ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.69.2009:139
sp. zn. 1 As 69/2009 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. D. L., Ph.D.,
zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem
Malinovského nám. 3, Brno, za účasti: 1. M. V., 2. J. P., 3. E. P., o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 12. 2006, čj. OÚSŘ U 06/50191-28, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008, č. j. 30 Ca 20/2007 - 86,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008, č. j. 30 Ca 20/2007 - 86
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobce má v úmyslu postavit na pozemcích č. 131 a č. 146/1 v katastrálním území
Útěchov u Brna v ulici Doubí rodinný dům, sklad zahradních potřeb a přístřešek na automobil
včetně připojení ke kanalizaci a plynovodu. Proto podal žádost o umístění této stavby,
kterou stavební úřad Úřadu městské části Brno-Útěchov rozhodnutím ze dne 24. 8. 2006 zamítl.
V odůvodnění uvedl, že navrhovaná stavba je v rozporu s územně plánovací dokumentací
a s obecnými technickými požadavky na výstavbu. Žalobce navrhl umístění stavby na pozemku,
který tvoří proluku ve staré zástavbě rodinných domů, v zadní části pozemku na úrovni
zahradních částí pozemků sousedů, přičemž nerespektuje uliční stavební čáru. Podle platného
územního plánu města Brna je nepřípustné umísťovat stavby, které mj. svou polohou
či objemem odporují charakteru předmětné lokality. Při povo lování výstavby v prolukách
pak nelze umísťovat stavby, které svým objemem zhoršují podmínky pro užívání sousedních
nemovitostí nebo odporují charakteru předmětné lokality. Stavební ú řad došel k závěru,
že navrhovaná stavba zhoršuje podmínky pro užívání sousedních nemovitostí a odporuje
charakteru předmětné lokality. Navrhovaná stavba je též v rozporu s §4 odst. 1 vyhlášky
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, neboť narušuje pohodu
bydlení majitelů sousedních nemovitostí, konkrétně klidovou zónu zahrad. Stavební úřad
tak zároveň vyhověl námitkám osob zúčastněných na řízení, které vlastní sousední pozemky
s rodinnými domy a které s navrhovanou stavbou nesouhlasili s ohledem na narušení klidové
zóny zahrad s tím, že navrhovaný rodinný dům měl mít okna a balkon směrem k jejich zahradám.
Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o umístění stavby podal žalobce odvolání. Žalovaný
odvolání žalobce napadeným rozhodnutím ze dne 8. 12. 2006 zamítl a rozhodnutí stavebního
úřadu potvrdil. Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tím, že umístění stavby by bylo v rozporu
s územním plánem města Brna, neboť předmětný pozemek se nachází ve stabilizované ploše
bydlení, v níž dle bodu 8 přílohy č. 1 vyhlášky města Brna č. 2/2004 (kterou byla vyhlášena
závazná část územního plánu) lze umísťovat stavby pouze (i) pokud jejich objem nenaruší
charakter okolní zástavby (daný převládajícími půdorysnými rozměry staveb, počtem podlaží
a zastřešením) a zároveň (ii) pokud jejich objem nezhorší podmínky pro využívání sousedních
nemovitostí.
Podle žalovaného není splněna ani jedna z obou podmínek. Navrhovaná stavba
by narušila charakter okolní zástavby, protože nerespektuje převládající umístění stave b v ulici
do uliční stavební čáry a naopak by stavba měla být odsunuta do zadní části pozemku ;
navrhovaná stavba dále narušuje charakter okol ní výstavby daný převažujícím zastřešením
sedlovou střechou, neboť navrhovaná stavba měla mít střechu plochou. Navrhovaná stavba
by také zhoršila podmínky pro využívání sousedních nemovitostí – protože stavba by byla
umístěna v zadní části pozemku sloužící u sousedních staveb jako zahrada a klidová zóna, došlo
by v této klidové zóně k zahuštění prostoru a zvýšenému obtěžování sousedů, kteří ostatně
toto uplatnili jako námitku v územním řízení.
Žalovaný v odůvodnění dále odkázal na §4 odst. 1 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb.,
obecných technických požadavcích na výstavbu („OTP“), podle kterého lze stavbu umístit
jen tehdy, pokud odpovídá urbanistickému a architekt onickému charakteru prostředí
a požadavkům na zachování pohody bydlení. Pohoda bydlení zahrnuje dle žalovaného souhrn
faktorů, které vytvářejí podmínky klidného bydlení, přičemž nelze zcela abstrahovat od určitých
subjektivních hledisek osob užívajících sousední nemovitosti, na něž bude mít umisťovaná stavba
vliv, a to za předpokladu, že tato subjektivní hlediska nevybočují v podstatné míře z obecně
oprávněně požadovatelných standardů na bydlení. Uživatelé sousedních nemovitostí
se k umístění navrhované stavby vyjádřili negativně s tím, že by byla narušena klidová zóna
jejich zahrad. Toto subjektivní hledisko dle žalovaného nevybočuje z obecně požadovatelných
standardů na bydlení, proto jej žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil.
Nad rámec důvodů uvedených stavebním úřadem prvního stupně žalovaný uvedl,
že žádosti nemohlo být vyhověno i proto, že navrhovaná doplňková stavba skladu zahradních
potřeb je v rozporu s §50 odst. 8 vyhlášky OTP, neboť vzhledem k jejím rozměrům se nejedná
o drobnou stavbu.
Žalovaný konečně odmítl tvrzení žalobce, že navrhované umístění domu je reálně jediné
možné s ohledem na to, že při umístění domu v uliční čáře by byl dům žalobce orientován
na sever a neměl by žádné okno směrem jižním. Žalovaný uvedl, že z žádných předpisů
nevyplývá, že by orientace rodinného domu severním směrem byla nepřípustná. Žalobce musí
dle žalovaného vzít na vědomí, že pokud zakoupil za účelem výstavby rodinného domu parcelu
v již existující stabilizované zástavbě, jsou touto skutečností mo žnosti realizace jeho záměru
do značné míry omezeny. Žalovaný se neztotožnil se závěry znaleckého posudk u předloženého
žalobcem k doložení jeho tvrzení, že realizací jeho záměru nebude narušeno urbanistické
a architektonické řešení území a že navrhované řešení je jediné možné řešení, jak stavbu
rodinného domu na pozemku žalobce umístit.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně. V žalobě
uvedl, že ve skutečnosti v dané lokalitě uliční čára v dosavadní zástavbě dodržována není,
že sousedy v užívání jejich zahrad nehodlá nijak rušit. Žalovaný rovněž nesprávně uvedl,
že okolní zástavba je charakterizována zastřešením staveb sedlovou střechou. Ve skutečnosti
i sousední dům na pozemku č. 341 má totiž rovněž pultovou střechu, a to na základě povolení
změny nedokončené stavby z jara 2006.
Žalobce zopakoval své tvrzení uplatněné již v řízení před žalovaným, že umístění domu
do proluky tak, aby navazoval na uliční čáru, není možné bez zhoršení kva lity bydlení
v tomto domě. Dům žalobce by v takovém případě byl „utopený“ vedle sousedního domu
na pozemku č. 342 a okna by směřovala do zdi d ruhého sousedního domu na pozemku č. 341,
oba sousední domy přitom mají okna směřující na pozemek žalobce. Oba sousední domy jsou
dle žalobce užívány jen k rekreačním účelům, nikoli k bydlení. Proto jejich „pohoda bydlení“
nemůže být upřednostňována před pohodou bydlení žalobce, který chce svůj dům užívat
k trvalému bydlení své rodiny. Žalobce opět poukázal na znalecký posudek ing. arch. M . B.
předložený již v řízení před žalovaným, z něhož vyplývá, že umístění stavby způsobem
vyžadovaným žalovaným je naprosto nevhodný. To žalobce podpořil i stanoviskem
prof. ing. arch. I. R.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že tvrzení žalobce o neexistenci uliční čáry
je nepravdivé, neboť uliční čára je respektována všemi stávajícími stavbami v části ulice Doubí
vymezené územním plánem jako „stabilizovaná plocha“ (v této ploše se nachází i pozemek
žalobce). V této ulici se nachází rovněž několik domů, které jsou umístěny s menším či větším
odstupem od uliční čáry, ty se však všechny nacházejí v části ulice Doubí vymezené
jako „návrhová plocha“. Žalovaný dále uvedl, že předmětem řízení bylo posouzení přípustnosti
pouze žalobcem navrženého umístění stavby nikoli posouzení přípustnosti případného jiného
možného umístění stavby na pozemku žalobce. Žalobce zakoupil předmětný pozemek
dne 24. 6. 2005, tedy v době, kdy byl účinný aplikovaný územní plán a kdy již byly realizovány
sousední stavby. Žalobce tedy musel již v době nabytí pozemku vědět, že je těmito faktory
při záměru zastavět pozemek omezen. Žalovaný dále uvedl, že žalobce se mýlí i ohledně
zpochybnění žalovaným dovozené charakteristiky okolní výstavby dané zastřešením sedlovou
střechou. Ve skutečnosti ani žalobcem uváděný sousední dům na pozemku č. 341 není opatřen
plochou střechou. Je zastřešen střechou šikmou o sklonu 19° svažující se směrem do ulice,
takže při pohledu z ulice vypadá jako střecha sedlová.
Na základě výzvy krajského soudu účastníkům správního řízení se přihlásily osoby
zúčastněné na řízení uvedené v záhlaví, žádné stanovisko k žalobě neuvedly.
Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 žalobu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí se soud ztotožnil s výkladem neurčitého právního pojmu „pohoda bydlení“ tak,
jak jej provedl žalovaný, s tím, že se odvolal na výklad t ohoto pojmu provedený
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116,
publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS. Krajský soud se ztotožnil i s posouzením žalovaného ohledně
souladu záměru žalobce s územním plánem, tedy narušení charakteru okolní zástavby. Soud
uvedl, že požadavek na respektování uliční čáry je v tomto případě plně oprávněný a existence
této čáry charakterizující okolní zástavbu vyplývá ze správního spisu. Domy, u nichž žalobce
namítl odsun od uliční čáry, jsou pak v jiné zóně vymezené územním plánem (náv rhová plocha
všeobecného bydlení). Soud konečně uvedl, že předmětem řízení nebyla přípustnost
hypotetického umístění stavby v uliční čáře popř. žalobcem namítaná nevhodnost takového
umístění. Těmito námitkami se soud nezabýval a neprovedl ani důkazy žalobc em za tímto účelem
navržené (znalecký posudek ing. arch B. a stanovisko prof. ing. arch. R.). Konečně soud uvedl,
že žalobce nijak nenapadl závěr žalovaného o nepřípustnosti záměru žalobce z důvodu rozporu
s §50 odst. 8 vyhlášky OTP, neboť navržený sklad zahradních potřeb přesahuje maximální
přípustné rozměry doplňkové stavby.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Ve stížnosti
uvedl následující kasační námitky:
1. Žalovaný odůvodnil nesoulad navrhované stavby s územním plánem způsobem
zastřešení, ačkoli to nebylo obsaženo v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Tím odvolací orgán doplnil chybějící odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, což je v rozporu
se správním řádem [č. 500/2004 Sb.; §90 odst. 1 písm. c)]. To je podstatná vada správního řízení,
pro kterou měl soud rozhodnutí zrušit.
2. Odvolací orgán nevěděl o tom, že sousední stavba je zastřešena rovněž pultovou střechou
(což přiznal ve vyjádření k žalobě ). Pokud za tohoto stavu rozhodl, bylo to v rozporu s §3 a §2
odst. 3 správního řádu a rozhodnutí dále vycházelo z neúplně zjištěného skutkového stavu a mělo
být zrušeno dle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný dále nezjistil, že některé stavby v dané ulici
jsou rovněž odsunuty od uliční čáry.
3. V napadeném rozhodnutí žalovaného chybí řádné odůvodnění toho, že navrhovaná
stavba zhorší podmínky pro užívání sousedních nemovitostí.
4. Krajský soud nesprávně posoudil pojem „pohoda bydlení“, když kladl důraz
na subjektivní preference vlastníků sousedních nemovitosti a přitom se odvolal na rozsudek NSS
ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44 2005 - 116, který naopak zdůraznil objektivní hlediska pro výklad
pojmu. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť se nezabývalo v souvislostí
s výkladem neurčitého pojmu „pohoda bydlení“ objektivními hledisky. Stěžovatel poukázal
i na to, že v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se uvádí, že požadavky na pohodu
bydlení nelze absolutizovat, neboť jisté zatížení okolí představuje jakákoli stavba a po sousedech
lze spravedlivě požadovat, aby takové zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům.
5. Krajský soud měl rozhodnutí žalovaného i bez námitky žalobce zrušit pro vady řízení,
neboť žalovaný ve svém rozhodnutí k důvodům, proč bylo třeba žádost žalobce zamítnout,
přidal nad rámec důvodů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí jako nový důvod velikost
doplňkové stavby přesahující drobnou stavbu dle vyhlášky OTP. Tím byla dle stěžovatele
porušena zásada dvojinstančnosti a žalobci bylo znemožněno tuto vadu odstranit.
III.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Zopakoval
své dosavadní stanovisko, že pozemek stěžovatele se nachází ve stabilizované zóně všeobecného
bydlení vymezené územním plánem, zatímco jím namítané domy, které uliční čáru neres pektují
jsou v zóně návrhové. Výstavba v zóně stabilizované podléhá podstatně přísnějším regulativům,
což se projevilo v zamítnutí žádosti stěžovatele. Svůj závěr žalovaný řádně odůvodnil
v napadeném rozhodnutí. Ani tvrzení stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu,
založené na skutečnosti že dům sousedící s pozemkem stěžovatele nemá sedlovou střechu, není
správné. V době rozhodování žalovaného tomu tak totiž skutečně bylo. Ostatně i po provedení
přestavby zmiňovaného domu se nic nemění na závěru žalovaného o rozporu návrhu stěžovatele
s charakterem okolní výstavby s ohledem na převažující způsob zastřešení. Sousední dům
i po přestavbě má střechu šikmou, zatímco stěžovatel navrhoval u svého domu střechu plochou.
Řádně odůvodněn byl i závěr žalovaného o zhoršení podmínek pro užívání sousedních
nemovitostí. Co se týče vymezení a aplikace pojmu „pohoda bydlení“, žalovaný uvedl, že se řídil
výkladem tohoto pojmu dle rozsudku Nejvyššího správního so udu (citovaného výše).
Ten sice uvádí, že podstatné jsou v této souvislosti především faktory objektivní, avšak zároveň
připustil, že ani od subjektivních faktorů nemůže správn í orgán zcela odhlédnout,
pokud nevybočují v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů na bydlení
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem lokality. V tomto ohledu dle názoru žalovaného
nelze napadenému rozhodnutí nic vytýkat. Podstatným důvodem pro zamítnutí žádosti
stěžovatele však byl rozpor s územním plánem. Žalovaný konečně uvedl, že stěžovatel
se před koupí pozemku mohl dotázat stavebního úřadu, za jakých podmínek je možné pozemek
zastavět. Rozpor záměru stěžovatele s §50 odst. 8 vyhlášky OTP, který skutečně žalovaný
v odůvodnění uvedl nad rámec důvodu uvedených správním orgánem prvního stupně, žalovaný
uvedl toliko pro vyvrácení nepravdivých tvrzení v posudku ing. arch. B. předloženém
stěžovatelem.
Ke kasační stížnosti se vyjádřili i manželé P., jakožto osoby zúčastněné na řízení. Uvedli,
že se ztotožňují s rozsudkem krajského soudu a navrhují zamítnutí kasační stížnosti.
IV.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Přitom se soud nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS), pokud krajský soud opomene
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí o zamítnutí žaloby
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08 vyplývá z práva na spravedlivý proces garantovaného č. l. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod povinnost krajského soudu vypořádat se se všemi námitkami
vznesenými žalobcem, a to i v případě, že se jedná o námitku nepřípustnou (opožděně
uplatněnou). Nejvyšší správní soud pak podle Ústavního soudu nemůže opomenutí krajského
soudu zabývat se uplatněnou námitkou dodatečně odůvodnit její opožděností. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu pak na základě uvedeného nálezu Ústavního soudu výslovně odmítl
revidovat dosavadní judikaturu týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 107).
Podle rozšířeného senátu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů i tehdy, pokud se krajský soud s jednou ze žalobních námitek nevypořádal, byť se jednalo
o námitku marginální, jejíž důvodnost mohl Nejvyšší správní soud posoudit sám ze spisu.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za podstatné, že součástí námitek
vznesených stěžovatelem v žalobě bylo tvrzení o nesprávnosti závěrů žalovaného týkajících
se charakteru okolní zástavby daného zastřešením staveb sedlovými střechami. Stěžovatel
v žalobě argumentoval tím, že sousední dům manželů P. není zastřešen sedlovou střechou,
nýbrž střechou pultovou, což doložil povolením změny stavby před dokončením
ze dne 11. 5. 2006. Stěžovatel se cítil diskriminován postupem stavebního úřadu, který pultovou
střechu v případě sousední stavby povolil zatímco jeho žádost zamítl. Krajský soud tuto námitku
stěžovatele uplatněnou v žalobě výslovně citoval v reprodukční části napadeného rozsudku,
stejně jako reakci žalovaného na tuto námitku uvedenou ve vyjádření k žalobě a v popisu
odůvodnění rozhodnutí žalovaného. V části odůvodnění, kde krajský soud uvádí důvody
svého vlastního rozhodnutí a hodnotí přípustnost a důvodnost jednotlivých námitek stěžovatele
se však krajský soud uvedenou námitkou vůbec nezabýval. Nejvyššímu správnímu soudu
tak nezbývá než konstatovat, že napadený rozsudek krajskéh o soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Za těchto okolností se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat důvodností jednotlivých
námitek uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti a napadený rozsudek kra jského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o nákladech řízení o kasační stížnosti,
neboť dle §110 odst. 2 s. ř. s. o těchto nákladech rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu