ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.27.2009:52
sp. zn. 9 As 27/2009 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P.
L., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem U Sokolovny 121,
Zlín, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, se sídlem
Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2007,
č. j. JMK 48096/2007/OD, sp. zn. S-JMK 48096/2007/OD/So, ve věci přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, č. j. 57 Ca 58/2007 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného (dále též „odvolací
správní orgán“), ze dne 16. 8. 2007, č. j. JMK 48096/2007/OD, sp. zn. S-JMK
48096/2007/OD/So, jímž bylo podle ust. §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání
stěžovatele podané proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních
činností (dále též „správní orgán“), ze dne 7. 3. 2007, č. j. ODSČ -28777-PZ/06CI.
Předmětným rozhodnutím správního orgánu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání
přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“ ), kterého se měl dopustit tím, že dne
6. 9. 2006 od 10.25 hod. do 10.30 hod. stál s motorovým vozidlem tovární značky
Peugeot, v Brně na rozhraní ul. Opletalova a ul. Solniční na chodníku, čímž porušil ust. §
53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o silničním provozu“); podle ust. §22 odst. 9 zákona o přestupcích ve spojení
s ust. §11 odst. 1 a 2 a §12 odst. 1 téhož zákona mu byla uložena pokuta ve výši 1500 Kč
a podle ust. §79 odst. 1 správního řádu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že rozhodnutí správního
orgánu vychází z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu, když z provedených
důkazů nevyplývá, že by se dopustil přestupku. Podle jeho názoru měl být ve věci
prověřen postup policistů na místě kontroly a provedena případná rekonstrukce na místě
samém. Správní orgán tak rozhodl, aniž by si ověřil stěžovatelem tvrzené skutečnosti na
místě samém, a pohybuje se proto v rovině teorie a hypotéz. Stěžovatel považuje
rozhodnutí správního orgánu rovněž za nepřezkoumatelné, neboť jsou v něm uvedeny
skutečnosti, aniž by byl specifikován způsob, jak správní orgán k těmto úvahám dospěl
a jakými důkazními prostředky je prověřil. Tvrzení „k nevolnosti mohlo dojít při jeho
pochůzkách a vyřizování v centru města“ nemá podle stěžovatele oporu v provedeném
dokazování, jelikož, jak vyplývá ze samotného záznamu Městské policie Brno, automobil
byl na chodníku odstaven cca 5 minut, což je na pochůzku a vyřizování ve městě více
než krátká doba. Stejně tak tvrzení „minul při tom několik restauračních zařízení“,
či „zcela určitě se nejedná o 150 m“. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že neproběhlo
ohledání na místě samém, neboť ve spisovém materiálu se žádný záznam o takové
skutečnosti nenachází. To vše činí podle stěžovatele rozhodnutí správního orgánu
nepřezkoumatelné a tudíž v rozporu se správním řádem. Důvodem stěžovatelova
zastavení na chodníku na rozhraní ul. Opletalova a ul. Solniční byla okolnost vylučující
porušení zákona o silničním provozu, tj. při hledání parkovacího místa postihla
stěžovatele nevolnost z důvodu nedostatku cukru (viz lékařská zpráva), jelikož je již tři
roky léčen na cukrovku, a byl nucen si jej obstarat. Stěžovatel se proto nemohl s odkazem
na ust. §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích dopustit výše zmíněného přestupku,
protože z důvodů dalšího řízení automobilu mohlo vzhledem k jeho nevolnosti dojít
k závažnějšímu následku, než kterého se dopustil tím, že zastavil na chodníku. Názor
odvolacího správního orgánu, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení
o krajní nouzi, pokládá stěžovatel za irelevantní, protože lidské zdraví,
a to ať už stěžovatele či třetích osob, případně majetek, je nezpochybnitelně zájmem
chráněným zákonem. Stěžovatel při zaparkování předmětného vozidla vycházel rovněž
z momentální situace v místě a čase, což je skutečnost, kterou nelze reálně posuzovat
s odstupem jednoho roku, ale pouze v rovině teoretické, která neodpovídá tehdejší realitě.
Stěžovatel dále zdůraznil, že závěr o tom, co může zvládnout osoba postižená c ukrovkou,
která jedná v krajních mezích, může posoudit odborný znalec z oboru medicíny, nikoliv
„úředník správního orgánu“ či příslušný krajský soud bez patřičného lékařského vzdělání.
V případě, že žalovaný či krajský soud chtěly tento závěr učinit, bylo jejich povinností
si tento odborný posudek obstarat. To, že odvolací správní orgán neshledal potřebu
provedení důkazu ohledání na místě samém a provedení rekonstrukce na místě činu
a spokojil se pouze s vágním a neurčitým konstatováním, že vše je známo z úřední
činnosti, činí jeho rozhodnutí věcně nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále namítá,
že z rozhodnutí žalovaného, správního orgánu a ni krajského soudu není zřejmé, z jakých
konkrétních důkazů při svých r ozhodnutích vycházely, jakou důkazní sílu jim tyto orgány
přikládaly a které z provedených důkazů byly osvědčeny jako důkazy a které nikoliv
a proč. Stěžovatel dále konstatuje, že krajský soud neprovedl důkaz vyžádáním odborného
znaleckého posudku na posouzení zdravotního stavu stěžovatele, který by zhodnotil, zda
a jak mohl ve výše popsané situaci postupovat. S ohledem na výše uvedené navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán se ke ka sační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §53 odst. 2 zákona o silničním provoz u jiní účastníci provozu
na pozemních komunikacích než chodci nesmějí chodníku nebo stezky pro chodce užívat,
pokud není v tomto zákoně stanoveno jinak.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo
v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod
písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis.
Podle ust. §2 odst. 2 písm. b) citovaného zákona není přestupkem jednání, jímž
někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, je stliže tímto
jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto
nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.
Jak je z výše uvedené rekapitulace kasační stížnosti patrno, zásadní stížní námitka
se týká stěžovatelem tvrzeného nesprávně zjištěného stavu věci, přičemž od této námitky
se následně odvíjí i ostatní stížní námitky. V této souvislosti proto bude nutno posoudit
především otázku, zda správní orgány v obou stupních řízení měly či neměly pro svůj
závěr o spáchání přestupku ze strany stěžovatele dostatek podkladů a zda při zjišťování
skutkové podstaty neporušily zákon, když neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem
spočívající v ohledání na místě přestupku, provedení rekonstrukce na místě přestupku
a vyžádání si znaleckého posudku na posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Námitku
stěžovatele ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. proto zdejší soud pos oudil
jako jednu námitku, neboť obsahově míří do téhož problému.
Pro posouzení této námitky vyplynuly z obsahu správního spisu, který měl Nejvyšší
správní soud k dispozici, následující podstatné skutečnosti:
V oznámení o přestupku ze dne 6. 9. 2006 , č. j. MP-19366/13D, sepsaného
Městskou policií Brno, dopravní jednotkou, se uvádí, že dne 6. 9. 2006 v 10.25 hod.
na ulici Opletalova a Solniční byl přiložen na vozidlo tov. zn. Peugeot technický
prostředek k zabránění odjezdu vozidla č. 299, neboť obviněný P. L. je neoprávněně
zaparkoval na chodníku (3 kola). Dále se v něm uvádí, že „přestupce odmítl přestupek
projednat v blokovém řízení“ a že byla pořízena fotodokumentace. Obviněný P. L. se
k věci písemně nevyjádřil.
Z přiložené fotodokumentace je jednoznačně patrno, že předmětné vozidlo
tov. zn. Peugeot stálo třemi koly na chodníku na rozhraní ulic Op letalova a Solniční.
Podle příkazu správního orgánu ze dne 11. 10. 2006, č. j. ODSČ-28777-PZ/06-CI,
porušil stěžovatel svým jednáním ust. §53 odst. 2 zákona o silničním provozu, a byl proto
uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích.
Současně mu byla podle ust. §22 odst. 9 zákona o přestupcích ve spojení s ust. §11
odst. 1 a 2 a §12 odst. 1 téhož zákona uložena pokuta ve výši 1 500 Kč.
Proti tomuto příkazu podal stěžovatel dne 9. 11. 2006 odpor nazvaný jako
„odvolání“, k němuž dne 23. 11. 2006 doložil lékařskou zprávu vystavenou dne
15. 11. 2006 zdravotnickým zařízením – Neurologická ambulance, akupunktura, EEG,
MUDr. P. P., M. n.. 17, B., podle které je stěžovatel „od r. 2005 ve sledování neurol.
ambulance pro diabetickou polyneuropatii – 3 roky diabetes mellitus II typu.“
Do protokolu správního orgánu o ústním projednání přestupku ze dne 10. 1. 2007,
č. j. ODSČ-28777-PZ/06-CI, stěžovatel uvedl: „Na předmětné místo jsem odstavil své
vozidlo z důvodu, který jsem uvedl v odporu proti příkazu. Do centra města jsem jel
proto, že jsem tam měl jednání. Na ul. Husova se mi udělalo špatně, proto jsem začal
hledat místo k zaparkování. Při mé chorobě tyto stavy přicházejí velmi rychle. Jezdil jsem
dokola asi 5 minut a nakonec jsem vozidlo odstavil v uvedeném místě. Potřeboval jsem
cukr, který pomáhá. Cukr jsem si šel koupit do cukrárny na nám. Svobody, což je tak
150m. Cukr si obvykle vozím s sebou, ale tentokrát jsem na to zapomněl. K jednání
hlídky MP chci uvést, že k zaklapnutí botičky došlo v době, až když jsem se vracel
k vozidlu. Protože jsem viděl, že strážník dělá něco u kola vozidla, volal jsem na něj, aby
přestal. Přesto strážník botičku zaklapl a zeptal se mě, zda jsem ochoten zaplatit pokutu.
Protože jsem ochoten nebyl, bylo mně řečeno, že když nezaplatím, napíše mi dvě správní
řízení. Já jsem se snažil celou situaci vysvětlit, ale nebylo mi to umožněno. Možnost
písemně se vyjádřit k oznámení přestupku mi nedali.“ Na otázku správního orgánu, zda
stěžovatele nenapadlo označit vozidlo výstražným trojúhelníkem, odpověděl, že v tu chvíli
ho to nenapadlo. Na otázku, v čem spočívala jeho nevolnost, uvedl, že se mu udělalo
špatně od žaludku, mžitky před očima a bylo mu na omdlení.
Dne 7. 3. 2007 (viz Protokol o výpovědi svědka ze dne 7. 3. 2007,
č. j. ODSČ-28777-PZ/06CI) byla na návrh stěžovatele vyslechnuta svědkyně J. N.,
zaměstnankyně v cukrárně U Č. m. na n. S. 10 v B. Svědkyně uvedla: „Jednoho dne,
nevím již přesně, kdy to bylo, je to již dlouho, př išel do cukrárny pan L., teď ho již znám
jménem, a požádal mě, abych mu dala kávu bez cukru a cukr zvlášť s tím, že je mu
špatně, že má cukrovku. Pamatuji si na něj, protože jsem ho předtím znala od vidění,
chodil do cukrárny poměrně často. … vypadal špatně a taky tvrdil, že mu strašně špatně
je.“ Na otázku správního orgánu, aby svědkyně spe cifikovala dobu, kdy stěžovatel
navštívil cukrárnu, uvedla, že to bylo v září, matně si pak pamatovala, že to bylo kolem
poledne. Po výslechu svědkyně uvedl stěžovatel spolu se svým zmocněncem do protokolu
o ústním jednání následující: „Máme zato, že výpověď svědkyně plně prokazuje
skutečnost, že panu L . se udělalo nevolno a vzhledem k této nevolnosti si byl neprodleně
obstarat cukr, neboť, jak již jsme uvedli, léčí se na cukrovku a z toho důvodu byl nucen
odstavit automobil na v té době nejpříhodnějším místě, aby svou nevolností nezpůsobil
dopravní nehodu. Čímž předešel závažnějšímu následku, než je ten, že zastavil na
chodníku.“ Stěžovatel byl proto přesvědčen, že s odkazem na ust. §2 odst. 2 písm. b)
zákona o přestupcích se nemohl zmíněného přestupku dopustit. Na doplňující otázku
prvostupňového správního orgánu, proč stěžovatel nezapnul výstražná světla, odpověděl,
že vzhledem k jeho stavu ho to v tu chvíli nenapadlo. Jiné návrhy na doplnění podkladů
pro rozhodnutí stěžovatel nevznesl.
Rozhodnutím správního orgánu ze dne 7. 3. 2007, č. j. ODSČ -28777-PZ/06CI, byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. l) zákona
o přestupcích, jak je podrobně popsáno výše. Jmenovaný správní orgán, vycházeje
z obsahu shora vylíčeného spisového materiálu, podrobně odůvodnil své rozhodnutí
zejména tím, že výpověď svědkyně J. N. nijak neprokazuje, že stěžovatel navštívil
cukrárnu dne 6. 9. 2006, tedy neprokazuje souvislost mezi jeho návštěvou cukrárny a jeho
stáním na chodníku na ul. Opletalova- Solniční. Z této výpovědi pouze vyplývá, že
jednoho dne v září loňského roku přišel obviněný do cukrárny na nám. Svobody 10 a
požadoval kávu a cukr zvlášť, přičemž tvrdil, že je mu špatně. Tato výpověď podle
názoru správního orgánu rovněž neprokazuje, že se mu udělalo špatně při řízení jeho
vozidla. Správní orgán v návaznosti na shora citované učinil v odůvodnění svého
rozhodnutí rovněž následující úvahu: „K nevolnosti mohlo dojít při jeho pochůzkách a
vyřizování v centru města. Proč by obviněný, pokud by došlo k situaci, kterou uvádí na
svou obhajobu, šel ve svém stavu až do cukrárny na nám. Svobody, které je od místa stání
jeho vozidla dost vzdálené a zcela určitě se nejedná o 150m.“ Na základě všech výše
uvedených skutečností dospěl předmětný správní orgán k závěru, že bylo zcela
nepochybně prokázáno, že stěžovatel stál na chodníku v předmětné lokalitě. A že své
tvrzení, že na místě odstavil své vozidlo z nouze, stěžovatel neprokázal. Podle správního
orgánu tedy nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. §2 odst. 2 písm. b) zákona o
přestupcích, jak navrhoval stěžovatel.
Dne 10. 4. 2007 podal stěžovatel odvolání, kterým se domáhal zrušení shora
vymezeného rozhodnutí správního orgánu, přičemž jeho argumentace směřující proti
tomuto rozhodnutí byla totožná jako v podané kasační stížnosti.
Rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 16. 8. 2007,
č. j. JMK 48096/2007/OD, sp. zn. S-JMK 48096/2007/OD/So, bylo podle ust. §90
odst. 5 správního řádu odvolání stěžovatele zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí správního
orgánu. Odvolací správní orgán zejména zdůraznil, že skutkový stav byl zjištěn správně
a nebylo třeba prověřovat postup strážníků Městské policie Brno zasahujících na místě
činu a provádět rekonstrukci na místě činu. Co se týče vzdálenosti mezi místem přestupku
a cukrárnou na náměstí Svobody, odvolací správní orgán uvedl, že tato je správnímu
orgánu známa z úřední činnosti. Odvolací správní orgán proto neshledal potřebu
provedení důkazu ohledáním na místě samém a dodal, že v bezprostřední blízkosti místa
přestupku se kromě hotelu Slavia nalézá i obchod s potravinami, kde by si stěžovatel
mohl potřebnou dávku cukru zakoupit. Výpověď svědkyně J. N. zhodnotil shodně jako
správní orgán. Pokud jde o podmínky pro aplikaci ustanovení o krajní nouzi podle ust. §2
odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, dospěl odvolací správní orgán k závěru, že tyto
nebyly naplněny. Podle něj přestupkový zákon vyžaduje, aby osoba jednající v krajní nouzi
odvracela nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Při ústním projednání
předstupku dne 10. 1. 2007 stěžovatel sdělil, že se mu udělalo špatně na ul. Husova a poté
jezdil dokola asi pět minut, aby nalezl místo k zaparkování. Podle odvolacího správního
orgánu by se za jednání v krajní nouzi dalo pokládat zaparkování na chodníku již na ul.
Husova a zavolání RZS či požádání některé z kolemjdoucích osob o pomoc (okamžité
obstarání cukru). Jestliže však stěžovatel jezdil dokola asi pět minut, znamená to, že
absentovala bezprostřednost ohrožení jeho zdraví jakožto zájmu chráněného zákonem.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla kasační stížností
napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem
stěžovatele, že je jeho právem navrhnout v řízení důkazy na svou obhajobu. Na druhou
stranu je však třeba zdůraznit, že provádění samotného dokazování je věcí příslušného
správního orgánu a záleží proto na jeho uvážení, které z navržených důkazů provede
a které nikoli, pokud svůj postup náležitě a přesvědčivě odůvodní a pokud pro svůj závěr
ve věci nalezne dostatek podkladů a argumentů.
V nyní projednávané věci nelze podle názoru zdejšího soudu ve skutkových
zjištěních správního orgánu nalézt žádné známky nevěrohodnosti či nelogičnosti. Veškeré
podklady, které měl správní orgán pro své rozhodnutí k dispozici, vytváří ucelený důkazní
řetězec, jehož přesvědčivost by podle Nejvyššího správního soudu nemohlo výrazněji
narušit ani provedení ohledání na místě samém, ani provedení rekonstrukce činu. Ostatně
stěžovatel ani neuvedl, jaké skutečnosti by mohly být těmito důkazními prostředky
zpochybněny. Odvolací správní orgán proto postupoval v souladu se správním řádem,
když předmětným návrhům na provedení důkazů nevyhověl a tento svůj postup
v souladu s výše citovaným náležitě a přesvědčivě odůvodnil.
Povědomí správního orgánu o místních poměrech, tj. vzdálenostech mezi rohem
ulic Opletalova a Solniční a cukrárnou na n. S . u Č. m. v B., jakož i rozmístění
restauračních zařízení, příp. jiných zařízení s možností občerstvení, je shodně s názorem
odvolacího správního orgánu třeba pokládat za skutečnosti známé správnímu orgánu
z jeho úřední činnosti, o jejichž správnosti svědčí i ve správním spise založená mapa
posuzované lokality, včetně zachycení rozmístění restauračních zařízení, příp. jiných
zařízení s možností občerstvení v okolí.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na shora uvedené posoudil námitku
stěžovatele ohledně nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci ze strany
příslušných správních orgánů, jakož i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu,
jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele aplikací ust. §2
odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, podle kterého není přestupkem jednání, jímž někdo
odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben
zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci
odvrátit jinak.
Jak správně uvedl odvolací správní orgán, jednou z podmínek krajní nouze
je okolnost, že je odvraceno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. V daném
případě však správnímu orgánu, a to zcela oprávněně, vznikly důvodné pochybnosti,
že tato podmínka nebyla splněna, neboť stěžovatelovo jednání nenasvědčovalo tomu,
že jeho zdraví bylo přímo ohroženo. Důvodem byla nejenom značná vzdálenost cukrárny
U Č. m., v níž měl stěžovatel vyhledat pomoc, od místa, kde zaparkoval své vozidlo,
početné množství jiných restauračních zařízení, příp. jiných zařízení s možností
občerstvení, které se nacházejí v blízkosti místa, kde stěžovatel zaparkoval své vozidlo,
a dále také výpověď svědkyně J. N., jež nepotvrdila přítomnost stěžovatele
v inkriminované době v cukrárně U Č. m. Ostatně podle Nejvyššího správního soudu
nelze pominout ani to, že stěžovatel nesdělil zasahujícím policistům „zdravotní
okolnosti“, v důsledku kterých byl nucen zaparkovat vozidlo na daném místě, ani neužil
například možnost zapnutí výstražného světelného zařízení u svého vozidla, aby tak dal
najevo výjimečnost situace a místa odstavení vozidla. V celkovém kontextu skutkových
okolností posuzovaného případu je proto třeba k předkládané verzi příběhu stěžovatele
přistupovat jako ke krajně nevěrohodné a přisvědčit názoru správních orgánů,
že podmínky pro aplikaci ustanovení o krajní nouzi nebyly v posuzované věci splněny.
Ve světle shora uvedeného je třeba posuzovat i návrh stěžovatele vznesený v žalobě
ze dne 19. 10. 2007 na zopakování výslechu J. N., vyžádání si odborného lékařského
posudku na posouzení jeho zdravotního stavu, výslech zasahujících policistů a provedení
rekonstrukce na místě samém, kterému krajský soud nevyhověl a v souladu s ust. §52
odst. 1 s. ř. s. přesvědčivě o důvodnil nadbytečnost těchto důkazů (viz str. 5 a 6
napadeného rozsudku krajského soudu). Samotná skutečnost, že krajský soud neprovedl
důkaz vyžádáním si odborného znaleckého posudku, tedy nemůže znamenat
nepřezkoumatelnost, příp. nezákonnost jeho rozhodnutí. Tento názor potvrzuje například
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS.
Stěžovatel v závěru kasační stížnosti v obecné rovině namítá, že z rozhodnutí
žalovaného, správního orgánu ani krajského soudu není zřejmé, z jakých konkrétních
důkazů při svých rozhodnutích vycházely, jakou důkazní sílu jim přikládaly a které
z provedených důkazů byly osvědčeny jako důkazy a které nikoliv a proč. Tato námitka
je však podle zdejšího soudu zcela bezpředmětná, neboť stěžovatel svou kasační stížností
napadá závěry správních orgánů a krajského soudu ohledně osvědčených,
příp. odmítnutých důkazů, a proto je zřejmé, že mu je známo, z jakých konkrétních
důkazů tyto vycházely, jakou důkazní sílu jim přikládaly a které byly osvědčeny jako
důkazy a které nikoliv.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu
důvodné, neboť správní orgány postupovaly v dané věci v souladu se zákonem a ani
krajský soud nikterak nepochybil. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu