena, nijak z mezí své působnosti nevybočil.
Podobně jako v případě prvního kroku algoritmu nebyla přitom tato skutečnost mezi účastníky
řízení zpochybněna.
Nejvyšší správní soud neshledal nezákonným postup odpůrce při vydání napadeného
územního plánu. Napadený územní plán byl v souladu s §14 odst. 1 písm. a) zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), schválen
usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999. Předmětným
usnesením bylo rovněž schváleno záporné rozhodnutí o připomínkách, uvedené v příloze
č. 2 usnesení. Závazná část územního plánu byla v souladu s §24 odst. 1 a §45 zákona o obcích
a dle §26 odst. 2 a §29 odst. 3 stavebního zákona vyhlášena vyhláškou hlavního města Prahy
č. 32/1999 Sbírky právních předpisů hlavního města Prahy, o závazné části územního plánu
sídelního útvaru hlavního města Prahy, přijatou usnesením rady zastupitelstva hlavního města
Prahy č. 1156 ze dne 26. 10. 1999. Ostatně, ani zákonnost postupu odpůrce při vydání
napadeného územního plánu nebyla účastníky zpochybněna.
Nejvyšší správní soud tak mohl přistoupit ke čtvrtému kroku, jímž byl přezkum souladu
opatření obecné povahy s hmotným právem.
Navrhovatelka spatřovala nezákonnost územního plánu v tom, že funkční využití
pozemku parc. č. 36, katastrální území Krč, je napadeným územním plánem „určeno jako LR,
což jsou pozemky určené k plnění funkce lesa dle zák. 289/1995 Sb., a to i přes existenci domku
na předmětném pozemku a faktu, že v tomto domku žily osoby přihlášené k trvalému bydlení v něm“.
Nejvyšší správní soud připomíná svůj ustálený názor, že „smysl územního plánu spočívá
v komplexním řešení funkčního využití území a ve vytváření předpokladů k zabezpečení trvalého souladu
všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí
a ochranu jeho hlavních složek. Na schválení konkrétní úpravy územního plánu neexistuje subjektivní právo.
Cílem územního plánu je vyvážit zájmy jednotlivých osob, zájmy na rozvoji území a ochraně přírody. Územní
plán může být sice některými subjekty vnímán jako negativní zásah poškozující jejich osobní zájmy,
přesto v určitých případech musí veřejný zájem (např. dopravní obslužnost, památková ochrana či ochrana přírody)
převážit nad zájmem soukromým“ (rozsudek ze dne 11. 9. 2008, čj. 8 Ao 2/2008 - 151,
www.nssoud.cz).
Přestože v návrhu na zahájení řízení navrhovatelka brojila proti „územnímu plánu
hl. m. Prahy – katastrální území Krč z roku 1996“ s tím, že právě v roce 1996 mělo dojít ke změně
funkčního využití předmětného pozemku, v doplnění návrhu specifikovala napadené opatření
obecné povahy jako „aktuálně platný územní plán sídelního útvaru hlavního města Prahy schválený
9. 9. 1999 Zastupitelstvem hl. m. Prahy“.
Spatřovala-li navrhovatelka rozpor územního plánu s hmotným právem v tom,
že přes někdejší existenci stavby na předmětném pozemku napadený územní plán změnil funkční
využití předmětného pozemku, tak že „již není veden jako stavební“, ale je určen k plnění funkce lesa,
nelze jí v tomto ohledu přisvědčit.
Ze skutečnosti, že se na daném pozemku historicky nacházela stavba, nutně neplyne,
že by se jednalo o pozemek určený územně plánovací dokumentací k zastavění. Navrhovatelka
nenavrhla k prokázání svého tvrzení, že napadeným územním plánem bylo funkční využití
pozemku změněno ze „stavebního“ na „pozemek určený k plnění funkce lesa“, žádné důkazy.
Ty ostatně nenavrhla ani k prokázání původního statusu pozemku jako stavebního, resp. vůbec
k prokázání původního statusu pozemku.
V tomto směru lze vyjít i z vyjádření odpůrce, podle nějž územní plán sídelního útvaru
hlavního města Prahy, schválený dne 24. 2. 1994 usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy
č. 37/1, který předcházel napadenému územnímu plánu, zařadil předmětný pozemek
do tzv. nestabilizovaného území s tím, že jeho funkční využití mělo být upřesněno
teprve napadeným územním plánem. Pojem „nestabilizované území“ byl vymezen článkem
3 odst. 1 písm. b) Přílohy č. 3 k cit. usnesení jako území, „které nelze zastavět trvalými stavbami
nebo jinak změnit jejich funkční využití nebo je pro ně stanoven omezený režim využití“. Podle odstavce 2
písm. b) citovaného ustanovení jsou pak nestabilizovaným územím mj. „území a plochy, jejichž
funkční a prostorové uspořádání musí být konkretizováno územně plánovací dokumentací“.
Specifikoval-li tedy napadený územní plán funkční využití předmětného pozemku, jednalo
se o postup výslovně předvídaný dosavadní územně plánovací dokumentací. Z uvedeného
zároveň vyplývá, že přijetím napadeného územního plánu nedošlo k takové změně,
na kterou navrhovatelka poukázala a kterou považuje za nezákonnou. Ani za účinnosti územního
plánu z roku 1994 totiž nebylo možné využít předmětný pozemek k trvalému zastavění (článek
3 odst. 1 písm. b) Přílohy č. 3 k usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy č. 37/1 ze dne
24. 2. 1994).
Skutečnost, že se na předmětném pozemku v minulosti nacházela stavba, není bez dalšího
překážkou pro to, aby napadený územní plán pro předmětný pozemek jako dosud
nestabilizované území stanovil funkční využití lesního porostu. Na uvedeném závěru nemůže
nic změnit skutečnost, že v takové stavbě kdysi žily osoby, které v ní měly trvalé bydliště.
Lze shrnout, že námitka navrhovatelky se omezuje pouze na tvrzení dotčení jejích práv
a nijak konkrétně nezpochybňuje zákonnost napadeného územního plánu. I toto dotčení
na právech přitom navrhovatelka tvrdila velmi stručně a nijak je neprokázala. Navíc i případné
dotčení vlastnického práva navrhovatelky k předmětnému pozemku samo o sobě nezakládá
nezákonnost napadeného územního plánu. Námitka proto není důvodná.
Otázkou nezákonnosti napadeného územního plánu se nad rámec námitky navrhovatelky
Nejvyšší správní soud zabýval v souladu s §101d odst. 1 in fine s. ř. s. pouze v obecné rovině,
nedospěl přitom k závěrům, pro které by bylo nutno napadený územní plán zrušit.
Nejvyšší správní soud v rámci posledního kroku přezkumu opatření obecné povahy
posuzoval, zda by i případný zásah do práv navrhovatelky vyhověl požadavkům principu
proporcionality.
V předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku již bylo konstatováno, že řešení zvolené
územním plánem může legitimně omezit vlastnické právo vlastníků dotčených nemovitostí,
popř. i jiná práva s nimi spojená. Nejvyšší správní soud se v rámci přezkumu opatření obecné
povahy nezabývá vhodností či účelností stanovení funkčního využití území. Přísluší mu pouze
posouzení, zda takové řešení nevybočuje z mantinelů daných právní úpravou územního
plánování a zda do práv dotčených osob nezasahuje zjevně nepřiměřeně.
Nejvyšší správní soud již shora konstatoval, že napadeným územním plánem nebyla práva
navrhovatelky dotčena způsobem, který navrhovatelka namítá. Lze připomenout,
že podle vyjádření odpůrce ani územní plán z roku 1994 stěžovatelce neumožňoval v rámci
výkonu jejího vlastnického práva k pozemku využít předmětný pozemek k umístění trvalé stavby
(a stěžovatelka nenavrhla žádné důkazy k prokázání opaku). Napadený územní plán tak v tomto
ohledu pro navrhovatelku neznamenal zásadní změnu či dotčení jejího vlastnického práva
a otázku proporcionality mezi tvrzeným zásahem a dotčením práv navrhovatelky nebylo třeba
zkoumat.
Pouze na okraj lze uvést, že navrhovatelka v doplnění návrhu k výzvě soudu
nespecifikovala, zda se domáhá zrušení celého územního plánu či jeho části. Jelikož se však
její námitky týkaly jen pozemku v jejím vlastnictví, zbývající částí napadeného územního plánu
se Nejvyšší správní soud nezabýval.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal napadené opatření obecné povahy v rozporu
se zákonem, návrh ve vztahu k navrhovatelce jako nedůvodný zamítl (§101d odst. 2 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v §101d odst. 5 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu