ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.50.2010:89
sp. zn. 2 Afs 50/2010 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. J.,
zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 98/4, Brno, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2009, č.
j. 29 Ca 165/2007 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal včasnou kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba brojící proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně (dále „žalovaný“) ze dne 3. 7. 2007, č. j. 9880/07-1300-704561.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu
ve Žďáru nad Sázavou (dále „správce daně“) ze dne 18. 1. 2006, č. j. 4962/06/351911/3862,
kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen
2003 ve výši 71 327 Kč. Důvodem dodatečného vyměření daně byla skutečnost, že správce daně
po provedené daňové kontrole vyloučil z přijatých zdanitelných plnění stěžovatelem uplatňovaný
nárok na odpočet daně.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť se domnívá, že při zjišťování skutkové podstaty (zjištění oprávněnosti
odpočtu daně z přidané hodnoty) byl porušen zákon takovým způsobem, že to ovlivnilo
zákonnost a soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Napadené rozhodnutí žalovaného
stěžovatel rovněž považuje za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
[3] Stěžovatel tvrdí, že veškerá zdanitelná plnění, která byla předmětem kontroly ze strany
správce daně, proběhla tak, jak uvedl ve všech předcházejících řízeních. Má za to, že unesl
důkazní břemeno, neboť prokázal existenci zdanitelných plnění. Správce daně a žalovaný však
dospěli k závěru opačnému, tj. že stěžovatel neprokázal, že má nárok na odpočet DPH
v souvislosti s přijatými fakturami č. 03000025 a č. 03000031 dodavatele J. J.
[4] Ačkoliv stěžovatel předložil správci daně dostatek důkazů prokazujících, že se zdanitelná
plnění uskutečnila, správce daně požadoval předložení dalších důkazů. Stěžovatel navrhl jako
důkaz výslech svědka J. J. Ani potvrzení tohoto svědka, že dodával zboží a práce stěžovateli,
nebylo pro správce daně dostatečné, a to z důvodu absence zanesení těchto plnění do účetnictví
svědka, který měl uvedené faktury vydat. Stěžovatel zdůrazňuje, že jsou mu kladeny k tíži
nedostatky v účetnictví třetí osoby, které nezavinil a nemohl je ovlivnit. Pokud bylo zjištěno, že
podnikatel J. J. nepodával přiznání k dani z přidané hodnoty a tuto daň neodváděl, jedná se o
porušení povinnosti na straně této osoby. Takové jednání však není možné klást k tíži
stěžovatele, který o takovém jednání třetí osoby nevěděl a nepodílel se na něm.
[5] Stěžovatel má za to, že žalovaný (správce daně) svým postupem v daňovém řízení porušil
zásadu spravedlivého procesu. Shromážděné důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti,
čímž porušil pravidla daňového řízení a v důsledku toho dospěl k nesprávnému
skutkovému závěru. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. III. ÚS 2096/07, podle něhož je v rámci daňového řízení nutné zajistit právo
na objektivně provedené dokazování, neboť v opačném případě dochází k porušení principu
legality, což může ve svém důsledku vést k ohrožení práva na spravedlivý proces.
[6] Dále stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 703/2006, a ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 705/06, které nad rámec zásady
spravedlivého procesu akcentují zásadu přiměřenosti postupu správce daně při ověřování daňové
povinnosti jednotlivce. V případě stěžovatele došlo i k porušení této zásady, neboť délka a rozsah
daňové kontroly této zásadě neodpovídá. V rámci podávání vysvětlení byl navíc stěžovatel
správcem daně opakovaně dotazován na skutečnosti, které již byly dostatečně prokazovány
účetními doklady. Další konkrétní skutečnosti, které stěžovatel považuje za porušení práva
na spravedlivý proces, řádné hodnocení důkazů a zásady proporcionality postupu správce daně
při kontrole a daňovém řízení, jsou uvedeny v žalobě, stěžovatel na ně proto odkazuje.
[7] Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný odkazuje na své vyjádření k žalobě, ve kterém uvedl svůj postoj k otázce,
zda stěžovatel unesl důkazní břemeno. K tomu s odkazem na ustanovení §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) konstatuje, že povinností
daňového subjektu je daň přiznat (břemeno tvrzení) a toto své tvrzení doložit (břemeno důkazní).
Podle žalovaného stěžovatel neprokázal zcela věrohodně a naprosto přesně přijetí zdanitelného
plnění a rovněž se mu nepodařilo prokázat jeho použití při podnikání ve smyslu §19 zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „zákon o DPH“,
pozn. soudu – s účinností ode dne 1. 5. 2004 nahrazen zákonem č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty).
[9] Žalovaný se zabýval výslechy svědků a ostatními důkazy shromážděnými v průběhu
daňového řízení, a to jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Svědecké výpovědi však nemohou
nahradit stěžovatelovo chybějící účetnictví. Samotné daňové doklady neprokazují přijetí
zdanitelného plnění ve smyslu §19 zákona o DPH. Správce daně požadoval po stěžovateli
předložení dokladů a účetnictví a prokázání všech skutečností ve smyslu §31 odst. 9 daňového
řádu. Nezatěžoval stěžovatele, ale postupoval v souladu se zákonem, aby skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Nelze vinit správce daně,
že pro stěžovatele bylo obtížné dohledat a doložit tyto skutečnosti.
[10] Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a je velmi podrobné.
V průběhu daňového řízení měl stěžovatel možnost navrhovat důkazy a klást svědkům otázky.
Stěžovatel využil všech svých zákonných práv a přesto se mu nepodařilo doložit, že jeho tvrzení
odpovídají skutečnosti. Pokud nebyla ani v doplněném dokazování prokázána správnost tvrzení
stěžovatele, stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu.
[11] Pokud stěžovatel uvádí, že správce daně po něm požadoval předložení důkazních
prostředků, které nemohly ve věci nic objasnit, žalovaný uvádí, že postupoval zcela v souladu
se zákonem. Pokud stěžovatel požadované listiny (mělo se jednat o rozpočet a dokumentaci
na zakázku akce „stoly AČR“) nevyhotovoval, vystavil se tím riziku, že nebude moci svá tvrzení
v daňovém řízení věrohodně dokázat, což se následně stalo.
[12] Daňová kontrola za jednotlivá zdaňovací období na dani z přidané hodnoty byla zahájena
v dubnu 2005 a ukončena v lednu 2006. Podle žalovaného tedy nelze hovořit o tom, že délka
daňové kontroly a její obsah neodpovídá zásadě proporcionality. Průběh daňových kontrol
probíhal standardně, správce daně požadoval po stěžovateli v rámci jejího provádění pouze
předložení jeho dokladů a účetnictví a prokázání všech skutečností, které byl stěžovatel povinen
uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž prokázání byl v průběhu daňového řízení vyzván.
[13] Žalovaný z uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
VI. Relevantní skutečnosti plynoucí ze spisu
[14] Daňová kontrola (mj. daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2003) byla
u stěžovatele provedena ve dnech 8. 4. – 6. 12. 2005. Dne 6. 6. 2005 byl stěžovatel poprvé vyzván
k prokázání či upřesnění některých zdanitelných plnění. Výzva správce daně k upřesnění
konkrétních operací relevantních při posuzování této kasační stížnosti (výdajových dokladů
VD 379 a VD 380 a jim odpovídajících faktur č. 03000025 – fakturována byla „příprava MDF
dvířek, frézovaných dle požadavku, broušených a krácených“, a č. 03000031 – fakturováno bylo
„zhotovení nábytku a montáž dle přiložené dokumentace“) je obsahem protokolu o ústním
jednání ze dne 16. 8. 2005.
[15] K prokázání, že přijatá zdanitelná plnění v předmětném zdaňovacím období byla použita
při podnikání podle §19 odst. 1 zákona o DPH, byl stěžovatel vyzván opětovně (viz výzva
ze dne 30. 8. 2005), neboť k těmto dokladům nebyl (podle protokolu, který podepsal) schopen
se v rámci ústního jednání vyjádřit. V písemném vyjádření k této výzvě stěžovatel uvedl, že tyto
výdajové doklady představovaly režii na akce „Albert“ pro společnost Variant, s. r. o.
V protokolu o ústním jednání ze dne 21. 10. 2005 je nicméně zaznamenáno vyjádření stěžovatele
tak, že k VD 379 nepřiřadil žádnou vystavenou fakturu, tento materiál údajně
„použil při dodávkách a montáži nábytku bez toho, aby ho evidoval“. K VD 380 při tomto
jednání uvedl, že se jedná o práce odvedené pro společnost Variant, s. r. o.; nemůže přitom
přiřadit k tomuto dokladu číslo vystavené faktury, protože se jednalo o práce v delším časovém
období, a to i na rozpracované zakázky, přičemž pan J. neměl při fakturaci přehled o tom, na jaké
zakázce a pro jakého zákazníka pracuje. Ve zprávě o výsledku kontroly, podepsané dne 16. 1.
2006, správce daně uvedl, že stěžovatel neprokázal, že v případě VD 379 a VD 380 mají přijatá
zdanitelná plnění návaznost na uskutečněná zdanitelná plnění, resp. že by tato přijatá plnění
stěžovatel použil při podnikání.
[16] Správce daně vydal dne 18. 1. 2006 dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty
(daň byla doměřena ve výši 71 327 Kč). Proti tomuto výměru podal stěžovatel odvolání,
ve kterém argumentoval možností věrohodně prokázat (mj. výslechem svědků – dodavatelů
a odběratelů) způsob použití nákupů a prodejů, zpochybněných daňovou kontrolou.
V rozhodnutí o odvolání žalovaný uložil na základě ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu
správci daně doplnit výsledky dosavadního daňového řízení. Došlo proto k provedení výslechu
svědků, kterými byli někteří obchodní partneři a zaměstnanci stěžovatele. Do protokolu o ústním
jednání ze dne 7. 12. 2006 stěžovatel k VD 379 uvedl, že se jednalo o zakázku pro společnost
Variant, s. r. o. vyfakturovány byly jenom (nábytkové) dílce; stěžovatel však neuvedl, s jakou
vystavenou fakturou tato přijatá faktura souvisela. K VD 380 uvedl, že dokumentaci zlikvidoval
do sběru a nemůže ji předložit.
[17] Ze svědeckých výpovědí je relevantní výpověď stěžovatelem navrženého svědka P. M¨.,
stěžovatelova odběratele. Stěžovatel měl v úmyslu výslechem tohoto svědka objasnit způsob
předzásobení nábytkovými dílci pro zakázky AHOLD (Albert). Svědek uvedl, že u stěžovatele
objednával i dílce, nikdy je však neodebíral na sklad, zakázky fakturoval až v okamžiku jejich
prodeje. Svědka J. J., jehož výslech stěžovatel navrhl, a který byl vyslechnut již v rámci daňové
kontroly na základě dožádání správce daně (za přítomnosti stěžovatele), se předvolat ani předvést
k opětovnému výslechu nepodařilo. Při předchozím výslechu (dne 20. 9. 2005) tento svědek
potvrdil, že předmětné faktury vystavil a že se dodávky a práce uskutečnily. Účetnictví svědek
neměl k dispozici (toho času byl ve Vazební věznici v Ostravě), uvedl však, že veškeré příjmy od
stěžovatele má v účetnictví evidovány. Nicméně účetní, která podle tohoto svědka měla mít jeho
účetnictví k dispozici, nepotvrdila (účetnictvím tohoto svědka údajně nedisponovala).
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] V řízení, jehož výsledkem bylo doměření daně z přidané hodnoty stěžovateli, bylo
aplikováno ustanovení §19 odst. 1 zákona o DPH, podle něhož „plátce má nárok na odpočet daně,
pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem nebo zboží z dovozu, použije při podnikání nebo
při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem“. Podle §19 odst.
2 tohoto zákona „plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního
právního předpisu, případně evidovaným podle §11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny
tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem“. Nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty vzniká za předpokladu naplnění zákonných podmínek, za nichž je možné odpočet
uplatnit, což ovšem musí být plátce daně schopen prokázat.
[20] Z ustanovení §19 odst. 1 zákona o DPH vyplývá, jak již uvedl krajský soud v napadeném
rozsudku, že jednou ze zákonných podmínek uplatnění nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty je faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Účelem a smyslem zákona je tedy existence
faktického stavu, nikoliv jen formální vykázání zdanitelného plnění. Tuto skutečnost musí daňový
subjekt (plátce daně) prokázat, neboť ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu „prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
v průběhu daňového řízení vyzván“ (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2007, č. j. 2 Afs 148/2006 - 54 či ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 177/2006 - 61, dostupné
na www.nssoud.cz, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99,
N 73/22 SbNU 131, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
[21] Stěžovatel spatřuje pochybení správního orgánu v tom, že důsledkem nesprávného
hodnocení důkazů zjištěných v daňovém řízení dospěl k nesprávnému skutkovému závěru,
a sice že stěžovatel nemá nárok na odpočet daně z předmětných zdanitelných plnění. Konkrétně
však v kasační stížnosti uvádí pouze tolik, že mu byly kladeny k tíži nedostatky v účetnictví třetí
osoby (svědka J. J.). Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele o pochybení správce daně při
dokazování a následném hodnocení důkazů neztotožňuje, neboť ze spisového materiálu skutečně
nevyplývá, že by stěžovatel unesl důkazní břemeno ohledně fakticity uskutečnění zdanitelných
plnění, resp. jejich přijetí a použití při své podnikatelské činnosti ve smyslu §19 odst. 1 zákona o
DPH.
[22] Pravidla dokazování v daňovém řízení jsou stanovena v §31 daňového řádu. Správce
daně, který vede daňové řízení, musí dbát o to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení
daně byly zjištěny co nejúplněji, přičemž by měl vždy provést navržené důkazní prostředky, které
jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Jako důkazních prostředků lze přitom užít všech prostředků,
jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou
získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jak bylo již výše zdůrazněno, břemeno
důkazní ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu leží na daňovém subjektu. V průběhu řízení
před správními orgány navrhl stěžovatel jako důkazy výslechy svědků, přičemž v případě
předmětných zdanitelných plnění (faktury č. 03000025, č. 03000031), u nichž správce daně
neuznal nárok na odpočet daně, konkrétně navrhl výslech svědka P. M. (hlavní odběratel
stěžovatele) a výslech svědka J. J. (vystavitel faktur).
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu i žalovaného, že výslechy
ani jednoho ze svědků neprokázaly oprávněnost nároku stěžovatele na odpočet daně z přidané
hodnoty z předmětných daňových dokladů. Stěžovatel se v kasační stížnosti konkrétně nevyjádřil
k tomu, v jakém smyslu byly tyto důkazy nesprávně hodnoceny. Nejvyšší správní soud proto
odkazuje na hodnocení těchto důkazů žalovaným (str. 4 – 6 napadeného rozhodnutí), potažmo
krajským soudem, které považuje za správné a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů
(§2 odst. 3 daňového řádu).
[24] K námitce stěžovatele, že mu bylo kladeno k tíži neexistující účetnictví svědka J. J., lze
uvést, že stěžovatel mohl uskutečnění zdanitelných plnění prokázat i jinými důkazními prostředky
(např. předložením souvisejících faktur pro odběratele, předložením inventurního seznamu, na
kterém by byl předmět zdanitelného plnění – nábytkové dílce – evidován, či související
dokumentace k tvrzeným plněním) to však neučinil. Neexistence účetnictví svědka J. J. nemohla
mít za následek jiné hodnocení, než k jakému došel správce daně – nebylo možné ověřit
věrohodnost a správnost jeho tvrzení ve svědecké výpovědi týkající se provádění zakázek pro
stěžovatele. Skutečnost, že tento svědek neodváděl daň z přidané hodnoty, stěžovateli k tíži
kladena být nemohla a nebyla, pro účely správného stanovení daňové povinnosti stěžovatele totiž
není relevantní.
[25] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal pochybení správce daně v postupu
při dokazování. Správce daně postupoval v úzké součinnosti s daňovým subjektem (§2 odst. 2
daňového řádu), stěžovateli byl umožněn řádný výkon jeho práv jakožto daňového subjektu
v daňovém řízení; v tomto ohledu ostatně stěžovatel neměl konkrétních námitek. V daňovém
řízení došlo k provedení všech důkazů, které stěžovatel navrhl za účelem prokázání fakticity
předmětných zdanitelných plnění; tyto důkazy (svědecké výpovědi) však byly vyhodnoceny jako
nedostatečné k prokázání stěžovatelových tvrzení, resp. uplatněných nároků na odpočet daně
z přidané hodnoty.
[26] Pokud stěžovatel namítal, že byl ze strany správce daně opakovaně dotazován
na skutečnosti, které již byly dostatečně prokázány účetními doklady, v případě zdanitelných
plnění, jež jsou předmětem tohoto sporu, nedošlo k dostatečnému prokázání jejich realizace.
Správce daně měl právo požadovat po stěžovateli, aby prokázal oprávněnost uplatňovaného
nároku na odpočet daně. Pokud tak učinil opakovaně s tím, že své pochybnosti konkretizoval,
dával stěžovateli najevo, že zatím neunesl důkazní břemeno.
[27] Co se týká namítaného porušení zásady přiměřenosti z důvodu délky a rozsahu daňového
řízení, ani zde nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit. Daňová kontrola byla
u stěžovatele zahájena v dubnu 2005, k vydání dodatečného platebního výměru došlo v lednu
2006. Předmětem kontroly nebyla pouze daň z přidané hodnoty za rok 2003, ale rovněž daň
z přidané hodnoty za třetí až dvanáctý měsíc roku 2002, daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roků 2002 a 2003, daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkční
požitky za zdaňovací období roků 2003 a 2004, a silniční daň za rok 2002 a 2003. Rozsah daňové
kontroly byl přesně vymezen při jejím zahájení a délku jejího provádění je možné považovat
vzhledem k tomuto rozsahu za přiměřenou.
[28] K odkazům stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, které se navíc týkaly odlišných
okolností, lze uvést, že v daném případě nelze hovořit o šikanózním postupu správních orgánů.
Nejvyšší správní soud má za to, že správce daně postupoval vůči stěžovateli v průběhu daňového
řízení v intencích svých pravomocí, jež mu byly zákonem svěřeny. Zásah do právní sféry
stěžovatele, který představuje zejména provádění daňové kontroly, Nejvyšší správní soud
neshledal v rozporu se zásadou proporcionality.
[29] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že napadené
rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Za takto vadné se obecně
považuje rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti; z jeho výroku není možné
zjistit, jak vlastně správní orgán rozhodl, případně pokud je výrok takového rozhodnutí vnitřně
rozporný. Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo např. i takové rozhodnutí
žalovaného, z něhož by nebylo možné rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím vázán (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb., ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004). Napadené rozhodnutí žalovaného netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost; obsahuje všechny základní zákonné náležitosti
a je z něj jasně seznatelné, jakým způsobem žalovaný rozhodl. Ani tato námitka tedy není
důvodná.
[30] Pokud stěžovatel namítá „další konkrétní skutečnosti“, aniž by je v kasační stížnosti
konkretizoval, a odkazuje na žalobu, Nejvyšší správní soud připomíná, že je zásadně vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Kasační stížnost musí
mj. obsahovat důvody, z jakých je pravomocné rozhodnutí krajského soudu napadáno (§106
odst. 1 s. ř. s.), tj. v čem konkrétně spatřuje nesprávnost rozhodnutí tohoto soudu. Pokud
stěžovatel uplatnil důvod obecně vymezený ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., musí
zároveň uvést, v čem spatřuje jeho naplnění. Nejvyšší správní soud se s ohledem na dispoziční
zásadu nemůže zabývat námitkami, jež stěžovatel v kasační stížnosti nespecifikoval, byť by je byl
uvedl již v žalobě.
VII. Shrnutí a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. V případě úspěšného žalovaného nebylo prokázáno, že by mu vznikly náklady
nad rámec jeho běžné činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu