ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.36.2009:78
sp. zn. 2 As 36/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce
Berentzen Distillers CR, spol. s r. o., se sídlem Bedřichovice 1654, zastoupeného
JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalované
Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 9 Ca 284/2008 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2008, vypraveným dne 8. 2. 2008, sp. zn. 2007/397/had,
č. j. had/847/08 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodla žalovaná na základě ustanovení
§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) a podle ustanovení
§67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
tak že prvním výrokem konstatovala, že žalobce porušil ustanovení §4 písm. e) zákona o regulaci
reklamy, a to odvysíláním reklamního spotu na produkt Berentzen Fernet Premium (kampaň Kamarád
do deště, mutace 1) vysílaného premiérově dne 6. 4. 2007 v 18:57:23 hod. na programu Prima
(opakovaně reprízovaného v průběhu měsíce dubna a května 2007 na programech ČT 1, Nova
a Prima); druhým výrokem napadeného rozhodnutí uložila žalovaná, s odkazem na ustanovení
§8a odst. 2 písm. g) a §8a odst. 6 písm. b) zákona o regulaci reklamy, žalobci pokutu ve výši
100 000 Kč; výrokem ad 3) pak rozhodla o nákladech správního řízení. Rozhodnutí žalované
napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, který ji rozsudkem ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 9 Ca 284/2008 - 46, zamítl.
Městský soud konstatoval, že z podkladů správního řízení vyplývá, že žalobce
je zadavatelem reklamy na produkt Berentzen Fernet Premium. Podle ustanovení §4 písm. e) zákona
o regulaci reklamy nesmí reklama na alkoholický nápoj tvrdit, že alkohol v nápoji má léčebné
vlastnosti nebo povzbuzující nebo uklidňující účinek, anebo že je prostředkem řešení osobních
problémů. Žalovaná vycházela z obsahu předmětného spotu jako ze základního podkladu řízení
(aniž by si obstarala jiné důkazy), přičemž zjistila, že slovní i obrazové vyjádření reklamy neskrytě
a zcela obrazně využívá popisu depresivního stavu člověka ve spojení s řešením něčeho, co vás
podrží, což je právě sklenička inzerovaného alkoholu. Reklama divákovi předestírá, že alkohol
je prostředkem řešení osobních problémů. Městský soud tyto závěry žalované zhodnotil jako
logické a oprávněné s tím, že nebyly založeny na jejím libovolném subjektivním vnímání
reklamy, nýbrž na hodnocení reklamního spotu v jeho celku i dílčích slovních a obrazových
složkách. Na dalším místě městský soud rozsáhle popsal obsah reklamního spotu a dovodil,
že prezentuje pozitivní vliv alkoholu jako prostředku na překonání nepříznivých psychických
stavů, přičemž alkohol i personifikuje do role kamaráda do nepohody. Toto pojetí reklamy
je vnímatelné jakýmkoli průměrným divákem a je skutkovým a právním podkladem pro správní
uvážení žalované; žalovaná své závěry nezaložila na libovůli ani na svém subjektivním náhledu
na předmětnou reklamu. Městský soud zhodnotil, že žalovaná své závěry o naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle ustanovení §4 písm. e) zákona o regulaci reklamy vyvodila
zásadně a jedině z důkazu provedeného obsahem reklamního spotu. Nevybočila přitom z mezí
správního uvážení, neboť provedla analýzu působení reklamy, a to rozborem jeho slovních
i obrazových složek, v souladu s pravidly logiky. Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení
žalobce, že je předmětná reklama určena dospělým jedincům středního věku. Žalovaná správně
vycházela z toho, že je reklama určena všem divákům, kteří jsou v daném okamžiku vysílání
reklamy jejími adresáty, bez ohledu na to, zda znají aktéra S. T. či obsah filmu Kamarád do deště.
Dle názoru městského soudu žalovaná nebyla povinna opatřovat si znalecký posudek,
neboť v daném případě bylo ze samotného obsahu reklamního spotu zřejmé, že nejde o hraniční,
složitý případ k posouzení. Ze spotu byla naprosto seznatelná jasná skutková zjištění, ze kterých
bylo možno si vyvodit logický úsudek a učinit logické správní uvážení i bez přizvání znalce.
Městský soud zde odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že přizvání
znalce za účelem odborného posouzení obsahu reklamy je na místě, pokud by na základě zadané
reklamy, ve vazbě na požadavky zákona, nebylo možné učinit logické správní uvážení. To však
není nyní projednávaný případ. Žalovaná dostatečně zjistila skutkový stav věci, a proto
ani městský soud neakceptoval návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem před
soudem.
Ve vztahu k námitce legitimity použití nadsázky v reklamě městský soud uvedl,
že nadsázku v reklamě připustit lze, nesmí však překročit míru danou zákonem, která je zvláště
přísně dána v případě reklamy na alkoholické nápoje; to vyplývá i z předpisů Evropských
společenství. Užití nadsázky v předmětné reklamě nerespektovalo nižší míru její použitelnosti.
Městský soud nepřisvědčil konečně ani námitce, dle které byla porušena zásada
legitimního očekávání oproti jiné praxi žalované, pokud jde o posuzování reklamy na alkohol
u řady ostatních tuzemských reklamních spotů. Uvedl, že z toho, jak žalobce v žalobě jednotlivé
reklamní spoty popisuje, nevyplývá, že by využívaly stejné motivy či slogany jako reklama žalobce.
Z každé z nich lze sice seznat určité motivující prvky pro adresáta reklamy, nepropagují však
léčebné vlastnosti alkoholu, ani jeho povzbuzující nebo uklidňující účinky a nenabízejí alkohol
jako prostředek k řešení osobních problémů. Žalovaná sama žalobcem uváděné reklamy
za závadné neshledala a srovnávací námitky zhodnotila jako irelevantní. Námitka porušení zásady
legitimního očekávání tak není důvodná, neboť žalobce ji uplatnil jen na základě skutkově
odlišných a právně nevyargumentovaných odkazů na jiné reklamy na alkoholické nápoje.
Městský soud ani neshledal, že by výše pokuty nebyla dostatečně odůvodněna,
neboť žalovaná se dostatečně vypořádala s přípustností nadsázky v reklamě, dále hodnotila i to,
že se jedná o první provinění žalobce, že došlo ke stažení reklamy, přičemž přihlédla i k čase
vysílání reklamy v premiéře i v reprízách. Současně nebyly ani dány důvody pro moderaci uložené
pokuty, neboť nebyla splněna podmínka podle ustanovení §78 odst. 2 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), že by byla pokuta uložena ve zjevně nepřiměřené výši.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Stěžovatel především uvedl, že po celou dobu kladl důraz na skutečnost, že reklamní spot
obsahuje nadsázku a vtip, spočívající v propojení filmu Kamarád do deště, resp. jeho hlavního
aktéra S. T., s předmětnou reklamou. Cílem reklamy je zaujmout svým vtipem a nadsázkou,
přičemž je zaměřena na takové adresáty, kteří jsou s to ji pochopit. Tomu odpovídal i vysílací
čas reklamy. Zde stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správní soudu, publikovaný pod č.
604/2005 Sb. NSS, v němž se uvádí, že nadsázku lze v reklamě připustit, přičemž míra
přípustnosti musí být posuzována právě ve vztahu k adresátům. Stěžovatel má za to, že soud měl
zohlednit skutečnost, že se žalovaná nezabývala tím, jaké důsledky mohla reklama mít na cílovou
skupinu. Závažnost důsledků reklamy nemohla být spolehlivě posouzena bez objektivního
zhodnocení nadsázky, jež je obsažena v reklamě.
Dále stěžovatel namítá, že městský soud neprovedl jím navrhované důkazy, které mohly
mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci. Není možné, aby v situaci, kdy rozpor se zákonem není
zcela jednoznačný, žalovaná takto významně zasáhla do práv stěžovatele bez odborného
podkladu, kterým je například právě znalecký posudek. Rozhodnutí žalované je rozhodnutím
úředních osob, nikoliv odborníků a nadto jde o rozhodnutí jedné ze stran sporu, které zasahuje
do majetkové sféry druhé strany. K zajištění nezávislého posouzení věci a objektivního
zhodnocení předmětného reklamního spotu je zapotřebí odborného stanoviska znalce nebo
odborně způsobilé osoby, která má předpoklady zhodnotit věc objektivně a s odbornými
znalostmi, které úřední osoby nemají (viz ustanovení §56 správního řádu). Stěžovatel navrhoval
zpracování znaleckého posudku právě proto, aby nestavěl pouze na subjektivním názoru, ale aby
názory byly podepřeny odbornými znalostmi. Neprovedení znaleckého posudku je vadou,
která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, neboť nebylo možné objektivně
zhodnotit nadsázku, kterou reklama obsahuje, a nebylo možné objektivně vyhodnotit, jaké účinky
může reklama na adresáty mít. Dále stěžovatel odkazuje na rozsudek zdejšího soudu publikovaný
pod č. 1686/2008 Sb. NSS, v němž se uvádí, že státní orgán rozhodující v rámci složité oblasti
účinků médií, bude muset často využívat pomoci expertů z řady oborů. Rozpor se zákonem
o regulaci reklamy nebyl natolik zřetelný, aby si žalovaná mohla učinit úsudek ohledně této otázky
sama (viz rozsudek Nejvyššího správní soudu, publikovaný pod č. 604/2005 Sb. NSS), čemuž
nasvědčuje mj. i skutečnost, že jiné reklamy se shodnými znaky nebyly žalovaným nijak
postihnuty. Rozhodnutí žalované tedy nevychází z úplného a spolehlivého zjištění stavu věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak to předpokládá ustanovení §3 a §50 správního řádu
Stěžovatel dále tvrdí, že předmětný reklamní spot nepřekračuje mantinely dané reklamní
praxí. Soudu předložil analýzu jiných reklamních spotů, které nebyly žalovanou sankcionovány,
přestože obsahují shodné znaky s předmětnou reklamou (tedy přátelství či jiný vztah umocněný
pitím alkoholu; emoce - zejména radost nebo příjemný pocit znásobený požitím alkoholu; požití
alkoholu poskytuje vždy povzbuzení; spotřeba alkoholu přispívá společenskému úspěchu; lepší
vidění světa po požití alkoholu). Nepostihla-li žalovaná tyto reklamy, má stěžovatel důvod
se domnívat, že v nich nadsázku připustila a z toho důvodu nevyhodnotila reklamy
jako porušující ustanovení §4 písm. e) zákona o regulaci reklamy. V opačném případě
by se správní orgán dopustil porušení principu legitimního očekávání. Principy předvídatelnosti
práva a ochrany oprávněné důvěry v právo, jakož i legitimního očekávání, které se ve formě
základních zásad promítají i do oblasti správního práva, slouží k ochraně právní jistoty jako
jednoho ze základních znaků právního státu. Správní orgán je povinen dbát, aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Stěžovatel byl
v tomto případě v legitimním očekávání, že předmětný reklamní spot, který vykazuje stejné znaky
jako mnoho dalších, nebude nijak postihnut, avšak opak byl pravdou. Kdyby si zadavatel reklamy
nebo vysílatel z opatrnosti chtěli předem zjistit stanovisko žalované, zda je chystaná reklama dle
jejího názoru v intencích zákona, pak ani to není možné, neboť žalovaná na vyžádání takové
informace neposkytuje. Rozhodování, které nelze předvídat, je neslučitelné se zásadami právního
státu a je porušením ústavního principu rovnosti v právech a důstojnosti, rovnosti před zákonem
a zákazu diskriminace; je porušením Ústavy ČR a čl. 1, 3, 5 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že rozhodnutí o provedení důkazů plně
náleželo do dispozice městského soudu. Analýza dalších reklamních spotů, předložená
stěžovatelem, neměla povahu znaleckého posudku; jednalo se o subjektivně zaměřený důkaz.
Dále žalovaná odkázala na rozsudky zdejšího soudu, z nichž vyplývá, že si může úsudek o splnění
podmínek pro udělení pokuty učinit sama. Ohradila se dále proti účelovým výtkám stěžovatele,
směřujícím ke zpochybnění její odbornosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele založenou na nezbytnosti vypracování znaleckého
posudku k posouzení možných dopadů reklamního sdělení na jeho adresáty, Nejvyšší správní
soud se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu stran odborné kompetentnosti žalované.
Otázkou postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, v souvislosti s nutností opatřování
si znaleckých posudků při rozhodování o ukládání pokut, se již zdejší soud opakovaně zabýval,
přičemž, mimo jiné, konstatoval, že „u orgánu typu regulátora v oblasti televizního vysílání a jeho aparátu
pak nutno a priori předpokládat všeobecnou odbornou erudici v oblasti, pro kterou byl ustaven. V obecné rovině
je jistě nepochybně žádoucí, aby se příslušní experti vyslovili k účinkům mediálního působení; teoretické zázemí
některých vědních oborů je a bude pro aplikační praxi regulátora v oblasti médií velmi potřebné. Použití znalce
či příslušného experta však záleží na každém konkrétním případě, není však povinností regulačního orgánu,
tedy zde žalovaného, aby vyžadoval odborné posouzení znalce v každém případě. Závěr žalovaného o odborných
otázkách lze klasifikovat jako úsudek o splnění podmínek pro udělení pokuty, který si žalovaný může učinit
sám.“ (rozsudek ze dne 2. 2. 2010, č. j. 5 As 71/2009 – 79; všechny citované rozsudky Nejvyššího
správního soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 21/2007 – 109, se k tomu dále podává, že „[r]ada pro rozhlasové
a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“ standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není
subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti.“ V tomto
kontextu je nutno odmítnout argument stěžovatele o a priorní nutnosti vyloučení subjektivity
v rozhodování žalované.
Rozsah dokazování stanoví správní orgán, ten také důkazy provádí, přitom znalce
ustanoví tehdy, je-li znaleckého posudku třeba k odbornému posouzení skutečností důležitých
pro jeho rozhodnutí, pro které on sám nedisponuje dostatečnou odborností. S ohledem na zcela
jednoznačný a explicitní obsah předmětného reklamního sdělení lze souhlasit s názorem
městského soudu, že si žalovaná skutečně mohla na základě zjištěného skutkového stavu učinit
úsudek sama, aniž by bylo třeba podle §36 správního řádu znalce ustanovovat, neboť rozpor
s ustanovením §4 písm. e) zákona o regulaci reklamy byl naprosto zřetelný (viz. výklady níže;
srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 As 16/2004 – 90,
publikovaný pod č. 604/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že ani městský soud nepochybil, pokud
neshledal nutnost provést stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem a toto
své rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publikovaný
pod č. 618/2005 Sb. NSS, z něhož plyne, že „[s]oud rozhodne, které z navržených důkazů provede
a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. (…) Ustanovení
§77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní
orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento
rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží
rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu.“ K této otázce se vyslovil
Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99,
publikovaném pod č. 1275/2007 Sb. NSS, v tom smyslu, že „[v]ýchodiskem přístupu soudu
pro rozhodnutí, zda a do jaké míry případně dokazování provádět, bude posouzení důvodnosti podané žaloby
z hlediska uplatněných žalobních námitek. Soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako „odvolací
řízení“ v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní.
Dospěl-li tedy městský soud k názoru, že znalecký posudek by byl pro řádné zjištění skutkového
stavu věci nadbytečný již ve správním řízení, logicky odmítl jeho provedení v řízení soudním.
Odmítnout je nutno i tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí žalované je rozhodnutím jedné
ze stran sporu, které zasahuje do majetkové sféry druhé ze stran. Tato argumentace navozuje
představu, že je správní orgán jednou ze stran správního řízení; takové úvahy jsou však naprosto
liché. Správní orgán je tím, kdo má ve správním řízení rozhodující (vrchnostenské) postavení;
autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jmenovitě určené osoby a v tomto kontextu
má i tomu odpovídající nadřazené postavení (§9 správního řádu). Samozřejmě je přitom povinen
respektovat právní úpravu, regulující jeho činnost (§2 odst. 2 správního řádu). Rovnost
ve správním řízení je zaručena pro všechny dotčené osoby při uplatňování jejich procesních práv
(§7 správního řádu). Dotčenými osobami jsou především účastníci řízení. Správní orgán
je povinen ve vztahu k nim postupovat nestranně a je povinen jim umožnit uplatňovat jejich
práva a oprávněné zájmy (§4 odst. 4 správního řádu). Žalovaná a stěžovatel tudíž nemohou být
ve správním řízení považovány za strany sporu s rovnocenným postavením, nýbrž za rozhodující
orgán a za adresáta tohoto rozhodnutí, který je ovšem oprávněn uplatňovat svá procesní práva
a hájit své zájmy ve správním řízení. Jiné postavení mají stěžovatel a žalovaná v řízení před
soudem; zde již jako účastníci soudního řízení mají rovné postavení a soud je jim povinen
poskytnout stejné možnosti uplatnění jejich práv (§36 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel svou argumentaci vystavěl na premise, že předmětný reklamní spot
obsahuje nadsázku a vtip, spočívající v propojení filmu Kamarád do deště, resp. hlavního
aktéra - barmana - S. T., který je všeobecně známý mezi všemi věkovými kategoriemi,
s předmětnou reklamou. Reklama se snaží zaujmout právě svým vtipem a nadsázkou (spočívající
v záběru na S. T. – kamaráda do deště, který popíjí sklenku inzerovaného alkoholu) a je zaměřena
na takové adresáty, kteří jsou, dle názoru stěžovatele, schopni ji pochopit. Stěžovatel nesouhlasí
se závěrem městského soudu, že není podstatné zhodnocení vlivu předmětných reklamních spotů
na účelně zaměřené adresáty reklamy a odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze
které vyplývá, že nadsázku lze v reklamě připustit, přičemž míra přípustnosti musí být
posuzována právě ve vztahu k adresátům. Na tomto místě je nutno uvést, že stěžovatel
nereflektuje rozdíl mezi účelně zaměřenými adresáty reklamy, tedy cílovou skupinou, kterou má
reklama zasáhnout, a adresáty, kteří mohou být takovou reklamní kampaní zasaženi. Pro posouzení, zda
bylo porušeno ustanovení §4 písm. e) zákona o regulaci reklamy, není v projednávané věci
rozhodující zhodnocení dopadu reklamní kampaně na cílovou skupinu, jak se domnívá stěžovatel,
ale na skupinu všech adresátů kampaně, kteří mohou být reklamním spotem zasaženi. Zatímco cílová
skupina (určitá věková skupina diváků) reklamní kampaně zcela jistě může být schopna pochopit
její nadsázku a vtip, ostatní adresáti reklamní kampaně, kteří mohou být takovou přesvědčovací
kampaní zasaženi, již nutně nikoliv. Nejvyšší správní soud netvrdí, že určitá nadsázka či reklamní
přehánění, jež v reklamním spotu spatřuje stěžovatel, zde není. Obecně ji lze zcela jistě v rámci
přesvědčovacích kampaní připustit. Jak však již uvedl ve svém v rozsudku, publikovaném pod č.
604/2005 Sb. NSS, „[n]adsázku či přehánění je možno obecně v rámci přesvědčovacích reklamních kampaní
připustit; míra jejich přípustnosti však musí být vždy posuzována ve vztahu k adresátům, kteří mohou být
takovou přesvědčovací kampaní zasaženi, k jejich věku, schopnostem nadsázku odhalit a k sekundárním
důsledkům přesahujícím rámec jejich spotřebitelského chování, které může jejich vzor jako hlavní postava
reklamního spotu, na němž je přesvědčovací kampaň založena, následně vyvolat.“
Předmětná reklama obsahuje mluvený text: „když prší a svět vám připadá zlej, rozejde se s vámi
holka, i ta druhá, a nic se vám nechce, potřebujete někoho nebo něco, co vás podrží... kámoše“, přičemž jsou
tato slova podkreslena zvukovou i obrazovou složkou umocňující pocit, že zvolený alkoholický
nápoj je východiskem z osobních problémů, tedy že kámoš, kterým je myšlen alkoholický nápoj
Berentzen, vám pomůže.
Ustanovení §4 písm. e) zákona o regulaci reklamy stanoví, že reklama na alkoholické nápoje
nesmí tvrdit, že alkohol v nápoji má léčebné vlastnosti nebo povzbuzující nebo uklidňující účinek anebo
že je prostředkem řešení osobních problémů.
Dotčené zákonné ustanovení tedy zcela jednoznačně striktně zakazuje, aby reklama
na alkoholické nápoje tvrdila, že alkohol v nápoji má povzbuzující nebo uklidňující účinek
anebo že je prostředkem řešení osobních problémů. Reklamní spot na Berentzen Fernet Premium,
dle názoru Nejvyššího správního soudu, neobsahuje takový druh nadsázky či vtipu,
který by zmíněné zakázané vlastnosti alkoholu nezmiňoval či popíral. To platí nejen pro všechny
adresáty reklamy, ale i pro cílovou skupinu reklamní kampaně, tedy adresáty, kteří by měli být
schopni tuto nadsázku či vtip rozpoznat, jak uvádí stěžovatel. Nic na tom tedy nemění
ani stěžovatelem namítaná skutečnost, že dle vysílacího času jsou adresáti reklamního spotu
zletilí. Existence nadsázky či vtipu by v některých případech mohla zapříčiňovat obrácený účinek
reklamy, než je na první pohled zřejmý; v tomto konkrétním případě použití S. T., coby kamaráda
do deště, nijak neoslabovalo zákonem nepovolenou vlastnost reklamy, a to tu, že alkoholický nápoj
pomůže od osobních problémů.
Nejvyšší správní soud tedy, zcela ve shodě s městským soudem, dospěl k závěru,
že předmětná reklama svojí zvukovou i obrazovou složkou umocňuje pocit, že zvolený
alkoholický nápoj je východiskem z osobních problémů a že se proto stěžovatel porušení
citovaného zákonného ustanovení dopustil. Na této skutečnosti by nemohlo ničeho změnit ani
případné odborné posouzení znalcem. Rozpor se zákonem o regulaci reklamy je totiž natolik
zřetelný, že si žalovaný mohl učinit úsudek ohledně této otázky sám.
Pro úplnost sluší dodat, že tvrzení, dle kterého alkohol může mít, zejména v menších
dávkách, povzbuzující nebo uklidňující účinek, nemusí být nutně a vždy nepravdivá.
Zákonodárce však zcela jasně zakázal tyto jeho vlastnosti v reklamě uvádět či navozovat zdání,
že by tomu tak mohlo být. Nadřadil tak zájem na ochraně společnosti před negativními vlivy
alkoholu obecně nad právo jednotlivce uvádět takovéto informace o alkoholovém výrobku.
Namítá-li dále stěžovatel, že v obdobných věcech není rozhodováno žalovanou obdobně
a je tak porušen princip legitimního očekávání, ani této námitce nelze přisvědčit.
Správní orgán je nepochybně povinen dbát, aby při rozhodování skutkově shodných
nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, jak mu to ostatně ukládá ustanovení
§2 odst. 4 správního řádu. Není-li v obdobných věcech rozhodnuto bez vážných
(a také seznatelných) důvodů obdobně, může jít vskutku o porušení principů legitimního
očekávání, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo (k tomu srov. například
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2008, č. j 7 Ca 253/2007 - 84, publikovaný
pod č. 1745/2009 Sb. NSS). O takový případ však v projednávané věci nejde. Předmětem tohoto
řízení není posuzovat, zda ten který jiný reklamní spot propagující alkoholické nápoje, je či není
v souladu se zákonem; o reklamách zmíněných stěžovatelem žalovaná nerozhodovala. Městský
soud se nicméně i k této otázce věcně vyjádřil. Pokud jde o samotný obsah těchto porovnávaných
reklamních spotů (Becherovka, pivo Braník, pivo Gambrinus, Fernet Citrus, Fernet Stock)
lze souhlasit s hodnocením městského soudu, že jejich obsah nepřesvědčuje o propagaci alkoholu
srovnatelně s předmětnou reklamou, neboť jimi není nabízeno léčebné řešení a vyřešení
osobních problémů, na rozdíl od reklamy stěžovatele. Jimi akcentované znaky přátelství,
fandovství ke sportu, emoce a optimismus, nejsou zákonem nepovolenými prvky v reklamě
na alkoholický nápoj. V každém případě je však nutno při posuzování zákonných mantinelů
ke každé reklamě přistupovat jednotlivě, neboť některé shodné znaky u jednotlivých reklam
mohou mít úplně jiné vyznění či dopad na adresáty. Princip předvídatelnosti práva je pak
dodržen, pokud reklama, která je v rozporu s některým z ustanovení zákona, byla odstraněna
z vysílání a v souladu se zákonem byla za tento správní delikt uložena pokuta.
Lze tedy uzavřít, že skutková podstata, jak je dovozována z ustanovení §4 písm. e)
zákona o regulaci reklamy, v daném případě naplněna byla, a dospěl-li městský soud k témuž
závěru jako žalovaná, nelze takovému právnímu hodnocení věci ničeho vytknout. Jak již bylo
uvedeno, pro závěr, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu, za který byla
stěžovateli pokuta uložena, není podstatné zhodnocení vlivu předmětných reklamních spotů
na účelově zaměřené adresáty reklamy, ale posouzení, zda byla či nebyla porušena právní norma
zakotvující určité limity pro některé druhy reklam, zde konkrétně pro reklamy na alkoholické
nápoje. V daném případě reklamní spot obsahoval skutečnosti zákonem zakázané a skutková
podstata správního deliktu, za který byl stěžovatel postižen, byla prokazatelně naplněna. Městský
soud se vypořádal dostatečně se všemi žalobními námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě
odůvodnil; namítané nezákonnosti ani jiných vad v řízení se nedopustil.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo
prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu