ECLI:CZ:NSS:2010:11.KSE.23.2009:100
sp. zn. 11 Kse 23/2009 - 100
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu složený z předsedkyně senátu Mgr. Daniely
Zemanové a jeho členů: JUDr. Vladimíra Jurky, Mgr. Věroslava Řezáče, JUDr. Aleny Mátlové,
JUDr. Josefa Doubka a JUDr. Dalimily Gadasové, projednal v ústním jednání dne 1. 9. 2010
kárnou žalobu ministryně spravedlnosti ze dne 9. 7. 2009, proti JUDr. J. G., soudnímu
exekutorovi, Exekutorský úřad Praha 6, se sídlem Bělohorská 270/17, Praha 6, zastoupenému
obhájcem Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem Tychonova 44/3, Praha 6, a rozhodl
takto:
I. Podle §116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., v platném znění ( „exekuční řád“)
kárně obviněný soudní exekutor
JUDr. J. G.
j e v i n e n t í m , ž e
jako soudní exekutor v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Praha 6 pod sp. zn. 25 EX
1404/05 byl nečinný v období od 12. 9. 2007, kdy vydal exekuční příkaz č. j. 25 Ex 1404/05 – 44,
až do dne 31. 12. 2008, kdy byly ze strany exekutora doručovány exekuční příkazy, usnesení
soudu o nařízení exekuce a další písemnosti povinným a třetím osobám,
t e d y
z á v a ž n ě p o r u š i l
ustanovení §46 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s §2 exekučního řádu,
č í m ž s p á c h a l
kárné provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu.
II. Za to uložil kárný senát podle §116 odst. 3 písm. b) exekučního řádu
p í se m n é n a p o m e n u t í .
Odůvodnění:
Ministryně spravedlnosti (dále jen „kárný žalobce“) podala na soudního exekutora
JUDr. J. G. (dále jen „soudní exekutor“, případně „exekutor“) kárnou žalobu, neboť ve věci
vedené pod sp. zn. 25 EX 1404/05 byl nečinný v období od 12. 9. 2007, kdy vydal exekuční
příkaz č. j. 25 Ex 1404/05 – 44, do 31. 12. 2008, kdy dle návrhu probíhalo doručování usnesení
soudu o nařízení exekuce solidárně povinným. Dle kárného žalobce tímto obviněný soudní
exekutor porušil povinnost postupovat bez zbytečných průtahů stanovenou exekučním řádem a
Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže soudních exekutorů postupovat nezávisle,
svědomitě a pečlivě a tím ohrozil vážnost exekutorského úřadu, za což mu navrhl uložit
odpovídající kárné opatření v souladu s §116 odst. 2 exekučního řádu, které dále nespecifikoval.
Kárný žalobce navrhl provést důkaz obsahem exekučního spisu sp. zn. 25 EX 1404/05.
Ke kárné žalobě dále přiložil stížnost povinné R. M. ze dne 5. 3. 2009, na jejímž základě bylo
zahájeno šetření, které vyústilo v podání kárné žaloby, a vyjádření obviněného exekutora ze dne
19. 3. 2009 a 15. 5. 2009.
Ve stížnosti ze dne 5. 3. 2009 R. M., jakožto jedna z celkem čtyř povinných v exekučním
řízení, uvedla, že o průběhu exekučního řízení, včetně vydání exekučního příkazu, se dozvěděla
dne 31. 12. 2008, kdy jí byly doručeny písemnosti týkající se exekuce. Dlužnou pohledávku měl
hradit její bývalý manžel, s nímž se nestýká, nebyla proto informována o tom, že dluh není
hrazen. Namítá, že pokud by byla o nehrazení pohledávky informována již v roce 2005, kdy bylo
zahájeno exekuční řízení, pohledávku by dobrovolně uhradila. V lednu 2009 se domáhala u
exekutorského úřadu obviněného exekutora sdělení, jaká částka má být doplacena, aby exekuce
mohla být zastavena, ze strany exekutorského úřadu jí však nebyly dlouhodobě sdělovány
potřebné informace.
Obviněný exekutor ve vyjádření ze dne 19. 3. 2005 nejprve odkázal na chybu v údajích
uvedených v usnesení o nařízení exekuce ze dne 9. 9. 2005 (chybné datum narození jedné
z povinných). Uvedl, že opravné usnesení mu bylo doručeno až dne 5. 2. 2007, do této doby
tedy neměl správné identifikační údaje všech povinných a nemohl provádět lustrace
jejich majetku. Usnesení o nařízení exekuce nemohlo být povinným doručeno dříve, nežli začalo
působit tzv. „generální inhibitorium“ z důvodu zabránění úmyslného zmenšování jejich majetku.
Toto usnesení jim proto bylo doručeno v okamžiku, kdy již byl zajištěn veškerý dostupný
majetek. Dále se obviněný exekutor vyjadřoval ke komunikaci s povinnou R. M. v průběhu roku
2009, která však není předmětem kárné žaloby. V doplnění vyjádření ze dne 15. 5. 2009
k předchozím tvrzením upřesnil, že exekuční příkazy vydané v roce 2007 doručil pouze institucím
evidujícím postižený majetek povinných, z důvodu předčasného nevyzrazení exekuce a zmaření
jejího účelu nebyly doručovány povinným.
Ve vyjádření ke kárné žalobě obviněný exekutor upozornil, že exekuční řád neobsahuje
žádné ustanovení, kterým by byly stanoveny jakékoliv lhůty pro činnost exekutora v exekučním
řízení. Z tohoto důvodu nelze dovodit, jaká lhůta může být objektivně považována za průtahy
v řízení, a nemůže být naplněna skutková podstata kárného provinění dle §116 odst. 2
exekučního řádu. Kárná žalobkyně neuvádí konkrétní ustanovení exekučního řádu, které mělo
být postupem exekutora porušeno. Dle názoru obviněného exekutora jediným ustanovením,
ze kterého mohla kárná žalobkyně vycházet, by mohl být §2 exekučního řádu, dovozuje
však, že porušení tohoto ustanovení by mohl shledat pouze Ústavní soud. Dalším rozborem
ustanovení §2 exekučního řádu exekutor dospěl k závěru, že exekutorům, na rozdíl od soudů,
žádný zákon neukládá povinnost vyřizovat věci bez průtahů. Neexistenci zákonem stanovených
lhůt k vyřizování jednotlivých úkonů v exekučním řízení chápe jako výraz individuálního
rozhodování a nezávislého postavení exekutora. Dále vyjadřuje přesvědčení, že prodleva
při doručování písemností povinným neměla žádný vliv na jeho rozhodování a zákonnost
postupu v předmětném exekučním řízení. Dle názoru obviněného exekutora nedošlo
z jeho strany k porušení exekučního řádu a na jeho jednání nelze pohlížet jako na jednání, které
by naplnilo znaky kárného provinění ve smyslu §116 odst. 2 exekučního řádu. Navrhuje
proto zamítnutí kárné žaloby jako nedůvodné.
Kárný senát Nejvyššího správního soudu si na návrh kárného žalobce vyžádal
od obviněného exekutora zaslání exekučního spisu zn. 25 Ex 1404/05, z jehož obsahu k výše
uvedeným skutečnostem ověřil následující:
Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 5. 2005, č. j. Nc 4957/2005 - 8, byla
ve prospěch oprávněné České spořitelny, a. s., nařízena exekuce na majetek čtyř povinných (J. M.,
R. M., J. M., B. B.) pro vymožení částky 19 842,82 Kč s příslušenstvím (včetně úroku ve výši 6
%). Provedením exekuce byl pověřen JUDr. J. G., soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha
6. Opravným usnesením téhož soudu ze dne 13. 12. 2006 bylo opraveno záhlaví původního
usnesení, a to změnou data narození třetí povinné J. M. Po úkonech směřujících ke zjištění
majetku povinných vydal soudní exekutor v květnu, srpnu a září 2007 několik exekučních příkazů
postihujících majetek povinných. Dle doručenek přiložených k originálům exekučních příkazů ve
spisu vedeném exekutorem byly tyto exekuční příkazy předány k poštovní přepravě na konci
prosince 2008, a to jak povinným, tak i osobám, které měly dle těchto příkazů majetek zajistit
(plátci mzdy, plátci dávek). Výjimkou byl pouze exekuční příkaz č. j. 25 Ex 1404/05 - 36, o
provedení exekuce prodejem nemovitosti, který byl doručen Katastrálnímu pracovišti v Lounech
dne 5. 6. 2007. Posledním z vydaných exekučních příkazů byl příkaz ze dne 12. 9. 2007, č. j. 25
Ex 1404/05 - 44, o provedení exekuce srážkami ze mzdy povinné R. M. vůči plátci mzdy T-
Mobile Czech Republic, a. s. Dle doručenky přiložené k originálu tohoto exekučního příkazu byl
tento doručen povinné dne 9. 6. 2009, doklad o doručení či předání k přepravě plátci mzdy není
součástí spisu. Dalším dokumentem zařazeným do spisu dle jeho data je přípis povinné R. M. ze
dne 5. 1. 2009. Povinná R. M. podala dne 14. 1. 2009 na obviněného exekutora žalobu dle
zákona č. 82/1998 Sb., v níž se domáhala výpočtu úroků z prodlení pouze k datu vydání exekuce
s odůvodněním, že v případě podání informace o vedení exekučního řízení by dlužnou
pohledávku okamžitě uhradila. Dále exekuční spis obsahuje rozsáhlou korespondenci povinné R.
M. a J. B. s exekutorským úřadem obviněného exekutora. Dne 4. 6. 2009 byly usnesením
soudního exekutora veškeré exekuční příkazy zrušeny z důvodu vymožení pohledávky.
K ústnímu jednání v kárném řízení se dostavila pověřená zástupkyně kárného žalobce
a v substituci obhájce obviněného exekutora (dále jen „obhájce“). JUDr. J. G. se k jednání
nedostavil, přestože mu bylo předvolání k tomuto jednání doručeno dne 7. 6. 2010. Na dotaz
předsedkyně kárného senátu obhájce uvedl, že exekutor se z účasti na ústním jednání omlouvá
ze zdravotních důvodů. Vzhledem ke skutečnosti, že toto tvrzení nebylo kárnému senátu nijak
doloženo, bylo mu oznámeno až při zahájení jednání a nebylo ani spojeno s návrhem na odročení
ústního jednání, kárný senát dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro projednání věci
bez přítomnosti obviněného soudního exekutora dle §17 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb.
Zástupkyně kárného žalobce přednesla kárnou žalobu shodně s jejím písemným vyhotovením.
Obhájce obviněného exekutora zdůraznil nutnost vymezení pojmu „průtah“. Uvedl, že zákon
soudním exekutorům nestanoví žádné lhůty pro vyřízení jednotlivých úkonů a vedení řízení.
Pokud zákon tyto lhůty neupravuje, pak se nelze dopustit jeho porušení. Dle názoru obhájce
nelze vyloučit, že zákonodárce exekuční řád takto koncipoval záměrně. Exekutor může mít
v určitých případech zájem na úmyslném nepokračování v exekučním řízení, například z důvodu
umožnění dlužníkům nalézt přijatelné řešení jejich situace. Záleží pouze na úvaze soudního
exekutora, zda v řízení bude konat či nikoli. Obhájce nicméně připustil, že tento stav nečinnosti
nesmí přesáhnout nepřiměřenou délku, např. 5 let. Upozornil, že v řízení před soudy je obvyklé,
že není učiněn žádný úkon po dobu 2 až 3 let a tato doba není hodnocena jako průtah v řízení.
Není důvodu hodnotit odlišně řízení před soudy a exekuční řízení vedené soudním exekutorem,
neboť oba reprezentují stát. V daném případě byl obviněný soudní exekutor v řízení nečinný
na základě telefonické dohody s oprávněným. Na dotaz předsedkyně kárného senátu, jaký mohl
mít takový pokyn důvod, obhájce žádný konkrétní důvod neuvedl, dle jeho tvrzení
si jej s odstupem času nevybavuje ani obviněný exekutor. Pravděpodobně se mohlo jednat
o odprodej pohledávek. Zdůraznil, že se jednalo o přání klienta, které exekutor respektoval.
V projednávané věci tento pokyn exekutorovi sdělila zaměstnankyně oprávněného, paní M.,
obhájce si však nebyl vědom, zda jmenovaná nadále u oprávněného pracuje či nikoliv. Obviněný
exekutor s ní o pokynu nepokračovat v exekuci hovořil pouze telefonicky, v praxi není možné
vyhotovovat o těchto jednáních zápisy do exekučních spisů, a to z důvodu množství
projednávaných věcí. Obhájce exekutora navrhl provést důkaz dotazem na paní M.,
zaměstnankyni České spořitelny, pobočka Ústí nad Labem, tj. oprávněného. Tento důkaz měl být
proveden za účelem prokázání tvrzení, že oprávněný udělil exekutorovi pokyn nečinit
v exekučním řízení žádné úkony.
Zástupkyně kárného žalobce na dotaz kárného senátu uvedla, že dle jejího názoru
je hraniční dobou nečinnosti v exekučním řízení doba 12 měsíců. V závěrečné řeči označila
tvrzení obhájce exekutora, podle kterého v exekučním řízení nebylo konáno na pokyn
oprávněného, za účelové. Obviněný exekutor se k průtahům ve věci několikrát v minulosti
vyjádřil a v žádném z vyjádření toto tvrzení neuvedl, ve spise k němu nejsou žádné doklady.
Dle názoru zástupkyně kárného žalobce by však ani takový pokyn nemohl ospravedlnit vzniklé
průtahy v řízení. Každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů,
toto právo účastníků řízení musí respektovat i soudní exekutor.
Obhájce kárně obviněného exekutora v závěrečné řeči odkázal na již uvedené skutečnosti.
Dále zdůraznil, že žádným transparentním a legitimním způsobem nebylo definováno,
kdy dochází v exekučním řízení k průtahům, v žádném případě nelze akceptovat interní
rozhodnutí kárného žalobce, dle něhož je průtahem každá nečinnost delší 12 měsíců. Obviněný
exekutor vede dlouhodobě velké množství exekučních řízení, zatím nebyl pravomocně shledán
vinným z kárného provinění, což dokládá, že jeho činnost probíhá v souladu se zákonem. Navrhl
kárnou žalobu zamítnout.
Kárný senát zamítl návrh na doplnění dokazování výpovědí případné zaměstnankyně
České spořitelny, a. s., pobočky v Ústí nad Labem, paní M., který obhájce exekutora navrhl za
účelem prokázání tvrzení, že exekutor byl v řízení po dobu více než 15 měsíců nečinný na základě
pokynu oprávněného. Nejprve je nutno poukázat na nedůvěryhodnost tohoto tvrzení. Obviněný
exekutor byl kárným žalobcem vyzván k podání vyjádření ihned po podání stížnosti ze strany R.
M. na jeho postup v exekučním řízení, tj. v březnu 2009. Exekutor se ve svých vyjádřeních ze dne
19. 3. 2009 a ze dne 15. 5. 2009, tedy bezprostředně po ukončení namítaných průtahů v řízení, o
případných pokynech oprávněného k dočasnému pozastavení exekučního řízení vůbec
nezmiňuje. Naopak ve vyjádření ze dne 15. 5. 2009 uvádí, že exekuční příkazy vydané v roce 2007
„ jsem prozatím doručil pouze na instituce evidující postižený majetek povinných, a to proto, abych povinným
předčasně nevyzradil, že je na jejich majetek nařízena exekuce a neumožnil jim tak zmaření účelu exekuce“. Dle
kárného senátu je tedy tvrzení přednesené obhájcem při ústním jednání, dle něhož byl exekutor
v řízení nečinný z důvodu udělení pokynu oprávněným, v přímém rozporu s předchozími
vyjádřeními obviněného exekutora, zejména s citovaným vyjádřením ze dne 15. 5. 2009, přičemž
důvody tohoto rozporu nebyly nijak vysvětleny. Obhájce exekutora přitom k tvrzení ohledně
nečinnosti na pokyn oprávněného nepřipojil žádné další skutečnosti, které by toto tvrzení
propojovaly se skutkovým stavem daného případu. Uvedl, že se jednalo o jediný telefonický
hovor, jehož podrobnosti si již ani samotný exekutor není schopen vybavit. Soudní exekutor má
v kárném řízení právo hájit se uvedením jakýchkoliv skutečností, které uzná za vhodné. Pokud
jsou však některá jeho tvrzení zjevně ve vzájemném rozporu, a to bez poskytnutí jakéhokoli
zdůvodnění těchto nesrovnalostí, pak musí nést důsledky z tohoto vyplývající, tj. případný závěr
o nevěrohodnosti či rozporuplnosti těchto tvrzení. V souhrnu lze k návrhu na doplnění
dokazování konstatovat, že obhájce obviněného exekutora žádal provést důkaz k tvrzení, které
bylo v rozporu s předchozími vyjádřeními exekutora, nenavazovalo na další skutkové okolnosti
případu a bez uvedení dalších doplňujících podrobností se i z hlediska logického usuzování jevilo
jako nevěrohodné.
Kárný senát však předmětný návrh obhájce exekutora na doplnění dokazování zamítl
zejména pro jeho nadbytečnost. Předmětem kárného řízení bylo řešení otázky, zda se obviněný
exekutor v jím vedeném exekučním řízení dopustil průtahů, pokud nečinil po dobu cca 15 měsíců
žádné úkony směřující k vymožení předmětné pohledávky. Jak je uvedeno níže, k samotné
existenci nečinnosti měl kárný senát k dispozici dostatek důkazů, obviněný exekutor navíc
nečinnost v řízení nepopíral, činil sporným pouze její důvody a rozpor se zákonem. Kárný senát
dospěl v této souvislosti k závěru, že skutečnost, zda k nečinnosti exekutora v exekučním řízení
dal či nedal pokyn oprávněný, není pro kárnou odpovědnost exekutora v tomto řízení relevantní.
Ani prokázaná existence takového pokynu by totiž nezbavovala exekutora odpovědnosti
za jeho rozhodnutí ohledně postupu v řízení. V dané věci exekutor nekonal v řízení žádné úkony
poté, kdy zjistil majetek povinných a vydal exekuční příkazy. Tyto příkazy nedoručil ani osobám,
které podle nich měly majetek povinných zabavovat, učinil tak až za dobu více než 15 měsíců.
Exekutor v exekučním řízení vykonává pravomoc svěřenou mu veřejnoprávními předpisy,
je na něj delegována část státní moci, jejímž nositelem je původně soud (§1 odst. 2, §28 exekučního řádu). V souvislosti s tím je mu také stanovena povinnost vykonávat tuto činnost
nezávisle a nestranně (§2 exekučního řádu) a je též logicky povinen respektovat veškeré platné
právní předpisy včetně těch, které účastníkům zaručují právo projednat věc bez zbytečných
průtahů (§46 odst. 1 exekučního řádu, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V souladu
s uvedenými povinnostmi je tedy nepřípustné, aby soudní exekutor v průběhu exekučního řízení
na případný pokyn jednoho z účastníků exekučního řízení porušoval zákonem stanovené
povinnosti k újmě ostatních účastníků.
Je zřejmé, že postavení soudního exekutora nelze beze zbytku přirovnat k postavení
soudu. Kárný senát neopomíjí, že soudní exekutor vystupuje při své činnosti v postavení
podnikatele dle obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu tedy provádí exekuční činnost
za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko (shodně viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 150/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz,
stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu). V průběhu exekuce se charakter
postavení soudního exekutora mění. O jeho odměně je soudem v závěru exekuce rozhodováno
v rámci rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž zde je exekutor ve vztahu k soudu v postavení
účastníka řízení (včetně práva na odvolání). Vzhledem k podnikatelské povaze činnosti exekutora
je před zahájením konkrétního exekučního řízení v jeho zájmu vykonávat aktivity směřující
k propagaci jeho činnosti a získávání potencionálních „klientů“, tj. osob, které jej v souladu s §28
exekučního řádu navrhnou k provedení exekuce. Po zahájení samotné exekuční činnosti
však již vystupuje jako veřejný činitel, tj. ve vrchnostenském postavení vůči ostatním účastníkům
řízení, na něhož je v určitém rozsahu přenesen výkon státní moci. Ani v této fázi řízení není
zcela vyloučeno, aby soudní exekutor zohlednil pokyny či návrhy vznesené některým z účastníků
řízení, avšak vždy musí dodržovat zásadu rovnosti účastníků, nestrannost a vázanost právními
předpisy. Pokud účastník řízení požádá soudního exekutora, aby mu na základě vážných důvodů,
o jejichž existenci není pochyb, ponechal určitý přiměřený časový prostor k vyřešení situace,
která by se jinak plynulým pokračováním exekučního řízení se vší pravděpodobností vyvinula
v jeho neprospěch, pak vyhovění takové žádosti nemusí být nutně vždy v rozporu s výše
uvedenými povinnostmi exekutora. Soudní exekutor si však zmíněných povinností musí být
vědom a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu musí rozhodnout,
kdy je návrh účastníka řízení akceptovatelný a kdy již překračuje zákonem stanovené meze
spravedlivého procesu. V každém případě se soudní exekutor vystavuje nebezpečí, že nebude
schopen obhájit vedení řízení v souladu se zákonem, pokud případnému podnětu účastníka
k nestandardnímu postupu vyhoví, avšak v exekučním spisu jej nezaznamená. Postup soudního
exekutora není vzhledem k účastníkům řízení svázán natolik přísnými pravidly jako je tomu
v řízení soudním, přesto však jednání s některým z účastníků a jeho výsledek v žádném případě
nemůže vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Ostatně i pouhá pochybnost ohledně
poměru k účastníkům řízení zakládá dle §29 exekučního řádu důvod vyloučení exekutora
z provedení exekuce. Exekutor tedy vzhledem ke svému vrchnostenskému postavení
při exekučním řízení nemůže mít k oprávněnému jakožto jednomu z účastníků řízení podobný
vztah, který má například advokát ke svému klientovi. Soukromoprávní povaha vztahu,
která je vlastní pro poměr mezi klientem a právním zástupcem, je neslučitelná s vrchnostenským
postavením soudního exekutora ve fázi provádění exekuce. Shodně se k této otázce vyjádřil
Nejvyšší soud ve svém stanovisku k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., sp. zn. Cpjn 200/2005,
bod XIV., dostupném na www.nsoud.cz, dle něhož: „Pro řízení o výkon rozhodnutí (a totéž musí platit
i pro řízení exekuční) je příznačné, že obecné civilněprocesní zásady dispoziční a projednací (zejména ve stadiu
provedení výkonu, resp. exekuce) jsou nepřehlédnutelně omezeny; nejde zde jen o subjektivní zájem té či oné
procesní strany, nýbrž současně o autoritu státu ve vztahu k právu vůbec, konkrétně pak k tomu jeho poslání,
jímž ztělesňuje garance jeho faktické vynutitelnosti (tj. reálné vykonatelnosti kvalifikovaných titulů). Právní stát
je povinen ji zajistit nikoliv jakkoli, nýbrž opět v mezích práva, tedy též se zřetelem k principu adekvátní ochrany
povinného, a tudíž i nestranně (srov. též citované ustanovení §29 ex. ř.)“.
Soudní exekutor tedy nemůže přizpůsobovat řízení pokynům jednoho z účastníků,
které by byly v rozporu se zákonem. Jak je uvedeno výše, kárný senát považoval tvrzení ohledně
nečinnosti exekutora v řízení na pokyn oprávněného za účelové. Avšak i tehdy,
pokud by oprávněný skutečně pokyn nekonat v exekučním řízení žádné úkony po dobu
15 měsíců exekutorovi udělil, pak by tento pokyn jednoznačně překračoval možnosti a oprávnění
exekutora přizpůsobit zákonem stanovené povinnosti individuálním požadavkům účastníka
řízení, a tedy by byl v rozporu s ustanovením §2, §46 odst. 1 exekučního řádu a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Ať již tedy takový pokyn byl či nebyl ze strany oprávněného
udělen, jeho existence by nezbavila soudního exekutora odpovědnosti za případnou nečinnost
vyvolanou tímto pokynem. Soudní exekutor by byl takový pokyn povinen vyhodnotit jako pokyn
contra legem a v exekučním řízení postupovat dále v souladu se zákonem. Kárný senát
proto na tomto místě opětovně uvádí, že z tohoto důvodu bylo doplňování dokazování
navrhované ze strany obhájce exekutora shledáno jako nadbytečné, neboť jakýkoliv jeho výsledek
by nemohl mít vliv na posouzení kárného provinění obviněného exekutora.
Kárný senát považoval shora uvedené důkazy za dostatečné pro rozhodnutí ve věci samé.
Z výše citovaného obsahu exekučního spisu sp. zn. 25 EX 1404/05 vyplývá, že skutek
tak, jak je popsán v kárné žalobě, se skutečně stal. Kárný senát tedy posuzoval,
zda takto prokázané jednání naplňuje skutkovou podstatu kárného provinění exekutora dle §116
odst. 2 exekučního řádu.
Obecně nelze souhlasit s tvrzením obviněného exekutora, že je zcela na jeho vůli,
v jakých lhůtách činí jednotlivé úkony v exekučním řízení. Jak je stručně uvedeno výše, povinnost
postupovat plynule, rychle a účelně, je v exekučním řádu zakotvena v §46 odst. 1 (ve znění
současném i ve znění účinném v době vzniku a průběhu vytýkaných průtahů), ve spojení s §2
exekučního řádu. Tato povinnost je odvozena z jedné ze základních procesních zásad řízení
vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a soudní exekutor je povinen
tuto zásadu dodržovat na základě již zmíněného §2 exekučního řádu a rovněž §52 exekučního
řádu, ve znění účinném do 30. 10. 2009 (v současném znění se jedná o §55b exekučního řádu).
Výklad, podle kterého proti případné nečinnosti exekutora zákon neposkytuje prostředky
ochrany, je zcela nepřijatelný. Jak je konstantně judikováno, právo na řízení bez průtahů
je součástí práva na spravedlivý proces, jehož se může domáhat každý v každém stadiu řízení.
Exekutor je tedy povinen v řízení postupovat bez zbytečných průtahů, aby nedocházelo
k porušování práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení či třetích osob.
Přestože exekuční řád, občanský soudní řád ani Listina základních práv a svobod
explicitně nedefinují pojem „průtah“, je zřejmé, že se jedná o neodůvodněnou a nepřiměřenou
nečinnost v řízení, přičemž právě neodůvodněnost a nepřiměřenost bude nutno před vyslovením
závěru o průtazích zkoumat v každém jednotlivém případě, a to individuálně, dle konkrétních
skutkových okolností, s přihlédnutím k povaze a složitosti věci, chování účastníků či třetích osob,
atd. Nutnost zohlednění konkrétních poměrů v každé projednávané věci je proto neslučitelná
s názorem předneseným zástupkyní kárného žalobce, která jako jediné hledisko pro definici
průtahů označila časový úsek nečinnosti přesahující dobu 12 měsíců. Je zřejmé,
že pokud v exekučním řízení není po dobu jednoho roku učiněn žádný úkon, je vhodné či nutné
zjistit příčinu tohoto stavu, avšak dle názoru kárného senátu nelze výhradně na základě
této skutečnosti paušálně dovodit, že v dané věci došlo k neodůvodněné a nepřiměřené
nečinnosti exekutora zakládající vznik kárného provinění.
Kárný senát se neztotožnil ani s obranou obviněného exekutora, že průtahy
jakožto porušení práva na spravedlivý proces může hodnotit pouze Ústavní soud. V kárném
řízení je posuzováno, zda exekutor porušil povinnost, kterou mu stanoví zákon či jiný právní
předpis, kterým je vázán. Ve vztahu k vedení řízení bez zbytečných průtahů pak není na základě
výše uvedeného sporu, že zákon tuto povinnost exekutorům stanoví. Dle §28 exekučního řádu
se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu, libovůle při rozhodování
včetně libovůle co do časového rozměru vedení řízení, je tedy vyloučena. Je taktéž nutno
zdůraznit, že v kárném řízení není primárně posuzováno, zda případné průtahy měly či neměly
ve svém důsledku dopad do hmotněprávní sféry účastníků řízení, ale zda je lze v projednávané
věci hodnotit jako porušení povinnosti uložené zákonem, které dosahuje intenzity kárného
provinění.
K tvrzení obhájce obviněného exekutora, že povinnost činit úkony bez průtahů
v exekučním řízení dosud nebyla pro exekutory žádným transparentním způsobem stanovena
a vyložena, kárný senát Nejvyššího správního soudu odkazuje na existující judikaturu senátů
Kárné komise Exekutorské komory České republiky (dále též „Exekutorská komora“).
Již v rozhodnutí Kárné komise Exekutorské komory ze dne 9. 10. 2007, č. j. KŽ 21/06 - 71,
je jednoznačně uvedeno, že „soudní exekutor musí v řízení postupovat bez zbytečných průtahů
tak, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob. Kárný senát
ve světle uvedené judikatury Ústavního soudu má za to, že průtahy v řízení před soudním exekutorem
lze charakterizovat jako nečinnost tohoto exekutora, který neprovádí úkony směřující ke skončení věci v přiměřené
lhůtě, i když tato nečinnost nemá zpravidla vliv na zákonnost rozhodnutí“. Podobnou definici průtahů,
jakož i skutečnost, že nečinnost soudního exekutora může založit jeho kárné provinění, senát
Kárné komise Exekutorské komory konstatoval též např. v rozhodnutí ze dne 20. 2. 2009,
č. j. KŽ 1/08 - 22. Výklad ustanovení §2 a §46 odst. 1 exekučního řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, vztahujících se k povinnosti soudního exekutora postupovat
bez zbytečných průtahů, tedy byl v minulosti proveden i samotným orgánem samosprávy
exekutorů.
Ke konkrétním okolnostem dané věci kárný senát uvádí, že nečinnost obviněného
exekutora byla shledána v období od 12. 9. 2007 do 31. 12. 2008, tedy v trvání cca 15 a půl
měsíce. K délce nečinnosti však přistupují i další okolnosti - prakticky celou výše uvedenou dobu
lze hodnotit jako průtahy, neboť exekutor vydal po zjištění majetku exekuční příkazy,
na jejichž základě měl být majetek zajištěn, a přestože neshledal jakoukoli překážku, exekuční
příkazy nezaslal třetím osobám, které podle nich měly konat. Pro toto jednání nelze nalézt
relevantní důvody (viz výše odůvodnění k odmítnutí akceptace případného pokynu
oprávněného), neboť se jednalo o nečinnost při zcela nenáročném úkonu, k němuž již nebylo
třeba vykonat nic jiného, nežli vyhotovené písemnosti odeslat. Je zřejmé, že povinní se do svého
postavení dostali primárním porušením povinnosti uhradit dlužnou pohledávku,
avšak jakožto účastníci exekučního řízení nemohou být bez důvodů vystaveni bezdůvodným
či svévolným zásahům soudního exekutora, zde v podobě bezdůvodného prodloužení
exekučního řízení o dobu více než 15 měsíců. Neprovedení zcela jednoduchého úkonu
spočívajícího v odeslání připravených listin nelze ospravedlnit velkým pracovním zatížením
soudního exekutora a jeho úřadu.
Na základě uvedených skutečností kárný senát dospěl k závěru, že dobu 15 měsíců,
po kterou obviněný soudní exekutor neodeslal již vyhotovené exekuční příkazy, a to ani osobám,
které na jejich základě měly zabavovat majetek povinných za účelem úhrady dlužné pohledávky,
je nutno hodnotit jako neodůvodněnou a nepřiměřenou nečinnost v řízení. Tato nečinnost měla
za následek opožděné vymožení plnění oprávněnému a nejistotu povinných ohledně jejich stavu,
a z tohoto důvodu byla kárným senátem posouzena jako závažné porušení povinností
stanovených zákonem, čímž byla naplněna skutková podstata kárného provinění soudního
exekutora ve smyslu §116 odst. 2 exekučního řádu. Kárný senát naopak nepřisvědčil návrhu
kárného žalobce, podle kterého soudní exekutor nečinností v řízení závažně nebo opětovně
narušil důstojnost exekutorského povolání. Kárný žalobce toto tvrzení nijak neupřesnil,
nedoložil, v čem narušení důstojnosti spatřuje a z čeho jej dovozuje. Kárný senát je s výjimkou
návrhu na uložení kárného opatření návrhem kárného žalobce vázán a není oprávněn
jeho skutkové vymezení překročit.
Při úvaze o druhu ukládaného kárného opatření přihlížel kárný senát
ke všem okolnostem, které během řízení vyšly najevo. Zejména vzhledem ke skutečnosti,
že se jedná o první postih obviněného exekutora v pravomocně ukončeném kárném řízení, kárný
senát považoval za odpovídající uložení kárného opatření písemného napomenutí dle §116
odst. 3 písm. b) exekučního řádu.
Poučení: Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.
V Brně dne 1. září 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně kárného senátu
pro řízení ve věcech soudců