ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.44.2008:75
sp. zn. 9 Afs 44/2008 - 75
Spis 9 Afs 44/2008 byl spojen se spisem číslo 9 Afs 42/2008 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 9 Afs 42/2008 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: ”STAVREMO s. r. o. ”, se sídlem Podbělohorská 739, Praha 5, zastoupeného
JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 230/66, Praha 8, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2006, č. j. FŘ - 3911/13/06,
č. j. FŘ - 3912/13/06, č. j. FŘ - 3913/13/06, č. j. FŘ - 1940/13/06, ve věci daně
z přidané hodnoty, o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Městského soudu
v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 Ca 142/2006 - 43, č. j. 11 Ca 143/2006 - 42,
č. j. 11 Ca 144/2006 - 39, č. j. 11 Ca 145/2006 - 43,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanými kasačními stížnostmi se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora označených pravomocných rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), jimiž byly zamítnuty jím podané žaloby ve shora specifikovaných
věcech.
I. Bližší vymezení projednávaných věcí
9 Afs 42/2008
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 11 Ca 142/2006 - 43, zamítl městský soud
žalobu, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu (dále také „žalovaný“) ze dne 17. 3. 2006, č. j. FŘ-3911/13/06.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále také „správce daně“) ze dne 2. 11. 2004,
č. j. 388517/04/005512/5911, dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí 2002.
9 Afs 43/2008
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 11 Ca 143/2006 - 42, zamítl městský
soud žalobu, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2006, č. j. FŘ-3912/13/06. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 2004,
č. j. 388418/04/005512/5911, dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období první čtvrtletí 2001.
9 Afs 44/2008
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 11 Ca 144/2006 - 39, zamítl městský
soud žalobu, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2006, č. j. FŘ-3913/13/06. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 2004,
č. j. 388477/04/005512/5911, dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí 2001.
9 Afs 45/2008
Rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 11 Ca 145/2006 - 43, zamítl městský
soud žalobu, jíž se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 3. 2006, č. j. FŘ-1940/13/06. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 2004,
č. j. 388361/04/005512/5911, dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí 2000.
Ve shora uvedených věcech podal stěžovatel samostatné žaloby a městský soud
o nich rozhodl samostatnými rozsudky. Městský soud uvedl, že žalobní námitky směřují
zejména do způsobu vedení řízení a nikoli proti tomu, co bylo v dané věci zjištěno,
tj. proti závěru o neunesení důkazního břemene ohledně stěžovatelem uplatňovaného
nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále také „DPH“). I přes skutečnost,
že se stěžovatelem nebylo ze strany správce daně vedeno vytýkací řízení či daňová
kontrola, ale DPH mu byla dodatečně vyměřena na základě poznatků získaných
při místním šetření, nebyl stěžovatel ani zkrácen na svých zákonných právech, ani nedošlo
k vydání nezákonných rozhodnutí. Městský soud se stěžovatelem ztotožnil ve věci
nezákonně vedeného řízení správcem daně, avšak po přezkoumání věcí dospěl k závěru,
že nezákonný postup prvostupňového orgánu byl napraven žalovaným, který právě
s odkazem na zachování všech stěžovatelových zákonných práv nařídil ve smyslu
ustanovení §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozd. předpisů (dále jen „zákon o správě daní poplatků“), odstranění vad řízení
a doplnění dokazování. Stěžovatel byl správcem daně seznámen (ústní jednání dne
5. ledna 2006) jak se všemi skutečnostmi, které byly daňovým orgánům známy,
tak se všemi provedenými důkazy, jakož i s náhledem správce daně, zda byly rozhodné
skutečnosti prokázány či nikoliv. Stěžovatel měl plné právo navrhnout doplnění
důkazního řízení, což také v rámci doplnění odvolacího řízení učinil. Své závěry městský
soud podrobně odůvodnil, vysvětlil, z jakého důvodu na souzenou věc dle jeho názoru
nedopadá stěžovatelem citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 1 Afs 15/2004 - 89, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2005, č.j. 4 Afs 34/2003 - 74, ve věci respektování zásady dvojinstančnosti řízení
(oba rozsudky dostupné na www.nssoud.cz). Námitku směřující do nesprávného
hodnocení svědeckých výpovědí, dle které nebyly připuštěny výslechy svědků Ing. F. a K.
G., městský soud zamítl. V této souvislosti uvedl, že ke svědkyni G. žaloba nic
konkrétního neuvádí, nepolemizuje nikterak s napadeným rozhodnutím a proto je možno
ve stručnosti konstatovat, že rozhodnutí žalovaného obsahují odůvodnění, proč nebyl
tento výslech proveden. Pokud jde o Ing. F., ten byl v rozhodném období jednatelem
stěžovatele a proto nemohl být vyslýchán v pozici svědka. Jednatel stěžovatele, který
podepisoval plné moci pro zástupce, zastupujícího stěžovatele v daňovém řízení svého
práva být přítomen jednání nikdy nevyužil, ačkoliv byl o termínu jednání správcem daně
řádně obeznámen. Skutečnost, že osoba jednatele zůstala po celou dobu řízení pasivní,
nelze přičítat k tíži správním orgánům. Tvrzení stěžovatele o odmítnutí závěrů, ke kterým
správní orgány dospěly, soud pro jeho přílišnou obecnost vyhodnotil jako nedůvodné.
Současně uvedl, že námitky směřující do konkrétních zjištění měly být v souzené věci
stěžejní, a stěžovateli vytkl, že neuvedl žádné skutečnosti, které by zjištění správních
orgánů vyvracely, neodkázal na případná sporná tvrzení jednotlivých svědků, pouze zcela
obecně konstatoval, že svědecké výpovědi zdanitelná plnění prokázaly.
Žalobní námitky vyhodnotil městský soud jako nedůvodné a žaloby ve shora
specifikovaných věcech zamítl.
II. Shrnutí základních argumentů uvedených v kasačních stížnostech
a ve vyjádřeních žalovaného
V jednotlivých kasačních stížnostech podaných proti shora označeným rozsudkům
městského soudu stěžovatel shodně uvedl, že je podává z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), ve znění pozdějších předpisů.
Prvním okruhem námitek jsou námitky vztahující se k tvrzené
nepřezkoumatelnosti jednotlivých rozsudků městského soudu. Druhým okruhem námitek
jsou námitky vad řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, tak jak byla
formulovaná v rozhodnutích správce daně nemá oporu v daňovém spisu, přičemž
v předchozích fázích řízení byl porušen zákon v ustanoveních o daňovém řízení takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost.
Žalobní námitky, kterými stěžovatel brojil proti způsobu, jakým bylo řízení
před správcem daně vedeno, jsou dle stěžovatele logickým důsledkem faktu, že první
náznak toho, jakéže to vůči němu mělo být vedeno daňové řízení, se stěžovatel reálně
dozvěděl až z rozhodnutí o odvolání. Údajně se jednalo o řízení, které bylo zahájeno
výzvou ze dne 3. 9. 2002, č. j. 302513/02/005933/7908, a výzvou ze dne 4. 2. 2003,
č. j. 42150/03/005933/7908, přičemž ze samotných žalobou napadených rozhodnutí
nelze vůbec dovodit, k jakému datu mělo být řízení před správcem daně ukončeno.
Z předmětných rozhodnutí lze pouze dovodit, že se tak mělo stát vydáním dodatečných
platebních výměrů. Z logiky věci tak stěžovatel napřel svoji žalobní argumentaci do vad
řízení spočívajících v absenci jeho zahájení, vedení a ukončení. Teprve z vyjádření
žalovaného lze totiž dovodit, že „neexistující řízení“ mělo být ukončeno až ke dni
5. 1. 2006, kdy byl stěžovatel v rámci odvolacího řízení seznámen s výsledky daňového
řízení, a to protokolem o ústním jednání, který ve svém předmětu uvádí, že se jedná
o výsledky místního šetření.
Tvrzení městského soudu, že uvedené výzvy byly způsobilé zahájit daňové řízení
a že v případě stěžovatele nenastala situace, kdy mu bylo vyměřeno na základě vyhledávácí
činnosti a místních šetření, stěžovatel považuje za nesprávné posouzení jak skutkového
stavu, tak nesprávné právní hodnocení uvedených souvislostí. Stěžovatel odkazuje
na argumentaci k ustanovení §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, uvedenou
ve vyjádřeních žalovaného k podaným žalobám, jakož i v jím vydaných rozhodnutích,
se kterou nesouhlasí. Dále uvádí, že daň nelze vyměřit na základě výsledků řízení
vedeného vůči jinému daňovému subjektu. Výzvy, které byly dle závěrů městského soudu
způsobilé zahájit daňové řízení byly ve skutečnosti vystaveny na základě dožádání jiného
správce daně, a to Finančního úřadu pro Prahu 6, v souvislosti s daňovým řízením
vedeným tímto správcem daně vůči společnosti JL-Partner, spol. s r. o. Hodnocení výzev
jako jakéhosi impulsu, jímž mělo být zahájeno daňové řízení, nemá žádnou oporu nejen
v zákonných ustanoveních upravujících daňové řízení, ale ani ve věcných souvislostech
sporu, a již vůbec nemá oporu ve spisovém materiálu. Výše uvedené potvrzují i záznamy
z místního šetření, ze kterých je nepochybné, že řízení vůči stěžovateli bylo zahájeno
na základě dožádání, a stěžovatel předmětné řízení vnímal pouze jako nutnou součinnost
se správcem daně, a to v rámci daňového řízení vedeného s jiným daňovým subjektem.
Dodatečné platební výměry tak byly pro stěžovatele zcela nepředvídatelnými. Závěry
městského soudu, že v jeho případech nebyla vyměřena daňová povinnost za uvedená
zdaňovací období pouze na základě výsledků místního šetření, nemají oporu ve spisu
a proto považuje stěžovatel rozsudky městského soudu za rozsudky stižené vadou,
způsobující jejich nepřezkoumatelnost.
Městský soud se vůbec nezabýval tím, zda daňové povinnosti byly vyměřeny
dle pomůcek či na základě dokazování, ač tak učinit měl. Dle názoru stěžovatele je nutno
odlišit procesní práva adresáta výzvy dle ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků
a dle §36 cit. zákona, a práva subjektu, u něhož je prováděna daňová kontrola. Stěžovatel
tvrdí, že zvoleným postupem byl minimálně zkrácen na svém právu, který ukládá správci
daně ověřit daňovou povinnost stěžovatele zákonným způsobem Tím, že správce daně
nepostupoval vůči stěžovateli řádným procesním postupem, nemohl ani učinit závěry,
formulované v dodatečných platebních výměrech. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho
situaci je nutno hodnotit právě dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Afs 60/2005 - 130, neboť situace v případě nezahájení daňové kontroly
je obdobná situaci nezahájení jakéhokoliv jiného daňového řízení.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že by v jeho případě, resp. případech, mohlo být
nezákonně vedené řízení, resp. absence jakéhokoliv řízení napraveno postupem
žalovaného ve smyslu ustanovení §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. S ohledem
na skutečnost, že stěžovateli není k dnešnímu dni známo, jaké daňové řízení bylo vůči
němu vedeno, nemůže být aplikováno ustanovení §50 odst. 3 zákona o správě daní a
poplatků, které stanoví, že v rámci odvolacího řízení může žalovaný výsledky daňového
řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení, anebo toto doplnění či odstranění vad uložit
správci daně se stanovením přiměřené lhůty. Dle stěžovatele tak lze doplňovat pouze
výsledky daňového řízení, které muselo být minimálně zákonným způsobem zahájené, a
naopak nelze doplňovat výsledky jiného postupu než daňového řízení. Soud používá
pouze obecný pojem daňové řízení, nevymezil jeho předmět či formu, neurčil
jednoznačně okamžik jeho zahájení a okamžik ukončení posunul do období,
kdy stěžovatel již rok disponoval vykonatelným dodatečným platebním výměrem,
který měl být vydán až na základě provedeného daňového řízení. Obdobně jsou
nepřezkoumatelné závěry městského soudu o tom, že další dokazování již probíhalo
mimo místní šetření, neboť právě protokol o ústním jednání ze dne 5. ledna 2006,
dle kterého měl být stěžovatel seznámen s relevantními údaji, je označen jako „Projednání
závěrů z místního šetření za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2000, 1. čtvrtletí 2001,
4. čtvrtletí 2001, 4. čtvrtletí 2002“.
Vady prvoinstančního řízení stěžovatel opakovaně shledává v tom, že nebylo řádně
zahájené, řádně vedené, ale ani řádně ukončené, a pokud došlo k nápravě vad
až 5. 1. 2006, pak to pouze potvrzuje nezákonnost prvostupňových dodatečných
platebních výměrů. Pokud by tato námitka stěžovatele byla z jakýchkoliv důvodů
kasačním soudem odmítnuta, vznáší stěžovatel ve vztahu ke zdaňovacímu období roku
2000 námitku promlčení ve smyslu ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel shrnul svoji argumentaci, k výslechům svědků
pak obecně uvádí, že nemohou mít vzhledem k popsanému způsobu předchozího řízení
žádné relevantní dopady. Trvá na tom, že řízení nebylo vedeno vůči němu a proto
nemohl předpokládat, že se jedná o řízení, jehož cílem je z jeho strany prokázat
uskutečnění zdanitelného plnění mezi dodavatelem, společností JL-Partner, spol. s r. o.,
a stěžovatelem, s možnými dopady v jeho neprospěch. Dodatečné platební výměry byly
zcela nepředvídatelné a nepředvídatelnými zůstaly i po 5. 1. 2006, kdy byl stěžovatel
seznámen s výsledky jakéhosi místního šetření.
Žalovaný ve vyjádřeních ke kasačním stížnostem uvádí, že za podstatné
v předmětech sporu považuje to, zda byla či nebyla porušena práva stěžovatele
garantovaná ustanovením §16 zákona o správě daní a poplatků. Jak vyplývá ze spisového
materiálu, daňové řízení bylo u stěžovatele zahájeno výzvami ze dne 4. 2. 2003
a 9. 1. 2004, a bylo ukončeno pravomocným vyměřením daňových povinností žalobami
napadenými rozhodnutími. Vzhledem k tomu, že daňové řízení před správcem daně
až do vydání dodatečných platebních výměrů bylo vedeno mimo daňovou kontrolu,
přičemž výsledky šetření nebyly se stěžovatelem projednány a stěžovatel nebyl přítomen
výslechu svědka L. J., využil žalovaný ustanovení §50 odst. 3 zákona o správě daní a
poplatků, které mu umožňuje výsledky daňového řízení doplnit a odstranit vady řízení. Z
tohoto důvodu byly až na výjimky (podrobně odůvodněné v žalobami napadených
rozhodnutích) v odvolacím řízení provedeny stěžovatelem navržené důkazní prostředky,
byl za jeho účasti proveden výslech svědka L. J. a stěžovatel byl seznámen s důvody
neuznání nároku na odpočet DPH za posuzovaná zdaňovací období. Stěžovatel byl
seznámen též s právem vyjádřit se ke všem zjištěním správce daně.
Žalovaný připouští, že uvedení ustanovení §36 zákona o správě daní a poplatků
v záhlaví jednotlivých výzev není obvyklé, nicméně s ohledem na skutečnost,
že stěžovatel na jednotlivé výzvy reagoval a bylo mu proto zřejmé, jaké skutečnosti
požaduje správce daně dle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
prokázat, nepovažuje žalovaný uvedení ustanovení §36 v záhlaví jednotlivých výzev
za skutečnost mající vliv na jejich zákonnost.
Ve věci stěžovatelem namítaného místního šetření žalovaný uvádí, že důvodem
pro provedení místních šetření bylo prošetření stěžovatelem vystavených dokladů.
Z tohoto důvodu také nebyla zahájena daňová kontrola, ale místní šetření (viz Úřední
záznamy ze dne 24. 9. 2002 a 15. 10. 2002). Až na základě výsledků z těchto šetření
začal místně příslušný správce daně prověřovat i skutečnosti týkající se pořízení zboží
a z tohoto důvodu také vystavoval výzvy požadující po stěžovateli prokázání
již zcela konkrétních skutečností, týkajících se pořízení zboží od společnosti
JL-Partner, spol. s r. o. Právě s ohledem na prováděné dokazování má žalovaný
za to, že sporné dodatečné platební výměry byly vydány na základě daňového řízení
při zachování všech zákonných práv stěžovatele.
K námitce, že není zřejmé, zda daňová povinnost byla stanovena dle pomůcek
či dokazováním, žalovaný uvádí, že daň byla stanovena dokazováním, neboť stěžovatel
neprokázal jím uplatněné nároky na odpočet daně, a tato skutečnost je zřejmá
jak ze závěrů z místních šetření, tak z protokolu ze dne 5. ledna 2006. Právě s ohledem
na to, že při vyhledávací činnosti či místním šetření je daňový subjekt v jiné procesní
pozici a uplatňuje jiná práva, než by uplatňoval při daňové kontrole, bylo odvolací řízení
doplněno tak, aby nebyla porušena jeho zákonná práva. Vzhledem k tomu, že se tak dělo
po vydání jednotlivých dodatečných platebních výměrů, kterými byla stěžovateli
jako daňovému subjektu dodatečně vyměřována daň z přidané hodnoty, muselo mu být
zřejmé, že se jedná o jeho daňovou povinnost ve vztahu k jím uplatňovaným nárokům
na odpočet DPH za posuzovaná zdaňovací období.
K pojmu daňové řízení uvedenému v ustanovení §2 zákona o správě daní
a poplatků žalovaný uvádí, že tento pojem nezahrnuje pouze vytýkací řízení či daňovou
kontrolu, ale jakékoliv řízení o daních, které lze považovat za zahájené ve smyslu
ustanovení §21 zákona o správě daní a poplatků, kdy byl daňový subjekt ze strany
správce daně vyrozuměn o provedení prvního úkonu. V souzených případech tak bylo
řízení zahájeno výzvou k předložení příslušných dokladů, byť se jednalo o výzvu vydanou
v rámci vyhledávací činnosti. Právě z tohoto důvodu bylo prováděno doplňovací řízení
v rámci odvolacích řízení, s tím, že stěžovateli muselo být jeho procesní postavení
v odvolacím řízení známo, a to bez ohledu na skutečnost, že správce daně odkazoval
na výsledky původně provedených místních šetření. Skutečnost, že stěžovatel odvolací
řízení nedoplnil, nelze přičítat k tíži žalovanému.
Stěžovatel neuvádí předložení jakých konkrétních důkazních prostředků mu bylo
znemožněno v důsledku uvedení ustanovení §36 v záhlaví jednotlivých výzev. Stěžovatel
opomíjí skutečnost, že výzvy, kterými byl vyzván k prokázání konkrétních skutečností,
tedy přijetí zdanitelných plnění od shora uvedeného dodavatele, obsahují také ustanovení
§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Pro úplnost nutno dodat, že stěžovatel byl
vyzván k prokázání pouze toho, co bylo uvedeno na jím předložených dokladech.
K námitkám týkajícím se výslechu L. J., provedeného Finančním úřadem pro
Prahu 6, je konstatováno, že svědek si v průběhu odvolacího řízení opakovaně nevyzvedl
předvolání k výpovědi, zaslané Finančním úřadem pro Prahu 5. O této skutečnosti byl
stěžovatel informován při projednání závěrů z místního šetření dne 5. ledna 2006. S
ohledem na zachování stěžovatelova práva být přítomen výslechu svědka, požádal
žalovaný Finanční úřad pro Prahu 6 o provedení svědecké výpovědi, neboť se svým
místně příslušným správcem daně svědek lépe spolupracoval a existovala tak vyšší
pravděpodobnost, že se výpověď uskuteční. Žalovaný se ohrazuje proti tvrzené
neobjektivitě výpovědi a připomíná, že svědek byl vyslechnut na žádost stěžovatele,
a otázky svědkovi pokládal také pouze stěžovatel.
III. Spojení věcí
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2008
č. j. 9 Afs 42/2008 - 77, byly podle §39 odst. 1 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s., věci
vedené pod sp. zn. 9 Afs 42/2008, sp. zn. 9 Afs 43/2008, 9 Afs 44/2008,
a sp. zn. 9 Afs 45/2008, předsedkyní senátu spojeny ke společnému projednání
a rozhodnutí, a nadále jsou vedeny pod sp. zn. 9 Afs 42/2008. Podmínky uvedené
v ustanovení §39 odst. 1 s. ř. s. byly v daném případě splněny, neboť všechny žaloby
stěžovatele směřovaly proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí. Žaloby byly
podány proti rozhodnutím téhož žalovaného z téhož dne, kterými bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutím o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty.
Proti těmto rozhodnutím uplatnil stěžovatel v žalobách totožné námitky, a městský soud
své rozsudky v podstatě shodně odůvodnil. Totožné jsou pak v podstatě i důvody
obsažené v kasačních stížnostech. Všechna žalobami napadená rozhodnutí se navíc týkají
neprokázání uplatněného nároku na odpočet DPH z pořízení zboží od stejného
dodavatele, který uskutečnění zdanitelného plnění vůči stěžovateli ve všech souzených
případech jednoznačně popřel.
IV. Právní hodnocení
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti byly podány včas, jde o rozhodnutí, proti nimž jsou
kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je ve všech předložených případech řádně
zastoupen advokátem. Poté zdejší soud přezkoumal napadené rozsudky městského soudu
v rozsahu kasačních stížností a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.),
a zkoumal při tom, zda napadená rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Poté dospěl k závěru, že kasační stížnosti
nejsou důvodné.
S ohledem na charakter kasačních námitek, které směřují do způsobu vedení
daňového řízení bylo nutno přezkoumat celý spisový materiál, zejména pak spis správních
orgánů.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud ověřil, že u stěžovatele bylo
zahájeno šetření, a to na základě dožádání Finančního úřadu pro Prahu 6, č. j. 211655/02
za účelem prověření nákupu nerezových plechů, fakturovaných firmě Ing. J. V. Stěžovatel
k výzvě správce daně předložil faktury, na kterých byla jako vystavitel uvedená společností
JL-Partner spol. s. r. o. (dále jen „JL-Partner“).
Získané faktury předložil správce daně Finančnímu úřadu pro Prahu 6 a současně
na základě dožádání požádal o prověření, z jakého důvodu byla doprava zboží mezi
stěžovatelem a J. V. zajišťována společností JL-Partner, požádal také o sdělení jakýchkoliv
relevantních informací k předkládaným dokladům. Výslechem účetní společnosti JL-
Partner a daňové poradkyně této společnosti (bez účasti stěžovatele) bylo FÚ pro Prahu 6
zjištěno, že společnosti JL-Partner faktury nevystavila, nemá je zahrnuty v účetnictví,
používá jiné formuláře, má jinou číselnou řadu, na razítku je jiná adresa, byla zjištěna také
jiná řada pokladních dokladů. Dále bylo zjištěno, že podpis na předložených dokladech
neodpovídá podpisu jednatele uvedené společnosti, který jako jediný doklady podpisuje.
Obě ženy uvedly, že mezi obchodní artikl společnosti deklarované na předložených
dokladech jako dodavatel sporného zdanitelného plnění nepatří nerezové plechy, lepenky,
překližky, apod., které jsou uvedeny na dokladech jako předmět zdanitelného plnění
(písemnost FÚ pro Prahu 6 ze dne 29. 11. 2002).
Stěžovatel byl následně postupně vyzýván správcem daně ve vztahu
k zdaňovacímu období 1. čtvrtletí roku 2001: výzvou ze dne 14. 6. 2002 k předložení
všech dokladů prokazujících přijetí a uskutečnění zdanitelných plnění za uvedené
zdaňovací období, výzvou ze dne 4. 2. 2003 k předložení účetnictví za jednotlivá
zdaňovací období let 2000 a 2001, k předložení hlavní knihy a peněžních deníků za roky
2000 a 2001, k prokázání oprávněnosti zaúčtování všech účetních případů přijatých
a uskutečněných v účetním období 2000 a 2001, k prokázání jinými důkazy než jsou
faktury specifikované ve výzvě (faktury vystavené v roce 2001), že skutečným
dodavatelem na fakturách deklarovaných plnění je společnost JL-Partner, k prokázání
oprávněnosti zahrnutí zdanitelných plnění přijatých od výše uvedené společnosti
do nároku na odpočet daně ve smyslu ustanovení §19 zákona o DPH a k prokázání
jinými důkazními prostředky, než je faktura vydaná pod č. 03004/01, DUZP 28. 3. 2001,
faktického uskutečnění fakturovaného plnění pro společnost Ing. J. V. - VSS. Výzvou ze
dne 9. 1. 2004 byl stěžovatel obdobným způsobem vyzván k prokázání shora uvedených
konkrétních skutečností, za jednotlivá zdaňovací období roku 2000 a 2002 (faktury od
společnosti JL-Partner, datum uskutečnění zdanitelného plnění říjen, listopad 2000 a
listopad 2002). Stěžovatel ke každému posuzovanému plnění předložil prostřednictvím
svého zástupce dodací list, soupis materiálu a objednávku.
Jednatel společnosti JL-Partner, L. J., byl za účasti své daňové poradkyně bez
účasti stěžovatele vyslechnut FÚ pro Prahu 6 dne 19. 5. 2003. K dokladům deklarujícím
sporná plnění pro stěžovatele jednatel uvedl, že daňové doklady nevystavil, faktury nebyly
nalezeny mezi fakturami zaúčtovanými za příslušná zdaňovací období ani v záznamních
povinnostech, nesouhlasí používaná číselná řada, k vystavování faktur používá společnost
JL-Partner jiný účetní program, podpis je zcela odlišný, v den vystavení posuzovaných
pokladních dokladů vystavila společnost zcela jiné pokladní doklady na jiné částky.
Po vyhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl správce daně k závěru,
že stěžovatel důkazní břemeno ohledně uplatněného nároku na odpočet daně z plnění
přijatých od společnosti JL-Partner neunesl, a bez projednání svých zjištění
se stěžovatelem doměřil DPH za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí 2000, za zdaňovací
období první čtvrtletí 2001, za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí 2001 a za zdaňovací
období čtvrté čtvrtletí 2002.
Po nahlédnutí do spisového materiálu dne 16. 12. 2004 podal stěžovatel
proti vyměření DPH za výše uvedená zdaňovací období jedno souhrnné odvolání,
ve kterém namítal zejména to, že správce daně nezjistil řádně skutkový stav. Uvedl,
že zástupce stěžovatele neměl žádný důvod se domnívat, že správce daně pochybuje
o šetřených zdanitelných plněních a řízení ve věcech místních šetření neumožňuje
dostatečnou spolupráci daňového subjektu se správcem daně. Vzhledem k tomu,
že jednatel i účetní stěžovatele se zdržují v zahraničí, nemohli správci daně skutkový stav
dostatečně objasnit. Nyní má stěžovatel nového daňového poradce, který je schopen
aktivně se správcem daně spolupracovat, navrhuje proto všechny odvoláním napadené
dodatečné platební výměry zrušit a navrhuje provést nové důkazní prostředky v podobě
svědeckých výpovědí. V odvolání navrhl jako svědky Ing. J. F., jednatele stěžovatele a Ing.
N., spolupracujícího se stěžovatelem a dále blíže nejmenované osoby, které se účastnily
sporných obchodů. Současně stěžovatel v odvolání požádal o předvolání jednatele
společnosti JL-Partner a jeho výslech za přítomnosti stěžovatele.
Na základě návrhů uplatněných stěžovatelem v odvolání vyzval správce daně
k svědeckým výpovědím navrhované svědky. Dne 16. 2. 2005 se dostavil k účasti
na svědeckých výpovědích pouze zástupce stěžovatele pro daňové řízení, svědek N. se
omluvil z důvodu pracovní neschopnosti, svědek J. (jednatel společnosti JL-Partner)
oznámení o výslechu svědka nepřevzal a k výslechu se nedostavil. Jednatel stěžovatele se
také nedostavil. V rámci doplnění odvolání ze dne 11. 4. 2005 stěžovatel opětovně
navrhoval k výslechu svědky N. a J. a dále navrhl jako svědka Ing. Š., jednatele společnosti
Systémové bednění, s. r. o. V doplnění odvolání stěžovatel požádal o respektování svého
práva klást svědkům otázky, a v případě, že toto jeho právo bude porušeno, navrhoval
zrušit napadené platební výměry pro vady řízení. Dne 17. 5. 2005 se k podání svědecké
výpovědi dostavil Ing. N., který na otázku správce daně, v jakém vztahu je se
stěžovatelem, uvedl, že se stěžovatelem spolupracuje na základě dohody. Potvrdil, že
stěžovatel v posuzovaných obdobích se společností JL-Partner spolupracoval a sporná
plnění skutečně od uvedené společnosti obdržel. S L. J. se osobně zná. Objednávky za
stěžovatele vystavoval dle svých tvrzení právě Ing. N., žádné písemné kupní smlouvy
nebyly uzavírány, pouze ústně byly potvrzovány písemné objednávky. Svědek dále uvedl,
že úhrady za stěžovatele prováděl sám, a to v hotovosti, věcnou kontrolu zboží prováděl
také sám. Svědek uvedl, že veškeré posuzované transakce zajistil sám bez přímého příkazu
jednatele stěžovatele, dodatečně je však vždy s jednatelem stěžovatele odsouhlasil. Uvedl,
že J., jednatel dodavatele sporných plnění, se v sídle stěžovatele vyskytoval často, byl totiž
současně jednatelem společnosti NOM, s. r. o., která zajišťovala ostrahu objektu, ve
kterém stěžovatel sídlil. Ing. N. dále navrhl celou řadu svědků, z nichž někteří byli
vyslechnuti, jednalo se o odběratele stěžovatele, kteří potvrdili obchodní vztahy
se stěžovatelem a potvrdili i přijetí sporných dodávek od stěžovatele.
V pořadí druhém doplnění odvolání ze dne 14. 6. 2005 navrhl stěžovatel
jako svědky Ing. J. V. a Ing. P. D., kteří by jako zástupci odběratelů posuzovaného zboží
mohli objasnit původ zboží.
Dne 31. 5. 2005 byl za účasti stěžovatele vyslechnut navrhovaný svědek, Ing. J. V.,
fyzická osoba, který potvrdil nákup materiálu od stěžovatele. Uvedl, že vždy jednal s Ing.
N., jednatele stěžovatele nezná, na dodávky materiálu nebyly uzavírány kupní smlouvy,
vše probíhalo na základě objednávek. Stěžovatel zajišťoval dvě dodávky plechů včetně
dopravy do dílny do Holic. Plechy byly použity k výrobě držáků molybdenových elektrod
pro sklárny. U obou dodávek byl svědek osobně přítomen, vše hradil bankovním
převodem. Svědek výslovně potvrdil jen obchodní vztah mezi ním a stěžovatelem, o
dodavatelích stěžovatele nic nevypověděl.
Dne 31. 5. 2005 byl za účasti stěžovatele vyslechnut navrhovaný svědek Ing. P. Š.,
v letech 2000 a 2001 jednatel společnosti SYSTÉMOVÉ BEDNĚNÍ, spol. s r. o., který
potvrdil nákup překližky od stěžovatele, řádově za 250 000 Kč. Vždy jednal s Ing. N.,
jednatele stěžovatele nezná, na dodávky materiálu nebyly uzavírány kupní smlouvy, vše
probíhalo na základě ústních objednávek. Svědek se domnívá, že dodavatelem stěžovatele
byla firma L. J., se kterým se setkal v kanceláři firmy ELEKTROTRANS a. s.. Jednalo se
o zboží, který žádný tuzemský dodavatel nevyrábí. Svědek si myslí, že bylo vyrobeno v
Polsku nebo Pobaltských republikách. Svědek současně uvedl, že na jednání o koupi byl s
Ing. N. nějaký člověk, který dle jeho soudu materiál Ing. N. dodával. Napadlo jej, že by se
sním mohl za zády Ing. N. domluvit, ale nakonec mu to nepřišlo správné. Na jednání byly
k dispozici vzorky materiálu.
Dne 31. 5. 2005 byl za účasti stěžovatele vyslechnut navrhovaný svědek Ing. P. D.,
v roce 2000 člen představenstva společnosti ELEKTROTRANS, a. s. Svědek uvedl, že
společnost měla od stěžovatele pronajaté prostory. S jednatelem stěžovatele se nezná, se
stěžovatelem žádné obchodní transakce neuzavíral. Na otázku, zda existovaly nějaké jiné
obchodní vztahy mezi stěžovatelem a společností ELEKTROTRANS, a. s., svědek uvedl,
že je to možné. Následně zaslal správci daně fakturu z roku 2000 na dodávku materiálu od
stěžovatele v ceně 1 372 743 Kč. Jiné obchody nebyly uskutečněny.
V pořadí třetím doplnění odvolání ze dne 15. 9. 2005 stěžovatel navrhl
jako dalšího svědka Ing. J. V., CSc.
Dne 25. 10. 2005 byl za účasti stěžovatele vyslechnut navrhovaný svědek Ing. J. V.,
CSc., jednatel společnosti T r o n i c, spol. s.r.o. Svědek potvrdil nákup elektromateriálu,
vždy jednal s Ing. N., jednatele stěžovatele nezná, na dodávky materiálu nebyly uzavírány
kupní smlouvy, vše probíhalo na základě objednávek. Svědek výslovně potvrdil jen
obchodní vztah mezi ním a stěžovatelem, o jeho dodavatelích nic nevypověděl, vše hradil
bankovním převodem.
V pořadí čtvrtém doplnění odvolání ze dne 7. 11. 2005 stěžovatel navrhl dalšího
svědka, a to Ing. Z. M. Ing. M. se z výslechu dne 5. 1. 2006 omluvil, nový termín byl za
součinnosti se zástupcem stěžovatele dohodnut na termín 19. 1. 2006 (úřední záznam na
listu č. 50 spr. spisu).
Dne 5. 1. 2006 byl stěžovatel prostřednictvím svého zástupce seznámen se všemi
skutečnostmi, které byly v řízení zjištěny. K výsledkům šetření bylo ze strany stěžovatele
uvedeno, že se závěry správce daně nesouhlasí, trvá na tom, že sporná zdanitelná
plnění řádně proběhla, a to tak, jak dokládá řádně vedená evidence, další skutečnosti
již ani při nejlepší vůli nemůže prokázat, a nelze mu je tedy přičítat k tíži.
Dne 19. 1. 2006 byl po předchozí omluvě vyslechnut stěžovatelem navržený
svědek Ing. Z. M., v roce 2000 místopředseda představenstva společnosti
ELEKTROTRANS, a.s., obchodního partnera stěžovatele. Ten mimo jiné potvrdil,
že za stěžovatele jednal Ing. N. na základě plné moci, mohl uzavírat nájemní smlouvy, a
obchody i platit. Dále uvedl, že jeho společnost měla od stěžovatele pronajaty kancelářské
prostory, a dále jim stěžovatel dodával upravené válcované ocelové profily, které
potřebovali na zakázky tzv. repase stožárů velmi vysokého napětí. Materiál byl dodáván
na konkrétní místa včetně dopravy, ohledně dodávek jednal vždy s Ing. N. Na otázku
správce daně, zda je svědkovi známo, od koho stěžovatel ocelové profily nakoupil, svědek
odpověděl, že dodavatelem byla některá z firem L. J., která konkrétní, to už si
nevzpomíná. L. J. osobně zná, neboť jeho firma NOM zajišťovala ostrahu objektu,
pronajatého společností ELEKTROTRANS, a. s. Svědek mimo jiné vypověděl, že L. J.
často navštěvoval Ing. N., což viděl díky poloze své kanceláře. U těchto jednání bývala
např. i JUDr. D. F., i jiné osoby. Na otázku, zda je mu znám způsob, jakým stěžovatel
hradil zakázky L. J., svědek odpověděl, že si Ing. N. stěžoval, že úhrady platí L. J. hotově.
Viděl jej přepočítávat velké sumy peněz v kanceláři. U konkrétního předání peněz však
nikdy nebyl.
V rámci pátého doplnění odvolání byla dne 6. 2. 2006 jako další svědkyně
stěžovatelem navržena K. G. Důvodem výslechu byla skutečnost, že svědkyně L. J.
osobně zná a může tak objasnit podrobnosti o jeho obchodních kontaktech. Tento
výslech nebyl proveden, neboť dle odůvodnění žalovaného v napadených rozhodnutích
byl tento výslech navržen až v odvolacím řízení, jedná se o návrh velmi obecný. Žalovaný
by výslech provedl, pokud by svědkyně měla vypovídat ke sporným plněním, vzhledem k
výpovědím ostatních svědků a vzhledem k tomu, že svědek J. dle svých tvrzení svědkyni
G. nezná, nemohla výpověď o obecných obchodních aktivitách L. J. dle názoru
žalovaného dosavadní zjištění správních orgánů vyvrátit.
Po opakovaném a neúspěšném předvolávání L. J. Finančním úřadem pro Prahu 5,
aby se dostavil k svědecké výpovědi za účasti stěžovatele, se žalovanému podařilo na
základě dožádání zajistit svědeckou výpověď jmenovaného na základě předvolání místně
příslušného úřadu společnosti JL-Partner, tzn. Finančního úřadu pro Prahu 6, a to dne
15. 3. 2006, za účasti zástupce stěžovatele. L. J. potvrdil skutečnosti zjištěné na základě
dožádání, tj. že se zbožím, které je předmětem sporných zdanitelných plnění
neobchodoval, nikdy takové zboží nikomu nedodal, žádné platby v hotovosti v objektu
stěžovatele od Ing. N. nepřebíral. Dále uvedl, že v případě obchodní spolupráce se
stěžovatelem jednal vždy s Ing. N., pro kterého zabezpečoval např. nákup pohledávky,
prověření odposlechů, dodání mobilních telefonů právničce Ing. N., monitoring PCO.
Poslední kontakt byl uskutečněn v Berlíně, kde měl dle tvrzení svědka Ing. N.
přesvědčovat svědka o nutnosti rekonstrukce účetnictví firmy JL-Partner.
Po vyhodnocení veškerých skutečností zjištěných v rámci odvolacích řízení
žalovaný odvolání zamítl.
Po podrobné rekapitulaci správních spisů Nejvyšší správní soud konstatuje,
že přednostně se zabýval námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je totiž vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní
soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Nelze se zabývat hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu
neobstojí ani po formální stránce. Na tomto místě je třeba nejprve zdůraznit,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy,
kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
V přezkoumávaných rozsudcích Nejvyšší správní soud vady shora uvedeného
charakteru neshledal. Z odůvodnění napadených rozsudků je jednoznačně seznatelné,
které otázky městský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých
úvah, jež soud v napadených rozhodnutích vyslovil, je zřetelná. Závěry, ke kterým
městský soud dospěl, vychází ze shora rekapitulovaného skutkového stavu a mají oporu
ve spisovém materiálu. Napadené rozsudky považuje kasační soud za přezkoumatelné.
Se závěry, o které městský soud opřel výroky napadených rozsudků, ostatně stěžovatel
v kasačních stížnostech sám dostatečně podrobně polemizuje, což by v případě jejich
nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Stěžovatel tak dle názoru kasačního soudu spíše
namítá nesprávné posouzení právní otázky, kterou je v souzené věci zákonnost postupu
správních orgánů a jeho případné dopady do zákonem garantovaných práv stěžovatele.
Námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků Nejvyšší správní soud nevyhověl,
neboť žádné vady, které by nepřezkoumatelnost mohly způsobit, v napadených
rozsudcích neshledal.
Pokud jde o druhý okruh námitek, tedy námitek směřujících do nesprávně
vedeného řízení, stěžovatel zejména tvrdí, že vůči němu nebylo zahájeno žádné řízení,
na základě kterého by mu mohla být doměřena daňová povinnost. Jediným řízením,
které proběhlo, bylo dle jeho názoru řízení prováděné u jiného daňového subjektu.
Jak vyplývá ze shora podrobně provedené rekapitulace spisového materiálu,
tvrzení stěžovatele, že mu byla za uvedená zdaňovací období vyměřena daňová povinnost
pouze na základě výsledků získaných v řízení vedeném s jiným daňovým subjektem, nemá
oporu ve spisu. Na základě vzájemných dožádání správce daně a Finančního úřadu pro
Prahu 6 byly zjištěny prvotní informace, a byly založeny prvotní pochybnosti
o deklarovaných plněních. K nepravomocnému vyměření daňových povinností
stěžovateli však nedošlo na základě údajů získaných z dožádání, ale na základě
vyhodnocení důkazních prostředků předložených zástupcem stěžovatele k jednotlivým
výzvám správce daně, které byly adresovány jednoznačně stěžovateli. Jednalo se o výzvy
ze dne 14. 6. 2002 a ze dne 3. 9. 2002 za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2001, ze dne
4. 2. 2003 za jednotlivá zdaňovací období let 2000 a 2001, a výzvu ze dne 9. 1. 2004.
Těmito výzvami byl stěžovatel postupně vyzýván, aby prokázal zcela konkrétní
skutečnosti, mimo jiné i to, že skutečným dodavatelem na ve výzvě specifikovaných
fakturách je společnost JL-Partner. Je nepochybné, že jakmile správce daně vyhodnotil
zjištění získaná na základě dožádání, měl na místo shora uvedených výzev a fakticky
prováděného šetření zahájit daňovou kontrolu ve smyslu ustanovení §16 zákona o správě
daní a poplatků, zdejší soud se však i přes tuto vadu ztotožňuje se závěry městského
soudu ohledně způsobilosti uvedených výzev zahájit řízení o vyměření posuzovaných
daňových povinností.
Výzvy totiž směřovaly vůči stěžovateli, byly zcela konkrétní a srozumitelné, z jejich
obsahu je patrné, že předmětem šetření správce daně byla plnění nakoupená
od společnosti JL-Partner, a dle reakcí zástupce stěžovatele, zjištěných ze spisu, je zjevné,
že stěžovatel obsah výzev plně chápal.
Bez ohledu na způsobilost výzev zahájit řízení o dodatečném vyměření daňových
povinností je nutno konstatovat, že řízení před prvostupňovým správcem daně
až do vydání nepravomocných platebních výměrů neprobíhalo zákonným způsobem,
a vady, kterých se správce daně v řízení v 1. stupni dopustil, skutečně mohly mít vliv
na zákonnost napadených platebních výměrů. K tomuto závěru dopěl i městský soud,
který však věc vyhodnotil tak, že vady byly v odvolacím řízení zhojeny a stěžovatel mohl
v řízení uplatnit veškerá svá práva garantovaná zákonem. Podstatná pro souzenou věc
je tak otázka, zda vady, jichž se dopustil správce daně, v prvním stupni daňového řízení
mohly být odstraněny, resp. zhojeny v řízení odvolacím, a zda k tomuto zhojení došlo.
Skutečnost, že žalovaný ani správce daně z procesních důvodů nezrušili napadená
rozhodnutí, tak jak stěžovatel v odvolání požadoval, a nevedli na základě jím v odvolání
navržených důkazních prostředků nové řízení tak, jak také stěžovatel v odvolání
požadoval, nemůže dle názoru zdejšího soudu sama o sobě vést ke zrušení napadených
rozhodnutí. I přesto, že dodatečné vyměření jednotlivých daňových povinností probíhalo
mimo rámec daňové kontroly, a stěžovatel do vydání nepravomocných platebních výměrů
nebyl přítomen celé řadě úkonů správních orgánů, správní orgány původní vady řízení
v odvolacím řízení odstranily, a to jak dle pokynů žalovaného, tak dle návrhů uplatněných
samotným stěžovatelem v jím podaném odvolání, včetně jeho pěti doplnění. Správní
orgány provedly téměř všechny odvolatelem navržené výslechy svědků, a to za jeho účasti.
Jiné důkazní prostředky ani stěžovatel nenavrhoval. Stav, kdy dokazování za účasti
stěžovatele probíhá až v odvolacím řízení jistě není zcela žádoucí, pro souzenou věc
je však podstatné, zda tato skutečnost zasáhla do stěžovatelových práv takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost jednotlivých rozhodnutí o vyměření daně.
V souladu s úpravou stanovenou v zákoně o správě daní a poplatků o odvolání
může v obecné rovině rozhodnout sám správce daně, který napadené rozhodnutí vydal
a to ve smyslu ustanovení §49 zákona o správě daní a poplatků. Pokud by tedy
odvolatelem navržené a v odvolacím řízení řádně provedené důkazy vyvrátily zjištění,
ke kterým správce daně v předchozím řízení dospěl, mohl by o odvolání rozhodnout sám
správce daně a napadené platební výměry bez dalšího zrušit. Postup, kdy důkazy navržené
odvolatelem v odvolání provádí správce daně, který napadené rozhodnutí vydal,
tak nemůže sám o sobě znamenat nezákonný postup. Pokud o odvolání nerozhodne
správce daně, který napadené rozhodnutí vydal, postoupí věc odvolacímu orgánu.
Ustanovení §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků pak obsahuje úpravu
odstraňování vad daňového řízení prvého stupně či doplňování jeho výsledků ze podnětu
odvolacího orgánu. Touto úpravou se již Nejvyšší správní soud podrobně zabýval,
a to v rozsudku ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 Afs 113/2006 - 70, kde dospěl k závěru,
že dle citovaného ustanovení odstraňování vad daňového řízení prvého stupně
či doplňování jeho výsledků má probíhat vždy v řízení odvolacím. Soud zde argumentoval
tím, že „podle §50 odst. 6 daňového řádu žalovaný přezkoumá rozhodnutí správce daně a nejde-li
o vyměření daně podle pomůcek, rozhodnutí v odvolacím řízení změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne.
Zákon o správě daní a poplatků nesvěřuje odvolacímu orgánu pravomoc v případech zjištěných vad řízení
před prvostupňovým správcem daně, jako je mj. neprovedení navrhovaných důkazů, rozhodnutí správce
daně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zákon o správě daní a poplatků totiž na rozdíl od úpravy
odvolacího řízení ve správním řádu v takových případech předpokládá postup dle §50 odst. 3 cit.zákona,
podle něhož může žalovaný v rámci odvolacího řízení výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat
vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty.
Ať již tedy odstraňování vad prvostupňového řízení provádí správce daně či žalovaný, vždy se tak děje
v řízení odvolacím, nikoli v řízení prvostupňovém, přičemž podle ustálené judikatury Ústavního soudu
i Nejvyššího správního soudu má daňový subjekt při dokazování prováděném v odvolacím řízení obdobná
práva jako při dokazování prováděném v rámci daňové kontroly, tedy zejména právo být přítomen
při výslechu svědků či při místním šetření a právo klást svědkům otázky.“
Jakkoliv je zřejmé, že po zjištění prvotních pochybností správce daně o přijetí
sporných plnění, měl správce daně namísto vydávání jednotlivých shora uvedených výzev
a faktického provádění šetření a dokazování, zahájit u stěžovatele daňovou kontrolu
ve smyslu ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků, bylo z hlediska přezkumu
městského soudu pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí stěžejní,
zda stěžovatel byl či nebyl v důsledku chybného postupu správce daně zkrácen na svých
zákonných právech. V tomto dílčím závěru se kasační soud zcela shoduje se závěry
městského soudu. Námitky stěžovatele směřující pouze do postupu správce daně před
vydáním jednotlivých platebních výměrů proto nemohou být samy o sobě, bez dalších
relevantních tvrzení, úspěšnými.
Stěžovatel především tvrdí, že ze samotných žalobou napadených rozhodnutí nelze
vůbec dovodit, k jakému datu mělo být řízení před správcem daně ukončeno,
či jaké řízení vůči němu bylo vedeno, včetně toho, že mu není znám počátek ani konec
tohoto řízení. Takové námitky nepovažuje kasační soud za důvodné. Stěžovatel podal
proti napadeným platebním výměrům v zákonem stanovené lhůtě odvolání, ze kterého
je naprosto zřejmé, že si byl vědom toho, v jaké fázi daňového řízení se nachází,
byl si vědom důvodů vedoucích k vyměření daně za jednotlivá zdaňovací období, a dále
též i nezákonného postupu, kterého se dopustil správce daně v prvním stupni. V odvolání
proto uvedl, že „místní šetření, na základě kterých mu byla vyměřena daňová povinnost, neposkytuje
dostatečnou součinnost daňového subjektu se správcem daně“, a z tohoto důvodu proto „navrhuje
celou řadu svědků, které požaduje v rámci odvolacího řízení vyslechnout“ a upozorňoval na své právo
být výslechu navržených svědků přítomen, s tím, že „teprve tito svědci pomohou náležitě objasnit
skutkový stav“. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že námitky stěžovatele směřující
do nezákonného postupu správce daně před vydáním jednotlivých platebních výměrů
by mohly být samy o sobě úspěšné např. za předpokladu, že nezákonný postup správce
daně by bez dalšího aproboval žalovaný a odvolání by zamítl, nebo za předpokladu,
že by žalovaný bezdůvodně odmítl provést některé z odvolatelem navržených důkazů.
Taková situace v souzené věci nenastala. Odvolatelem navržení svědci byli za jeho účasti
řádně vyslechnuti, s výjimkou jednatele stěžovatele, který ani v pozici svědka nebyl,
a který na své právo být osobně přítomen jakémukoliv jednání před správními orgány
rezignoval, a dále pak s výjimkou svědkyně G., jejíž nevyslechnutí žalovaný odůvodnil.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s argumentací žalovaného vyjádřenou
v rozhodnutích o odvolání, ve kterém se vytýká stěžovateli, že návrhem K. G. jako
svědkyně, učiněném v doplnění odvolání zaměnil odvolací řízení za dokazování. Podle
ustanovení §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků může odvolatel údaje svého
odvolání doplňovat a pozměňovat, a to až do doby, než je o odvolání rozhodnuto.
Takový postup samozřejmě mimo jiné zahrnuje i právo navrhnout jakékoliv důkazy,
včetně výslechu svědka. Zásada koncentrace řízení pro řízení před správci daně, podle
které by mohly být důkazy předkládány jen do určitého stádia řízení, nemá oporu
v zákoně. Vzhledem k tomu, že správce daně postupoval do vydání nepravomocných
rozhodnutí mimo rámec daňové kontroly, je navíc tato argumentace žalovaného zcela
nepřípadná. Kasační soud se ztotožňuje s tou částí odůvodnění, ze které je zřejmé,
že svědecká výpověď nebyla uskutečněna proto, že navrhovaná svědkyně neměla
vypovídat ke konkrétním sporným dodávkám mezi stěžovatelem a společností JL-Partner,
ale v obecné rovině k obchodním kontaktům L. J., což vzhledem ke všem ostatním
okolnostem nemohlo dosavadní zjištění správních orgánů vyvrátit.
Pokud jde o spornou otázkou, tedy zda postupem správních orgánů v odvolacím
řízení došlo k porušení stěžovatelových práv, pak jediným tvrzením o porušení
konkrétních stěžovatelových zákonných právech je tvrzení stěžovatele, že uplatněným
postupem byl minimálně zkrácen na svém právu, aby správce daně ověřil daňovou
povinnost stěžovatele zákonným způsobem. Tím, že správce daně nepostupoval vůči
stěžovateli řádným procesním postupem, nemohl ani učinit závěry formulované
v dodatečných platebních výměrech.
Stěžovatel dle názoru zdejšího soudu zcela pomíjí rozsáhlé dokazování prováděné
za jeho účasti a dle jeho návrhů v průběhu odvolacího řízení, ve kterém vystupoval velice
aktivně, navrhoval celou řadu svědků, a v jednom ze svých četných doplnění odvolání
výslovně uvedl, že „nebudou-li svědci vyslechnuti za jeho účasti, navrhuje napadená rozhodnutí
pro vady řízení zrušit“. Tvrzení stěžovatele, že správce daně nemohl ověřit daňovou
povinnost zákonným způsobem, je příliš obecné, neboť stěžovatel nenabízí soudu žádné
konkrétní skutečnosti, které byly v důsledku prvotního nezákonného postupu správce
daně opomenuty, a které by mohly vést k odlišnému stanovení daňových povinností,
či které by alespoň zjištění správních orgánů určitým způsobem zpochybňovaly.
Nejvyšší správní soud se po podrobném přezkoumání spisového materiálu shoduje
se závěry městského soudu, který dovodil, že na souzenou věc stěžovatelem citovaný
rozsudek ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Afs 60/2005 – 130, nedopadá, a rozhodnutí správních
orgánů nebylo možno pouze z důvodů uvedených v žalobách zrušit. Správní orgány
napravily vady původního řízení, když v rámci odvolacího řízení dbali na zachování všech
práv stěžovatele, provedly jím navržené důkazy (s výjimkou výslechu K. G.), zopakovaly
výslechy svědků, kterých se původně stěžovatel neúčastnil. Z obsahu odvolání, jakož i z
postupu uplatněném v rámci odvolacího řízení je nepochybné, že stěžovatel si byl vědom
toho co je mu vytýkáno a jaká konkrétní plnění jsou zpochybňována. Důsledkem
provedeného dokazování pak byl stav, kdy svědecké výpovědi v obecné rovině
uskutečnění sporných zdanitelných plnění mezi stěžovatelem a společností JL-Partner
nepotvrdily, neboť někteří svědci v postavení obchodních partnerů pouze potvrdili nákup
určitého zboží od stěžovatele, nikoliv sporné dodávky mezi stěžovatelem a společností
JL-Partner. Tvrzení Ing. N., spolupracujícího se stěžovatelem na základě dohody (či plné
moci), jsou v rozporu s tvrzeními L. J., jenž měl být dodavatelem sporných plnění. Svědek
J. dodávky sporných plnění opakovaně popřel, navíc uvedl, že jej Ing. N. žádal o
rekonstrukci účetnictví společnosti JL-Partner.
Sdělení svědka J. koresponduje s informacemi získanými dožádaným správcem
daně, tj. Finančním úřadem pro Prahu 6, při ústním jednání dne 27. 11. 2002 s účetní
společnosti JL-Partner F., a zástupkyní společnosti pro jednání se správcem daně (na
základě plné moci) L., že na fakturách deklarovaná společnost faktury nevystavila, nemá je
zahrnuty v účetnictví, používá jiné formuláře, má jinou číselnou řadu, na razítku je jiná
adresa, podpis na předložených dokladech neodpovídá podpisu jednatele, L. J., který jako
jediný doklady podpisuje, žádné obchodní transakce se stěžovatelem společnost JL-
Partner nerealizovala, druh deklarovaného materiálu nebyl nikdy obchodním artiklem
společnosti, neboť ta se zabývá nákupem a prodejem počítačových komponentů a
zprostředkováním. Uplatňuje-li plátce daně nárok na odpočet DPH, leží důkazní břemeno
ohledně skutečného přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce daně na tomto plátci. V
případě stěžovatele však nebyla faktická přijetí zdanitelných plnění od plátce
deklarovaného na daňových dokladech, tj. od společnosti JL-Partner, prokázána.
Stěžovatel měl možnost v odvolacím řízení zjištění správce daně vyvrátit, zpochybnit či
jinak jím deklarovaná plnění prokázat. Stěžovatel však prokazoval faktické uskutečnění
deklarovaných zdanitelných plnění formálně vystavenými daňovými doklady, které
nedopovídají dokladům běžně vystavovaným údajným dodavatelem a tvrzením Ing. N.,
který na základě plné moci stěžovatele dodávky pro budoucí odběratele stěžovatele
dojednával. Skutečnost, že tito budoucí odběratelé, tj. obchodní partneři stěžovatele,
potvrdili přijetí dodávek obsahově shodných s předmětem sporných zdanitelných plnění
(a to výhradně od Ing. N.), tedy že stěžovatel jednající v těchto transakcích Ing. N.,
uskutečnil určitá zdanitelná plnění na výstupu, v posuzovaném případě zboží ve stejném
rozsahu a druhové skladbě některým obchodním partnerům dodal, sama o sobě
neznamená, že deklarovaná plnění byla pořízena od plátce DPH uvedeného na daňových
dokladech. Žádný z vyslechnutých svědků přímo sporná zdanitelná plnění nepotvrdil,
naopak jednatel společnosti JL-Partner za účasti zástupce stěžovatele deklarovaná plnění
jednoznačně popřel. Otázky svědkovi přitom kladl pouze zástupce stěžovatele.
Z protokolu o tomto výslechu nevyplývá, že by stěžovatel tvrzení L. J. jakýmkoliv
způsobem zpochybňoval.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že nezávisle na jednateli uvedené společnosti
popřely již dříve deklarovaná plnění i účetní společnosti a daňová poradkyně společnosti,
které upozornily správce daně na odlišnost používaných formulářů, razítka, podpisu,
číselné řady apod.
Vzájemné obchodní vztahy mezi Ing. N. a L. J . nelze sice vyloučit, nicméně
způsob, kterým byly prováděny, vzbuzuje spíše pochybnosti. Předně je nutno konstatovat,
že jejich tvrzení ohledně sporných plnění si navzájem odporují. Dále je nutno
konstatovat, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že sporná plnění nepatří mezi běžný
obchodní artikl uvedeného dodavatele, deklarovaný dodavatel nemá sporné dodávky
zachyceny v účetnictví, použité formuláře faktur či číselné řady jsou odlišné od dokladů
běžně používaných stěžovatelem, platby za zboží není možné ověřit, neboť tyto probíhaly
údajně v hotovosti, žádný ze svědků sporné dodávky mezi JL-Partner a stěžovatelem
nepotvrdil.
Stěžovatel žádné konkrétní důkazy, které by zjištění správních orgánů vyvrátily
či alespoň zpochybnily, v řízení nenabídl, a neuvedl žádná konkrétní práva, na kterých byl
správními orgány zkrácen. Po podrobném prostudování daňového spisu považuje kasační
soud námitky stěžovatele směřující pouze do procesního způsobu vedeného řízení
za námitky, které v souzené věci nemohou obstát, neboť na jedné straně nemají žádnou
vazbu na důvody vedoucí k doměření jednotlivých daňových povinností, na straně druhé
nemají ani žádnou vazbu na konkrétní zákonem garantované procesní právo, které mělo
být v důsledku procesních vad porušeno. Stěžovatel velice rozsáhle popisuje vady řízení,
jichž se správce daně skutečně dopustil, jako je vedení řízení mimo daňovou kontrolu,
nesprávné uvedení ustanovení §36 zákona o správě daní a poplatků na výzvách jemu
adresovaných, nesprávné používání formulářů ze strany správních orgánů, avšak žádným
způsobem neuvádí, jaký konkrétní vliv měly tyto vady na zákonnost konečných
rozhodnutí, jaká práva nemohl stěžovatel v důsledku toho uplatnit, a z jakého důvodu
je stanovení daňových povinností v rozporu s právní úpravou. Stěžovatel pouze
opakovaně obecně namítá, že v předchozích fázích řízení byl porušen zákon
v ustanoveních o daňovém řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit jejich
zákonnost, neboť toto řízení nebylo řádně zahájené, vedené ani ukončené. Nejvyšší
správní soud souhlasí se stěžovatelem, že řízení vedoucí ke stanovení a vyměření
nepravomocných povinností vykazovalo celou řadu procesní vad, které mohly mít vliv
na zákonnost nepravomocných platebních výměrů. Pro posouzení věci však bylo nutné
vážit, zda takovéto pochybení mohlo v souzené věci vést až ke zrušení napadených
rozhodnutí, a to za situace, kdy v rámci odvolacího řízení bylo spolehlivě a za aktivní
účasti stěžovatele při zachování všech jeho procesních práv zjištěno, že stěžovatel
deklarovaný nárok na odpočet DPH od dodavatele JL-Partner není způsobilý prokázat,
přičemž za všechna zdaňovací období byl stěžovateli dodatečně doměřen nárok
na odpočet daně uplatněný stěžovatelem pouze z plnění přijatých od uvedené společnosti.
Poslední námitkou stěžovatele je námitka prekluze, a to ve vztahu ke zdaňovacímu
období roku 2000. Z jaké konkrétního důvodu by mělo být předmětné období
prekludováno, stěžovatel neuvedl.
Zdaňovacím obdobím roku 2000, za které byla v souzené věci dodatečně
vyměřena daňová povinnost, je čtvrté čtvrtletí roku 2000. V souladu s ustanovením §47
zákona o správě daní a poplatků nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový
odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost
podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde
současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li před uplynutím této
lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží
tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.
Zákon tedy z hlediska běhu prekluzivní lhůty, ve které zaniká právo státu vyměřit
či dodatečně vyměřit daň, rozlišuje dva počátky běhu prekluzivní lhůty: u těch daňových
povinností, u kterých existuje zákonná povinnost předložit daňové přiznání odvozuje běh
prekluzivní lhůty od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost podat
daňové přiznání; u daňových povinností, se kterými není spojena povinnost předkládat
daňové přiznání pak odvozuje běh prekluzivní lhůty od konce kalendářního roku
ve kterém daňová povinnost vznikla. Obdobným způsobem pak stanoví i konec
prekluzivní lhůty, když stanoví, že „vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce
zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla
daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat“.
Rozdílný počátek i konec běhu prekluzivní lhůty v závislosti na tom, zda zákon
spojuje s určitou daňovou povinností povinnost předložit daňové přiznání či nikoliv,
není nikterak nahodilý. Tam, kde jsou příjmy podrobeny např. srážkové dani, je vznik
daňové povinnosti stanoven ve vazbě na povinnost plátce provést řádnou a včasnou
srážku, tj. při výplatě, poukázání nebo připsání úhrady ve prospěch oprávněného příjemce
určitého příjmu, nikoli ve vazbě na daňové přiznání. Včasným a správným provedením
srážky je daňová povinnost vypořádána. Je tedy logické, že prekluzivní lhůta pro vyměření
této daňové povinnosti se odvíjí od konce roku, ve kterém povinnost srazit daň vznikla.
Pokud jde však o daně, se kterými zákon spojuje povinnost předložit daňové přiznání,
je nanejvýš logické odvodit počátek běhu prekluzivní lhůty od konce zdaňovacího období,
ve kterém vznikla povinnost předložit přiznání k dani, neboť před uplynutím lhůty
pro podání daňového přiznání není daň splatná, daňový subjekt nemá povinnost ani daň
přiznat ani ji uhradit, a správce daně ani není před uplynutím lhůty pro podání přiznání
oprávněn splnění předmětné povinnosti prověřovat.
V souladu s ustanovením §37 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty
(dále jen „zákon o DPH), účinného za posuzovaná zdaňovací období, je plátce povinen
do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání, a to i v případě,
že mu nevznikla daňová povinnost. Za daňovou povinnost se dle ustanovení §2 zákona
o DPH považuje vlastní daňová povinnost nebo nadměrný odpočet.
Vlastní daňová povinnost je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání,
se zákonem stanovenými výjimkami, které nejsou pro souzenou věc relevantní. Nárok
na odpočet lze ve smyslu ustanovení §19 zákona o DPH uplatnit nejdříve v daňovém
přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění, tedy
nejdříve v přiznání předkládaném po ukončení zdaňovacího období, ve kterém tento
nárok vznikl. Nárok na odpočet daně nelze uplatnit po uplynutí 3 let od konce
zdaňovacího období, v němž se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění.
Uplatnění daně z přidané hodnoty, ať už jde o vlastní daňovou povinnost či nárok
na odpočet daně, je tedy spojeno s povinností za příslušné zdaňovací období předložit
do 25 dnů od jeho skončení daňové přiznání. Běh lhůty pro vyměření vlastní daňové
povinnosti či nároku na odpočet daně se tak odvíjí ve smyslu ustanovení §47 zákona
o správě daní a poplatků od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla povinnost
předložit daňové přiznání, v souzené věci tedy prekluzivní lhůta pro vyměření DPH
za čtvrté čtvrtletí roku 2000 běží od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla
povinnost předložit přiznání, tj. u čtvrtletního plátce DPH od konce prvního čtvrtletí
roku 2001, tedy od 31. 3. 2001 do 31. 3. 2004. Daňová povinnost za zdaňovací období
čtvrté čtvrtletí roku 2000 byla stěžovateli pravomocně vyměřena rozhodnutím žalovaného
odvolacího orgánu ze dne 17. března 2006, doručeném stěžovateli dne 23. března 2006.
Otázku, kterou je nutné pro uplatnění namítané prekluze posoudit, je pak otázka,
zda v řízení došlo zákonem stanoveným způsobem k přerušení této lhůty či nikoli.
Ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků neobsahuje výčet úkonů, které
mají za následek obnovu běhu prekluzívní lhůty. Nepochybně se ale musí jednat o úkon
správce daně, který je učiněn před uplynutím prekluzivní lhůty, směřuje k vyměření daně
nebo k jejímu dodatečnému stanovení a daňový subjekt byl o tomto úkonu řádně
zpraven. Okamžik, kdy byl daňový subjekt o úkonu zpraven, je rozhodný pro běh nové
lhůty. Mělo by se tedy jednoznačně jednat o úkon komisivní, a okamžik, kdy informace
o jeho provedení došla k daňovému subjektu, by měl být prokazatelný.
Prvním úkonem, který byl vůči stěžovateli ve vtahu ke zdaňovacím obdobím
roku 2000 ze strany správce daně učiněn, byla výzva ze dne 4. 2. 2003,
č. j. 42150/03/005933/7908, k předložení účetnictví za jednotlivá zdaňovací období let
2000 a 2001, k předložení hlavní knihy a peněžních deníků za roky 2000 a 2001,
k prokázání oprávněnosti zaúčtování všech účetních případů přijatých a uskutečněných
v účetním období 2000 a 2001, k prokázání jinými důkazy, než jsou faktury specifikované
ve výzvě (faktury vystavené během roku 2001), že skutečným dodavatelem na fakturách
deklarovaných plnění je společnost JL-Partner, k prokázání oprávněnosti zahrnutí
zdanitelných plnění přijatých od výše uvedené společnosti do nároku na odpočet daně
ve smyslu ustanovení §19 zákona o DPH.
Vzhledem k tomu, že výše uvedená výzva nebyla vydána v rámci řádně zahájené
daňové kontroly a k jednotlivým zdaňovacím obdobím roku 2000 byla velmi obecná,
(požadovala pouze předložení účetnictví za toto období), když konkrétně požadovala
prokázat nárok na odpočet daně pouze z plnění od společnosti JL-Partner, přijatých
stěžovatelem v únoru a březnu roku 2001, není ji možno považovat za úkon přerušující
běh prekluzivní lhůty pro zdaňovací období čtvrté čtvrtletí roku 2000.
Dalším úkonem správce daně ve vztahu k posuzovanému zdaňovacímu období
je pak výzva Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 2004, č. j. 6838/04/005933/8025.
Předmětnou výzvou byl stěžovatel mimo jiné vyzván k prokázání jinými důkazy, než jsou
faktury specifikované ve výzvě (faktury vystavené společností JL-Partner v roce 2000,
DUZP říjen, listopad 2000), že skutečným dodavatelem na fakturách deklarovaných
plnění je společnost JL-Partner, k prokázání oprávněnosti zahrnutí zdanitelných plnění
přijatých od výše uvedené společnosti do nároku na odpočet daně ve smyslu ustanovení
§19 zákona o DPH. Výzva je zcela konkrétní, směřuje k prokázání nároku na odpočet
DPH, uplatněného z plnění přijatých společností JL-Partner, a to v měsících říjnu
a listopadu roku 2000, tedy vztahuje se k prokázání zákonnosti daňové povinnosti
za zdaňovací období čtvrté čtvrtletí roku 2000 a stěžovateli byla řádně doručena.
Dle názoru zdejšího soudu je možno tuto výzvu považovat za úkon správce daně,
který je ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků způsobilý
přerušit dosavadní běh lhůty, s tím, že od 31. 12. 2004 počala pro vyměření daně
za uvedené zdaňovací období běžet lhůta nová, která skončila 31. 12. 2007. Vzhledem
k tomu, že rozhodnutí o odvolání proti vyměření daňové povinnosti za zdaňovací období
čtvrté čtvrtletí roku 2000 bylo žalovaným vydáno dne 17. 3. 2006 a doručeno dne
23. 3. 2006, bylo vydáno v zákonem stanoveném časovém rozpětí, a k uplynutí lhůty,
ve které zaniká právo státu vyměřit daň nedošlo.
Pro úplnost zdejší soud uvádí, že ze správního spisu je zřejmé, že v průběhu
odvolacího řízení byly správními orgány činěny další úkony, a to zejména výslechy
odvolatelem navržených svědků. V souzené věci však tyto výslechy nemohou
představovat úkony přerušující běh prekluzivní lhůty, neboť k jejich provedení
až v odvolacím řízení došlo zejména v důsledku nezákonného postupu správce daně,
a nemohou tak znamenat oprávněné prodloužení již jednou prodloužené zákonné
prekluzivní lhůty.
V. Shrnutí
S ohledem na výše vyslovené závěry byly kasační stížnosti shledány nedůvodnými
a Nejvyšší správní soud je podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému odvolacímu orgánu náklady
řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu