ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.8.2010:119
sp. zn. 2 Afs 8/2010 - 119
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce JiNo s. r. o.,
se sídlem Pardubice, Zámecká 17, zastoupeného Prof. JUDr. M iroslavem Bělinou, advokátem
se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti žalovanému Celnímu ředitelství v Hradci Králové,
se sídlem Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, za účasti osoby zúčastněné na řízení
KAVONA a. s. v likvidaci, se sídlem Pardubice, Palackého 248, zastoupené Mgr. Milanem
Edelmannem, advokátem se sídlem Loděnice, Chrustenice 208, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2009 ,
č. j. 30 Ca 43/2007 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Platebním výměrem č. 5001/05/0663-31, vydaným Celním úřadem Pardubice dne
11. 10. 2005, byla žalobci, dle ustanovení §4 odst. 1 pís m. f) zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) ,
z moci úřední vyměřena, dle ustanovení §46 a §44 zákona č . 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), spotřební daň z lihu
za zdaňovací období červen 2004, v částce 22 100 205 Kč. Proti platebnímu výměru podal
žalobce odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto rozhodnutím ze dne 19. 1. 2006,
č. j. 19099/05-0601-21. Toto rozhodnutí o odvolání napadl žalobce správní žalobou. Krajský
soud rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č. j. 30 Ca 7/2006 - 35 zrušil
pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly
splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek dle ustanovení §31 odst. 5 daňového
řádu. Žalovaný v intencích rozsudku krajského soudu doplnil daňové řízení a odstranil soudem
vytýkané vady a následně o odvolání rozhodl rozhodnutím ze dne 16. 3. 2007 ,
č. j. 2074-02/07-0601-21 tak, že platební výměr vydaný Celním úřadem Pardubice změnil v tom
smyslu, že daňový subjekt (žalobce) ve stanovené lhůtě „...při dokazování jím uváděných skutečností
nesplnil své povinnosti, ač byl k jejich prokázání v průběhu daňového řízení vyzván, správce daně stanovil daň
dokazováním a na základě §46 ZSDP Vám z moci úřední vyměřuje...“ Ostatní části výroku rozhodnutí
a výše vyměřené daně zůstaly beze změny. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2007,
č. j. 2074-02/07-0601-21 podal žalobce žalobu, kterou krajský soud rozsudkem ze dne
20. 10. 2009, č. j. 30 Ca 43/2007 - 56 zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve konstatoval, že v předmětné věci již jednou
rozhodoval; ke zrušení rozhodnutí žalovaného došlo v důsledku porušení příslušných ustanovení
daňového řádu, když spotřební daň byla žalobci vyměřena podle pomůcek, ačkoli pro tento
způsob stanovení daně nebyly splněny podmínky vyplývající z ustanovení §31 odst. 5 daňového
řádu. V nyní posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že vytýkaná pochybení procesního
charakteru žalovaný beze zbytku napravil.
Pokud jde o právní hodnocení nyní projednávané věci, pak k jednotlivým žalobním
námitkám krajský soud úvodem připomenul, že ve věci zabrání lihových zásob, o jejichž
zdanění nyní jde, rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2009,
č. j. 7 Afs 69/2007 - 85. Některé závěry z tohoto rozsudku plynoucí je možné aplikovat i v nyní
posuzovaném případě, neboť Nejvyšší správní soud se, mimo jiné, zabýval otázkami skladování
vybraných výrobků a zejména pak jejich vlastnictvím, které jsou zásadní. Závěr učiněný
Nejvyšším správním soudem, že otázka vlastnictví k vybraným výrobkům je pro řízení o zabrání
lihových výrobků bezpředmětná, lze, dle názoru krajského soudu, aplikovat i na nyní posuzovaný
případ zdanění týchž zabraných vybraných výrobků. Povinnost odvést daň z vybraných výrobků
tak není vázána na jejich vlastnictví. Ohledně námitky, že nebylo přihlédnuto k pravomocným
rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích ohledně soudem schváleného smíru dle ustanovení
§67 občanského soudního řádu (dále jen „.o. s. ř.“), krajský soud (v souladu s rozsudkem
zdejšího soudu) konstatoval, že takové soudní rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu
ustanovení §28 daňového řádu; není výsledkem nalézacího, ale smírčího řízení, kdy se soud
omezí pouze na zjištění souhlasných stanovisek účastníků. Pokud jde o druhé rozhodnutí
Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl žalobce zavázán vydat lihové z ásoby jejich vlastníku
(společnosti KAVONA a. s. v likvidaci - osoba zúčastněná na řízení), pak ani tento rozsudek
pro uznání, vydaný dle ustanovení §153a o. s. ř. , není rozhodnutím o určení vlastnického práva
k předmětu sporu. Stejný závěr byl pak učiněn Nejvyšším správním soudem ohledně usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl zrušen výmaz obchodní společnosti KAVONA
a. s. z obchodního rejstříku. Ani v tomto případě nebylo rozhodováno o vlastnickém právu
k předmětným zásobám vybraných výrobků.
Krajský soud zdůraznil, že ve věci určení plátce spotřební daně je třeba vycházet
z ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních . Všechny čtyři podmínky pro to,
aby určitá osoba mohla být za plátce považována [1) předmětem daně musí být vybrané výrobky,
2) nebylo u nich prokázáno zdanění či oprávněné nabytí bez daně, 3) tyto výrobky byly plátcem
daně skladovány, 4) ve větším množství], musí být naplněny. Tak tomu je i v nyní projednávaném
případě. Ohledně naplnění sporné podmínky, tj. že žalobce vybrané výrobky skladoval, krajský
soud opět odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85, který
se k problematice chápání pojmu skladování, ve smyslu zákona o spotřebních daních, jednoznačně
vyjádřil. Tyto závěry krajský soud pojal do odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že jazykový
výklad ustanovení §42 odst. 2 a 12 zákona o spotřebních daních , v kontextu s ustanovením §527
obchodního zákoníku, je neudržitelný a je třeba jej konfrontovat s výkladem teleologickým, kdy
je pojem skladování chápán spíše ve smyslu detence. Takto pojatý výklad skladování je pak třeba,
dle názoru krajského soudu, vztáhnout i na vyměření spotřební daně, neboť považuje
mechanismus zákonného postupu při zabrání a následném zdanění vybraných výrobků za logicky
propojený. V této souvislosti poukazuje také na ustanovení §9 odst. 3 písm. c) zákona
o spotřebních daních, kdy povinnost daň přiznat a zaplatit vz niká také dnem nabytí vybraných výrobků
nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v §4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění vybraných výrobků u těchto
plátců, a to tím dnem, který nastal dříve . Jestliže správce daně zjistí, že osoba skladuje nezdaněné
vybrané výrobky, rozhodne o jejich zajištění a nejpozději tímto okamžikem vzniká této osobě
povinnost spotřební daně přiznat a zaplatit.
Ani ohledně poslední žalobní námitky, dle které v daňovém řízení nebyly provedeny
všechny důkazy navrhované podáním ze dne 3. 3. 2005, krajský soud žalobci nepřisvědčil.
Důkazy navržené žalobcem se týkaly obchodní společnosti AGAP, spol. s r. o., která byla
nájemcem části areálu, v němž byly lihové zásoby nalezeny, avšak nevyplývají z nich žádné
podstatné skutečnosti, jež b y se týkaly vybraných výrobků zjištěných při místním šetření
provedeném správcem daně. Proto také správce daně vyzval žalobce k bližší specifikaci svého
návrhu a k osvětlení toho, co má být danými důkazními prostředky prokázáno. Na tuto výzvu
žalobce nijak nereagoval. Krajský soud uzavřel, že předmětné důkazní prostředky mohl žalobce
uplatnit v řízení před soudem, ale neučinil tak.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel úvodem kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že řízení před krajským
soudem bylo stiženo vadou, neboť o povinnosti doplnit kasační stížnost o zákonem stanovené
náležitosti byl poučen Mgr. Kuběna, který byl ale v dané věci zástupcem stěžovatele zmocněn
pouze k nahlížení do spisu.
Ve věci samé krajský soud pochybil tím, že nesprávně vyložil pojem skladování
a nesprávně též vyhodnotil otázku vlastnictví vybraných výrobků, zejména v návaznosti
na zmiňovaná pravomocná rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel především nebyl skladovatelem vybraných výrobků; výklad podaný Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85, ve věci skladování
ve vztahu k zabrání vybraných výrobků, nelze vztáhnout k určení osoby, která má povinnost
spotřební daň z vybraných výrobků odvést. Stěžovatel v daňovém řízení tvrdil a prokázal,
že o existenci vybraných výrobků nevěděl, přičemž i Nejvyšší spr ávní soud ve shora zmiňovaném
rozsudku poukázal na nutnost kvalifikovaného vztahu mezi skladovatelem a skladovaným
zbožím. Ten zde prokázán nebyl a stěžovatel tedy nemůže být považován ani za plátce daně
dle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních.
Stěžovatel dále uvádí, že nemůže být zodpovědný za zdanění vybraných výrobků
za situace, kdy je znám jejich vlastník. Zde odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
8. 4. 2008, sp. zn. 30 Ca 9/2007, z něhož se podává, že skladovatelem je osoba jejíž vztah
k nalezeným (zde tabákovým) výrobkům bude bezprostřední. Touto osobou bude neoprávněný
uživatel, poté podnájemce, dále pak nájemce, a po něm vlastník skladovacího prostoru, přičemž
je nutné uvedenou posloupnost dodržet. Z těchto závěrů stěžovatel dovozuje, že bezprostřední
vztah k vybraným výrobkům má v první řadě jejich vlastník, v tomto případě je jím, na základě
pravomocných rozhodnutí obecných soudů, společnost KAVONA a. s. v likvidaci. Odmítnutí
akceptovat tato rozhodnutí a převzetí účelové argumentace dotčených správních orgánů
je v rozporu s platným právním řádem. Soudem schválený smír má účinky pravomocného
rozsudku, ve smyslu ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř., což stěžovatel dokládá rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 20 04, sp. zn. 26 Cdo 1481/2004. Taktéž rozsudek pro uznání je ,
co do výroku, závazný pro všechny orgány; zakládá navíc překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Krajský soud nebral ohled ani na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, jímž byl zrušen zápis výmazu obchodní společnosti KAVONA a. s. z obchodního
rejstříku. V tomto ohledu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
Za takto postaveného skutkového stavu je tedy vlastníkem vybraných výrobků
společnost KAVONA a. s., přičemž povinnost odvést daň má v první řadě vlastník. Teprve
pokud ho není, stíhá tato povinnost skladovatele, kterým ovšem stěžovatel taktéž není.
Stěžovatel konečně namítá, že v daňovém řízení nebyly provedeny všechny navrhované
důkazy, konkrétně plynoucí z jeho podání ze dne 3. 3. 2005. Dle ustanovení §31 odst. 2
daňového řádu byl správce daně povinen tyto důkazy provést; pokud tak neučinil, zatížil řízení
vadou.
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření s obsahem kasační stížnosti ztotožňuje.
Zdůrazňuje, že na základě rozhodnutí soudů je vlastníkem vybraných výrobků ona, nikoli
stěžovatel. Ten také nebyl skladovatelem vybraných výrobků, a proto mu nemohla být spotřební
daň vyměřena.
Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na obsah správního spisu, své rozhodnutí
a vyjádření ke správní žalobě a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou procesní povahy, směřující proti
postupu krajského soudu při odstraňování vad podané kasační stížnosti. Stěžovatel namítá,
že o nutnosti doplnit „blanketní“ kasační stížnost byla poučena nesprávná osoba - Mgr. Kuběna,
který však byl právním zástupcem stěžovatele zmocněn pouze k jedinému procesnímu úkonu,
a to nahlížení do spisu. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že poučení krajského soudu vskutku
směřovalo vůči osobě, která nebyla zmocněna k zastupování stěžovatele v celém řízení a jde tedy
ze strany soudu o nesprávný procesní postup. Současně však nelze přehlédn out, že stěžovatel
kasační stížnost doplnil o zákonem stanovené náležitosti, nedošlo tedy k jejímu odmítnutí a byla,
včetně jejího doplnění ze dne 21 . 12. 2009, postoupena zdejšímu soudu k meritornímu
projednání. Tento procesní deficit tedy evidentně nemoh l mít žádný vliv na procesní práva
stěžovatele (sám ostatně v tomto smyslu ničeho nenamítá).
Zásadní spornou otázkou je určení osoby, která, ve smyslu příslušných ustanovení zákona
o spotřebních daních, představuje plátce spotřební daně.
Dle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je plátcem spotřební
daně (mimo jiné) právnická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže,
že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybr ané výrobky, aniž
prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně;
za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo
dopravě podílela. Jakým způsobem lze zdanění vybraných výrobků prokázat je předmětem právní
úpravy ustanovení §5 zákona o spotřebních daních.
Dle ustanovení §9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních vzniká daňová
povinnost, respektive povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit také dnem nabytí
vybraných výrobků nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v §4 odst. 1 písm. f) nebo dnem zjištění, že plátce
vybrané výrobky po nějakou dobu držel, nebo že je drží, a to tím dnem, který nastal dříve.
Z citovaných ustanovení (jejichž aplikaci na danou věc stěžovatel nikterak
nezpochybňuje) je zřejmé, že otázka vlastnického práva k vybraným výrobkům není pro potřeby
určení osoby plátce spotřební daně podstatná. K této problematice se ostatně již v minulosti
Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval. Lz e zmínit například závěry plynoucí z rozsudku
ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 - 56, dle kterého „dopravce se stává plátcem spotřební daně,
neprokáže-li, že přepravované výrobky jsou zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně
bez daně. Příslušný subjekt se tedy v takovém případě stane plátcem daně bez dalších podmínek, pouze na
základě toho, že vybrané zboží dopravuje či skladuje a neprokáže jejich zdanění“ (všechny citované
rozsudky zdejšího soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz). V tomto, jakož i v dalších obdobných
případech (například rozsudek ze dne 27. 6. 2008, č. j. 5 Afs 35/2008 - 53 ), dospěl zdejší soud
k závěru, že pro posouzení zákonnosti vyměření spotřební daně není podstatné, kdo
je vlastníkem vybraných výrobků, ale skutečnost, zda v konkrétním případě dopravce
či skladovatel prokázal, že jím dopravované (skladované) vybrané výrobky byly zdaněny. Pokud
jsou splněny současně všechny podmínky stanovené §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních
daních, pak se osoba skladovatele (či dopravce) stává plátcem spotřební daně. Jestliže tedy
pro účely určení plátce spotřební daně není rozhodující zjištění osoby vlastníka vybraných
výrobků, pak ani stěžovatelem zmiňovaná pravomocná rozhodnutí soudů (Okresního soudu
v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice), která – dle jeho názoru
– autoritativně řeší vlastnické právo předmětných vybraných výrobků (lihových zásob)
ve prospěch osoby zúčastněné na řízení, nemohou na tomto závěru ničeho změnit. Tedy
i za situace, kdy by Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že vlastníkem vybraných
výrobků je obchodní společnost KAVONA a. s. v likvidaci, byl by tento závěr pro určení osoby
plátce irelevantní. Z tohoto pohledu tedy nelze stěžovateli přisvědčit ani pokud jde o námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, který měl opomenout usnesení rejstříkového
soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti KAVONA a. s., z obchodního rejstříku.
Bez ohledu na fakt, že tomu tak není (srov. odůvodnění na straně 8 a 9 napadeného rozsudku,
kde krajský soud převzal argumentaci zdejšího soudu ve věci zabrání vybraných výrobků),
podstatné je, co už bylo konstatováno výše, a sice že určení vla stníka vybraných výrobků není
pro stanovení osoby plátce spotřební daně relevantní (na rozdíl od řízení o jejich zabrání, kde tato
otázka musela být postavena na jisto).
Konečně je na místě se vypořádat s výtkou, že vlastník vybraných výrobků byl zjištěn,
a proto je na místě, aby k určení plátce daně došlo v posloupnosti tak, jak vyplývá z rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2008, č. j. 30 Ca 9/2007 - 42. Ponechá-li Nejvyšší správní
soud stranou fakt, že závěry plynoucí ze zmíněného rozsudku byly korigovány v řízení o kasační
stížnosti v rozsudku ze dne 23. 4. 2009, č. j. 9 Afs 59/2008 - 80, i fakt, že shora popsaná
argumentace není zcela srozumitelná, podstatné je, že tento kasační důvod nebyl stěžovatelem
uplatněn v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač v tom stěžovateli
nic nebránilo. Kasační stížnost je tak v tomto bodě nepřípustná, ve smyslu ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. (k tomu srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, uveřejněný pod č. 1743/2009 Sb. NSS.
Stěžovatel dále namítá, že o existenci lihových zásob (vybraných výrobků) ve svém areálu
neměl povědomost a nelze tedy hovořit o tom, že by je skladoval. Ani s tímto názorem se nelze
ztotožnit, neboť krajský soud zcela správně při posouzení této otázky vycházel z právního
názoru vysloveného zdejším soudem v rozsudku ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85.
Jak již bylo opakovaně zmiňováno, Nejvyšší správní soud se zde vyslovil k otázce, zda stěžovatel
předmětné vybrané výrobky skladoval, a to v souvislosti s rozhodnutím o jejich zabrání,
dle ustanovení §42 odst. 12 zákona o spotřebních daních. Pojem skladování nelze totiž vykládat
odlišně, pokud jde o naplnění podmínky dle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) a ustanovení §42
odst. 2 a 12 zákona o spotřebních daních. Pokud krajský soud poukazuje na logickou propojenost
mezi těmito ustanoveními, ve vztahu ke vzniku povinnosti daň přiznat a zaplatit dle ustanovení
§9 odst. 3 zákona o spotřebních daních, pak tento závěr zcela odpovídá obecnému logickému
postulátu, vykládat právní pojmy užité v jednom právním předpise konzistentně. Tento názor
je též plně v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu. Například v rozsudku ze dne
3. 3. 2010, č. j. 1 Afs 12/2010 - 107 zdejší konstatoval, že„[p]ovinnost daň přiznat a zaplatit vzniká
přímo ze zákona při splnění podmínek vymezených v §9 zákona o spotřebních daních. Konkrétně v případě
žalobce se jednalo o případ specifikovaný v odst. 3 písm. e), podle nějž mu tato povinnost vznikla dne 4. 3. 2005,
kdy u něj byly jako u plátce spotřební daně podle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních zjištěny
vybrané výrobky. Zákon o spotřebních daních neupravuje žádné výjimky týkající se vzniku povinnosti přiznat
a zaplatit daň a současně ani skutečnost, že bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků, nezakládá
jejich osvobození od této daně (viz obecně §11 a zvláště pro spotřební daň z lihu §71 zákona o spotřebních
daních).“
Poukazuje-li stěžovatel setrvale na skutkové okolnosti věci, z nichž dovozuje, že nebyl
tím, kdo vybrané výrobky skladoval, lze ho v podrobnostech plně odkázat na odůvodnění
rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 7 Afs 69/2007 - 85, jehož obsah je mu znám.
Tutéž argumentaci ostatně převzal krajský soud a učinil ji součástí odůvodnění svého rozhodnutí.
Tento postup je, ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, akceptovatelný (viz například
rozsudek ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 - 72). Lze jen znovu zopakovat,
že je bezpředmětné, zda stěžovatel o skutečnosti, že se v jím koupeném areálu nacházejí
vybrané výrobky, věděl. Jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 1 Afs 94/2009 - 56, „ nelze plně potlačit zájem státu na vybírání daně z důvodu, že dopravce mohl být
uveden v omyl (…) Případné soukromoprávní námitky proti podvodnému jednání druhé smluvní strany
(odesílatele), na jehož základě žalobci mohla vzniknout šk oda, jsou mu zachovány. Bude tedy pouze na žalobci,
rozhodne-li se v daném případě domáhat se náhrady škody v soukromoprávním sporu.“ Taktéž je nutno
odmítnout tvrzení, že se zdejší soud, ve shora zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 2. 2009, vyslovil
pro nutnost prokázání kvalifikovaného vztahu osoby, u níž byly nezdaněné vybrané výrobky
nalezeny, k těmto výrobkům, pro naplnění podmínky jejich skladování. Stěžovatel se zde dopouští
hrubé dezinterpretace citovaného rozsudku; v jeho odůvodnění je takový názor sice skutečně
vysloven (v rámci jazykového výkladu §42 odst. 12 zákona o spotřebních daní), dále je však
odmítnut (ve prospěch výkladu teleologického). Ani v případě této skupiny kasačních námitek
tedy nelze stěžovateli přisvědčit.
Pokud jde o namítaná procesní pochybení daňových orgánů, spočívající v porušení
ustanovení §31 odst. 2 daňového řádu, pak ani této stížní námitce nelze přisvědčit. Výzvou
k dokazování dle ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu byl stěžovatel vyzván k předložení
nájemních smluv a dalších listin. K výzvě se stěžovatel vyjádřil podáním ze dne 3. 3. 2005 , kde,
mimo jiné, navrhl a označil další důkazní prostředky, které by měly b ýt provedeny. Potud
lze stěžovateli přisvědčit. Stěžovatel ale dále neuvádí další podstatné okolnosti případu , spočívající
v doručení další výzvy správního orgánu, kterou byl vyzván k bližší specifikaci svých důkazních
návrhů a k uvedení toho, co má být těmito důkazními prostředky prokázáno. Stěžovatel sice
doručil správnímu orgánu požadované listinné důkazní prostředky (tyto jsou stále součástí
správního spisu), ovšem k naplnění dalších, správním orgánem požadovaných úkonů, z jeho
strany nedošlo. Krajský soud proto správně uzavřel, že navrženými důkazy se správní orgán
zabýval, připojil je k správnímu spisu, dospěl nicméně k závěru, že nejsou pro objasnění
skutkového stavu relevantní. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že je povinností správního
orgánu provést všechny jím navržené důkazní prostředky. Povinností správce daně je provést
takové důkazní prostředky, kterými bude skutkový stav zjištěn co nejúplněji (§31 odst. 2
daňového řádu). Princip dokazování v daňovém řízení tkví v tom, že daňový subjekt má předložit
(navrhnout) relevantní důkazní prostředky, ale současně je třeba, jde-li o jeho iniciativu (tedy
nikoli o reakci na výzvu správce daně), aby taktéž specifikoval, jaké skutečnosti jimi mají být
prokázány. V opačném případě se může stát, že sice daňový orgán tyto důkazní prostředky
přijme, učiní je součástí správního spisu, avšak nepřizná jim takovou důkazní hodnotu jakou jim
(třeba i oprávněně) přikládá daňový subjekt a neosvědčí je jako důkazy.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění žádného z namítaných kasačních důvodů
a kasační stížnost proto, v souladu s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s., zamítl.
Mezi účastníky řízení o kasační stížnosti bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto
ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo
na náhradu nákladu řízení nepřiznává. Osobě na řízení zúčastněné soud v souvislosti s tímto
řízením žádné povinnosti neuložil a neshledal ani existenci jiných důvodů, které by v jejím
případě odůvodňovaly přiznání nákladů řízení, ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu