ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.115.2010:51
sp. zn. 3 Ads 115/2010 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci navrhovatele:
B. V., zast. JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti
žalovaným: 1) Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu
376/1, a 2) Úřad práce Kutná Hora, se sídlem Kutná Hora, Benešova 70, o návrhu na obnovu
řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Ca 25/2004, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, č. j. 44 A 16/2010 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi, JUDr. Vladimíru Dvořáčkovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 5760 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl navrhovatel usnesení Krajského soudu v Praze,
jímž byl odmítnut jeho návrh na obnovu řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 44 Ca
25/2004. K zastavení řízení (usnesením ze dne 8. 2. 2006, č. j. 44 Ca 25/2004 - 140) nebyl soud
podle jeho názoru oprávněn, neboť navrhovatel osvědčil, že na zaplacení soudního poplatku
nemá prostředky.
Ze spisu krajský soud zjistil, že dovolávaným usnesením soud zastavil řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu z důvodu, že žalobce na výzvu soudu nezaplatil
soudní poplatek. Rozhodnutí soudu nabylo právní moci dne 20. 2. 2006. Jelikož návrh na obnovu
řízení nebyl podán proti rozsudku, který by byl uveden v §114 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a výčet případů, ve kterých je obnova přípustná,
je taxativní, soud návrh žalobce jako nepřípustný odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Usnesení krajského soudu napadl navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
posléze doplněnou ustanoveným advokátem, z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tj. pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Připouští, že při použití značně
formalistického přístupu by bylo možné návrh odmítnout, jak učinil krajský soud. V daném
případě je však posouzení přípustnosti návrhu nutno posuzovat též s ohledem na specifický
charakter celého případu a v poněkud širších souvislostech. Především je pak nutno dostát
kautelám plynoucím z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jakož i z Evropské úmluvy,
neboť odmítavé rozhodnutí způsobuje vykročení z mezí daných rámcem ústavně zaručených
základních lidských práv a je též v rozporu s principem spravedlnosti. Denegatio justitiae
je v demokratickém právním státě nepřípustné.
Stěžovatel dále odkázal na judikaturu Ústavního soudu ve věcech rehabilitací
(sp. zn. I. ÚS 1916/07 a II. ÚS 187/2000 ). Zdůraznil, že řízení, jehož obnovy se stěžovatel
domáhá, bylo zastaveno z toho důvodu, že žalobce na výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek.
Stěžovatel má přitom za to, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, které bez své viny nemohl
v původním řízení uplatnit, jakož i že výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější.
Zejména může prokázat, že mu svědčilo právo na osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že základní práva a svobody působí jako regulativní
ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje
determinují výklad navazujících právních norem. Porušení některé z těchto norem,
a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo (což se zdá přiléhavé
právě v předmětném žalobcově případě) v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu
s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva
a svobody (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3109/08).
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Praze zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněných stížních
bodů, avšak po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. O věci uvážil
takto:
Argumentace stěžovatele je vybudována na předpokladu, že v daném případě bylo
na místě aplikovat obecné právní principy, neboť opačný přístup – zvolený krajským soudem –
je přepjatě formalistický, a v konečném důsledku představ uje odmítnutí spravedlnosti. Nejvyšší
správní soud tento názor nesdílí.
Je totiž třeba rozlišovat mezi případy aplikace práva ve složitých případech na jedné
straně a případy aplikace práva v případech jednoduchých na straně druhé. Složitými případy jsou
typicky případy, kdy ustanovení právních předpisů připouštějí různý výklad, kdy jednoznačný
výklad není možný za použití standardních interpretačních pravidel, případy rozporu aplikované
právní normy v jejím apriorním významu s jinou normou, či případy kdy vzniká napětí mezi
funkcionálním smyslem práva a doslovným významem textu (srov. Kühn, Z., Aplikace práva
ve složitých případech, Karolinum, Praha, 2002, s. 45). Složité případy aplikace práva jsou tudíž
charakterizovány tím, „že odpověď na otázku quid juris nemůže být nalezena v pouhém textu zákona,
popř. vyvoditelná jednoduchou mechanickou cestou z textu zákona nebo jiného institucionalizovaného pramene
práva (zejména aplikací logických a právně metodologických pravidel). Nezbytné jsou naopak teleologické,
principiální a hodnotové úvahy, které nejsou samy o sobě vyvoditelné z jakéhokoliv autoritativního materiálu,
přičemž čelné místo zde hrají právní p rincipy a jiné právní standardy“. (cit. op. s. 49) Rozhodnutí v těchto
případech pak vyplývá „z rozšířeného celku premis, kde – kromě právní normy komunikované
institucionalizovaným jazykem formálního práva – interpretovo uvážení vychází též z premis odpovídajících
hodnotovým závěrům nebo jiným standardům a elementům (včetně obecných pr incipů právních), které soudce
na základě racionálního myšlenkového postupu předpokládá, ale nemůže je prokázat nekontroverzní cestou“.
(cit. op. s. 47)
O jednoduchý případ aplikace práva se naproti tomu jedná tehdy, je-li právo „natolik jasné,
že případ může být rozhodnut více či méně mechanickým způsobem, aplikováním norem logicky rigorózním
argumentem. (s. 42) V těchto případech nemá aplikační orgán možnost „vnést do výkladu normy vlastní
prvek... Soudce... pohlíží na zákon pouze de setentiae lata, na rozdíl od ustanovení, která mu dovolují provést
uvážení, ke kterým přistupuje de sententiea ferenda, neboť vlastně dotváří základ právní normy daný
zákonem. Zároveň jsou v těchto případech odpovědi na právo plně predikovatelné “. (s. 55)
V daném případě bylo soudem aplikováno ustanovení soudního řádu správního,
podle něhož je obnova řízení přípustná pouze proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně
před nezákonným zásahem správního orgánu, nebo ve věcech politických stran a hnutí. Jedná
se tedy o normu naprosto jasnou a konkrétní, která vylučuje jakýkoli jiný výklad než jazykový.
Vyjde-li proto Nejvyšší správní soud z výše nastíněné distinkce mezi jednoduchými a složitými
případy, jedná se v projednávané věci zjevně o případ jednoduchý, který nevytváří pro aplikaci
právních principů sebemenší prostor.
Stěžovatel se domáhal obnovy řízení ve věci, u níž to zákon nepřipouští (řízení o ochraně
proti nečinnosti správního orgánu), navíc zakončenému usnesením o zastavení řízení, tedy nikoli
rozsudkem. Krajský soud v Praze proto postupoval správně, pokud návrh podle §46 odst. 1
písm. d) odmítl jako nepřípustný. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze tudíž netrpí
vadou podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalované správní orgány měly ve věci
úspěch, nevznikly jim však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jejich běžné úřední
činnosti. Soud jim proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 odst. 1 pís m. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. první porada s klientem vč etně převzetí a přípravy zastoupení
a písemné podání soudu, ve výši 2 x 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky. Protože je ustanovený
advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu (4800 Kč) o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 960 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové
výši 5760 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu