ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.90.2008:70
sp. zn. 9 As 90/2008 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při
Národním památkovém ústavu, IČ 26991934, se sídlem Bouzov 8, zastoupená
Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem se sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, proti fiktivnímu
rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti o poskytnutí informace, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 5 Ca 73/2006 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátovi Mgr. Pavlu Batěkovi, se sídlem
Sokolovská 394/17, Praha 8, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení v záhlaví označeného pravomocného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“). Tímto rozhodnutím byla odmítnuta žaloba stěžovatelky podaná proti
fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného Ministerstva kultury, kterým byl zamítnut
rozklad stěžovatelky ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 50/2006, a potvrzeno fiktivní negativní
rozhodnutí Ministerstva kultury o zamítnutí její žádosti ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 30/2006,
o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“).
Napadeným usnesením shledal městský soud žalobu jako nepřípustnou podle §68
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a proto ji v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
V souzené věci stěžovatelka předložila své podání ze dne 24. 2. 2006,
sp. zn. 50/2006, adresované Ministerstvu kultury, kterým podala rozklad proti fiktivnímu
negativnímu rozhodnutí o zamítnutí poskytnutí informace žádané dopisem pod
sp. zn. 30/2006, ze dne 7. 2. 2006. Současně stěžovatelka doložila, že toto podání
e-mailovou poštou odeslala dne 24. 2. 2006 ve 12:40 hodin na adresu „pošta@mkcr.cz“,
a zároveň uvedla, že toto její podání učiněné v elektronické podobě nebylo podepsáno
zaručeným elektronickým podpisem. Městský soud vycházel z uvedených skutečností
a poukázal na ustanovení §37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle kterého je podání možno učinit písemně
nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným
elektronickým podpisem. Za podmínky, že je podání do 5 dnů potvrzeno, popř. doplněno
způsobem uvedeným v předchozí větě, je možno je učinit i pomocí jiných technických
prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě
bez použití zaručeného elektronického podpisu.
Dle městského soudu jsou ve větě prvé citovaného ustanovení správního řádu
stanoveny formy, jakými je možno podání jako úkon směřující vůči správnímu orgánu
učinit. Jednou z možných forem je elektronická podoba podání podepsaného zaručeným
elektronickým podpisem. Podáním, které lze považovat jako úkon směřující vůči
správnímu orgánu (§37 odst. 1 správního řádu), může být podání učiněné
prostřednictvím veřejné datové sítě bez použití zaručeného elektronického podpisu pouze
tehdy, je-li toto podání do 5 dnů potvrzeno, popř. doplněno způsobem uvedeným ve větě
první ustanovení §37 odst. 4 správního řádu. Není-li podání učiněné v elektronické
podobě podepsáno zaručeným elektronickým podpisem a není-li ve stanovené lhůtě
potvrzeno, popř. doplněno způsobem v zákoně stanoveným, je třeba věc posoudit, jako
by toto podání vůbec nebylo učiněno. Lhůta 5 dnů stanovená v §37 odst. 4 správního
řádu pro potvrzení, případně doplnění podání, je procesní lhůta stanovená přímo
zákonem, která dává možnost při dodržení podmínek v zákoně stanovených učinit podání
i pomocí jiných technických prostředků než v zákoně stanovených. Zaručený elektronický
podpis není obsahovou náležitostí podání ve smyslu §37 odst. 2 správního řádu, kterou
pomůže správní orgán podateli odstranit nebo ho vyzve k jejímu odstranění a poskytne
mu k tomu přiměřenou lhůtu podle §37 odst. 3 správního řádu.
Na základě shora uvedeného dospěl městský soud k závěru, že žalobkyně
nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, neboť nepodala
rozklad proti prvostupňovému fiktivnímu negativnímu rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí její žádosti ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 30/2006, o poskytnutí informace. Proto
podanou žalobu jako nepřípustnou odmítl.
V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění stěžovatelka uvedla, že jsou dány důvody
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení.
V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že člověk neznalý dopodrobna znění zákona
o svobodném přístupu k informacím může důvodně předpokládat, že i na podání
opravného prostředku dle citovaného zákona lze aplikovat postup dle ustanovení §14
odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, který v souladu s §20 odst. 4 téhož
zákona, neukládá osobě činící podání v elektronické podobě, aby zajistila formální
požadavky ukládané správním řádem. Paradoxně pro tyto důvody, resp. pro nesplnění
formálních náležitostí elektronického podání dle správního řádu, byla odmítnuta žaloba
stěžovatelky proti negativnímu fiktivnímu rozhodnutí žalovaného, kterým byl zamítnut
její rozklad ze dne 24. 2. 2006. Kdyby žalovaný správní orgán postupoval v souladu s §20
odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím a následně, tedy po podání rozkladu
(učiněného elektronicky dle §14 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím),
aplikoval ustanovení správního řádu, měl dojít k závěru, že nedostatky v podpisu odvolání
nezakládají samy o sobě nepřípustnost odvolání a přísluší je odstranit dle §37 odst. 3
správního řádu (v souvislosti s podáním rozkladu v souladu s §16 odst. 1 a §14 odst. 3
zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy není stanovena povinnost
elektronického podpisu při učinění podání v elektronické podobě).
Z dosavadní judikatury je dle mínění stěžovatelky pro elektronická podání klíčový
nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/05, v němž soud citoval důvodovou zprávu
k zákonu č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů
(zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších přepisů, a následně pomocí
objektivně teleologického výkladu uzavřel, že cílem právní úpravy je „usnadnit doručování
podání prostřednictvím elektronické komunikace tak, aby byla v co největší míře zajištěna rovnost
elektronických podání s podáními v písemné podobě na papíře.“
Z ustanovení §37 odst. 3 správního řádu vyplývá, že pokud nesplňuje podání
požadované náležitosti, nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli
nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou
lhůtu, což se ale dle praxe a výkladu tohoto ustanovení vztahuje pouze na podání učiněná
písemnou formou. Pro podání v elektronické podobě takto postupovat není možno,
i když by to zabralo méně času a také finančních prostředků, neboť jak je známo,
komunikace prostřednictvím elektronických prostředků je snadnější, rychlejší
a ekonomičtější. Stěžovatelka má za to, že daná praxe je nelogická, nehospodárná
a neodpovídá ani logickému výkladu předmětných ustanovení správního řádu. Správní řád
nikde nestanoví, že podání, které není učiněno předepsaným způsobem, je bez právních
následků a správní orgán k němu přihlížet nebude.
Z výše uvedeného dle stěžovatelky jasně vyplývá, že by správní orgány neměly
ustanovení správního řádu vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale naopak by měly
jednat ve veřejném zájmu, za což lze výše uvedené považovat. Současně stěžovatelka
upozornila, že takový postup je v rozporu s několika zásadami správního řízení, a to např.
vyřizováním věcí bez zbytečných průtahů, povinností vyřešit věc takovým způsobem,
aby to odpovídalo okolnostem případu, či povinností rozhodovat ve skutkově shodných
nebo podobných případech tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Závěrem stěžovatelka s ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadené usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti uvedl, že se plně
ztotožňuje s důvody uvedenými v napadeném usnesení, pro něž byla žaloba městským
soudem odmítnuta. Dále upozornil, že k žalobě, ke kasační stížnosti ani k jiným podáním
stěžovatelky v uvedené věci není připojen opis usnesení stěžovatelky – právnické osoby
o tom, že s obsahem podání byl vysloven souhlas, jak vyžaduje ustanovení §37 odst. 2,
věta třetí, s. ř. s. Z uvedených důvodů navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené usnesení
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podání lze obecně charakterizovat jako projev vůle subjektu, který ho činí, a podle
správního řádu (§37 odst. 1) představuje obecnou formu úkonu směřujícího vůči
správnímu orgánu. Ke konkrétní formě tohoto úkonu správní řád (§37 odst. 4) stanoví,
že ho je možno učinit kromě tradičních způsobů (písemně nebo ústně do protokolu) také
v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem podle zákona
č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon
o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů. Další technické prostředky
(zejména dálnopis, telefax nebo veřejná datová síť bez použití zaručeného elektronického
podpisu) jsou přípustné s podmínkou, že budou do pěti dnů doplněny nebo potvrzeny
způsobem uvedeným v předchozí větě.
Správní řád upravuje tři základní technické způsoby, jimiž je možné podání učinit,
aby s tímto úkonem účastníka byly spojeny právní účinky, a to písemně, ústně
do protokolu nebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým
podpisem. Podání učiněné v jiné formě, např. prostřednictvím veřejné datové sítě
(internetu) bez použití zaručeného elektronického podpisu, tj. běžným e-mailem,
jako tomu bylo v projednávaném případě, přitom není a priori vyloučeno, pokud
je následně (do 5 dnů) potvrzeno jedním ze tří shora uvedených technických způsobů
preferovaných správním řádem. Tato „neformální“ či „nouzová“ forma podání je vhodná
v těch případech, kdy zejména z časových důvodů nelze učinit podání v řádné formě,
neboť lhůta je zachována, bylo-li původní „neformální“ podání učiněno ve stanovené
lhůtě (srov. Vedral, J.: Správní řád, komentář, RNDr. Ivana Exnerová – BOVA
POLYGON, Praha, 2006, s. 274).
To znamená, že podání učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě – internetu –
nemusí být podepsáno zaručeným elektronickým podpisem za podmínky, že je do 5 dnů
potvrzeno v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem,
popřípadě doplněno písemně nebo ústně do protokolu. Stěžovatelka však své podání
učiněné v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu, tj. podání učiněné
mimo zákonem předepsanou formu, nijak nedoplnila a na její podání se hledí
jako by nebylo učiněno. Nelze proto hovořit ani o právních účincích stěžovatelkou
učiněného podání a Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem přijatým městským
soudem, dle kterého stěžovatelka nevyčerpala řádné opravné prostředky před správním
orgánem a podaná žaloba je tudíž nepřípustná. V návaznosti na stěžovatelkou
předestřenou argumentaci přitom považuje zdejší soud za nutné poznamenat následující:
Základním problémem právní jistoty úkonů učiněných prostřednictvím veřejné
datové sítě (internetu) je skutečnost, že zprávy takto zaslané postrádají záruku, že byly
poslány určitou osobou a že při jejich přenosu nedošlo k jejich pozměnění. Tento
problém je řešen prostřednictvím elektronického podpisu, který spočívá v nahrazení
klasického podpisu na papíru podpisem elektronického dokumentu, při současném
zachování nebo dokonce zvýšení bezpečnosti.
Základní rámec právní regulace elektronického podpisu je dán zákonem
o elektronickém podpisu, který rozlišuje elektronický podpis a zaručený elektronický
podpis. Elektronickým podpisem se rozumí údaje v elektronické podobě, které jsou
připojené k datové zprávě nebo jsou s ní logicky spojené a které slouží jako metoda
k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě [viz §2
písm. a) zákona o elektronickém podpisu]. Podle této definice se může jednat i o pouhý
naskenovaný podpis, osobní identifikační číslo, stejně tak jako o pouhé jméno odesílatele
uvedené v e-mailu, atp. Zaručeným elektronickým podpisem se rozumí elektronický
podpis, který splňuje následující požadavky:
1. je jednoznačně spojen s podepisující osobou,
2. umožňuje identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě,
3. byl vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující
osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou,
4. je k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno
zjistit jakoukoliv následnou změnu dat [viz §2 písm. b) zákona o elektronickém
podpisu].
Zaručený elektronický podpis je informace v elektronické podobě, jejímž obsahem
jsou digitální data, která podepisující osoba vytváří pomocí svého soukromého klíče
a zajišťuje jimi integritu a nepopiratelnost původu podepsaných dat. Jde o bezpečnější
formu elektronického podpisu, která svazuje podepsaný dokument s vlastníkem
specifického šifrovacího klíče. Takový elektronický podpis umožňuje ověření,
že odesílatel je skutečně tím, za koho se vydává, a že datová zpráva nebyla modifikována
od doby svého podepsání. Zaručený elektronický podpis je tak v současné době jedním
z hlavních nástrojů identifikace a autentizace osob v prostředí internetu, přičemž
identifikaci lze zjednodušeně vymezit jako zjištění identity subjektu, zatímco autentizaci
jako ověření, že subjekt je tím, za koho se prostřednictvím této identity vydává
(srov. Smejkal, V. a kol.: Právo informačních a telekomunikačních systémů,
2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 79).
To je také důvodem, proč jednotlivé procesní právní předpisy postupně umožnily
činit podání v elektronické formě s tím, že pokud např. žalobce zaslal žalobu elektronicky
bez ověřeného podpisu a ve lhůtě tří dnů ji nepotvrdil písemným originálem (§37 odst. 2
s. ř. s.), soud k ní neměl přihlédnout, řízení o ní neměl vůbec zahajovat, neboť slovy §32
s. ř. s. žádný návrh soudu nedošel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 4. 2007, č. j. 1 Afs 133/2006 - 48, zveřejněný na www.nssoud.cz). Bylo-li proto podání
obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, učiněno elektronicky
bez elektronického podpisu, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného
obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jenž v sobě zahrnuje nejen původní
vyhotovení v listinné podobě, nýbrž i původní vyhotovení elektronického podání
s elektronickým podpisem splňujícím požadavky zákona o elektronickém podpisu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. 2 Afs 81/2006 - 77,
publikovaný pod č. 1142/2007 Sb. NSS, dostupný též na www.nssoud.cz).
Obdobnou konstrukci zacházení s elektronickými podáními obsahuje rovněž
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), dle kterého, je-li písemné podání učiněno telefaxem nebo v elektronické
podobě, je třeba jej ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně
písemným podáním shodného znění, jinak soud k těmto podáním nepřihlíží.
Lze tedy vysledovat poměrně jasnou vazbu procesních účinků elektronického
podání na jeho elektronické podepsání, případně jiné doplnění, jež vychází primárně
z ustanovení §11 odst. 1 zákona o elektronickém podpisu, dle něhož: „V oblasti orgánů
veřejné moci je možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované
certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb (dále jen "uznávaný elektronický
podpis"). To platí i pro výkon veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám. Pokud je uznávaný
elektronický podpis užíván v oblasti orgánů veřejné moci, musí kvalifikovaný certifikát obsahovat takové
údaje, aby osoba byla jednoznačně identifikovatelná. Strukturu údajů, na základě kterých je možné
osobu jednoznačně identifikovat, stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.“
Proto také správní řád v §37 odst. 5 stanoví obligatorní náležitost elektronického
podání se zaručeným elektronickým podpisem a ten, kdo takové podání činí, musí uvést
rovněž poskytovatele certifikačních služeb, který vydal jeho certifikát a vede jeho evidenci,
nebo připojit daný certifikát ke svému podání.
Poskytovatelem certifikačních služeb je fyzická osoba, právnická osoba nebo
organizační složka státu, která vydává certifikáty a vede jejich evidenci, případně poskytuje
další služby spojené s elektronickými podpisy [§2 písm. h) zákona o elektronickém
podpisu]; certifikátem je datová zpráva, která je vydána poskytovatelem certifikačních
služeb, spojuje data pro ověřování elektronických podpisů s podepisující osobou
a umožňuje ověřit její identitu, nebo spojuje data pro ověřování elektronických značek
s označující osobou a umožňuje ověřit její identitu [§2 písm. k) zákona o elektronickém
podpisu].
Z výše uvedeného je zřejmé, že pro to, aby elektronická komunikace účastníka
řízení se správním orgánem měla předpokládané procesní účinky, je nutno používat
elektronický podpis splňující požadavky ve smyslu zákona o elektronickém podpisu,
případně dané elektronické podání doplnit způsobem předpokládaným ve správním řádu
(§37 odst. 4). Takové podání je pak postaveno naroveň klasickému podání v písemné
podobě či ústnímu podání do protokolu. Pokud by stěžovatelka učinila podání,
které by bylo opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, ale postrádalo by některou
z předepsaných obsahových náležitostí, bylo by povinností správního orgánu v souladu
s §37 odst. 3 správního řádu stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění. Pokud však
stěžovatelka neučinila podání v zákonem stanovené formě, bylo třeba postupovat podle
ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, tj. podání do 5 dnů písemně nebo ústně
do protokolu potvrdit či opatřit elektronickým podpisem. Nepostupovala-li stěžovatelka
dle ustanovení §37 odst. 4 správního řádu, pak její podání, nebylo způsobilé zahájit
předmětné správní řízení a nelze k němu vůbec přihlížet, ani odstraňovat jeho případné
obsahové vady. Správní orgán vždy přihlíží k podáním učiněným zákonem předepsanou
formou, podání učiněná jinou formou se stanou v řízení relevantní pouze za předpokladu
jejich následného doplnění (do 5 dnů) některou z uvedených kvalifikovaných forem
podání.
Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006,
sp. zn. IV. ÚS 319/05, publikovaný pod č. 89 Sb. n. u. US, sv. 41, str. 141 (viz též
http://nalus.usoud.cz), s tím, že dle tohoto rozhodnutí je třeba zajistit rovnost
elektronických podání a podání v písemné podobě. Dle názoru Nejvyššího správního
soudu není uvedené rozhodnutí pro právní závěry stěžovatelky relevantní. Pro úplnost
zdejší soud připomíná níže uvedené skutkové a právní okolnosti dané věci: Zástupce
stěžovatelů zaslal dne 3. 6. 2005 Ústavnímu soudu podání označené jako ústavní stížnost
v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem prostřednictvím
akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb. Toto písemné podání zástupce
stěžovatelů ve lhůtě tří dnů písemně nedoplnil a ústavní soud se zabýval tím, zda takové
podání je či není rovno "klasickému" podání v písemné podobě. Tedy, zda je či není jej
třeba doplnit, jak to ve vztahu k elektronickým podáním obecně požaduje o. s. ř. Dospěl
přitom k závěru, dle něhož „výklad ustanovení §42 odst. 1 věta prvá o.s.ř. po novele provedené
zákonem o elektronickém podpisu č. 227/2000 Sb. je i nadále zachovatelný a podání v elektronické
podobě splňující výše uvedené požadavky zákona o elektronickém podpisu je podáním rovnocenným
s podáním v písemné podobě na papíře s vlastnoručním podpisem, zatímco elektronicky učiněné podání
bez zaručeného elektronického podpisu je nutné do 3 dnů doplnit. K tomuto závěru přispívá
i systematický výklad v rámci dalších procesních předpisů, neboť normu nelze vykládat izolovaně, ale též
v souvislostech celého právního řádu.“
V této souvislosti Ústavní soud připomněl mimo jiné i úpravu obsaženou
ve správním řádu s tím, že: „umožňuje v ustanovení §37 odst. 4 učinit podání písemně nebo ústně
do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem. Podání
v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu je třeba doplnit do 5 dnů.“ Ústavní soud
tedy podobně jako tomu bylo i v nyní projednávané věci odmítl akceptovat elektronické
podání bez zaručeného elektronického podpisu, které nebylo zákonem předpokládaným
způsobem doplněno. V tomto ohledu tudíž nelze odkaz stěžovatelky na citované
rozhodnutí Ústavního soudu považovat za potvrzující její právní názor, spíše naopak.
Obdobně neopodstatněně se stěžovatelka snaží argumentovat také ustanovením
§14 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť předmětné ustanovení
řeší pouze dílčí problém ohledně postupu při podávání a vyřizování žádostí o poskytnutí
informace, když za účelem sjednocení rozdílné praxe při podávání žádostí, s účinností
od 23. 3. 2006 (novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb.), stanoví, že: „je-li žádost
učiněna elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické podatelny povinného subjektu, pokud
ji povinný subjekt zřídil. Pokud adresa elektronické podatelny není zveřejněna, postačí podání
na jakoukoliv elektronickou adresu povinného subjektu.“ To znamená, že citované ustanovení
upravuje zacílení tohoto druhu komunikace, tj. kam (na jakou adresu) má být elektronicky
činěná žádost zaslána, z čehož rozhodně nelze dovodit, že není stanovena povinnost
elektronického podpisu při učinění podání v elektronické podobě, jak tvrdí stěžovatelka.
Nehledě na to, že z výše uvedeného je patrné, že v rozhodné době, tj. v době podání
žádosti (7. 2. 2006) a následného rozkladu (24. 2. 2006), §14 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím neplatil, resp. obsahoval zcela jinou textaci, týkající se již
samotného věcného vyřízení žádosti.
Právo na svobodný přístup k informacím patří mezi základní práva chráněná
Listinou základních práv a svobod a je mu poskytnuta odpovídající procesní ochrana,
která je zajištěna právem podat odvolání, resp. rozklad; při jeho projednání je s ohledem
na §16 v souvislosti s §20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, nutno
podpůrně vyjít ze správního řádu, jenž pro případ elektronického podání stanoví jasná
pravidla jednání, která v projednávané věci nebyla ze strany stěžovatelky dodržena
Komunikace prostřednictvím internetu má totiž svá specifika, jež skýtají na jedné straně
nepopiratelné výhody, zejména snadnou dostupnost a rychlost, akcentované
stěžovatelkou, na straně druhé také určitá rizika související s možností zneužití tohoto
druhu komunikace, nehledě na již zmíněnou potřebu jednoznačné identifikace
a autentizace osob v prostředí internetu. Ta by však měla být pro futuro dále podpořena
a zajištěna zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi
dokumentů, jenž vedle stávajícího institutu elektronického podpisu zavádí další v zásadě
rovnocenný institut garantované elektronické komunikace s orgány veřejné moci, a sice
institut datových stránek.
S ohledem na vše výše uvedené byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal náhradu
nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně
za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu týkající
se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce
4800 Kč, zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 912 Kč, celkem tedy
5712 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
právního zástupce stěžovatelky do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Vzhledem
k tomu, že ustanovený zástupce stěžovatelky neprokázal, že proběhla první porada
s klientem, která je v rámci právního úkonu převzetí a příprava zastoupení předpokládána
ustanovením §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, považoval Nejvyšší správní soud
za převzetí a přípravu zastupování až prostudování soudního spisu dne 18. 8. 2008,
které v daném případě nahradilo první poradu s klientem, a proto určil odměnu pouze
za dva úkony právní služby, nikoli za tři tak, jak požadoval ustanovený zástupce ve svém
přípise ze dne 25. 11. 2008 (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 8. 2007, č. j. 2 Azs 45/2007 - 97, dostupné na www.nssoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu