ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.38.2008:116
sp. zn. 9 Afs 38/2008 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Příhoda v právní věci žalobkyně:
L. Ž., zastoupené Ing. M. P., daňovým poradcem, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 11. 2006, č. j. 4936/06-1300-607589, o vyměření daně z přidané
hodnoty, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. 2. 2008, č. j. 30 Ca 6/2007 - 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2008,
č. j. 30 Ca 6/2007 - 47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 2. 11. 2006, č. j. 4936/06-1300-607589, a tři jemu
předcházející rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí (dále jen „finanční úřad“),
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zmíněným rozhodnutím žalovaného bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutím finančního úřadu ze dne 28. 6. 2004,
č. j. 63500/04/273910/5424, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši
1 179 200 Kč za zdaňovací období září 2001, č. j. 63510/04/273910/5424, o dodatečném
vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 589 600 Kč za zdaňovací období listopad 2001
a č. j. 63517/04/273910/5424, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši
1 181 840 Kč za zdaňovací období únor 2002.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Neztotožňuje se s právním posouzením krajského soudu, který dospěl
k závěru, že plná moc předložená v této věci finančnímu úřadu dne 17. 9. 2003 je plnou
mocí omezenou. Krajský soud se podrobně nezabýval obsahem plné moci a nevysvětlil,
z čeho dovozuje, že zmocnitel udělil zmocněnci podrobné pokyny, jak má být plná moc
vykonávána. Žalobkyně podle stěžovatele omezila plnou moc tak, že se výslovně
nevztahovala pouze na úkony s měřující k vyměření spotřební daně, daně k ochraně
životního prostředí a jednotlivé úkony dle §51 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Ve všech ostatních daních, včetně daně z přidané hodnoty, předmětná plná moc dle
právního názoru stěžovatele žádným způsobem omezena není. Ustanovení, že plná moc
neomezuje žalobkyni činit jednotlivé úkony v běžných záležitostech, které jsou zde
demonstrativně vymezeny, nezakazuje jejímu zástupci, aby za ni i v těchto věcech jednal.
Pouze říká, že žalobkyně může v těchto záležitostech jednat i sama. Na podporu svých
tvrzení stěžovatel dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2005, č. j. 7 Afs 10/2005 - 86, a ze dne 19. 1. 2005, č. j. 2 Afs 72/2004 - 70,
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 239/03.
Stěžovatel v závěru své kasační stížnosti upozorňuje, že krajský soud svým rozsudkem
jeho rozhodnutí zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a v odůvodnění k tomu uvedl,
že stěžovatel v tomto řízení bude vázán právními názory vyjádřenými v rozsudku,
tedy řízení podle §27 odst. 1 písm. d) zákona o správě daní a poplatků zastaví.
Žalobkyně podala ke kasační stížnosti stěžovatele obsáhlé vyjádření. Konstatuje,
že plná moc oznámená finančnímu úřadu dne 17. 9. 2003 byla plnou mocí omezenou.
Plná moc nikdy nemůže být zároveň omezená a neomezená, tato byla vymezena
negativně, omezena hmotněprávně i procesně. Žalovaný neunesl důkazní břemeno
ve smyslu §31 odst. 8 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, což vyplývalo z vůle
žalobkyně a jejího zástupce i z vnějších projevů finančního úřadu a stěžovatele. Každý
z těchto důvodů v druhé části kasační stížnosti podrobně rozvádí. I kdyby z jakéhokoli
důvodu byla plná moc shledána Nejvyšším správním soudem neomezenou, měl žalovaný
podle názoru žalobkyně i tehdy povinnost doručovat jak žalobkyni, tak jejímu zástupci,
a to podle §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Sama žalobkyně dále připouští,
že značná část vyjádření není bezprostřední reakcí na právní otázku obsahu plné moci
a doručování. Kasační stížnost podanou stěžovatelem vnímá žalobkyně zejména
z morálních důvodů jako nepřípustnou a nedůvodnou, navrhuje ji odmítnout, případně
zamítnout.
Žalobkyně své vyjádření doplnila podáním ze dne 23. 10. 2008, v němž konstatuje,
že by bylo chybou zabývat se pouze právní otázkou zastoupení, jak tuto věc determinoval
krajský soud. Žalobkyně popisuje okolnosti zahájení daňové kontroly, vydání výzev
ve vytýkacím řízení, prokazování uskutečnění zdanitelného plnění, zabývá se právními
otázkami prekluze a okamžiku vzniku nadměrného odpočtu. V této souvislosti poukazuje
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora
Evropských společenství.
Dne 31. 10. 2008 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno druhé doplnění
vyjádření ke kasační stížnosti. Žalobkyně v něm konstatuje, že rozhodnutí žalovaného
bylo doručeno výhradně jejímu zástupci, do dnešního dne nebyl učiněn ani pokus o jeho
doručení samotné žalobkyni. Dále nastiňuje právní otázku týkající se okamžiku, od něhož
je nutno počítat lhůty pro podání žaloby. K tomu odkazuje na rozsudky zdejšího soudu
sp. zn. 9 Afs 53/2007 a jemu předcházející sp. zn. 7 Afs 16/2006, které jsou podle
žalobkyně v přímém rozporu, a podle žalobkyně by stálo za zvážení, nejsou -li dány
důvody pro postoupení této otázky rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Ze správního spisu stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel vydal dne 2. 11. 2006 rozhodnutí, jímž zamítl odvolání proti shora
specifikovaným rozhodnutím finančního úřadu. S ohledem na skutečnost, že v daňovém
spisu byla založena plná moc ze dne 16. 9. 2003 (opatřená podacím razítkem finančního
úřadu s datem 17. 9. 2003), kterou stěžovatel posoudil jako neomezenou plnou moc,
doručil své rozhodnutí podle §17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků pouze zástupci
žalobkyně. Ten rozhodnutí stěžovatele dle údajů na doručence převzal dne 13. 11. 2006.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně obsáhlou žalobu ve správním soudnictví
ke krajskému soudu. Hned v jejím prvém bodu uvedla, že předmětem žaloby je především
otázka prekluze práva vyměřit daň, neboť napadené rozhodnutí jí bylo prokazatelně
doručeno až v roce 2007. Dále namítla nezákonnost výzev vydaných ve vytýkacím řízení,
nepřezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatele pro nedostatek důvodů a také nicotnost
rozhodnutí finančního úřadu a jejich nezákonnost p ro podjatost osoby, která je vydala.
Krajský soud shledal důvodnou úvodní žalobní námitku. Konstatoval,
že stěžovatel své rozhodnutí nedoručoval přímo žalobkyni, přičemž tímto
postupem porušil zákon. K otázce omezené a neomezené plné moci odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007,
č. j. 1 Afs 39/2006 - 79. Z textu plné moci je podle právního názoru krajského soudu
zřejmé, že se jednalo o omezenou plnou moc, neboť jejím obsahem je negativní výčet,
kterým žalobkyně vyloučila ze svého zastoupení některé úkony . V takovém případě mělo
být žalované rozhodnutí doručeno jak zástupci žalobkyně, tak i žalobkyni samotné.
Ve správním spisu však nejsou žádné listiny, z nichž by se dalo dovodit, že by bylo toto
rozhodnutí doručeno rovněž žalobkyni nebo že by byla o něm v době běhu prekluzívní
lhůty alespoň informována. Krajskému soudu tak nezbylo než konstatovat,
že se stěžovateli nepodařilo doručit napadené rozhodnutí žalobkyni před uplynutím
prekluzívní lhůty podle §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Žalobkyně se o něm
podle listin obsažených ve správním spisu dozvěděla až dne 5. 1. 2007. Vzhledem
k prekluzi práva proto krajský soud podle §78 odst. 1. s. ř. s. musel zrušit jak žalované
rozhodnutí, tak i rozhodnutí finančního úřadu, jež mu předcházela. S tohoto důvodu
se již nemusel zabýval dalšími žalobními námitkami.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel ji formálně opírá
o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a ) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Obsahově
námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je důvodná.
Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt,
jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí.
V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně
nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc
pro daňové řízení neomezená.
Podle §17 odst. 7 téhož právního předpisu platí, že má-li příjemce zástupce
s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud
má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující
se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat,
doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci.
V projednávané věci je jedinou a zásadní spornou právní otázkou posouzení
obsahu plné moci ze dne 16. 9. 2003, jíž stěžovatelka zmocnila svého zástupce
k zastupování v daňovém řízení. V případě, že by tato plná moc byla omezenou, jak uvádí
žalobkyně a krajský soud, pak došlo v projednávané věci skutečně k uplynutí prekluzívní
lhůty pro vyměření (doměření) daně. Pokud by však plná moc byla podle svého obsahu
neomezená, jak tvrdí stěžovatel, bylo rozhodnutí o odvolání doručeno řádně a včas
a k prekluzi v této věci nedošlo.
Předmětnou plnou mocí žalobkyně zmocnila svého zástupce, aby ji z astupoval
ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech,
které s daněmi přímo souvisejí, ve věcech účetnictví a v dalších otázkách souvisejících
s předmětem jejího podnikání. Dále jej zmocnila, aby ji zastupoval, vykonával veškeré
úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry
a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky
nebo námitky a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal a potvrzoval,
přijímal platby, to vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné
moci. V plné moci je zdůrazněno, že se výslovně nevztahuje pouze na úkony směřující
k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle
§51 zákona o správě daní a poplatků. Rovněž se v ní uvádí, že neomezuje zmocnitele
činit jednotlivé úkony (podání) v běžných záležitostech. Za běžné záležitosti se dle této
plné moci považuje podání daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, silniční dani,
dani z nemovitostí, dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, podání vyúčtování
daně ze závislé činnosti, oznámení o srážce daně dle §38d odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a podobná jednoduchá podání.
V závěru se konstatuje, že plná moc platí, pokud nebude zmocnitelem odvolána
či zmocněncem vypovězena, tj. na dobu neurčitou.
Stěžovatel v kasační stížnosti i žalobkyně ve svých vyjádřeních odkazují
na podporu své argumentace na několik různých rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Relevantní je v této věci především již výše zmiňované usnesení rozšířeného senátu
tohoto soudu. Jeho závěry používají oba účastníci řízení pro podporu svých závěrů,
vychází z něj i krajský soud. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však krajský soud
závěry rozšířeného senátu nesprávně interpretoval.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše označeném usnesení obecně
konstatoval, že plná moc je buď omezená, kdy je přesně určen její rozsah, nebo
neomezená, zjednodušeně ve všech ostatních případech. Dále odkázal na závěry
Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 433/01,
publikovaného pod č. 15/2003 Sb. n. u. ÚS, podle něhož jsou zmocněnci v omezené plné
moci dány zmocnitelem tzv. směrnice, jak má postupovat. Konkrétní forma či podoba
takových směrnic není zákonem o správě daní a poplatků stanovena. Rozšířený senát
tak dospěl k závěru, že „omezená plná moc totiž skutečně musí obsahovat všechny přesně
specifikované úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonávat […]; jinak řečeno pro to, aby byla plná moc
podle daňového řádu omezená, byť tuto podmínku daňový řád nijak výslovně nevymezuje, musí v ní být
uvedeny pokyny od zmocnitele, jak má být taková plná moc vykonávána, a musí být přesně vymezen její
rozsah“. Poslední větu ve svém rozsudku doslovně citoval i krajský soud.
Z výše citovaného textu plné moci je zřejmé, že v ní žádné směrnice zmocněnci
obsaženy nejsou, zástupci byla naopak plnou mocí dána oprávnění vykonávat veškeré
úkony. Na základě tohoto kritéria se tak tato plná moc jeví jako neomezená. Rozdílné
právní názory vyslovené v dané věci vyplývají z posouzení otázky, zda je přesně určen
rozsah plné moci či nikoli. Dle textu plné moci je její obsah zúžen pouze o úkony
směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé
úkony dle §51 zákona o správě daní a poplatků. Předmětné řízení, v němž byla plná moc
udělena a správci daně předložena, se však týkalo pouze daně z přidané hodnoty a rozsah
udělené plné moci je nutno zkoumat ve vztahu k řízení o této dani. V úkonech
prováděných v řízení o dani z přidané hodnoty zmocnění nijak omezeno nebylo, neboť
v něm nelze činit žádné úkony ve věcech spotřebních daní, daní k ochraně životního
prostředí, ani dle §51 zákona o správě daní a poplatků. Ustanovení, že plná moc
neomezuje zmocnitele (žalobkyni) činit jednotlivé úkony v běžných záležitostech, taktéž
nepředstavuje přesné vymezení rozsahu plné moci pro zmocněnce, pouze neomezuje
případné jednání zmocnitele, což z povahy věci ani nelze vyloučit. Ustanovení §10 odst. 5
zákona o správě daní a poplatků výslovně předpokládá situace, kdy v řízení jedná daňový
subjekt i zástupce jím zmocněný, v případě rozporu jejich projevů ukládá správci daně
respektovat jednání daňového subjektu.
Lze tedy konstatovat, že plná moc udělená žalobkyní dne 16. 9. 2003 jejímu
zástupci neobsahuje v řízení o dani z přidané hodnoty žádné omezení či směrnice
pro jednání zmocněnce, není ani přesně vymezen její rozsah a proto se jedná o plnou moc
neomezenou. Krajský soud tak tuto právní otázku posoudil nesprávně a v této části
je třeba přisvědčit kasační námitce stěžovatele.
Stěžovatel dále nesouhlasil s právním názorem, kterým krajský soud stěžovatele
zavázal k dalšímu postupu v řízení, tj. uložil mu zastavit řízení podle §27 odst. 1 písm. d)
zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel namítá, že mu soud ukládá postupovat
způsobem, který nemá oporu v právních předpisech a není možné ho ani fakticky
realizovat. Nejvyšší správní soud k tomuto bodu jen stručně konstatuje, že přisvědčil
první námitce stěžovatele, kasační stížnost shledal důvodnou a napadený rozsudek
krajského soudu zrušuje. Logicky tak pozbývá platnosti i právní názor, jímž soud zavázal
stěžovatele k dalšímu postupu v řízení. Krajský soud bude běh prekluzivní lhůty a další
otázky posuzovat znovu v novém řízení (viz níže).
Pro úplnost považuje Nejvyšší správní soud za nutné vyjádřit se k některým
bodům obsaženým ve vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti, které jsou vzhledem
k předmětu řízení o kasační stížnosti relevantní.
V souvislosti s posouzením obsahu plné moci žalobkyně ve svém vyjádření uvádí,
že i kdyby z jakéhokoli důvodu byla plná moc shledána ve smyslu ustanovení §10 odst. 3
in fine zákona o správě daní a poplatků neomezenou, pak i v tomto případě měl
stěžovatel povinnost doručovat jak jejímu zástupci, tak jí samotné, a to podle poslední
věty ustanovení §17 odst. 7 téhož zákona. Ten to postup dovozuje žalobkyně z toho,
že rozhodnutí o základu daně a dani samotné je rozhodnutím, kterým se autoritativně
určuje základní, hlavní a nezcizitelná povinnost občana vůči státu. Jedná se o povinnost
nepřenositelnou, povinnost osobní povahy, ve smyslu §17 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků. Žalobkyně zde však zaměňuje různé druhy povinností. Je třeba rozlišit
(hmotněprávní) daňovou povinnost od (procesněprávní) povinnosti něco vykonat
v daňovém řízení. Na tomto místě lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 1/2001. V něm Nejvyšší soud vyslovil, že úkony, které má účastník
v řízení osobně vykonat, se rozumí jen takové, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo
jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné, charakteristické svým
osobním prvkem, které se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba,
odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže takový úkon vykonat. Pod takovým
jednáním si lze v praxi představit např. výslech účastníka řízení, strpění ohledání, vydání
určité věci apod. V souladu s tímto závěrem jsou i rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu v jiných věcech, v nichž nebylo shledáno, že dané úkony nemůže vykonat nikdo
jiný než samotný účastník, a to např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 187/2004 - 69, publikovaný pod č. 726/2005 Sb. NSS, týkající se zaplacení
soudního poplatku, rozsudek ze dne 13. 12. 2007, č. j. 8 Afs 154/2006 – 77, k doložení
osobních, majetkových a výdělkových poměrů účastníka, nebo rozsudek ze dne
20. 11. 2008, č. j. 9 As 30/2008 - 69, o odstranění vad podání. S odkazem na uvedené
závěry a judikáty nelze uvedenému právnímu názoru žalobkyně přisvě dčit.
Za poslední argument pro nesprávné doručení žalobkyně označuje skutečnost,
že ona i její zástupce považovali plnou moc vždy za omezenou a stěžovatel doručoval své
písemnosti oběma, což dokládá v přílohách ke svému vyjádření. K prvně uvedenému
tvrzení Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 1 Afs 32/2008 – 66, podle něhož „při výkladu omezené plné moci […] lze přihlédnout
k zmocnitelem posléze tvrzenému odlišnému záměru pouze tehdy, jestliže ten je v souladu s jazykovým
projevem vůle zachyceným na listině, eventuálně je alespoň jedním z možných významů textu zachyceného
na listině a současně vyplývá z následného jednání zmocnitele vůči třetím osobám“. V této věci
má však jazykový projev vůle zachycený v plné moci zcela jednoznačný význam,
nevyvolává žádné pochybnosti a je natolik zřejmý, že k danému tvrzení žalobkyně není
možno přihlédnout. Žalobkyní doložené přílohy sice skutečně prokazují doručování
písemností jak jí, tak současně i jejímu zástupci, podle jejich obsahu však nelze usoudit,
že by byly rozhodnutími vydanými v tomto daňovém řízení, ostatně to žalobkyně
ani netvrdí. Finanční úřad doručoval v tomto řízení (podle písemností obsažených
v předložené spisové dokumentaci) do předložení plné moci pouze žalobkyni, poté již
jen zástupci, stěžovatel doručoval pouze zástupci; tedy není pravdou, že by bylo
doručováno oběma subjektům.
Dalšími námitkami vznesenými stěžovatelkou ve vyjádření ke kasační stížnosti
se Nejvyšší správní soud v tomto řízení nezabýval, neboť se týkaly posouzení zákonnosti
vyměřené daňové povinnosti, což nebyl vzhledem k obsahu napadeného rozhodnutí
krajského soudu předmět řízení o kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud
pochybil, když nesprávně posoudil povahu plné moci udělené žalobkyní jejímu zástupci.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v něm povinen
v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž je dle
ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele, zejména
otázku běhu prekluzivní lhůty k vyměření daně.
V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne také o náhradě nák ladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu