ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.72.2008:82
sp. zn. 1 As 72/2008 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce:
Ateliér pro životní prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 1, Praha 4, zastoupeného
JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4,
proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: BB Centrum - FILADELFIE, a. s., se sídlem
Vyskočilova 1461/2a, Praha 4, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem
Těsnohlídkova 9, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2007,
č. j. S-MHMP-311731/2007/OOP-V-586/R-126/Dos, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2008, č. j. 8 Ca 46/2008 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V žalobě, jíž brojil proti výše označenému rozhodnutí, kterým žalovaný změnil rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 4 ze dne 21. 5. 20 07, č. j. ÚMČP4-9671/07/OŽP/Te, o povolení
kácení dřevin rostoucích na pozemcích parc. č. 8, 11/1, 11/2, 12/5 a 3252/1 v katastrálním
území Michle v souvislosti se stavbou „Administrativní objekt FILADELFIE, Praha 4 – Michle“,
žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, a to s odkazem na své majetkové poměry
a na čl. 9 odst. 4 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu
k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, publ. pod č. 124/2004 Sb.m.s. (Aarhuská
úmluva). Dále k této žádosti připojil její odůvodnění ze dne 5. 5. 2007 (č. l. 11), podle něhož
je neziskovým subjektem, který nevykonává ziskové aktivity a nemá stálý příjem. V rámci svého
předmětu činnosti, jak je uveden ve stanovách, se žalobce soustředí na kompenzování častého
selhávání orgánů veřejné správy při ochraně hodnot veřejného zájmu (životního prostředí,
veřejného zdraví, oprávněných zájmů místních rezidentů). V minulosti žalobce soutěžil o různé
granty udělované nadacemi a jinými subjekty, od přelomu let 2005 a 2006 je však již zcela
bez takovýchto prostředků. Nepřispějí-li sami členové žalobce nebo např. „postižený rezident“,
pak žalobce nemá žádné příjmy. Nemá ani žádný nemovitý majetek, z movitého majetku pak
pouze zařízení kanceláře a tři počítače s příslušenstvím. Členové žalobce pracují na řadě případů
dobrovolnou formou bez nároku na odměnu. Nabídky sponzoringu a darů od podnikatelských
subjektů, jejichž záměrům klade odpor, žalobce odmítá. Závěrem uvedl, že osvobození
od soudních poplatků je zvlášť vhodným a odůvodněným krokem, neboť žalobce se specializuje
na činnosti alespoň částečně kompenzující selhávání veřejné správy.
[2] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením tuto žalobcovu žádost zamítl. V odůvodnění
konstatoval, že s ohledem na tvrzení o nedostatečnosti prostředků již není důvodu žalobce
vyzývat k předložení čestného prohlášení o majetkových poměrech či účetních dokladů.
S odkazem na právní názor Krajského soudu v Brně vyjádřený v usnesení ze dne 13. 3. 2007,
č. j. 30 Ca 33/2007 - 26, pak uzavřel, že pokud si žalobce předsevzal vyvíjet činnost, jejíž součástí
je též uplatňování práv v soudním řízení, nezbývá, než aby počítal též s existencí povinnosti platit
soudní poplatky a s nutností obstarání si vhodným způsobem potřebných prostředků. Soud
neshledal důvodu, proč by žalobce měl svou dobrovolnou činnost konat, byť zčásti, za peníze
z veřejných zdrojů.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost doplněnou
podáním ze dne 16. 4. 2008. Namítl, že soud rozhodl pouze na základě velmi povrchního zjištění
rozhodných skutečností a na základě zcela mechanické aplikace judikátu Krajského soudu v Brně.
Soud neprovedl žádné dokazování a nebyl tedy schopen seznat, jak se věci v případě žalobce
mají. Přitom pochybným způsobem zredukoval otázku opatřování prostředků na činnost
sdružení pouze na placení členských příspěvků. Žalobce je nevelké sdružení s přibližně tuctem
členů různých odborností. Jejich předností není placení členských příspěvků, ale výkon neplacen é
práce ku prospěchu sdružení a jeho aktivit. Ostatně členské příspěvky by musely jít do horentních
částek, aby se z nich daly hradit provozní náklady, toho nejsou schopny ani velké organizace
stejného druhu. Zjednodušující pohled soudu je důsledkem neznalosti poměrů v neziskovém
nevládním sektoru. Potřebu získat provozní prostředky žalobce řeší cestou dobrovolných darů
členů i nečlenů, dobrovolnou prací a v omezené míře z grantů. Na soudní poplatky však nadace
ani jiné obdobné subjekty prostředky neposkytují. K této části kasační stížnosti žalobce přiložil
přehled pohybů na účtu od 1. 1. 2007 do 8. 10. 2007. Konstatoval, že žalobce zajišťuje
svůj provoz a nezbytné prostředky na své aktivity racionálním způsobem a rozhodně není
subjektem, který by si účelově navozoval stav či zdání nemajetnosti, aby dosáhl výhod
osvobození od soudních poplatků.
[4] Dále uvedl, že vystupuje v řadě úředních rozhodovacích procesů, v nichž musí
kompenzovat zjevná selhávání správních úřadů při hájení veřejných zájmů. Tento jev přitom není
nahodilý, ale soustavný, a jeho příčinou je nepovedená reforma veřejné správy. Jde o systémový
problém, jemuž se žalobce snaží čelit, považuje proto za spravedlivé, aby stát nesl rovněž alespoň
malou část jeho nákladů. Žalobce nemá prostředků nazbyt, jeho příjmy postačují na vedení
kanceláře, nájemné, a poplatky a služby nezbytné k fungování agendy.
[5] Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[7] Co se týče podmínek řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost. Osvobození od soudních poplatků se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele.
Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost
o osvobození od soudních poplatků, by trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost znamenalo jen další řetězení téhož problému, a vedlo by k popření cíle, jenž
účastník podáním žádosti sledoval, jakož i k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti,
v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků
osvobozen či nikoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[8] Při rozhodování o předmětné kasační stížnosti hodlal první senát Nejvyššího správního
soudu vycházet z právního názoru, že „při rozhodování podle §36 odst. 3 s. ř. s. soud především
porovnává na jedné straně výdělkové a další majetkové a sociální poměry dotyčného účastníka řízení, na druhé
straně pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným řízením
před soudem či povahu věci samé, přičemž při tomto posuzování vychází ze zásady rovnosti všech účastníků
řízení“.
[9] Tento právní názor však shledal rozporným se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, podle něhož „lze po občanském
sdružení, hodlá-li být aktivně činným, požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost (alespoň
v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje -li sdružení na jejich zajištění, není
možné odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování
od soudních poplatků.“
[10] Ke shodnému střetu odlišných právních názorů však první senát dospěl již při projednávání
obdobné věci téhož žalobce, v níž usnesením ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 70/2008 - 63,
postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Proto v nyní souzené věci usnesením ze dne
15. 4. 2009 (č. l. 74) řízení přerušil podle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
[11] Rozšířený senát zdejšího soudu o postoupené věci rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2010
(č. j. 1 As 70/2008 - 74), přičemž k předložené sporné právní otázce ve výroku č. I. uvedl,
že „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s.
zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost
tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti
s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního
poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“
[12] Vzhledem k tomu, že odpadla překážka řízení, Nejvyšší správní soud i bez návrhu
podle §48 odst. 4 s. ř. s. usnesením ze dne 22. 7. 2010 (č. l. 77) vyslovil, že se v řízení pokračuje.
Současně žalobce přípisem ze dne 23. 7. 2010 (č. l. 79) vyzval, aby se k právnímu názoru
rozšířeného senátu, resp. k jeho dopadu na věc samu, vyjádřil, tato výzva však zůstala oslyšena.
[13] Dále tedy první senát vycházel při posouzení věci z východisek uvedených v předmětném
usnesení rozšířeného senátu, přičemž dospěl k závěru, že k asační stížnost není důvodná.
[14] V daném případě městský soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků žalobci -
občanskému sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (§70
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny).
[15] I ve věcech ochrany životního prostředí je v prvé řadě nutno brát v úvahu mezinárodní
závazky České republiky, in concreto tedy zajistit, aby přezkoumání postupů, rozhodnutí, aktů
nebo nečinnosti v těchto věcech nevyžadovalo vysoké náklady [čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy].
S ohledem na výši poplatku za řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (2000 Kč),
absenci povinného zastoupení advokátem a soudní praxi vylučující možnost uložit neúspěšnému
žalobci k náhradě náklady správního orgánu spojené s jeho zastoupením advokátem
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87,
publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS) a obecně vylučující náhradu nákladů osoby zúčastněné na řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 As 2/2003 - 41,
publ. pod č. 758/2006 Sb. NSS) však náklady soudního řízení správního nelze považovat
za nepřiměřeně vysoké ve smyslu uvedeného ustanovení Aarhuské úmluvy, a to ani v součtu
s ostatními běžně očekávatelnými náklady řízení. Nicméně pokud by poplatek i v takovéto výši
představoval překážku pro přístup k soudu, soud účastníka řízení za splnění zákonných
podmínek od povinnosti jeho placení osvobodí.
[16] Tyto podmínky jsou zakotveny v §36 odst. 3 s. ř. s., podle něhož účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost osvobozen od soudních poplatků. Dospěje -li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, žádost zamítne. Citované ustanovení soudního řádu
správního upravuje možnost individuálního osvobození od soudních poplatků, jehož účelem
je ochrana účastníka řízení nacházejícího se v nepříznivých majetkových poměrech
před nepřiměřeně tvrdým dopadem poplatkové povinnosti založené zákonem č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, znemožňující ve svém důsledku právo každého na přístup k soudu
zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
[17] Předpokladem pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. je tedy
kumulativní splnění tří podmínek: žalobce o osvobození od soudních poplatků požádá,
nedostatek prostředků doloží a návrh na zahájení řízení není zjevně neúspěšný.
[18] Při posuzování nedostatečnosti prostředků pak soud především porovnává na jedné straně
výdělkové a další majetkové a sociální poměry dotyčného účastn íka řízení, na druhé straně
pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným řízením
před soudem (dokazování, náklady právního zastoupení, apod.) či povahu věci samé
(viz např. rozsudek ze dne 25. 3. 2005, č. j. 2 As 72/2003 - 74, publ. pod č. 582/2005 Sb. NSS).
Soud zde přitom může (a musí) důkladně prověřit, zda nemajetnost účastníka je skutečná, a nikoli
toliko zdánlivá, předstíraná, simulovaná. Výsledkem této úvahy je pak závěr, zda účastníkovi je
možné přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli.
[19] Základním smyslem zákonem dané možnosti osvobození od soudních poplatků uvedeného
ustanovení je zajistit rovný přístup všech osob k soudní ochraně a výše uvedená pravidla se tak
vztahují jak na fyzické, tak na právnické osoby [k otázce dodržování zá sady rovnosti stran v rámci
problematiky osvobozování právnických osob od soudních poplatků a k povinnosti
nerozlišujícího přístupu vůči účastníkům řízení srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne
3. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98, N 98/12 SbNU 45, nález ze dne 27. 10. 1998,
sp. zn. II. ÚS 13/98, N 131/12 SbNU 245, nález ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98,
N 71/14 SbNU 107, a nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
[20] Kritéria poměrů, z nichž je pak nutno vycházet při aplikaci §36 odst. 3 s. ř. s. u právnických
osob, stanovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu právě ve výše citovaném usnesení
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74 (viz odst. [11] tohoto rozsudku). V prvé řadě
konstatoval, že v obecné rovině se není možno zcela ztotožnit s tezí vyslovenou v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, že rezignuje-li aktivně
činné občanské sdružení na zajištění nezbytných materiálních prostředků na svoji činnost, není
možné odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků bez dalšího převést na stát
prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků. Totiž, „ani právnickým osobám nelze v žádném
ohledu odepřít dobrodiní §36 odst. 3 s. ř. s., nemají-li dostatečných prostředků“.
[21] K tomu ale dodal, že „ [j]ejich zvláštní faktická povaha založená na tom, že se za nimi ve skutečnosti
‚skrývají‘ osoby fyzické, uskutečňující prostřednictvím právnických osob své cíle, však nabádá k tomu, aby soud
velmi pečlivě zkoumal, zda nemajetnost právnické osoby je skutečná.“ Dále uvedl, že „[s]oučástí zkoumání
existence dostatečných prostředků však musí být i prověření, zda právnická osoba jejich nedostatek ve skutečnosti
nepředstírá. Indicií takového předstírání právě vzhledem k odlišnostem podstaty právnických osob od osob
fyzických zpravidla bude dlouhodobější fungování právnické osoby bez přiměřeného formálního majetk ového
zázemí.“
[22] Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, přitom nese účastník řízení.
Zejména v případě, že v řízení vyjde najevo, že právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu
s účelem (cílem), pro který byla založena či který je před mětem její činnosti, aniž by ovšem byla
schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které má sama právně k dispozici, bude
na takové právnické osobě, aby podrobně osvětlila všechny relevantní aspekty své činnosti
a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické náklady vyžadují.
[23] Dále se rozšířený senát zabýval zásadou zákazu zneužití práva. Uvedl, že „[i] kdyby právnická
osoba unesla výše popsané důkazní břemeno, bude zpravidla na místě odepřít jí na základě soudního uvážení
dobrodiní osvobození od soudních poplatků, bude-li model jejího fungování založený vědomě na tom, že určitý typ
obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí zásadně počítat,
eliminuje tím, že své poměry (tedy způsob vyřizován í činností a financování potřeb) nastaví tak, aby delší dobu
setrvávala ve stavu bez dostatečných prostředků “. Jako typový příklad pak rozšířený senát označil
občanské sdružení zabývající se účastí ve správních a soudních řízeních zejména v oblasti ochrany
životního prostředí či kulturních nebo urbanistických hodnot, „které by administrativní a odbornou
agendu s tím spojenou zajišťovalo prací svých členů či příznivců anebo účelově vázanými příspěvky (granty apod.)
nepoužitelnými na úhradu soudních či správn ích poplatků, avšak spoléhalo na to, že vzhledem k nedostatku
majetku bude vždy od těchto poplatků osvobozováno. “
[24] Zde rozšířený senát zdůraznil, že §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví výjimku z pravidla – soudní
poplatky jsou účastníci řízení zásadně povinni platit a pouze výjimečně mají být od této
povinnosti osvobozeni. Výše uvedený model fungování právnické osoby ovšem ratio uvedeného
ustanovení zcela popírá, činí-li v jejím případě z výjimky pravidlo, a snaží se tedy zákonodárcem
stanovené pravidlo eliminovat. Z toho rozšířený senát dovodil, že nebudou-li „pro výše popsaný
model fungování právnické osoby existovat zvláštní legitimní důvody, nutno jej zásadně považovat za zneužití
práva daného ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto dobrodiní plynoucí z uvedeného ustanovení za takové
situace zpravidla odepře.“
[25] Rozšířený senát též uvedl, že „[a]rgumentem ve prospěch aprobování výše popsaného modelu fungování
u některých právnických osob nemůže být ani deklarovaný (a nezřídka i skutečný) účel jejich činnosti,
a sice prosazování cílů, které v určitém úhlu pohledu lze ztotožnit s ochranou veřejného zájmu“. Při výkladu
§36 odst. 3 s. ř. s. má totiž podstatně silnější ústavní relevanci požadavek zajištění skutečné
rovnosti přístupu jedinců (fyzických a právnických osob resp. právnických osob všeho druhu)
k soudu. Případné zvýhodnění určitých osob v otázce osvobození od soudních poplatků přísluší
zákonodárci, jenž by je mohl na základě svého uvážení zákonem zavést, v daném případě tak
však neučinil. „Za takové situace je nutno vykládat ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. v souladu s jeho dikcí
i s jeho účelem, přičemž oba výklady směřují k závěru, že právnická osoba vystupující jako obhájce veřejného
zájmu nemůže být jen pro tuto svoji vlastnost oproti ostatním právn ickým osobám v právu na přístup k soudu
zvýhodněna, a to ani v případě, že by ji opravdu bylo lze z politologického hlediska považovat za součást občanské
společnosti.“
[26] Jako nerelevantní pak rozšířený senát posoudil argument, že dotační mechanismy
používané k financování takových právnických osob zpravidla neumožňují, aby z prostředků
takto poskytovaných byly hrazeny soudní či správní poplatky. „ Je zásadně věcí dotyčné právnické osoby,
z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá -li k tomu dlouhodobě pouze takových dotačních mechanismů,
které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních poplatků), je nutno opět
považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li na to, že takové náklady bu de
krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena.“ Při posuzování podmínek §36 odst. 3 s. ř. s.
může mít podle rozšířeného senátu výjimečně význam pouze náhlá změna dotačních
mechanizmů, která by způsobila právnické osobě dočasné finanční obtíže.
[27] Závěr, který městský soud v daném případě učinil, lze považovat za souladný se shora
uvedenými požadavky. Městský soud vycházel ze žalobcem tvrzených údajů, tedy zejména z jeho
podrobného Zdůvodnění žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 5. 5. 2007.
V něm žalobce poukázal na svůj neziskový charakter a zaměření na ochranu hodnot veřejného
zájmu za současného kompenzování selhávání veřejné správy. Zdůraznil též neexistenci stálého
příjmu. Uvedl, že od přelomu let 2005 a 2006 je zcela bez prostředků plynoucích z grantů, tyto
však stejně byly účelově vázané. Nepřispějí-li sami členové žalobce nebo např. „postižený
rezident“, pak žalobce nemá žádné příjmy. Pokud jde o majetek vlastní pouze zařízení kanceláře
a tři počítače s příslušenstvím. Členové žalobce pracují na řadě případů dobrovolnou formou
bez nároku na odměnu.
[28] Městský soud již na podkladě žalobcem tvrzených údajů dospěl k závěru, že žalobce nemá
dostatečné prostředky, pročež ho již dále nevyzýval k doložení dalšího prohlášení o poměrech
či dokladů vztahujících se k účetnictví. Namítl-li žalobce v kasační stížnosti, že městský soud
neprovedl prakticky žádné dokazování, nelze s ním v tomto ohledu souhlasit. Je totiž zcela
zřejmé, že soud uvěřil žalobcem tvrzeným údajům (přičemž na jejich základě bylo i dle kasačního
soudu možné učinit si poměrně komplexní představu o fungování žalobce) a v izolované otázce
nedostatečnosti prostředků tak žalobci v podstatě vyhověl.
[29] Zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků pak městský soud
přes prokázání žalobcovy „nemajetnosti“ odůvodnil tím, že pokud si žalobce předsevzal vyvíjet
činnost, jejíž součástí je též uplatňování práv v soudním řízení, nezbývá, než aby počítal
i s existencí zákonem uložené povinnosti platit soudní poplatky a s nutností obstarání si vhodným
způsobem potřebných prostředků. Zde je v prvé řadě třeba ke stížní námitce uvést, že městský
soud otázku opatřování prostředků na činnost občanského sdružení neredukoval na placení
členských příspěvků (tato námitka má zřejmě původ v soudem použitém odkazu na usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2007, č. j. 30 Ca 33/2007 - 26, v němž se o členských
příspěvcích hovoří).
[30] Pokud jde tedy o ony konkrétní důvody zamítavého výroku, nutno konstatovat,
že argumenty městského soudu ve své podstatě odpovídají, byť ne v celé šíři, výše citovaným
závěrům rozšířeného senátu o zneužití práva. Ze žalobcem uváděných (a to i v kasační stížnosti)
údajů lze dovodit, že model jeho fungování byl založený vědomě na tom, že náklady na soudní
poplatky, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze činnosti musel zásadně počítat, se snažil
eliminovat tím, že své poměry nastavil tak, aby delší dobu (tedy minimálně rok) setrvával ve stavu
bez dostatečných prostředků. Jak žalobce sám v řízení uvedl, odbornou agendu si zajišťoval
neplacenou prací svých členů, otázky provozní pak řešil dobrovolnými dary členů i nečlenů,
dobrovolnou prací anebo účelově vázanými granty nepoužitelnými na úhradu soudních
či správních poplatků. Nemá tedy prostředků nazbyt, jeho příjmy postačují na vedení kanceláře,
nájemné, a poplatky a služby nezbytné k fungování agendy. Z jeho podání lze též vysledovat,
že osvobození od soudních poplatků do jisté míry předpokládal (např. v doplnění kasační
stížnosti uvedl: „Žalobce se tedy snaží čelit jeho zhoubným důsledkům a považuje za naprosto spravedlivé,
aby stát, který pomocí svých zákonů tento systém takto špatně nastavil, nesl rovněž alespoň malou část nákladů
na obranu společnosti před byť jen některými důsledky selhávání veřejné správy. “).
[31] Jak uvedl rozšířený senát, argumentem ve prospěch aprobování modelu fungování žalobce
není ani účel jeho činnosti ani účelová vázanost dotačních mechanizmů. Z tvrzení žalobce
pak (ani přes dodatečnou výzvu kasačního soudu) neplyne, že by jeho žádost byla odůvodněna
např. náhlou změnou finančních toků, nutností podat větší počet žalob v krátkém období či jinou
obdobně závažnou změnou okolností a z toho vzniklými potížemi.
[32] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobce nedůvodnými. Jelikož v řízení nev yšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu