ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.99.2009:87
sp. zn. 1 As 99/2009 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. B.,
zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Na Hradbách 9/118, Ostrava,
proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 8. 2009, č. j. DSH/11305/09, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2009, č. j. 17 Ca 35/2009 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Vadima Rybáře se u r č u je částkou 5712 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu ze dne 23. 10. 2009,
který výrokem I. žalobce osvobodil od soudních poplatků v plném rozsahu a výrokem II. zamítl
žádost žalobce o ustanovení zástupce. Stěžovatel svou kasační stížností brojí proti výroku II.
uvedeného usnesení. Krajský soud takto rozhodl v řízení o žalobě proti v záhlaví
specifikovanému rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2009, kterým zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních
přestupků (dále jen „magistrát“), ze dne 15. 6. 2009, č. j. ODP/04820/09. Magistrát
tímto rozhodnutím žalobci nepřiznal nárok na uplatněnou náhradu jízdních výdajů.
[2] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu, žalobce se dne 20. 5. 2009
na výzvu magistrátu dostavil jako zmocněnec paní V . D. k nařízenému ústnímu jednání
o přestupku jmenované do sídla správního orgánu. V rámci uvedeného jednání uplatnil nárok
na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho dostavením se k nařízenému ústnímu
jednání, a to ve výši 1548 Kč. Správní orgán prvního stupně žalobci nárok na náhradu
uplatněných nákladů nepřiznal s tím, že je zmocněncem p. D., která je účastníkem řízení
a porušením právní povinnosti řízení vyvolala. Žalobce zároveň nelze považovat za osobu jinou
ve smyslu §79 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Žalovaný
se s argumentací magistrátu ztotožnil.
[3] Žalobce ve své žalobě ze dne 4. 9. 2009 shrnul skutkový stav věci, uvedl, že žádá zrušení
napadeného rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Dále uvedl,
že jednotlivé žalobní body své žaloby doplní ve lhůtě stanovené v §72 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Požádal zároveň o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to Mgr. Vadima Rybáře. Krajský
soud žalobce usnesením ze dne 15. 9. 2009 vyzval, aby předložil řádně vyplněný tiskopis
potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a doložil v něm tvrzené skutečnosti,
písemně sdělil a doložil veškeré své měsíční výdaje, a konečně aby sdělil, z jakých důvodů
je v této věci ustanovení zástupce k ochraně jeho práv třeba. Žalobce nato přípisem
ze dne 23. 9. 2009 zaslal soudu vyplněný formulář potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech spolu s přípisem, v němž své poměry dále podrobně rozvedl,
a se svazkem příloh, jimiž svá tvrzení dokládal.
[4] Krajský soud usnesením ze dne 23. 10. 2009 žalobce osvobodil od soudních poplatků,
avšak žádost o ustanovení zástupce zamítl. Soud vzal za prokázané, že měsíční výdaje žalobce činí
8258 Kč, přičemž do těchto výdajů nejsou zahrnuty prostředky vynakládané na zajištění obživy
a ostatních základních osobních potřeb, které žalobce vyčíslil částkou 4000 Kč. Žalobce
je studentem Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, nemá žádné vlastní příjmy kromě
ubytovacího stipendia a veškeré finanční prostředky na úhradu svých výdajů získává
od svých rodičů. Žalobce tak nemá dostatečné prostředky na zaplacení soudního poplatku.
[5] Ve vztahu k žádosti o ustanovení zástupce krajský soud uvedl, že žalobce neprokázal,
že by ustanovení zástupce bylo k ochraně jeho práv třeba. V dané věci se jedná o problematiku
náhrady nákladů přestupkového řízení, která je upravena v §79 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), a subsidiárně v §79 správního řádu.
Podle krajského soudu je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že mezi žalobcem a žalovaným není
sporu o tom, že se žalobce v předmětném správním řízení dostavil jako zmocněnec p. D.
k nařízenému jednání. Sporné je toliko právní hodnocení věci, t edy zda žalobci svědčí právo
na náhradu jízdních výdajů. Soud se tak vzhledem k uvedenému a ke skutečnosti, že právní
úprava dotčené problematiky není nijak rozsáhlá, neztotožnil s tvrzením žalobce o složitosti
projednávané věci. Soud dále konstatoval, že nedostatek právního vzdělání a znalostí není sám
o sobě dostačujícím důvodem pro závěr, že žalobce není způsobilý se sám před soudem hájit.
Využití daného institutu přichází v úvahu až v případě, kdy by neustanovení zástupce
ve svém důsledku vedlo k neposkytnutí soudní ochrany.
[6] Krajský soud odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 1 Afs 32/2006 - 48 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), podle nějž soud při zvažování toho, nakolik je žalobce způsobilý
se před soudem sám hájit, přihlíží zejména k úrovni žaloby. Podle krajského soudu žaloba
ve své stávající podobě obsahuje až na žalobní body všechny povinné náležitosti stanovené
v §71 s. ř. s., přičemž žalobce si je této absence vědom, stejně jako toho , jaké lhůty soudní řád
správní k doplnění žalobních bodů stanoví. Žalobce také aktivně využil svých procesních
možností (požádal o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků) a adekvátně
reagoval na výzvu soudu k doplnění předmětných žádostí. Soud je tedy toho názoru, že žalobce
se dobře orientuje v projednávané věci a že bude i ohledem na znění §36 odst. 1 s. ř. s. schopen
vlastními úkony hájit svá práva.
[7] Soud dále zmínil (ovšem spíše „pro dokreslení celkové situace žalobce, nikoli jako stěže jní
argument“), že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce sám vystupuje
jako obecný zmocněnec ve věcech vedených u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 17 Ca 10/2009 a sp. zn. 17 Ca 13/2009 (žaloby na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu) a pod sp. zn. 17 Ca 23/2009 (žaloba proti rozhodnutí správního orgánu).
Podle soudu tak „žalobce, který se nerozpakoval v jiných řízeních vystupovat v zájmu zastoupené osoby, bude
zajisté schopen vlastními silami hájit i práva svá “. K námitce žalobce, že se musí starat o svou matku,
soud uvedl, že považuje za prokázané pouze to, že žalobcova matka byla v pracovní
neschopnosti k 31. 8. 2009, nikoli že její pracovní neschopnost trvá i nadále. I pokud by však byla
prokázána trvající pracovní neschopnost matky žalobce a ten o ni pečoval, nebyla by tato
okolnost ve vztahu k posouzení způsobilosti žalobce hájit před soudem svá práva relevantní.
Péče o matku by sice žalobci mohla způsobit jistý časový d iskomfort, nicméně
by mu neznemožnila činit vůči soudu procesní úkony. Tomuto závěru ostatně odpovídá také
skutečnost, že žalobce v době doložené pracovní neschopnosti své matky i přes tvrzenou péči
o její osobu podal k soudu osobně ve věci vedené pod sp. zn. 17 Ca 23/2009 podání v rozsahu
několika desítek stran. Argumentaci žalobce, že v důsledku jeho vlastního zdravotního stavu
je ztížena jeho komunikace se soudem, shledal krajský soud jako ryze účelovou. Soud
je toho názoru, že žalobci jeho zdravotní stav nijak neztěžuje jeho komunikaci se soudem,
neboť ve výše citovaných věcech opakovaně činí několikastránková podání, která soudu
zpravidla osobně doručuje, a opakovaně navštěvuje informační centrum soudu. Dle krajského
soudu tato procesní aktivita „zajisté není projevem omezených možností žalobce, ba právě naopak. Účast
žalobce na lázeňském pobytu na tomto závěru soudu nic nemění.“
II.
[8] Uvedené usnesení krajského soudu ze dne 23. 10. 2009 bylo žalobci doručeno
do vlastních rukou prostřednictvím soudního doručovatele Okresního soudu v Jeseníku
dne 3. 11. 2009. Dne 4. 11. 2009 podal žalobce kasační stížnost proti uvedenému usnesení.
Ta došla dne 5. 11. 2009 na podatelnu Nejvyššího správního soudu, který ji dne 10. 11. 2009
zaslal Krajskému soudu v Plzni k postupu podle §108 s. ř. s. Stěžovatel zde nejprve obsáhle
zrekapituloval obsah své žaloby podané ke krajskému soudu. K tomu dodal, že mu byl
ze zdravotních důvodů přiznán individuální studijní plán. Vůči usnesení krajského soudu namítl,
že jím došlo k porušení jeho subjektivního veřejného práva vyplývajícího z §35 odst. 8 s. ř. s.
a z č. l. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Krajský soud pochybil,
jestliže nevyhověl stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce, protože ustanovení zástupce
je k ochraně jeho práv třeba. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu o ryzí účelovosti
argumentace důsledky jeho zdravotního stavu je z pohledu zákona nedovolenou úvahou
a lze je považovat za takovou vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu.
Z úřední činnosti soudu není známo, zda stěžovatel v skutku doručoval soudu různá podání
osobně a zda byl jejich skutečným autorem, či zda mu byla poskytnuta právní pomoc
při jejich zpracování. Vzhledem ke svým osobním výdělkovým a majetkovým poměrům požádal
stěžovatel o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti. Poukázal i na svůj zdravotní stav (opakovaně byl pro chronické onemocnění ošetřován,
v současné době je nucen podrobit se lázeňské léčbě). Stěžovatel zároveň požádal o prodloužení
lhůty k doplnění kasační stížnosti ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s., aby ustanovený zástupce měl
dostatek času se s věcí seznámit a stížnost řádně doplnit.
[9] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 11. 2009 (doručeným dne 13. 11. 2009) vyzval
žalobce, aby ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto usnesení odstranil vadu žaloby
spočívající v absenci žalobních bodů.
[10] V doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 11. 2009 (doručené Nejvyššímu správnímu soudu
dne 25. 11. 2009) stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s tím,
že nabytím právní moci napadeného usnesení mu hrozí závažná újma ve zmeškání lhůty
pro podání žaloby, kterou nelze prominout. Bez pomoci advokáta není schopen sám odstranit
vadu žaloby spočívající v absenci žalobních bodů. Nejvyšší správní soud doplnění kasační
stížnosti zaslal krajskému soudu.
[11] Stěžovatel dne 22. 11. 2009 zaslal krajskému soudu přípis, v němž uvedl, že není schopen
výzvám soudu vyhovět i proto, že onemocněl chřipkou s projevy na dýchacím ústrojí
po prodělané pertusi a parapertusi. Pro dramatický průběh onemocnění bude daného
dne převezen do ošetřování v místě trvalého bydliště. Požádal proto, aby mu byl ustanoven
navržený advokát s tím, že mu hrozí nenahraditelná újma zmeškání lhůty pro označení žalobních
bodů. K přípisu přiložil lékařské zprávy.
[12] Usnesením ze dne 26. 11. 2009 krajský soud stěžovateli u stanovil zástupcem pro řízení
o kasační stížnosti Mgr. Vadima Rybáře (tedy stěžovatelem navrženého advokáta).
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ustanovení zástupce je tentokrát k ochraně práv stěžovatele
potřeba s ohledem na znění §105 odst. 2 s. ř. s., dle kterého musí být stěžovatel v řízení o kasační
stížnosti zastoupen advokátem.
[13] Krajský soud následně předložil spis k rozhodnutí o kasační stížnosti Nejvyššímu
správnímu soudu. Spis došel na podatelnu Nejvyššího správního soudu dne 14. 12. 2009.
[14] Stěžovatel dne 28. 12. 2009 prostřednictvím ustanoveného zástupce doplnil svou kasační
stížnost. Uvedl, že nemá dokončeno studium v právním oboru a je proto na něj nutno hledět
jako na jakéhokoliv jiného občana bez právního vzdělání. Dále namítl, že i když se v dané věci
jedná „pouze“ o problematiku náhrady nákladů v přestupkovém řízení, jde, minimálně z hlediska
procesních pravidel, o relativně právně velmi náročnou problem atiku, v jejímž rámci osoba
bez dokončeného právního vzdělání může pouze těžko svá práva dostatečně účinně a bezchybně
hájit. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na článek V. usnesení Představenstva České advokátní
komory č. 6/1998, kterým se stanoví pravidla pro výkon substitučního oprávnění advokátních
koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta (dále jen „usnesení Představenstva ČAK“),
podle nějž může advokátní koncipient vykonávat právní služby v oboru správního soudnictví
nejdříve po jednom roce advokátní praxe. Napro ti tomu v dané věci je po stěžovateli, jenž nemá
dokončeno právní vzdělání a nemá vykonánu žádnou právní praxi, požadováno, aby v řízení
u správního soudu vystupoval sám bez odpovídajícího zastoupení. K argumentaci krajského
soudu, že stěžovatel v této či v jiných věcech vykonává funkci obecného zmocněnce, stěžovatel
namítl, že otázka, zda je kvalifikován k ochraně zájmů jeho zmocnitele je výlučně záležitostí
právního vztahu mezi zmocnitelem a stěžovatelem a nemůže stěžovatele zbavit práva
na ustanovení zástupce v jeho vlastní věci. Skutečnost, že stěžovatel vykonává funkci obecného
zmocněnce, totiž o jeho způsobilosti k ochraně jeho vlastních zájmů nevypovídá vůbec nic;
o to více, jde-li o problematiku nečinnosti správního orgánu v řízení o přestupku, případně
o přestupek samotný. Celé řízení před soudem se díky této skute čnosti zcela odchýlilo
od svého skutečného předmětu k záležitosti dle stěžovatele podružné, tedy že stěžovatel činí
u tamějšího soudu stránková či vícestránková podání. Soud neuvádí žádný konkrétní případ,
kdy by byl stěžovatel prokazatelně autorem několikastránkového podání, eventuelně kdy by byl
prokazatelně sám jeho osobním doručovatelem. Stěžovatel dále namítl, že usnesení krajského
soudu je nepřezkoumatelné, protože tento se nevypořádal s ustanovením zástupce stěžovateli
Krajským soudem v Ostravě. Stěžovatel konečně také uvedl, že krajský soud jednal s úmyslem
ovlivnit možnost stěžovatele brojit proti výroku II. napadeného usnesení kasační stížností,
neboť napadené usnesení bylo stěžovateli doručováno do Priessnitzových léčebných lázní
v Jeseníku v době lékařem stanovené pracovní neschopnosti stěžovatele. To vše navíc
prostřednictvím soudního doručovatele Okresního soudu v Jeseníku. Věc se dle stěžovatele
komplikuje dnem doručení, neboť tak soudní doručovatel činil až v době stěžovatelova zcela
mimořádného prodloužení lázeňské léčby na základě rozhodnutí revizního lékaře jeho zdravotní
pojišťovny, což krajskému soudu nebylo a není známo.
III.
[15] O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud samostatně nerozhodoval, protože po obdržení věci a po vykonání nezbytných procesních
úkonů bezodkladně rozhodl přímo ve věci samé.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud považuje nejprve za vhodné shrnout závěry, k nimž dospěla
jeho dosavadní judikatura týkající se §35 odst. 8 s. ř. s. Podle uvedeného ustanovení navrhovateli,
u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně
jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být
i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování oso by uvedené v odstavci 2 platí
v takovém případě stát. Pro ustanovení zástupce soudem tak zákon stanoví několik podmínek.
Především musí být dány předpoklady pro osvobození navrhovatele od soudních poplatků
(tuto podmínku s ohledem na obsah spisu a žádosti o ustanovení zástupce stěžovatel nepochybně
splňuje a ani krajský soud splnění této podmínky nebere v pochybnost). Druhou podmínkou
je splnění předpokladu, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv navrhovatele.
Naplnění této podmínky je předmětem sporu v případě stěžovatele.
[18] První kritérium pro určení toho, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv
navrhovatele, bezpochyby představuje charakter projednávané věci. Rozhodně se však nejedná
o kritérium jediné. Například ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46
(Sb. NSS 108/2004), Nejvyšší správní soud uvedl, že „ hmotněprávní charakter projednávané věci (…)
nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv.
Přinejmenším stejný význam je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účas tníka řízení, úroveň povědomí
o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice.“ Zdůraznil, že důležitou
skutečností je také to, zda je účastník řízení českým občanem a vládne českým jazykem.
[19] Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správní ho soudu ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 19/2003 - 45 (Sb. NSS 492/2005), v němž zdejší soud v obdobném duchu konstatoval:
„Skutečnostmi, které nutně musely být při rozhodování o stěžovatelově návrhu na ustanovení zástupce zjišťovány,
jsou jak hmotněprávní charakter projednávané věci, tak osobnostní a fakti cké poměry stěžovatele včetně úrovně
jeho legitimně očekávatelného a předvídatelného povědomí o hmotných i procesních právech, která pro něj z včas
podané žaloby vyplývají.“
[20] Další relevantní kritérium vymezil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64. Zde uvedl: „Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka
k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou a jestliže potřeba ochrany práv
účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací
apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného
návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úro veň sepsané žaloby
kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka. “ V citované věci Nejvyšší správní soud
vyslovil souhlas se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatelkou p odaná žaloba
proti rozhodnutí správního orgánu veškeré náležitosti takového podání obsahovala,
včetně vymezení rozsahu napadených výroků, žalobních bodů a tím i vymezení rozsahu soudního
přezkumu. Obsahovala též perfektní návrh rozsudečného výroku. Kasační stížnost
proti rozhodnutí, kterým stěžovatelce nebyl ustanoven zástupce, proto zamítl. K obdobným
závěrům dospěl Nejvyšší správní soud rovněž ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 1 Afs 32/2006 - 48.
[21] Z výše uvedeného je patrné, že v řízení o správní žalobě není zastoupení advokátem
povinné; nemajetnost a absence právního vzdělání na straně žalobce samy o sobě tedy nezakládají
důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz
stěžovatele na usnesení Představenstva ČAK, podle nějž může advokátní koncipient vykonávat
právní služby v oboru správního soudnictví nejdříve po jednom roce advokátní praxe (blíže
viz bod [14] výše). Uvedené ustanovení je toliko podzákonným předpisem a soudy jsou
při svém rozhodování vázány především zákony (č. l. 95 odst. 1 Ústavy České republiky),
přičemž ze znění §35 odst. 8 s. ř. s. je zřetelný záměr zákonodárce učinit zastoupení advokátem
ve správním soudnictví nepovinným. Tomu ostatně odpovídá i praxe, kdy se nemalá část
účastníků řízení probíhajících podle soudního řádu správního domáhá svých práv přímo,
bez jakéhokoli zastoupení. Tito účastníci často nejenže nemají dokončené právní vzdělání
(jako je tomu v případě stěžovatele), ale zpravidla nemají vůbec žádné formální vzdělání v oboru
právo.
[22] Soud tedy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je žalobce
sám způsobilý se před soudem hájit; přitom přihlíží k charakteru projednávané věci,
k osobnostním poměrům žalobce a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit
úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech
v České republice. Těmto požadavkům krajský soud v nyní posuzované věci dostál. Shledal
přitom, že projednávaná věc není právně nijak složitá a že stěžovatel je, s přihlédnutím k úrovni
žaloby a dalších podání, která v této a jiných věcech u krajského soudu činí, způsobilý
se před soudem sám hájit.
[23] Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry krajského soudu podrobně vyjádřenými
v napadeném usnesení plně ztotožňuje. Posouzení právní otázky, zda náleží zmocněnci účastníka
přestupkového řízení náhrada nákladů spjatých s jeho účastí na jednání v rámci daného řízení,
rozhodně nelze považovat za příliš komplikované. Stěžovatel zjevně vládne českým jazyke m
a orientuje se v českém právním řádu do té míry, že byl schopen podat žalobu,
která je až na formulaci žalobních bodů právně perfektní (přičemž si byl této absence zřetelně
vědom), využil svých rozličných procesních možností, reagoval na výzvy soudu, to vše právně
sofistikovaným jazykem a s využitím přiléhavých odkazů na ustanovení relevantních právních
předpisů. Nad rámec uvedeného lze uvést, že stejnou zdatnost projevil i při komunikaci
s Nejvyšším správním soudem (tj. při podání kasační stížnosti a při jejím doplnění
ze dne 21. 11. 2009).
[24] Skutečnost, že stěžovatel vystupuje jako zmocněnec i v jiných věcech, by zřejmě sama
o sobě nemohla vést k závěru, že mu nemá být ustaven zástupce v nyní posuzované věci. Krajský
soud nicméně tento argument použil pouze podpůrně, přičemž jádro jeho argumentace spočívalo
v jiných důvodech. Primárně je totiž třeba posuzovat každou žádost o ustanovení zástupce
ve vztahu k řízení, v němž byla podána. To však krajský soud učinil.
[25] Stejně tak jsou nedůvodné kasační námitky, kterými stěžovatel poukazuje
na svůj zdravotní stav a na údajnou „nedovolenost“ úvahy krajského soudu o ryzí účelovosti
argumentace důsledky jeho zdravotního stavu (blíže viz bod [8] výše). Obdobně
jako v předchozím bodu lze uvést, že tato úvaha krajského soudu měla spíše podpůrný charakter.
Klíčové argumenty odůvodnění jeho rozhodnutí spočívaly v poukazu na relativní právní
jednoduchost věci a na úroveň podání, která stěžovatel činil u soudu v této konkrétní věci.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, podle n íž je usnesení krajského
soudu nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s ustanovením zástupce stěžovateli Krajským
soudem v Ostravě v jiném řízení, jehož byl účastníkem. K tomu zdejší soud (opětovně) uvádí,
že povinností Krajského soudu v Plzni bylo především posoudit, zda je třeba, aby s ohledem
na povahu dané věci a další, výše popsaná kritéria, byl ustanoven zástupce stěžovateli
v tomto konkrétním řízení. To také krajský soud podrobně a komplexně učinil. Skutečnost, že byl
stěžovateli ustanoven zástupce v jednom řízení, neznamená, že by mu měl být automaticky
ustanoven také ve všech dalších řízeních, která před soudy vede. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz rozsudek ze dne 15. 12. 2006, č. j. 8 As 60/2006 - 90) sice plyne, že soud,
který za shodné procesní situace rozhodne v různých řízeních o žádostech o ustanovení zástupce
téhož účastníka odlišně, má povinnost řádně a přesvědčivě odůvodnit, proč se od své judikatury
odchyluje. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovateli byl zástupce
ustanoven jiným soudem, než je soud, který jeho žádost zamítl, navíc v naprosto odlišném řízení
(řízení o žalobě na ochranu osobnosti). Za situace, kdy stěžo vatel sám nespecifikoval,
v čem spatřuje podobnost mezi uvedenými řízeními, a kdy všechny další skutečnosti svědčily
pro závěr, že v daném řízení není třeba stěžovateli zástupce us tanovit, nebylo potřeba,
aby se Krajský soud v Plzni s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě v odůvodnění
svého rozhodnutí blíže vypořádával.
[27] Stěžovatel konečně také zpochybnil to, jakým způsobem mu bylo kasační stížností
napadené usnesení krajského soudu doručeno (blíže viz bod [14] výše). Nejvyšší správní soud
však neshledal na procesu doručení uvedeného usnesení nic nezákonného. Jak je patrno
ze soudního spisu, krajskému soudu bylo známo z přípisu, který mu stěžovatel dne 18. 8. 2009
adresoval ve věci vedené u něj pod sp. zn. 17 Ca 23/2009, že stěžovatel se „minimálně
28 následujících kalendářních dnů po 5. říjnu“ bude podrobovat lázeňské léčbě v lázních v Jeseníku.
Je proto jen logické, že krajský soud v případě svého usnesení (ze dne 23. 10. 2009) požádal
o doručení Okresní soud v Jeseníku, a to prostřednictvím soudního doručovatele do vlastních
rukou stěžovatele. Možnost postupovat tímto způsobem plyne z ustanovení §42 odst. 1 s. ř. s.
Z doručenky založené v soudním spisu je zřejmé, že stěžovateli bylo usnesení takto doručeno
dne 3. 11. 2009. Ten ostatně již druhého dne proti uvedenému rozhodnutí podal kasační stížnost.
Postupem krajského soudu při doručování napadeného rozhodnutí tak stěžovatel nebyl nikterak
zkrácen na svých právech.
IV.
[28] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta. Výše odměny ustanoveného advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního
zastoupení a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 28. 12. 2009, označeným
jako doplnění kasační stížnosti, a dále jako náhrada hotových výdajů, tedy ve výši 2 x 2 100 Kč
a 2 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 citované vyhlášky],
celkem 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují
se náklady řízení o částku 912 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povin en z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[30] Nejvyšší správní soud rozhodl o výši odměny ustanoveného advokáta výše uvedeným
způsobem navzdory skutečnosti, že zástupce stěžovatele ve svém přípise přiloženém k doplnění
kasační stížnosti a nazvaném vyúčtování odměny a hotových výdajů uvedl, že ve věci byly
uskutečněny čtyři úkony právní služby. Nejvyšší správní soud shledal, vzhle dem k relativní právní
jednoduchosti věci, jako důvodně uskutečněné pouze dva úkony. Nepřiznal tak odměnu
za poradu s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 28. 12. 2009 (za dostatečnou považoval
v tomto ohledu odměnu za převzetí a přípravu zastoupení, v četně první porady s klientem
ze dne 23. 12. 2009) a za písemné podání nikoli ve věci samé ze dne 28. 12. 2009 - doplnění
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (zde Nejvyšší správní soud nevidí důvod
k tomu, proč nemohlo být doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku součástí doplnění
kasační stížností podané téhož dne).
[31] Obiter dictum Nejvyšší správní soud dodává, že je povinností krajského soudu stěžovatele
po nabytí právní moci tohoto rozsudku opětovně vyzvat k doplnění jeho žaloby o absentující
žalobní body. Krajský soud již sice usnesením ze dne 10. 11. 2009 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě
dvou týdnů ode dne doručení tohoto usnesení odstranil vady žaloby ve smyslu §35 odst. 7 s. ř. s.
Stěžovatel však již před tím, dne 4. 11. 2009, podal kasační stížnost proti rozhodnutí,
kterým krajský soud zamítl jeho žádost o ustavení zástupce. Nutno také připomenout,
že stěžovatel žádal o ustavení zástupce s tím, že vady žaloby odstraní soudem ustavený zástupce.
Nejvyšší správní soud si je přitom vědom skutečnosti, že podle §71 odst. 2 s. ř. s. lze rozšířit
žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby a že §35 odst. 8 s. ř. s. stanoví toliko,
že lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení neběží po dobu od podání žádosti
o ustavení zástupce do právní moci rozhodnutí o ní. Kasační stížnost nemá podle §107 s. ř. s.
odkladný účinek. Soudní řád správní tedy výslovně neupravuje problematiku stavění běhu žalobní
lhůty pro případ, kdy žalobce podá kasační stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti
o ustanovení zástupce. Z povahy věci je však zřejmé, že k zastavení běhu žalobní lhůty
v takovém případě musí dojít. Jestliže judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila,
že proti rozhodnutí správního soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce soudem
je kasační stížnost přípustná (viz rozsudek ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46), pak musí
logicky následovat také závěr o stavění běhu žalobní lhůty po dobu, kdy je vedeno řízení
o takové kasační stížnosti. Opačný výklad by vedl k absurdním důsledkům, kdy žalobci,
který podá žádost o ustanovení advokáta s tím, že není schopen sám kvalifikovaně žalobu
doplnit, by mohla uplynout lhůta k jejímu doplnění a jeho žaloba by proto musela být odmítnuta,
zatímco by otázka, zda krajský soud rozhodl o uvedené žádosti v souladu se zákonem, byla
předmětem sporu před Nejvyšším správním soudem. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl
ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 417/2004 - 70, v případě pochybností o výkladu
určitého ustanovení procesního předpisu je vždy zapotřebí zvolit výklad šetřící práva účastníků
řízení. Takový výklad musí v daném případě vést k závěru, že stěžovateli je nutno poskytnout
prostor k doplnění žalobních bodů. Jinak by došlo ze strany krajského soudu k odepření
spravedlnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu