ECLI:CZ:NSS:2009:8.AZS.2.2009:43
sp. zn. 8 Azs 2/2009 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: R. D., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se
sídlem Mezírka 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2008, čj. OAM-264/VL-07-11-2008, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2008,
čj. 62 Az 9/2008 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 3. 2008, čj. OAM-264/VL-07-11-2008, zamítl žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji rozsudkem ze dne 20. 10. 2008, čj. 62 Az 9/2008 - 23, zamítl. Krajský soud přitakal
závěru žalovaného, že žalobce podal žádost o azyl s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Zároveň podle krajského soudu nebylo prokázáno, že žalobce opustil Ukrajinu z důvodu
pronásledování z azylově relevantních důvodů.
Žalobce („stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem, podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení před žalovaným, pro niž měl
krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí
soudu. Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek zamítnutí
žádosti podle §16 odst. 2 zákona o azylu, neboť vycházel ze závěrů, že stěžovatel podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany pouze z důvodu vyhnout se správnímu vyhoštění,
přičemž tento závěr je nesprávný a nemá oporu ve správním spisu. Žalovaný se podle stěžovatele
vůbec nezabýval důvody, které jej vedly k opuštění země původu, ani tím, zda mu hrozí v zemi
původu reálné nebezpečí ze strany soukromých osob. Podle stěžovatele krajský soud neposoudil
správně ani otázku pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu. Stěžovatel má obavu
z pronásledování ze strany soukromých osob, ale státní orgány nejsou schopny zajistit
mu ochranu. Krajský soud pochybil i tím, že se nezabýval možností udělení doplňkové ochrany,
přestože byly splněny podmínky pro její udělení. Uvedl-li stěžovatel v žádosti o udělení
mezinárodní ochrany obavy o svou bezpečnost a život v zemi původu, mělo být žalovaným
rozhodnuto o poskytnutí doplňkové ochrany i v případě odmítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že kasační stížnost je přijatelná (§104a s. ř. s.). V tomto
směru konstatuje, že se otázkou vztahu §16 odst. 2 zákona o azylu a §12 a §14a zákona o azylu,
která je předmětem posuzování i v této věci, v dále citované judikatuře zabýval. Tuto judikaturu
však dosud nelze považovat za konstantní, proto považoval za vhodné odpovídající právní názor
zopakovat v meritorním rozhodnutí.
Poté Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl, že krajský soud dostatečně nezkoumal rozhodnutí žalovaného
ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Ze soudního spisu
ovšem vyplývá, že tato námitka nemá předobraz v žalobních námitkách, proto nelze krajskému
soudu vytýkat, že se danou otázkou nezabýval (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále dodává, že se otázkou vztahu §16 odst. 2 zákona o azylu
na jedné straně a §12 a §14a zákona o azylu na straně druhé podrobně zabýval v rozsudku
ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48, (www.nssoud.cz), na jehož podrobné a precizní
odůvodnění v této souvislosti pro stručnost odkazuje. V citovaném rozsudku mj. vyslovil,
že eurokonformní výklad §16 odst. 2 zákona o azylu musí být následující: „jako zjevně nedůvodná
se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal [POUZE] s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“. Jen takový výklad je v souladu s články 13
a 18 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004, o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, (dále jen „kvalifikační směrnice“), ve spojení
s článkem 23 odst. 4 písm. i) a j) Směrnice Rady č. 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005,
o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka, (dále jen „procedurální směrnice“). Použití §16 odst. 2 zákona o azylu vyžaduje
třístupňový test: (1) zda hrozí žadateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu
stíhání do ciziny, (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve
a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem
vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny.
Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze
§16 odst. 2 zákona o azylu aplikovat, přičemž při posuzování třetího bodu testu přitom leží
důkazní břemeno výhradně na žadateli. Ačkoliv krajský soud výše nastíněný test neaplikoval
na případ stěžovatele výslovně, jeho závěry i ve světle citovaného právního názoru obstojí.
V případě stěžovatele byly všechny tři podmínky pro použití §16 odst. 2 zákona o azylu
nepochybně splněny.
Nesouhlasí-li stěžovatel se závěrem krajského soudu, podle nějž jeho případ nelze
podřadit pod odůvodněný strach z pronásledování ze strany soukromých osob před kterými
mu státní orgány v zemi původu nejsou schopny poskytnout efektivní ochranu, Nejvyšší správní
soud připomíná, že se obdobnými otázkami ve své judikatuře opakovaně a podrobně zabýval
(např. v rozsudcích ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne 27. 6. 2005,
čj. 4 Azs 395/2004 - 68, ze dne 10. 2. 2006, čj. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 3. 2004,
čj. 5 Azs 7/2004 - 37, www.nssoud.cz). Závěry krajského soudu ve světle této judikatury
bezpochyby obstojí a Nejvyšší správní soud neshledal stížní námitku důvodnou.
Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu zákonným, proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, jemuž by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu