ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.76.2008:44
sp. zn. 1 As 76/2008 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ateliér pro životní
prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem,
advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4, proti žalovanému Magistrátu hlavního
města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 1. 2008, č. j. S-MHMP 581223/2007/OST/Fr, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008, č. j. 8 Ca 186/2008 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V žalobě, jíž brojil proti výše označenému rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl žalobcovo
odvolání a potvrdil usnesení Úřadu městské části Pr aha 4 ze dne 24. 9. 2007,
č. j. P4/123383/07/OST/KKAY/3705, o zastavení obnoveného územního řízení o umístění
stavby bytového domu včetně STL plynovodního řadu a přípojek inženýrských sítí na po zemcích
parc. č. 1518/1, 1518/4, 1520, 3101/1 a 3055 v katastrálním území Nusle, žalobce požádal
o osvobození od soudních poplatků , a to s odkazem na své majetkové poměry a na čl. 9 odst. 4
Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně
v záležitostech životního prostředí, publ. pod č. 124/2004 Sb.m.s. (Aarhuská úmluva). Dále
k této žádosti připojil její odůvodnění (č. l. 7), podle něhož je neziskovým subjektem,
který nevykonává ziskové aktivity a nemá stálý příjem. Příjmy jsou dobrovolná plnění členů
či dary jiných osob. Případné granty byly vždy prostředky účelově vázanými a soudní poplatky
z nich hradit nelze. Žalobce schvaluje jen výhledový (orientační) rozpočet, který nemůže
předurčit s vyšší mírou jistoty reálný budoucí průběh hospodaření. Z přiloženého přehledu
pohybů na účtu od 1. 1. 2007 do 8. 10. 2007 žalobce konstatoval, že k posledně uvedenému datu
bylo na účtu žalobce 27 780 Kč. Prostředky jsou určeny na provoz kanceláře (např. nájem
a související služby, opravy a údržba elektroniky). V rámci svého předmětu činnosti, jak je uveden
ve stanovách, se žalobce soustředí na kompenzování častého selhávání orgánů veřejné správy
při ochraně hodnot veřejného zájmu (životního prostředí, veřejného zdraví, oprávněných zájmů
místních rezidentů). Žalobce nemá ani žádný nemovitý majetek, z movitého majetku pak pouze
nezbytné zařízení kanceláře. Členové žalobce vyvíjejí neplacenou, dobrovolnou činnost. Nabídky
sponzoringu a darů od podnikatelských subjektů, jejichž záměrům klade odpor, žalobce odmítá.
Závěrem uvedl, že nemá prostředků nazbyt, jeho příjmy postačují na vedení kanceláře, nájemné,
a poplatky a služby nezbytné k fungování agendy. Osvobození od soudních poplatků
by tak vzhledem k jeho činnosti bylo zvlášť vhodným a odůvodněným krokem.
[2] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením tuto žalobcovu žádost zamítl. V odůvodnění
konstatoval, že s ohledem na tvrzení o nedostatečnosti prostředků již není důvodu žalobce
vyzývat k předložení čestného prohlášení o majetkových poměrech či účetních dokladů.
S odkazem na právní názor Krajského soudu v Brně vyjádřený v usnesení ze dne 13. 3. 2007, č. j.
30 Ca 33/2007 - 26, pak uzavřel, že pokud si žalobce předsevzal vyv íjet činnost, jejíž součástí
je též uplatňování práv v soudním řízení, nezbývá, než aby počítal též s existencí povinnosti platit
soudní poplatky a s nutností obstarání si vhodným způsobem potřebných prostředků. Soud
neshledal důvodu, proč by žalobce měl svou dobrovolnou činnost konat, byť zčásti, za peníze
z veřejných zdrojů.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Namítl,
že soud rozhodl pouze na základě velmi povrchního zjištění rozhodných skutečností a na základě
zcela mechanické aplikace judikátu Krajského soudu v Brně. Soud neprovedl žádné dokazování
a nebyl tedy schopen seznat, jak se věci v případě žalobce mají. Zjednodušující pohled soudu
je důsledkem neznalosti poměrů v neziskovém nevládním sektoru. Potřebu získat provozní
prostředky žalobce řeší cestou dobrovolných darů členů i nečlenů, dobrovolnou prací
a v omezené míře z grantů. Na soudní poplatky však nadace ani jiné obdobné subjekty prostředky
neposkytují. V této souvislosti žalobce odkázal na již dříve předložený přehled pohybů na účtu.
Konstatoval, že zajišťuje svůj provoz a nezbytné prostředky na své aktivity racionálním
způsobem a rozhodně není subjektem, který by si účelově navozoval stav či zdání nemajetnosti,
aby dosáhl výhod osvobození od soudních poplatků.
[4] Dále uvedl, že vystupuje v řadě úředních rozhodovacích procesů, v nichž musí
kompenzovat zjevná selhávání správních úřadů při hájení veřejných zájmů. Tento jev přitom není
nahodilý, ale soustavný, a jeho příčinou je nepovedená reforma veřejné správy. Jde o systémový
problém, jemuž se žalobce snaží č elit, považuje proto za spravedlivé, aby stát nesl rovněž alespoň
malou část jeho nákladů. Soustavným zamítáním žádostí o osvobození od soudních poplatků
je přitom uměle vytvářen dodatečný majetkový cenzus pro přístup ke spravedlnosti pro subjekty
neziskového charakteru. Žalobce však nemá prostředků nazbyt, jeho příjmy postačují na vedení
kanceláře, nájemné, a poplatky a služby nezbytné k fungování agendy.
[5] Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[7] Co se týče podmínek řízení o kasační stížnosti, Ne jvyšší správní soud vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost. Osvobození od soudních poplatků se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele.
Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost
o osvobození od soudních poplatků, by trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost znamenalo jen další řetězení téhož problému, a vedlo by k popření cíle, jenž
účastník podáním žádosti sledoval, jakož i k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti,
v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků
osvobozen či nikoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[8] Při rozhodování o předmětné kasační stížnosti hodlal první senát Nejvyššího správního
soudu vycházet z právního názoru, že „při rozhodování podle §36 odst. 3 s. ř. s. soud především
porovnává na jedné straně výdělkové a další majetkové a sociální poměry dotyčného účastníka řízení, na druhé
straně pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady sp ojené s předmětným řízením
před soudem či povahu věci samé, přičemž při tomto posuzování vychází ze zásady rovnosti všech účastníků
řízení“.
[9] Tento právní názor však shledal rozporným se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, podle něhož „lze po občanském
sdružení, hodlá-li být aktivně činným, požadovat, aby si materiální prostředky na svoji činnost (alespoň
v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře) zajistilo samo. Rezignuje-li sdružení na jejich zajištění, není
možné odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků bez dalšího převést na stát prostřednictvím osvobozování
od soudních poplatků.“
[10] Ke shodnému střetu odlišných právních názorů však první senát dospěl již při projednávání
obdobné věci téhož žalobce, v níž usnesením ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 70/2008 - 63,
postoupil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Proto v nyní souzené věci usnesením ze dne
15. 4. 2009 (č. l. 36) řízení přerušil podle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
[11] Rozšířený senát zdejšího soudu o postoupené věci rozhodl usnesením ze dne 27. 5. 2010
(č. j. 1 As 70/2008-74), přičemž k předložené sporné právní otázce ve výroku č. I. uvedl,
že „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s.
zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost
tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv je jich vynakládání v souvislosti
s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního
poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“
[12] Vzhledem k tomu, že odpadla překážka řízení, Nejvyšší správní soud i bez návrhu podle
§48 odst. 4 s. ř. s. usnesením ze dne 22. 7. 2010 (č. l. 40) vyslovil, že se v řízení pokračuje.
Současně žalobce přípisem z téhož dne (č. l. 41) vyzval, aby se k právnímu názoru rozšířeného
senátu, resp. k jeho dopadu na věc samu, vyjádřil, tato výzva však zůstala oslyšena.
[13] Dále tedy první senát vycházel při posouzení věci z východisek uvedených v předmětném
usnesení rozšířeného senátu, přičemž dospěl k závěru, že k asační stížnost není důvodná.
[14] V daném případě městský soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků žalobci -
občanskému sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (§70
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny).
[15] I ve věcech ochrany životního prostředí je v prvé řadě nutno brát v úvahu mezinárodní
závazky České republiky, in concreto tedy zajistit, aby přezkoumání postupů, rozhodnutí, aktů
nebo nečinnosti v těchto věcech nevyžadovalo vysoké náklady [čl. 9 odst. 4 Aarhuské úmluvy].
S ohledem na výši poplatku za řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (2000 Kč),
absenci povinného zastoupení advokátem a soudní praxi vylučující možnost uložit neúspěšnému
žalobci k náhradě náklady správního orgánu spojené s jeho zastoupením advokátem
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87,
publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS) a obecně vylučující náhradu nákladů osoby zúčastněné na řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 As 2/2003 - 41, publ.
pod č. 758/2006 Sb. NSS) však náklady soudního řízení správního nelze považovat
za nepřiměřeně vysoké ve smyslu uvedeného ustanovení Aarhuské úmluvy, a to ani v součtu
s ostatními běžně očekávatelnými náklady řízení. Nicméně pokud by poplatek i v takovéto výši
představoval překážku pro přístup k soudu, soud účastníka řízení za splnění zákonných
podmínek od povinnosti jeho placení osvobodí.
[16] Tyto podmínky jsou zakotveny v §36 odst. 3 s. ř. s., podle něhož účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, žádost zamítne. Citované ustanovení soudního řádu
správního upravuje možnost individuálního osvobození od soudních poplatků, jehož účelem
je ochrana účastníka řízení nacházejícího se v nepříznivých majetkových poměrech
před nepřiměřeně tvrdým dopadem poplatkové povinnosti založené zákonem č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, znemožňující ve svém důsledku právo každého na přístup k soudu
zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
[17] Předpokladem pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. je tedy
kumulativní splnění tří podmínek: žalobce o osvobození od soudních poplatků požádá,
nedostatek prostředků doloží a návrh na zahájení řízení není zjevně neúspěšný.
[18] Při posuzování nedostatečnosti prostředků pak soud především porovnává na jedné straně
výdělkové a další majetkové a sociální poměry dotyčného účastn íka řízení, na druhé straně
pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným řízením
před soudem (dokazování, náklady právního zastoupení, apod.) či povahu věci samé
(viz např. rozsudek ze dne 25. 3. 2005, č. j. 2 As 72/2003- 74, publ. pod č. 582/2005 Sb. NSS).
Soud zde přitom může (a musí) důkladně prověřit, zda nemajetnost účastníka je skutečná, a nikoli
toliko zdánlivá, předstíraná, simulovaná. Výsledkem této úvahy je pak závěr, zda účastníkovi
je možné přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli.
[19] Základním smyslem zákonem dané možnosti osvobození od soudních poplatků uvedeného
ustanovení je zajistit rovný přístup všech osob k soudní ochraně a výše uvedená pravidla se tak
vztahují jak na fyzické, tak na právnické osoby [k otázce dodržování zása dy rovnosti stran v rámci
problematiky osvobozování právnických osob od soudních poplatků a k povinnosti
nerozlišujícího přístupu vůči účastníkům řízení srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne
3. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98, N 98/12 SbNU 45, nález ze dne 27. 10. 1998, sp. zn.
II. ÚS 13/98, N 131/12 SbNU 245, nález ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98, N 71/14
SbNU 107, a nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, N 125/34 SbNU 281 (rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
[20] Kritéria poměrů, z nichž je pak nutno vycházet při aplikaci §36 odst. 3 s. ř. s. u právnických
osob, stanovil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu právě ve výše citovaném usnesení
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74 (viz odst. [11] tohoto rozsudku). V prvé řadě
konstatoval, že v obecné rovině se není možno zcela ztotožnit s tezí vyslovenou v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, že rezignuje-li aktivně
činné občanské sdružení na zajištění nezbytných materiálních prostředků na svoji činnost, není
možné odpovědnost za nevytvoření těchto prostředků bez dalšího převést na stát
prostřednictvím osvobozování od soudních poplatků. Totiž, „ani právnickým osobám nelze v žádném
ohledu odepřít dobrodiní §36 odst. 3 s. ř. s., nemají-li dostatečných prostředků“.
[21] K tomu ale dodal, že „ [j]ejich zvláštní faktická povaha založená na tom, že se za nimi ve skutečnosti
‚skrývají‘ osoby fyzické, uskutečňující prostřednictvím právnických osob své cíle, však nabádá k tomu, aby soud
velmi pečlivě zkoumal, zda nemajetnost právnické osoby je skutečná.“ Dále uvedl, že „[s]oučástí zkoumání
existence dostatečných prostředků však musí být i prověření, zd a právnická osoba jejich nedostatek ve skutečnosti
nepředstírá. Indicií takového předstírání právě vzhledem k odlišnostem podstaty právnických osob od osob
fyzických zpravidla bude dlouhodobější fungování právnické osoby bez přiměřeného formálního majetkov ého
zázemí.“
[22] Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, přitom nese účastník řízení.
Zejména v případě, že v řízení vyjde najevo, že právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu
s účelem (cílem), pro který byla založena či který je předmě tem její činnosti, aniž by ovšem byla
schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů, které má sama právně k dispozici, bude
na takové právnické osobě, aby podrobně osvětlila všechny relevantní aspekty své činnosti
a popsala, z čeho jsou financovány a jak vysoké faktické náklady vyžadují.
[23] Dále se rozšířený senát zabýval zásadou zákazu zneužití práva. Uvedl, že „[i] kdyby právnická
osoba unesla výše popsané důkazní břemeno, bude zpravidla na místě odepřít jí na základě soudního uvážení
dobrodiní osvobození od soudních poplatků, bude-li model jejího fungování založený vědomě na tom, že určitý typ
obvyklých nákladů na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí zásadně počítat,
eliminuje tím, že své poměry (tedy způsob vyřizování činností a financování potřeb) nastaví tak, aby delší dobu
setrvávala ve stavu bez dostatečných prostředků “. Jako typový příklad pak rozšířený senát označil
občanské sdružení zabývající se účastí ve správních a soudních řízeních zejména v oblasti ochrany
životního prostředí či kulturních nebo urbanistických hodnot, „které by administrativní a odbornou
agendu s tím spojenou zajišťovalo prací svých členů či příznivců anebo účelově vázanými příspěvky (granty apod.)
nepoužitelnými na úhradu soudních či správních poplatků, avšak spoléhalo na to, že vzhledem k nedostatku
majetku bude vždy od těchto poplatků osvobozováno. “
[24] Zde rozšířený senát zdůraznil, že §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví výjimku z pravidla – soudní
poplatky jsou účastníci řízení zásadně povinni platit a pouze výjimečně mají být od této
povinnosti osvobozeni. Výše uvedený model fungování právnické osoby ovšem ratio uvedeného
ustanovení zcela popírá, činí-li v jejím případě z výjimky pravidlo, a snaží se tedy zákonodárcem
stanovené pravidlo eliminovat. Z toho rozšířený senát dovodil, že nebudou-li „pro výše popsaný
model fungování právnické osoby existovat zvláštní legitimní důvody, nutno jej zásadně považovat za zneužití
práva daného ustanovením §36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto dobrodiní plynoucí z uvedeného ustanovení za takové
situace zpravidla odepře.“
[25] Rozšířený senát též uvedl, že „[a]rgumentem ve prospěch aprobování výše popsaného modelu fungování
u některých právnických osob nemůže být ani deklarovaný (a nezřídka i skutečný) účel jejich činnosti,
a sice prosazování cílů, které v určitém úhlu pohledu lze ztotožnit s ochranou veřejného zájmu“. Při výkladu
§36 odst. 3 s. ř. s. má totiž podstatně silnější ústavní relevanci požadavek zajištění skutečné
rovnosti přístupu jedinců (fyzických a právnických osob resp. právnických osob všeho druhu)
k soudu. Případné zvýhodnění určitých osob v otázce osvobození od soudních poplatků přísluší
zákonodárci, jenž by je mohl na základě svého uvážení záko nem zavést, v daném případě
tak však neučinil. „Za takové situace je nutno vykládat ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. v souladu s jeho dikcí
i s jeho účelem, přičemž oba výklady směřují k závěru, že právnická osoba vystupující jako obhájce veřejného
zájmu nemůže být jen pro tuto svoji vlastnost oproti ostatním právnic kým osobám v právu na přístup k soudu
zvýhodněna, a to ani v případě, že by ji opravdu bylo lze z politologického hlediska považovat za součást občanské
společnosti.“
[26] Jako nerelevantní pak rozšířený senát posoudil argument, že dotační mechanismy
používané k financování takových právnických osob zpravidla neumožňují, aby z prostředků
takto poskytovaných byly hrazeny soudní či správní poplatky. „ Je zásadně věcí dotyčné právnické osoby,
z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá-li k tomu dlouhodobě pouze takových dotačních mechanismů,
které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních poplatků), je nutno opět
považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li na to, že takové náklady bude
krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena.“ Při posuzování podmínek §36 odst. 3 s. ř. s.
může mít podle rozšířeného senátu výjimečně význam pouze náhlá změna dotačních
mechanizmů, která by způsobila právnické osobě dočasné finanční obtíže.
[27] Závěr, který městský soud v daném případě učinil, lze považovat za souladný se shora
uvedenými požadavky. Městský soud vycházel ze žalobcem tvrzených údajů, tedy zejména z jeho
podrobného odůvodnění žádosti o osvobození od soudních poplatků (č. l. 7). V něm žalobce
poukázal na svůj neziskový charakter a zaměření na ochranu hodnot veřejného zájmu
za současného kompenzování selhávání veřejné správy. Zdůraznil též neexistenci stálého příjmu.
Příjmy jsou pouze dobrovolná plnění členů či dary jiných osob. Případné granty byly vždy
prostředky účelově vázanými a soudní poplatky z nich hradit nelze. Pokud jde o majetek vlastní
pouze nezbytné zařízení kanceláře. Členové žalobce pracují dobrovolnou formou bez nároku
na odměnu. Získané prostředky jsou určeny na provoz kanceláře.
[28] Městský soud již na podkladě žalobcem tvrzených údajů dospěl k závěru, že žalobce nemá
dostatečné prostředky, pročež ho již dále nevyzýval k doložení dalšího prohlášení o poměrech
či dokladů vztahujících se k účetnictví. Namítl-li žalobce v kasační stížnosti, že městský soud
neprovedl prakticky žádné dokazování, nelze s ním v tomto ohledu souhlasit. Je totiž zcela
zřejmé, že soud uvěřil žalobcem tvrzeným údajům (přičemž na jejich základě bylo i dle kasačního
soudu možné učinit si poměrně komplexní představu o fungování žalobce) a v izolované otázce
nedostatečnosti prostředků tak žalobci v podstatě vyhověl.
[29] Zamítnutí žalobcovy žádosti o osvobození od soudních poplatků pak městský soud
přes prokázání žalobcovy „nemajetnosti“ odůvodnil tím, že pokud si žalobce předsevzal vyvíjet
činnost, jejíž součástí je též uplatňování práv v soudním řízení, nezbývá, než aby počítal
i s existencí zákonem uložené povinnosti platit soudní poplatky a s nutností obstarání si vhodným
způsobem potřebných prostředků.
[30] Zde je nutno konstatovat, že argumenty městského soudu ve své podstatě odpovídají,
byť ne v celé šíři, výše citovaným závěrům rozšířeného senátu o zneužití práva. Ze žalobcem
uváděných (a to i v kasační stížnosti) údajů lze dovodit, že mod el jeho fungování byl založený
vědomě na tom, že náklady na soudní poplatky, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze
činnosti musel zásadně počítat, se snažil eliminovat tím, že své poměry nastavil tak, aby delší
dobu (tedy minimálně rok) setrvával ve stavu bez dostatečných prostředků. Jak žalobce sám
v řízení uvedl, odbornou agendu si zajišťoval neplacenou prací svých členů, otázky provozní
pak řešil dobrovolnými dary členů i nečlenů, dobrovolnou prací anebo účelově vázanými granty
nepoužitelnými na úhradu soudních či správních poplatků. Nemá tedy prostředků nazbyt, jeho
příjmy postačují na vedení kanceláře, nájemné, a poplatky a služby nezbytné k fungování agendy.
Z jeho podání lze též vysledovat, že osvobození od soudních poplatků do jisté míry předpokláda l
[např. v již zmiňovaném odůvodnění žádosti o osvobození od soudních poplatků (č. l. 7) uvedl:
„Žalobce se snaží čelit jeho zhoubným důsledkům a považuje za naprosto spravedlivé, aby stát, který pomocí svých
zákonů tento systém takto špatně nastavil, nesl rovněž alespoň malou část nákladů na obranu společnosti před byť
jen některými důsledky selhávání veřejné správy. “].
[31] Jak uvedl rozšířený senát, argumentem ve prospěch aprobování modelu fungování žalobce
není ani účel jeho činnosti ani účelová vázanost dotačních mechanizmů. Z tvrzení žalobce
pak (ani přes dodatečnou výzvu kasačního soudu) neplyne, že by jeho žádost byla odůvodněna
např. náhlou změnou finančních toků, nutností podat větší počet žalob v krátkém období či jinou
obdobně závažnou změnou okolností a z toho vzniklými potížemi.
[32] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobce nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu