ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.34.2010:73
sp. zn. 1 As 34/2010 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. L., zast. Mgr. Martinem
Zikmundem, advokátem se sídlem Perlová 14, Plzeň, proti žalovanému: Magistrát města Plzně,
se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2009, sp.
zn. OSČ/569/09, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. 1. 2010, čj. 17 Ca 25/2009 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2880 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina
Zikmunda, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce se jako revizor Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. (dále též
„PMDP“) dostal dne 4. 5. 2009 do konfliktu s pasažérem trolejbusu, který se neprokázal platnou
jízdenkou. Právní dopady této potyčky pro oblast přestupkového práva představují klíčovou
otázku tohoto rozsudku.
[2] Fakta případu, která nejsou přinejmenším v této obecné rovině mezi stranami sporná,
jsou následující. Dne 10. 2. 2009 byla prováděna v trolejbusu linky č. 16 kontrola jízdenek dvěma
zaměstnanci PMDP, a to žalobcem a jeho kolegou L. N. Mezi kontrolovanými cestujícími byl i J.
K. Ten odmítl předložit jízdenku, kterou držel v ruce, a chtěl vystoupit. Žalobce pojal podezření,
že jízdenka je neoznačená a že se jedná o „černého pasažéra“, tedy cestujícího bez platné
jízdenky. Z tohoto se následně vyvinul fyzický konflikt mezi žalobcem a J. K. Žalobce natlačil J.
K. na plot. Žalobce i J. K. zůstali v této pozici až do příjezdu policejní hlídky, která všechny
zúčastněné legitimovala.
[3] Rozhodnutím Komise k projednávání přestupků Statutárního města Plzeň, městského
obvodu Plzeň 3 (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. 5. 2009, čj. RP 101/09, byl žalobce
shledán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle skutkové věty rozhodnutí se přestupku měl
dopustit tím, že dne 10. 2. 2009 po 10:45 hod. v Plzni, v ulici U Prazdroje u zastávky MHD
Gambrinus, natlačil J. K. na plot, čímž mu způsobil pohmoždění hrudní a bederní páteře. Za
tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 100 Kč a povinnost uhradit náklady řízení
v částce 1000 Kč. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobce jako obviněný z přestupku
se k jeho spáchání doznal. Jeho „závadové jednání“ bylo též prokázáno důkazy, které jsou ve
spise, zejména pak výpověďmi svědků (L. N. a J. K.). Všechny důkazy jsou ve vzájemném
souladu a komise neměla žádné pochyby. Co se výpovědí svědků týče, všichni, včetně žalobce,
odkázali na vysvětlení podané na Policii ČR, obvodním oddělení Plzeň-střed, která byla přečtena,
všichni s ní vyslovili souhlas a dokument vlastnoručně podepsali.
[4] Dne 9. 6. 2009 vydal Magistrát města Plzně, odbor správních činností (dále jen
„žalovaný“) rozhodnutí sp. zn. OSČ/569/09, v němž zamítl odvolání žalobce a v plném rozsahu
potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ve své argumentaci se plně ztotožnil se
stanoviskem komise k odvolání žalobce.
II.
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský
soud žalobě vyhověl, obě rozhodnutí zrušil a vrátil je k dalšímu řízení.
[6] Podle krajského soudu z protokolu o ústním jednání lze vyčíst, že oba svědci, K. i N.,
podali na Policii ČR v období od 13. 2. do 19. 2. 2009 svá vysvětlení. U ústního jednání před
správním orgánem I. stupně pak vypovídali tak, že odkázali na tato svá vysvětlení, která byla
přečtena, a oni pak s „výpovědí“ udělili souhlas. Svědek K. se ještě vyjádřil k úhradě pokuty,
svému zdravotnímu stavu a k tomu, proč řádně nepředložil jízdenku. Svědek N. nedodal nic.
Podobným způsobem vypovídal i žalobce. Bylo lze tedy jednoznačně uzavřít, že uznání žalobce
vinným je opřeno toliko o podaná vysvětlení svědků a žalobce. Vysvětlení na Policii však nelze
použít jako svědeckou výpověď ve smyslu §55 správního řádu, a to ani jeho přečtením při
projednáváním přestupku. Ve formálním i materiálním slova smyslu je možno za výpověď
považovat pouze to, co svědci uvedli nad rámec odkazu na podaná vysvětlení. Vylíčení
skutkového děje tak nemá oporu v provedených důkazech, neboť dva úřední záznamy
příslušníků Policie skutkový děj nepopisují a lékařská zpráva hodnotí pouze následky konfliktu.
[7] Krajský soud souhlasil i s druhým žalobním bodem tak, jak jej formuloval žalobce.
Správní orgány vskutku nevzaly v potaz příčinu incidentu, a to přepravní kontrolu prováděnou
žalobcem na poškozeném K., který se jí odmítal podrobit. Krajský soud s žalovaným souhlasil
potud, že žalovanému nepříslušelo hodnotit či rozhodovat o tom, zda měl cestující správně
označenou jízdenku, či zda disponoval jiným platným dokladem při použití trolejbusu.
S žalovaným však nelze souhlasit v tom, zda mu příslušelo či nepříslušelo rozhodovat o tom, jestli
byl svědek K. ochoten platný cestovní doklad předložit. Krajský soud měl za to, že postavení
žalobce jako revizora PMDP, plnění pracovních povinností ve spojení s jednáním cestujícího K.
má v dané věci klíčový význam pro posouzení celého skutkového děje. V tomto odkázal na
ustanovení §18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, který upravuje vztahy mezi
cestujícím a dopravcem veřejné linkové dopravy, za kterou je považována i městská hromadná
doprava (§2 odst. 6). Krajský soud vyšel rovněž z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000. Správní orgán
prvního stupně ani žalovaný skutkový děj ze zorného úhlu vztahu mezi dopravním podnikem a
cestujícím vůbec neposuzovali, ačkoli se toho žalobce domáhal a ačkoli bez tohoto pohledu
nebylo lze podle mínění krajského soudu učinit závěr o žalobcově vině. To platí tím spíše, že
zákonodárce žalobci pro řádný výkon jemu svěřených úkolů vytváří určité podmínky, resp. mu
poskytuje jistý druh ochrany v podobě výše citovaného §18a odst. 4 zákona o silniční dopravě.
To nutně neznamená, že by se žalobce nedopustil přestupku podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o
přestupcích. I v případě, že se žalobce přestupku vskutku dopustil, bude namístě promítnout
postavení žalobce při incidentu i do výrokové věty (např. pro možnost posouzení recidivy) a do
právního hodnocení. Stávající právní názor správních orgánů v obou stupních byl ke dni vydání
rozhodnutí minimálně předčasný a právní posouzení vadné.
[8] K poslednímu žalobnímu bodu (neprovedení výslechu řidiče trolejbusu) uvádí krajský
soud jen tolik, že pro shora konstatované zásadní vady řízení nelze k této otázce přijmout
jednoznačný závěr. Nicméně krajský soud považoval za nezbytné reagovat na právní názor
žalovaného, zejména na jeho argumentaci §82 odst. 4 správního řádu. Krajský soud zde odkázal
na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, podle něhož §82 odst. 4 správního
řádu na řízení o přestupku nedopadá a správní orgán proto nemůže odmítnout důkazní návrh
s poukazem na to, že nebyl vznesen již v řízení v první stupni. Důkaz provedení výslechu svědka
řidiče trolejbusu by měl správní orgán provést, pokud by mohl vést k objasnění věci. Procesní
ekonomie je jistě neopomenutelným, nikoli však nadřazeným hlediskem při posuzování rozsahu
dokazování.
[9] Krajský soud proto shledal žalobu důvodnou; zrušil obě rozhodnutí správních orgánů a
věc vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[10] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost. V ní uvádí, že nesouhlasí
s prezentovaným názorem soudu, neboť nemá oporu v platném právu. Stěžovatel nenašel žádné
ustanovení právního předpisu, které by podporovalo názor soudu. Soud také žádné konkrétní
ustanovení zákona v rozsudku neužil. Dále stěžovatel vidí pochybení krajského soudu v tom, že
zrušil rozhodnutí „Statutárního města Plzně, Městského obvodu Plzeň 3“, což není správní
orgán, žádné rozhodnutí nevydal a nemůže být tudíž žádné jeho rozhodnutí zrušeno.
[11] V rozsudku též stěžovatel shledává nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dále nepřezkoumatelnost podle §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s.
[12] K žalobnímu bodu ohledně výpovědí jako nedostatečných důkazů uvádí, že souhlasí
s názorem soudu pouze do té míry, že vysvětlení učiněná na Policii ČR nemohou být důkazním
prostředkem. Je ale ustálenou praxí, kterou soudy nezpochybňují, že u výpovědi svědek odkáže
na své vysvětlení, které je přečteno, a případně jej doplní. Do protokolu se zapíše jeho přečtení.
Stěžovatel uvádí, že kdyby se vysvětlení do protokolu doslovně přepsalo, nemohl by soud
jakýmkoli záznamem o podání vysvětlení operovat a argumentovat. Požadovat přepis po
správním orgánu by byl neúnosným formalismem, který obsahově nic nepřináší.
[13] Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by status žalobce jako revizora, tak, jak jej vykládá
krajský soud, měl hrát v rozhodování nějakou roli. Dle názoru stěžovatele z §18a zákona č.
111/1994 Sb. nevyplývá oprávnění revizora zjišťovat totožnost cestujícího, natož pak jej jakkoli
zadržet fyzickým kontaktem a zjištění totožnosti si takto vynucovat. Stěžovatel zpochybňuje, že
z uzavření soukromoprávní smlouvy může plynout oprávnění fyzickou silou někoho nutit
k odchodu kamkoliv či setrvání kdekoliv. Ad absurdum se z výkladu soudu dá vyvodit, že jakákoli
soukromá osoba si vlastním interním dokumentem může zlegalizovat právním řádem nedovolené
chování svých zaměstnanců. Stěžovatel shledává v odůvodnění druhého žalobního bodu zcela
nesprávný závěr soudu.
[14] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a vrátit věc k dalšímu
řízení.
IV.
Stručné shrnutí vyjádření žalobce
[15] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s právní argumentací stěžovatele a
setrvává na svých tvrzeních a právních argumentech tak, jak je uvedl ve správní žalobě. Vzhledem
k výše uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a uložil
stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady za kasační stížnost ve výši 2880 Kč.
V.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[16] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i
bez návrhu.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud nejprve zvážil námitku, že napadený rozsudek zrušil rozhodnutí
subjektu, který není správním orgánem a správní rozhodnutí ani nevydal [V.A., kasační námitka
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dále se soud zabýval konkrétní námitkou stěžovatele
zpochybňující závěry krajského soudu ohledně použití vysvětlení učiněných na Policii ČR
správním orgánem I. stupně [V.B., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Konečně zvážil námitku, podle
níž krajský soud pochybil, pokud argumentoval specifiky situace, v níž je kontrolován cestující
v městské hromadné dopravě revizorem [V.C., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
V.A.
Správnost označení správního orgánu I. stupně ve výroku rozsudku krajského soudu
[19] Stěžovatel předně tvrdí, že krajský soud zrušil rozhodnutí „Statutárního města Plzně,
Městského obvodu Plzeň 3“, což není správní orgán, žádné rozhodnutí nevydal, a tudíž žádné
jeho rozhodnutí nemůže být zrušeno. Toto pochybení není dle stěžovatele chyba v psaní, počtech
či jiná zjevná nesprávnost zhojitelná vydáním opravného usnesení.
[20] Krajský soud aplikoval §78 odst. 3 s. ř. s., podle něhož zrušuje-li soud rozhodnutí, podle
okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. Krajský soud proto
zrušil vedle rozhodnutí stěžovatele též rozhodnutí „Statutárního města Plzně, Městského obvodu
Plzeň 3“. Shodně o správním orgánu hovoří též na počátku odůvodnění svého rozsudku, v místě,
kde pro tento správní orgán zavádí zkratku „správní orgán prvního stupně“ (s. 1 rozsudku).
[21] Soudní řád správní v řadě svých ustanovení předpokládá, že správní soud ruší rozhodnutí
správního orgánu. V §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je správní orgán definován jako orgán moci
výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný
orgán, pokud mu bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob v oblasti veřejné správy. Orgánem obce, a tedy též správním orgánem ve smyslu legislativní
zkratky zavedené soudním řádem správním, je i komise, které byl svěřen výkon přenesené
působnosti [§5 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. To je i případ komise
k projednávání přestupků, kterou §53 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, označuje za
zvláštní orgán obce. Zákon výslovně přiznává správnímu orgánu způsobilost být účastníkem
řízení (§33 odst. 2 s. ř. s.).
[22] S ohledem na shora uvedené je patrné, že Statutární město Plzeň, Městský obvod Plzeň 3
není správním orgánem a rozhodnutí jako orgán I. stupně nevydalo. Tímto správním orgánem je
komise k projednávání přestupků Statutárního města Plzeň, Městského obvodu Plzeň 3. Takto
(Statutární město Plzeň, Městský obvod Plzeň 3, komise k projednávání přestupků) je na
samotném rozhodnutí správní orgán I. stupně označen, takto o něm hovoří rozhodnutí
stěžovatele a další relevantní správní písemnosti. Všechny tyto relevantní písemnosti včetně
rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou součástí soudního spisu. Zcela shodně ostatně
označuje správní orgán I. stupně také žaloba podaná ke krajskému soudu dne 30. 7. 2009. Výrok
rozsudku krajského soudu označuje rozhodnutí správního orgánu I. stupně správnou spisovou
značkou a dnem vydání rozhodnutí. S ohledem na to je evidentní, že o identitě správního orgánu
I. stupně nemohla být během soudního řízení žádná pochybnost. Neúplné označení správního
orgánu I. stupně ve výroku rozsudku krajského soudu, stejně jako v jedné větě jeho odůvodnění,
je proto zjevnou nesprávností ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s., neboť se jedná o chybu, ke které
došlo zjevným selháním v mechanické činnosti samosoudkyně při sepisování rozsudku, a která je
každému zřejmá. Zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozsudku
krajského soudu se zněním žaloby a označením orgánu I. stupně ve správních rozhodnutích,
která jsou součástí spisu (viz rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2008, čj. 4 Ads 125/2008 – 174).
Nejedná se o případ, kdy by opravným usnesením byl výrok rozsudku doplňován, nahrazován či
jinak měněn (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2007, čj. 4 Ans 3/2006 – 123). Protože se tato
nesprávnost týká výroku rozsudku, musí o něm samosoudkyně vydat opravné usnesení (§54
odst. 4 in fine s. ř. s. ve spojení s §31 odst. 3 s. ř. s.).
[23] Kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto není důvodná. Samosoudkyně
opraví zjevnou nesprávnost opravným usnesením bez zbytečného odkladu.
V.B.
Lze u ústního jednání před správním orgánem plně odkázat na vysvětlení podaná na Policii?
[24] Další kasační námitka stěžovatele míří proti právnímu názoru krajského soudu, dle něhož
správní orgán I. stupně postupoval při výsleších svědků v rozporu se zákonem, neboť přečetl
úřední záznam o podání vysvětlení, na nějž svědci při své výpovědi odkázali.
[25] Nejvyšší správní soud nejprve zdůrazňuje, že svědci N. a K. podali dne 13. 2. 2009 (resp.
19. 2. 2009) na Policii České republiky, Obvodním oddělení Plzeň-střed vysvětlení dle §61 odst.
1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále též „zákon o Policii“), při němž popsali
průběh daného incidentu. Podání vysvětlení byla vždy přítomna pouze policejní inspektorka a byl
o něm sepsán úřední záznam podepsaný osobou podávající vysvětlení (tj. svědky N. a K.). Dne 4.
5. 2009 proběhlo ústní jednání jako součást řízení o přestupku, při němž byl proveden výslech
svědků N. a K. Oba se odvolali na svá vysvětlení podaná policii dne 13. 2. 2009 a 19. 2. 2009.
Správní orgán následně přečetl úřední záznamy o podaném vysvětlení, oba svědci stvrdili, že
souhlasí se svojí výpovědí. Svědek K. doplnil, že jízdné včetně přirážky uhradil do deseti dnů.
Správní orgán vznesl dotaz týkající se délky léčení se zraněním, který svědek K. v krátkosti
zodpověděl. Obviněný se svědka dotázal, proč nepředložil při kontrole jízdenku. Svědek stručně
odpověděl, že ukázal, že má lístek, a chtěl vystoupit, aby stihl přítelkyni. Na svědka N. žádného
dotazy nebyly.
[26] Dle §61 odst. 1 zákona o Policii slouží podání vysvětlení k objasnění skutečností
důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, pro vypátrání hledané
nebo pohřešované osoby, anebo věci, nebo pro přípravu a výkon opatření k zajištění bezpečnosti
osoby chráněné dle tohoto zákona nebo jiného právního předpisu.
[27] Použitelností úředních záznamů o vysvětlení podaných na základě §12 zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky (ten byl počínaje dnem 1. 1. 2009 nahrazen zákonem č.
273/2008 Sb., kde je srovnatelný institut upraven v §61), v trestním řízení se zabývá výkladové
stanovisko Nejvyšší státní zástupkyně č. 5/2003 ze dne 6. 6. 2003. Pro účely trestního řízení má
úřední záznam o podaném vysvětlení stejné použití jako úřední záznam o vysvětlení podaném na
základě §158 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Takový úřední záznam slouží
státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba podavší vysvětlení byla
vyslechnuta jako svědek. Dále slouží soudu k úvaze, zda provede důkaz výslechem svědka.
[28] Úřední záznam o podaném vysvětlení nelze, pokud zákon nestanoví jinak, použít jako
důkaz v trestním řízení před soudem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, posléze vyslýchán jako
svědek nebo obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah (§
158 odst. 5 trestního řádu). Soud nemůže při hlavním líčení provést úřední záznam o podaném
vysvětlení jako důkaz listinný jeho přečtením (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4.
1994, sp. zn. 11 To 46/94, in Právní rozhledy, č. 2, 1995, s. 77 – 78). Svědkovi, který vypovídá
před soudem, nelze ani předestřít obsah vysvětlení, které předtím podal na základě §158 odst. 3
trestního řádu (tedy rovněž dle §61 odst. 1 zákona o Policii), k vysvětlení rozporů mezi
vysvětlením a výpovědí. Je-li přesto svědkovi při jeho výpovědi v hlavním líčení takový úřední
záznam předestřen, jde o vadu, která zpravidla způsobí, že tato výpověď je v části, v níž svědek
reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným (rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 To 666/2002, publ. pod č. 45/2003 Sb. NS).
Trestněprávní doktrína k tomu doplňuje, že „[p]okud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního
záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu záznamu, nesmí být ani upozorňován na
skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti. To však neznamená, že by vyslýchající či jiná oprávněná
osoba (§215 odst. 1, 2) nemohla v řízení před soudem otázkami podrobně objasňovat skutečnosti jinak obsažené
v záznamu, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi takového svědka. Tento přístup vyplývá z toho, že v
případě úředních záznamů jde pouze o zdroj (pramen) důkazu, podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden.“
(Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1214). Úřední
záznamy o podání vysvětlení mohou být při jednání soudu přečteny jen ve zjednodušeném řízení,
a to se souhlasem státního zástupce a obviněného (§314d odst. 3 trestního řádu).
[29] Přestupkové řízení samozřejmě není z hlediska systematického součástí trestního práva
procesního, nýbrž správního práva procesního. Nelze na něj aplikovat trestní řád, ale zákon o
přestupcích a subsidiárně též správní řád (§51 zákona o přestupcích). Přestupkové řízení je
současně procesem podstatně méně formalizovaným než řízení trestní. To ovšem nevylučuje
možnost podpůrné argumentace úpravou této procesní otázky v trestním řádu, samozřejmě za
podmínky, že srovnávaná ustanovení a srovnávané instituty plní stejný účel a mají v daném
kontextu srovnatelný smysl (srov. bod [30] dále). Ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu je
projevem zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 trestního řádu). Soud má rozhodovat na základě
důkazů před ním provedených, tedy na základě svého bezprostředního dojmu z provedeného
řízení. Má tedy rozhodovat na základě pramene důkazu, který je mu v dané fázi řízení nejbližší –
má-li tedy před sebou živou osobu (svědka nebo obviněného), musí takovou osobu vyslechnout,
a nikoliv namísto toho přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení, jakkoliv třebas i takováto
osoba sama na obsah tohoto záznamu odkáže. To umožňuje, aby se soud osobně seznámil s
důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci vysvětlena stanoviska stran,
odstraněny případné rozpory či nejasnosti a aby si tak každý soudce mohl utvořit bezprostřední a
správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i celkový
bezprostřední obraz o celém projednávaném případu (viz Šámal, P. a kol. op. cit. v bodě [28] shora,
s. 40 – 41).
[30] Dle §74 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba k projednání přestupku vždy nařídit ústní
jednání. Zásada ústnosti znamená, že správní orgán rozhoduje na základě ústně provedených
důkazů, řídí jednání ústně, ústně vyhlašuje rozhodnutí, sám vyslýchá účastníky řízení, svědky,
znalce (viz Kučerová, H. Dopravní přestupky v praxi. 2. přepracované a doplněné vydání, Praha :
Linde, 2006, s. 192). O provádění dokazování mimo ústní jednání musí být účastník řízení
správním orgánem předem vyrozuměn (§51 odst. 2 správního řádu). Lze tedy dovodit, že
správní orgán rozhoduje v přestupkovém řízení pouze na základě důkazů, které byly před ním
provedeny procesně řádným postupem, což obsahově odpovídá zásadě bezprostřednosti. Zásada
bezprostřednosti tak ovládá i přestupkové řízení, což výrazně zvyšuje relevanci argumentace
trestněprávní úpravou institutu podání vysvětlení a jeho použití v řízení před soudem (viz bod
[28] shora). O existenci této zásady v přestupkovém řízení svědčí např. úprava provádění důkazu
listinou, který je potřeba v případě přítomnosti účastníků provést jejím přečtením či sdělením
jejího obsahu, nikoliv pouze učiněním záznamu do spisu o provedení tohoto důkazu (§53 odst. 6
správního řádu).
[31] Zákon o přestupcích upravuje podávání vysvětlení v §60, který je lex specialis ve vztahu
k úpravě podávání vysvětlení dle §137 správního řádu. Vysvětlení podaná dle přestupkového
zákona slouží k prověření došlého oznámení o přestupku. Výsledkem prověření může být
zahájení řízení o přestupku proti konkrétní osobě. Vysvětlení je nerozlučně spjato s fází před
zahájením přestupkového řízení, která se vyznačuje značnou neformálností a jejímž cílem je
opatřit co nejvíce relevantních informací, po zahájení řízení se k němu uchýlit nelze. Totéž platí i
pro podání vysvětlení dle správního řádu, což plyne ze systematického zařazení tohoto institutu
(část třetí, hlava třetí je označena jako „zvláštní ustanovení o postupu před zahájení řízení“).
Přípustností použití záznamu o podaném vysvětlení v přestupkovém řízení se však přestupkový
zákon nezabývá. Přestupkový zákon neobsahuje zvláštní normy týkající se důkazních prostředků
a dokazování, a proto je třeba subsidiárně aplikovat správní řád, který v §137 odst. 4 stanoví, že
záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Nejvyšší správní soud je tedy
opačného názoru než krajský soud, neboť se domnívá, že §137 odst. 4 správního řádu je třeba
aplikovat i v řízení o přestupku (shodně Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : BOVA
POLYGON, 2006, s. 757).
[32] Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237)
shledal v rozporu s ústavním pořádkem postup správního orgánu, který v řízení o přestupku
přečetl záznamy o podaném vysvětlení pořízené dle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, a umožnil obviněnému z přestupku vyjádřit se k jejich obsahu, na místo toho, aby
provedl výslech svědků. Zdůraznil, že důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit a
objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je dle tohoto
řádu proveden. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 6.
2007, čj. 1 As 16/2007 – 106, a rozsudku ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115.
[33] Dle §55 správního řádu je povinností svědka učinit výpověď, pokud tomu nebrání
některý ze zákonem stanovených důvodů. Správní řád neupravuje způsob, jímž má výslech
svědka probíhat. Občanský soudní řád v §126 odst. 3 a trestní řád v §101 odst. 2 shodně
stanoví, že svědek musí souvisle vylíčit vše, co ví o předmětu výslechu. Teprve následně jsou
svědkovi kladeny otázky. Dodržení tohoto postupu je významné při hodnocení věrohodnosti
výpovědi svědka. Není sebemenšího důvodu, proč by tato obecná metodologie výslechu svědka
neměla být aplikována i v řízení správním. Tím spíše, že dle §126 odst. 3 o. s. ř. by byl na základě
§64 s. ř. s. povinen postupovat i správní soud, pokud by přistoupil k zopakování či doplnění
dokazování (výslechu svědka) provedeného ve správním řízení (§77 odst. 2 s. ř. s.).
[34] Správní orgán I. stupně však při výslechu svědků N. a K. shora popsaných způsobem
nepostupoval. Správní orgán v situaci, kdy svědci odkázali na vysvětlení podaná na Policii České
republiky, měl trvat na tom, aby svědci souvisle a samostatně vylíčili průběh události, k níž byli
vyslýcháni. Významným prvkem při hodnocení svědecké výpovědi je právě i ústní projev svědka
(plynulost řeči, pauzy při vybavování si skutečností, prvky nonverbální komunikace atd.). Vždyť i
z toho důvodu je přestupkové řízení ovládáno zásadou ústnosti (viz bod [30] výše). Úřední
záznam o podaném vysvětlení, resp. jeho přečtení ze strany správního orgánu a následné
potvrzení ze strany svědka, neumožňuje správnímu orgánu hodnotit „výpověď“ svědka z těchto
hledisek.
[35] Význam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle §61 zákona o Policii spočívá
v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit
význam případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba
v konkrétním řízení o přestupku prokazovat. Pří samotném výslechu svědka (obviněného) však
nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného),
slouží pouze jako informační zdroj pro formulaci otázek kladených správním orgánem svědkovi
směřujících k podrobnému objasnění skutečností obsažených v úředním záznamu. Na podkladě
odpovědí na tyto otázky pak může být posouzena věrohodnost jeho výpovědi. V případě rozporů
mezi výpovědí a obsahem úředního záznamu však na to může být daná osoba výslovně dotázána.
V přestupkovém řízení totiž není třeba dovést zákaz použití úředních záznamů o podaném
vysvětlení tak daleko jako v řízení trestním (srov. [28] bod shora), a to zejména s ohledem na
menší formálnost přestupkového řízení a na obecně významnější roli úředních záznamů o podání
vysvětlení v iniciaci tohoto typu řízení.
[36] Správní orgán I. stupně postupoval v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti
řízení o přestupku. Jeho postup nemůže být opodstatněn ani hlediskem procesní ekonomie.
Ostatně v tomto konkrétním případě byli svědci předvoláni k výslechu, takže jediná úspora
mohla spočívat v tom, že výslechy svědků byly o několik málo minut kratší, než kdyby svědkové
podali spontánní výpověď na místo přečtení úředního záznamu. Především však správní orgán I.
stupně tímto postupem obešel zákaz použití úředního záznamu o podaném vysvětlení
v přestupkovém řízení (srov. §137 odst. 4 správního řádu a zejména pak nález sp. zn. III. ÚS
190/01, cit. v bodě [32] shora). Tyto nedostatky nemohly být sanovány tím, že správní orgán
umožnil žalobci klást svědkům otázky a vyjádřit se k jejich výpovědi. Výslechy svědků N. a K.
byly provedeny v rozporu se zákonem a představují vadu řízení. V situaci, kdy tyto výslechy jsou
stěžejním důkazním materiálem, má tato vada vliv na zákonnost správního rozhodnutí.
[37] Zbývá poznamenat, že postup, o němž hovoří stěžovatel v kasační stížnosti jako o
neúnosném formalismu, k němuž by vedla aplikace právního názoru vyjádřeného v rozsudku
krajského soudu, tj. automatické přepsání textu z úředního záznamu o podání vysvětlení do
protokolu o výslechu svědka, je naprosto nepřípustný. Protokol o výslechu svědka může
zahrnovat pouze to, co při jednání zaznělo, přitom musí být dodržena i časová posloupnost. Je
nemyslitelné, aby do něho byla uváděna vyjádření, která nebyla během jednání pronesena.
Takovým způsobem „upravený“ protokol o výslechu svědka by nebyl způsobilým podkladem pro
vydání rozhodnutí.
V.C.
Jaký má pro věc význam, že ke konfliktu došlo při kontrole cestujícího městské hromadné dopravy s revizorem?
[38] Krajský soud kritizoval rozhodnutí správního orgánu I. stupně a stěžovatele, která nevzala
v potaz příčinu incidentu, a to přepravní kontrolu prováděnou žalobcem jako revizorem na
poškozeném K., který se jí odmítal podrobit. S tím stěžovatel nesouhlasí. Upozorňuje, že příčina
incidentu je pro věc irelevantní, žalobce nemá a neměl právo zjišťovat totožnost cestujícího,
natož pak jej jakkoli zadržet fyzickým kontaktem.
[39] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že rozhodnutí správních orgánů
se vskutku vůbec nedotýkají kontextu případu a dokonce ho ani nezmiňují. Čtenář odůvodnění
těchto rozhodnutí se vůbec nedozví, jak vlastně k incidentu došlo: byla to náhodná potyčka dvou
spolucestujících v trolejbuse, nahodilý útok na někoho, kdo zrovna vystoupil z trolejbusu,
opilecká potyčka nebo něco jiného?
[40] Otázkou nicméně zůstává, zda je nutné případ zasadit do jeho kontextu. Plyne z toho
něco relevantního pro posouzení celé věci? Nejvyšší správní soud proto nejprve vysvětlí právní
úpravu celého problému (V.C.1.), poukáže na nesrovnalosti ve skutkových zjištěních správních
orgánů (V.C.2.) a konečně v obecné rovině popíše důsledky jednání revizora ve vztahu k
„černým pasažérům“ v rovině přestupkového práva (V.C.3.).
V.C.1.
Právní postavení revizora a povinnosti cestujícího veřejné drážní osobní dopravy
[41] Se stěžovatelem je nutno souhlasit v tom, že žalobce skutečně nebyl veřejným činitelem,
který by byl nadán ze zákona pravomocí kontrolovat identitu cestujícího a současně jako veřejný
činitel veřejnoprávními prostředky vynucovat eventuální nesplnění povinností ze strany
kontrolovaného cestujícího (sluší se podotknout, že počínaje 1. 1. 2010 byl pojem veřejného
činitele nahrazen pojmem úřední osoba, definovaným v §127 nového trestního zákoníku; to však
nemá na dále podané úvahy žádný vliv). Toto však nikdo, ani žalobce, ani krajský soud, netvrdí.
[42] Zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, upravuje mj. podmínky pro provozování drah
železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových, pro provozování drážní dopravy na
těchto dráhách, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené (viz §1
odst. 1 zákona o dráhách). Podle §37 odst. 4 stejného zákona průvodčí drážního vozidla, osoba, která
řídí drážní vozidlo, nebo jiná osoba ve veřejné drážní osobní dopravě pověřená dopravcem a vybavená kontrolním
odznakem nebo průkazem dopravce (dále jen „pověřená osoba“) je oprávněna dávat cestujícím pokyny a příkazy
k zajištění jejich bezpečnosti, bezpečnosti ostatních cestujících a bezpečnosti a plynulosti dopravy. Pověřená
osoba je oprávněna mj. vyloučit z přepravy cestujícího, který se na výzvu pověřené osoby neprokáže platným
jízdním dokladem a nesplní povinnost zaplatit jízdné a přirážku [§37 odst. 4 písm. a)], uložit cestujícímu,
který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od
cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě;
osobními údaji jsou jméno, příjmení, rodné číslo nebo datum narození a adresa místa trvalého pobytu, uvedené v
osobním dokladu cestujícího vydaném příslušným správním úřadem [§37 odst. 4 písm. d)].
[43] Právům pověřené osoby dle §37 odst. 4 zákona o dráhách korespondují povinnosti
cestujícího podle §37 odst. 5 stejného zákona. Podle tohoto ustanovení je cestující mj. povinen
dbát pokynů a příkazů pověřené osoby, které směřují k zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, jeho
bezpečnosti nebo bezpečnosti ostatních cestujících [§37 odst. 5 písm. a)], na výzvu pověřené osoby se prokázat
platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, zaplatit jízdné z
nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a
přirážku k jízdnému nebo se prokázat osobními údaji potřebnými na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky k
jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě [§37 odst. 5 písm. b)], na výzvu pověřené osoby zaplatit přirážku
za nedodržování přepravního řádu [§37 odst. 5 písm. c)], na výzvu pověřené osoby ji následovat na vhodné
pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo na výzvu pověřené osoby setrvat na vhodném místě do
příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, a to nesplní-li povinnosti uvedené v písmenu b) [§37 odst.
5 písm. d)].
[44] Sluší se podotknout, že srovnatelná ustanovení zná i zákon č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, a to ve vztahu cestujícího a dopravce veřejné linkové dopravy (srov. §18a cit. zákona, a
to včetně srovnatelného vymezení přestupku cestujícího v §18a odst. 4). Ze srovnání rozsahu
působnosti zákona o dráhách a zákona o silniční dopravě přitom plyne, že na nyní posuzovanou
věc se má správně aplikovat zákon o dráhách, nikoliv zákon o silniční dopravě, kterým nesprávně
argumentuje krajský soud a v kasační stížnosti nyní i stěžovatel. Incident, který je předmětem
přezkoumávaných správních rozhodnutí, má spojitost s přepravou v trolejbusu, nikoliv
v autobusu. Zákon o dráhách se aplikuje mj. též na trolejbusy (srov. bod [42] shora), naproti
tomu zákon o silniční dopravě na autobusy. Veřejnou linkovou dopravou je totiž provozování
silniční dopravy silničními motorovými vozidly, při které jsou přepravní služby nabízeny podle
předem vyhlášených podmínek a jsou poskytovány k uspokojování přepravních potřeb; pokud je
doprava uskutečňována pro potřeby města a jeho příměstských oblastí, jedná se o městskou
autobusovou dopravu [srov. §1 odst. 1 a §2 odst. 6 písm. a) zákona o silniční dopravě].
[45] S ohledem na naprostou srovnatelnost §18a zákona silniční dopravě a §37 zákona o
dráhách však pochybení krajského soudu při výběru správné právní normy na věc samou nemůže
mít větší vliv. Je tak naplněna výjimka formulovaná rozšířeným senátem NSS v usnesení ze dne
28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007 – 87, publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS (zejména bod 26), dle níž
není následkem aplikace nesprávného právního předpisu na posouzení právní otázky zrušení
rozhodnutí krajského soudu. Jedná se totiž o takovou právní otázku, u níž může Nejvyšší správní
soud bez rozsáhlejšího doplňování řízení s jistotou usoudit, že použití nesprávného právního
předpisu při jejím posouzení nemohlo mít ze žádných hledisek, která mohou být pro dotčené
osoby či orgány významná, vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, a u níž bude možno
rozumně předpokládat, že ani v budoucnu samotný fakt použití nesprávného právního předpisu
nebude mít pro tyto osoby resp. orgány nepříznivé právní důsledky.
[46] Nejvyšší správní soud tedy pro tuto chvíli shrnuje, že cestující má za shora stanovených
podmínek povinnost prokázat svou totožnost pověřené osobě. Pověřenou osobou může být i
tzv. revizor, tedy osoba kontrolující jízdní doklady cestujících (srov. body [42] a [43] shora).
Z citovaných ustanovení §37 zákona o dráhách však vyplývá, že pověřená osoba není oprávněna
sama přes odpor cestujícího zjišťovat jeho totožnost [srov. §37 odst. 5 písm. b) ve srovnání
s písm. d)]. Pokud cestující dobrovolně nesplní svou povinnost prokázat se osobními údaji
potřebnými na vymáhání zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, musí nést s tím spojené
negativní následky předvídané §37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách. Konkrétně půjde dle výzvy
pověřené osoby buď o povinnost cestujícího následovat tuto osobu na vhodné pracoviště veřejné
správy ke zjištění totožnosti, anebo o povinnost setrvat na vhodném místě do příchodu osoby
oprávněné zjistit totožnost cestujícího [srov. §37 odst. 5 písm. d)]. Policie ČR je oprávněna
vyzvat k prokázání totožnosti osobu na žádost jiné osoby, která má na zjištění totožnosti právní
zájem, jakož i osobu, která o prokázání totožnosti policistu žádá, a zjištěné osobní údaje předat
osobě, která o prokázání totožnosti požádala [§63 odst. 2 písm. k) zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii České republiky]. Obdobnou úpravu obsahuje v §12 odst. 2 písm. e) a f) zákon č.
553/1991 Sb., o obecní policii.
[47] Zákon současně sankcionuje porušení kterékoliv povinnosti cestujícího podle §37 odst. 5
též veřejnoprávně, a to jako přestupek. Podmínkou je, že cestující svým jednáním ohrozí
pověřenou osobu (§37 odst. 8).
V.C.2.
Skutková zjištění ve věci a otázka jejich dostatečnosti
[48] Krajský soud vytýká stěžovateli nedostatečné zjištění skutkových otázek v této věci.
Naopak stěžovatel má za to, že všechny relevantní skutkové otázky byly dostatečně zjištěny.
[49] Již správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce jako obviněný
z přestupku se k jeho spáchání doznal, všechny důkazy, zejména výslechy žalobce, poškozeného a
žalobcova kolegy revizora L. N. jsou ve vzájemném souladu. Na tomto tvrzení stojí též
rozhodnutí stěžovatele a jeho kasační stížnost. Tak tomu ovšem podle zdejšího soudu v žádném
případě není. Nutno zdůraznit, že následující pasáže jsou podány s vědomím nezákonného
postupu správního orgánu I. stupně (viz V.B.), a to v zájmu zamezení potencionálních průtahů
s rozhodnutím správních orgánů způsobených eventuálním opětovným rušením rozhodnutí
žalovaného pro jejich nepřezkoumatelnost (pokud by snad z důkazů provedených správním
orgánem I. stupně vyplynula totožná fakta).
[50] Z výpovědí žalobce, poškozeného J. K. a druhého revizora L. N. nepochybně vyplývá, že
dne 10. 2. 2009 přibližně v 10:45 hod. žalobce společně se svědkem L. N. nastoupil do trolejbusu
č. 16. Bylo to na zastávce MHD Gambrinus. Přibližně v okamžiku, kdy žalobce nastupuje do
trolejbusu, cestující J. K. se zvedá ke dveřím. Ještě na schodech proto žalobce J. K. vyzývá ke
kontrole jízdenek. Ten sice má v ruce jízdenku (později bude tvrdit, že byla označená), ukazuje ji
žalobci, ale odmítá mu ji předložit. Z tohoto žalobce usuzuje, že jízdenka je neoznačená.
[51] V dalším průběhu událostí se však již výpovědi žalobce a L. N. na straně jedné, a J. K. na
straně druhé, v nikoliv nepodstatných skutečnostech liší. J. K. vypověděl, že žalobce jej nejprve
natlačil na madla trolejbusu, pak úplně zpět do trolejbusu, pak mu přetáhl jeho bundu s kapucou
přes hlavu. Nato se otevřely dveře trolejbusu a žalobce cestujícího K. vytlačil ven, kde ho celou
svou vahou natlačil na blízký plot a přitom mu levou ruku páčil za zády směrem nahoru. Naproti
tomu žalobce i svědek L. N. shodně vypověděli, že to byl J . K., kdo se žalobce pokusil vytlačit
ven z trolejbusu, evidentně s cílem z trolejbusu utéci. Podle žalobce jejich vzájemný „boj [s J. K.]
byla vesměs taková tahanice. Nakonec jsme zůstali v držení o plot. Pod naší vahou povolila horní část jedné
strany pletiva. Jelikož jsem měl pocit, že se jedná o problémovou osobu, tak jsme zůstali zaklíněni až do příjezdu
hlídky Policie ČR.“ Žalobce měl z J. K. dojem, že se kontrolám a případným pokutám vyhýbá
fyzickým napadáním revizorů. Upozornil též na to, že mu jiní jeho kolegové řekli, že J. K. znají „a
že se jedná o problémového cestujícího.“ Svědek L. N. též uvedl, že po celou dobu incidentu J. K.
žalobci vulgárně nadával. Jak žalobce, tak svědek L. N. konečně shodně vypověděli, že zjistili, že
má J. K. na svém kontě již dvě pokuty. To J. K. podle žalobce i svědka N. komentoval
takto:„To
jsem dobrej, ne? Za 28 let jenom dvě pokuty“ (v okamžiku incidentu bylo J. K. 28 let).
[52] Ze spisu pak vyplývá jednoznačně rovněž vyústění celé potyčky. Žalobce pana J. K.
nepustí z držení až do příjezdu policejní hlídky Popel 611. Ta je vyslána okamžitě a na místo
dorazí během několika minut. Na zastávce zůstává také řidič trolejbusu i s trolejbusem, v něm
sedí několik dalších cestujících. Policejní hlídka pak v mužích identifikuje J. K., žalobce a L. N.
Následně pak předá celou věc k dalšímu šetření Obvodnímu oddělení Plzeň-střed, jejíž posádka
„Předěl 213“ dorazí na místo v 10:55. J. K. uhradil jízdné a přirážku ve výši 1212 Kč, protože
nebyl s to předložit platnou jízdenku. Sám uvádí, že jízdenku ztratil v průběhu potyčky se
žalobcem, jízdné včetně přirážky uhradil, protože se obával, že po něm bude vymáhána soudně.
Naproti tomu svědek N. si je zcela jistý, že J. K. měl jízdenku MHD zastrčenou po celou dobu
v kapse na rukávu. Na dotaz žalobce během jednání před správním orgánem I. stupně, proč
nepředložil jízdenku, J. K. odpověděl, že revizorům lístek ukázal (je nesporné, že tak učinil jen zdálky
– pozn. NSS), ale spěchal ven, aby stihl přestoupit na jiný vůz, který ho měl ze zastávky odvézt na
místo srazu s jeho přítelkyní. Nutno ještě dodat, že J. K., který si stěžoval na bolest zad, byl
převezen na vyšetření do zdravotnického zařízení. Nebyla mu uznána pracovní neschopnost,
ošetřující lékař diagnostikoval pohmoždění v oblasti hrudní a bederní páteře. V lékařské zprávě
pak potvrdil, že způsob zranění odpovídá tomu, co J. K. uvádí. Fotodokumentace i lékařská
zpráva jsou součástí spisu.
[53] Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že uvedená zjištění mají daleko k
tomu, aby správní orgán přesně zjistil, co se vlastně onoho dopoledne 10. 2. 2009 v Plzni, v ulici
U Prazdroje u zastávky MHD Gambrinus odehrálo. Skutečnost, že v potyčce získal převahu
revizor nad cestujícím, jistě sama o sobě není důkazem o tom, kdo potyčku vyprovokoval, ani
kdo je za ní odpovědný. Ze spisu plyne, že na jedné straně stojí výpověď poškozeného J. K.,
podle něhož se na něj žalobce bez dalšího vrhl a fyzicky jej napadl, a to okamžitě poté, co K.
žalobci ukázal jízdenku. Naproti tomu stojí výpověď žalobce a svědka L. N., podle kterých to byl
naopak právě J. K., kdo napadl žalobce tím, že se jej pokusil vytlačit ven z trolejbusu, evidentně
s úmyslem utéci (srov. bod [51] shora). V případě prvé verze by šlo o ničím a nijak
nevyprovokovanou agresi žalobce jako revizora, a výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně a
stěžovatele by zcela jistě obstál. Naopak v případě druhém by šlo o atak ze strany cestujícího na
revizora. Zde by dokonce dle okolností (pokud cestující K. vskutku ohrozil revizora jako
pověřenou osobu) přicházelo v úvahu též spáchání přestupku podle §37 odst. 8 zákona o
dráhách (srov. bod [47] shora), a to právě cestujícím J. K. Proti spáchání takovéhoto přestupku ze
strany J. K. by pak měl žalobce jistě právo využít i nutné obrany podle §2 odst. 2 písm. a) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (k výkladu tohoto institutu v zákoně o přestupcích srov. rozsudek
NSS ze dne 7. 5. 2008, čj. 1 As 35/2008-51, publ. pod č. 1898/2009 Sb. NSS).
[54] Nutno souhlasit s názorem krajského soudu, že důkaz výslechem svědka řidiče trolejbusu
měl stěžovatel provést, pokud tento mohl přispět k objasnění věci (obdobným případem se NSS
zabýval v rozsudku ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005 – 62), a to zvláště za situace, že důkazní
stav věci nebyl zdaleka tak jasný (srov. shora). Argumentace §82 odst. 4 správního řádu není
možná, neboť toto ustanovení na řízení o přestupku nedopadá (srov. detailně rozsudek NSS ze
dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS).
[55] Pokud tedy správní orgány dospěly k závěru, že všechny důkazy jsou ve vzájemném
souladu a zakládají proto skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle §49
odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, aniž by vysvětlily, proč se přiklonily ke skutkovému ději
tak, jak jej popsal svědek J. K., a nikoliv ke skutkovému ději popsanému shodně žalobcem a
svědkem L. N., učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelná z důvodu nesrozumitelnosti.
V.C.3.
Možnosti revizora v případě, že cestující poruší svou povinnost podle §37 odst. 5 písm. d)
zákona o dráhách
[56] Jak již bylo uvedeno shora, zákon evidentně nedává pověřené osobě možnost násilím
vynutit ztotožnění cestujícího. Právě naopak, zákon výslovně pamatuje na situaci, kdy se cestující
žádnými doklady vůči pověřené osobě neprokáže (srov. bod [46] shora). Pokud cestující
dobrovolně nesplní svou povinnost prokázat se osobními údaji potřebnými na vymáhání
zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, zákon zakládá cestujícímu sekundární povinnost. Tou je
povinnost dle výzvy pověřené osoby (tedy i revizora) buď následovat pověřenou osobu na
vhodné pracoviště veřejné správy ke zjištění totožnosti, anebo setrvat na vhodném místě do
příchodu osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího [§37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách].
Důležitou otázkou, kterou zdejšímu soudu klade kasační stížnost, jsou právní možnosti revizora
jako pověřené osoby v situaci, kdy cestující dobrovolně tuto sekundární povinnost nebude chtít
splnit.
[57] Pokud interpret dospěje k závěru, že povinnost cestujícího dle §37 odst. 5 písm. d) není
jakkoliv vynutitelná, a záleží tedy na dobré vůli cestujícího, zda pověřenou osobu následuje např.
na policejní služebnu, učiní z §37 odst. 5 písm. d) ve své podstatě normu bez sankce, tedy lex
imperfecta. Sankce vůči tzv. „černým pasažérům“ nastíněné v §37 odst. 5 by tak ve své podstatě
byly aplikovatelné pouze vůči cestujícím, kteří by se jim podrobili dobrovolně. Naopak cestující
bezohlední a vůči revizorovi dokonce agresivní by žádné negativní následky spojené se svým
jednáním nenesli. Jednoduše by totiž z místa odešli. Takováto interpretace upřednostňující osoby
jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná.
Současně by ponechala provozovatele drážní dopravy bez jakékoliv ochrany proti protiprávním
zásahům do jeho majetkových práv formou bezplatného (ergo nezákonného) využívání jím
poskytovaných služeb.
[58] Právní vztah mezi cestujícím a provozovatelem drážní dopravy má povahu vztahu
soukromoprávního, řídí se smlouvou o přepravě podle §760 a násl. občanského zákoníku,
jakkoliv jsou tam patrné i silné veřejnoprávní vlivy [k tomu srov. přiměřeně výklad ÚS ve vztahu
k zákonu o silniční dopravě, viz část IV. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 ze dne 10. 1. 2001 (N
5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.)]. Přistavení trolejbusu do zastávky za účelem umožnit nástup
cestujících je konkludentní nabídkou na uzavření smlouvy, nástup osoby do trolejbusu je
konkludentní akceptací nabídky. Smlouva je tak uzavřena. Pro vznik smlouvy je irelevantní, zda
cestující zaplatil či nezaplatil stanovené jízdné. Smlouva tedy platně vznikne i ve vztahu
k cestujícímu, který nezaplatil stanovené jízdné („černý pasažér“) (srov. k tomu Ondřej Frinta in:
Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha, Linde 2008, s. 2245-
2246). Cestující, který nezaplatí stanovené jízdné (§760 občanského zákoníku), porušuje své
povinnosti ze soukromoprávního vztahu s provozovatelem. Současně není dle okolností ani
vyloučeno, že svým jednáním naplní skutkovou podstatu přestupku proti majetku podle §50
odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, tedy úmyslně způsobí škodu na cizím majetku podvodem.
To typicky za situace, že nastoupí do vozu drážní dopravy s vědomím, že jízdné nezaplatí, a
současně provozovatele úmyslně uvádí v omyl, že jízdné zaplaceno bylo, event. jinak
provozovatele uvádí v omyl (srov. k tomu detailně Šturmová, D. - Ondruš, R. Postavení revizorů
městské hromadné dopravy. Správní právo, 1998, č. 6, s. 364 a násl.).
[59] V literatuře již byly diskutovány možnosti revizora při zásahu proti černému pasažérovi.
V rovině občanskoprávní byla zvažována mj. možnost aplikace §6 občanského zákoníku o
svépomoci (srov. např. Pulkrábek, Z. Svépomoc v soukromém právu. Právní rozhledy č. 7/2001, s.
303 násl.). Nejvyšší správní soud však nyní nemusí řešit otázku právního postavení revizora a
jeho práv ve vztahu k černým pasažérům v celé jejich šíři. Otázka, kterou je nutno tímto
rozhodnutím vyřešit, zní, zda jakýkoliv zásah revizora proti černému pasažérovi nutně založí
přestupkovou odpovědnost revizora. Z dikce zákona o přestupcích přitom jasně plyne, že nikoliv.
[60] Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze
odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv se
svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani nebezpečné
pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale
není dána jeho protiprávnost. Okolností vylučující protiprávnost je mj. nutná obrana [§2 odst. 2
písm. a) zákona o přestupcích] a krajní nouze [§2 odst. 2 písm. b) téhož zákona]. Podle §2 odst.
2 písm. a) zákona o přestupcích přestupkem není jednání, jímž někdo přiměřeným způsobem
odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Tímto zájmem může být
jakýkoliv zájem chráněný zákonem, včetně zájmu na ochraně majetkových práv [srov. přiměřeně
nález sp. zn. II. ÚS 317/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 116/28 SbNU 17)]. Útok na zájem chráněný
zákonem nemusí mít nutně jen podobu přestupku nebo trestného činu (to dikce zákona
nevyžaduje), ale může mít též podobu deliktu civilního. Jak uvádí právní doktrína, „nikdo není
povinen strpět nezákonné zásahy do svých zákonem chráněných práv, resp. právo nemusí ustupovat bezpráví, ať je
již jakkoliv intenzívní“ (Kuchta, J. Nutná obrana. Brno, Masarykova univerzita 1999, s. 100).
[61] V situaci, kdy cestující nepředloží platnou jízdenku a následně nesplní ani povinnost dle §
37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách, útočí na zájem chráněný zákonem. Tímto je ochrana
majetkových práv provozovatele a zájem na tom, aby cestující v drážní dopravě řádně hradili
jízdné, resp. pokud tak neučiní, aby uhradili přirážku podle přepravního řádu. Takovýmto
jednáním se cestující dopouští přinejmenším civilního deliktu, uvažovat však lze za určitých
okolností i o přestupku proti majetku (srov. bod [58] in fine shora). V takovémto případě nelze
paušálně vyloučit právo revizora odvrátit tento útok zadržením cestujícího, který se pokouší
utéct, tedy pokouší se porušit sekundární povinnost podle §37 odst. 5 písm. d) zákona o dráhách
a uniknout tak následkům jízdy bez platné jízdenky. Právě pokus o únik cestujícího z místa, kde
jej revizor vyzval k vyčkání na příchod osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, je útokem
na majetková práva provozovatele, tedy na zájem chráněný zákonem. Úspěšným útěkem
„černého pasažéra“ bude dokončeno jeho protiprávní jednání, kterým bylo využití přepravních
služeb provozovatele bez zaplacení stanoveného jízdného a přirážky (k významu dokončení
protiprávního jednání jako krajní meze, kdy je ještě přípustná nutná obrana, srov. obecně Kuchta,
op. cit. v bodě [60] shora, s. 124-125). Zadržením „černého pasažéra“ bude tento útok odvrácen a
bude zabráněno vzniku majetkové škody na straně provozovatele.
[62] Nutná obrana je samozřejmě možná jen za podmínky, že revizorovo počínání není zcela
zjevně nepřiměřené způsobu útoku (srov. k tomu detailně v bodě [53] cit. judikát č. 1898/2009
Sb. NSS). Je-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, o nutnou obranu se nejedná.
Revizor tedy nesmí volit takové prostředky, které povedou nebo mohou vést k újmě na zdraví
„černého pasažéra“ nebo jakékoliv jiné osoby. Revizor se také nesmí bez dalšího „vrhnout“ na
cestujícího způsobem, který popsal ve své výpovědi svědek J. K. (srov. bod [50] shora). Revizor
nesmí použít větší síly než je nezbytně nutné k dosažení cíle jeho zákroku, kterým je ochrana
majetkových práv provozovatele. Tohoto cíle dosáhne znemožněním útěku cestujícího a
zjištěním jeho totožnosti osobou k tomu oprávněnou. Nutná obrana neslouží a sloužit nemůže
vymožení pohledávky provozovatele vůči „černému pasažérovi.“ Naproti tomu je přirozené, že
zasahující revizor musí reagovat též na event. násilí ze strany cestujícího. Cestující, který ve
vztahu k revizorovi použije fyzickou sílu, resp. se s ním pustí do potyčky, musí nést tomu
odpovídající riziko revizorovy adekvátní reakce. Ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona o
přestupcích totiž dává revizorovi možnost se i tomuto novému útoku ze strany cestujícího
přiměřeně bránit. Současně takový cestující musí nést též následky právním řádem předvídané
(podle okolností buď civilní, přestupková anebo dokonce trestní odpovědnost).
[63] Na závěr nutno zdůraznit, že výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na
vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu
možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva.
Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoliv hodnota
odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který
zkonzumoval objednané jídlo, a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc
atd.
VI.
Závěr
[64] Lze tedy shrnout, že kasační stížnost je nedůvodná, krajský soud zrušil správně
rozhodnutí stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl a dílčí nesprávné
důvody krajského soudu nahradil závěry svými. Pro správní orgán je nyní závazný právní názor
krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz k tomu více
usnesení RS NSS ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, body 66-77, publ. pod č. 1865/2009
Sb. NSS).
[65] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti plného úspěchu, a proto má právo na náhradu
nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající v písemném
vyjádření ke kasační stížnosti, a náhradě hotových výdajů, ve výši 2100 Kč a 300 Kč [§7, §9 odst.
3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], tedy 2400 Kč. Protože žalobcův
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 480 Kč,
odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.), na
celkovou částku 2880 Kč. Ke splnění povinnosti byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu