ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.55.2009:81
sp. zn. 3 Ads 55/2009 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Odborová
organizace pracovníků správy památkových objektů při Národním památkovém ústavu,
IČ 26991934, se sídlem Bouzov 8, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní
tř. 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 1. 2009, č. j. 110/09, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, č. j. 11 Ca
29/2009-22,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009 č. j. 11 Ca 29/2009 - 22, kterým bylo rozhodnuto, že žalobci
se nepřiznává v této věci osvobození od placení soudních poplatků a záloh a žádost žalobce
o ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá.
Ze soudního spisu vyplývá, že žalovaná k žádosti žalobce vydala dne 22. 1. 2009
rozhodnutí o určení advokáta podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a určila advokáta
JUDr. Romana Brnčala, L.LM, k poskytnutí právní služby. Toto určení se vztahovalo
na posouzení právního stavu z hlediska důvodnosti a přípustnosti podání ústavní stížnosti
proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 4 As 44/2008 o odmítnutí
kasační stížnosti proti unesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 8 Ca
201/2007, případně podání ústavní stížnosti a zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Mezi
podmínkami pro poskytnutí právní služby bylo uvedeno, že poskytnutí právní služby
je advokátem splněno i v případě, že advokát vypracuje právní rozbor případu s odůvodněním,
že se jedná o uplatňování zřejmě neoprávněných nároků a tento právní rozbor doručí žadateli
a Komoře; povinnost advokáta je splněna i poskytnutím právního rozboru věci, ve kterém
advokát upozorní na neoprávněnost nároku žadatele; advokát je za tento právní rozbor
zodpovědný.
V žalobě žalobce uvedl, že považuje rozhodnutí žalované za protiús tavní, neboť stanoví
podmínky, jimiž je mu upírán přístup k soudu. Nesouhlasí s tím, že má být jako nemajetný
znevýhodněn tím, že by mu bylo znemožněno zúčastnit se řízení před Ústavním soudem
pouze na základě „nějakého právního názoru advokáta“. Žalobce o poskytnutí právního rozboru
nežádal. Žalobce má §18 odst. 2 zákona o advokacii za protiústavní, protože dává advokátovi
moc rozhodovat o zjevné bezdůvodnosti uplatňování či bránění práva, když o právu může
rozhodovat výhradně soud. Žalobce navrhl, aby Městský soud v Praze podal Ústavnímu soudu
návrh na zrušení §18 odst. 2 zákona o advokacii a aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce podal současně se žalobou žádost o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení bezplatného zástupce (advokáta). Tuto žádost městský soud zamítl především
s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2008
č. j. 4 As 18/2008 - 32 a na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007 č. j. 62 Ca
40/2007 - 41, uveřejněné pod č. 1482/2008 Sb. NSS. Žalobce uvedl, že je občanským sdružením
založeným za účelem ochrany práv a zájmů členů zejména v oblasti pracovněprávní, mzdové,
bezpečnosti, sociální apod. Tuto aktivitu může žalobce realizovat m j. i účastí v řízeních,
v nichž jsou projednávány a řešeny spory tohoto typu. Městský soud uvedl, že jestliže žalobce
hodlá být coby sdružení (nehledě na konkrétní cíl sdružení) aktivně činným, pak je objektivně
ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si materiální prostředky pro prosazování svého cíle,
a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, zajistil sám. Tuto odpovědnost
za tvorbu základních prostředků pro činnost nelze a priori přenášet na stát; žádost o osvobození
od soudních poplatků nemůže být tedy důvodná výlučně proto, že žalobce jako speciálně
zaměřené sdružení vyvíjející činnost k dosažení svého cíle nemá pro takovou činnost žádné
materiální prostředky. Rezignuje-li žalobce na jejich zajištění alespoň v základní a pro samotnou
činnost v nezbytné míře, pak zřejmě vychází z předpokladu, že to bude výlučně stát,
který za všech okolností ponese veškeré náklady žalobce. Takový předpoklad však nemůže být
legitimní; k takové legitimitě neposkytuje oporu ani §36 odst. 3 s.ř.s. Potvrzen í takového
předpokladu, který se z pohledu jiných osob dovolávajících se soudní ochrany jeví být nerovným
a pro žalobce nepřiměřeně komfortním, by mohlo být toliko výsledkem mechanické aplikace
pravidla o nedostatku finančních prostředků coby podmínky pro přiznání osvobození
od soudních poplatků. Městský soud má za to, že je důvod ponechat na žalobci, aby si základní
materiální zajištění pro základní výdaje, jež lze při dosahování jím přepokládaného cíle
předpokládat, opatřil primárně sám. Absolutní nedostatek finančních prostředků žalobce
tedy nemůže být v tomto konkrétním případě sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození
od soudních poplatků. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků tu však nelze
vnímat jako ztěžování dosahování či uplatňování uvedeného cíle prostřednictvím ztěžování
přístupu k soudu. Podle názoru městského soudu si žalobce může snadno opatřit částku
2000 Kč, potřebnou k zaplacení soudního poplatku, např. zvýšením členských příspěvků.
Zákonný požadavek na zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován za porušení
práva na přístup k soudu či práva na spravedlivý proces. Pokud žalobce hodlá svá práva vymáhat
soudní cestou, a to v takovém rozsahu jak žalobce (či PhDr. H. P., předsedkyně žalobce) činí
(společně cca 60 sporů jen u městského soudu), je třeba po něm spravedlivě požadovat,
aby soudní řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení. Nemajetnost ve smyslu §36 odst. 3
s. ř. s. lze pojímat jako „okamžitou“, nikoli „plánovanou, předpokládanou, výchozí“. Městský
soud proto návrh žalobce na osvobození od soudního poplatku zamítl a tím nemohly být
ani splněny předpoklady pro ustanovení zástupce soudem podle §35 odst. 7 s. ř. s.
Kasační stížnost stěžovatel opřel o §103 odst. 1 písm., a) s. ř. s., tedy o tvrzenou
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel namítl, že městský soud použil na jeho případ zcela nesprávnou analogii, a sice shora
uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, které na projednávanou věc aplikovat nelze.
Stěžovatel je občanským sdružením sui generis, neboť jako odborová organizace, která má podle
zákoníku práce částečně hrazeny náklady na svoji činnost jiným subjektem – zaměstnavatelem,
a ten je také podle §277 zák oníku práce povinen zajistit zástupcům zaměstnanců podmínky
pro řádný výkon jejich činnosti. Nelze souhlasit ani se závěry soudu, podle jehož názoru je nutné,
aby si sdružení pro prosazování svých cílů zajistilo materiální prostředky samo. Výše členských
příspěvků stěžovatele je dána stanovami. Stěžovatel sice má možnost schválit si příspěvky vyšší,
ale takový postup se vůbec nejeví efektivním. Podle stanov může o změně výše příspěvku
rozhodnout usnášeníschopná členská schůze odborové organizace, a to nadpoloviční většinou
hlasů přítomných členů. I v případě úspěšného zvýšení ale není možné vyloučit situaci,
kdy nesouhlasící členové ze sdružení vystoupí a fakticky tak k žádnému zvýšení prostředků
nedojde.
Stěžovatel je nucen z členských příspěvků primárně zajistit svou existenci a zabránit
tak svému zániku. Tyto náklady by mu při nediskriminaci ze strany zaměstnavatele nevznikly.
Je tedy zřejmé, že porušení ústavního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny je sekundární
diskriminací stěžovatele následující po primární diskriminaci porušením čl. 27 odst. 2, která,
přestože byla tvrzena a doložena, nebyla rozhodujícími soudy vůbec vzata v úvahu ve své přímé
příčinné souvislosti s majetkovými poměry stěžovatele a jeho schopností platit soudní poplatky.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je jako profesní samosprávná
organizace svými příjmy téměř zcela odkázána na přís pěvky advokátů, kteří jsou určením
k bezplatnému poskytnutí právní služby postihováni na svých příjmech. Žalovaná proto musí
postupovat obezřetně tak, aby její rozhodnutí nebyla neuvážená a advokáty nepřiměřeně
nezatěžovala. Pokud někdo vytváří právnickou osobu, musí počítat s tím, že tato právnická osoba
bude vykonávat nějakou činnost. Pokud právnická osoba má jako jediný zdroj svých příjmů
příspěvky svých členů, pak musí být jejich výše nastavena tak, aby pokryly potřebu vzniklých
nákladů. Právo sdružovat se není možno vykládat tak, že bude vykonáváno na úkor jiných.
Ani právo přístupu k soudu není právem absolutním, stát může upravit podmínky, za nichž
se lze obrátit na soud. Ani tohoto práva nelze zneužívat.
Žalovaná navrhla, aby kasační stížnost byla z amítnuta.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 10. 2009 č. j. 3 Ads 55/2009 - 74 přerušil
řízení o kasační stížnosti do rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále
jen „rozšířený senát“) o otázce předložené mu usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 1. 2009 č. j. 1 As 70/2008 - 63. O této otázce rozhodl rozšířený senát usnesením ze dne
27. 5. 2010 č. j. 1 As 70/2008-74 a proto se v řízení o této kasační stížnosti pokračuje.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), posoudil kasační stížnost
takto:
Otázka osvobození od soudního poplatku v případě žalob právnických osob –
občanských sdružení byla posouzena rozšířeným senátem. I když se ve věci projednávané
rozšířeným senátem jednalo o poněkud jiný typ občanského sdružení (Ateliér pro životní
prostředí, o.s.), rozšířený senát ve svém rozhodnutí mj. uvedl: Argument, že dotační mechanismy
používané k financování takových právnických osob zpravidla neumožňují, aby z prostředků takto poskytovaných
byly hrazeny soudní či správní poplatky, rovněž není relevantní. Je zásadně věcí dotyčné právnické osoby,
z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá -li k tomu dlouhodobě pouze takových dotačních mechanismů,
které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních poplatků), je nutno opět
považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li na to, že takové náklady bude
krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena.
Rozšířený senát tedy dal za pravdu právním závěrům napadeného usnesení městského
soudu, a to především v závěru o snaze o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., žádal-
li stěžovatel osvobození od soudních poplatků. Rozšířený senát rovněž akcepto val právní závěr,
že je věcí právnické osoby (stěžovatele), z jakých prostředků financuje svoji činnost.
V projednávané věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tím, že cestou je zvýšení členských
příspěvků členů stěžovatele. Námitky stěžovatele v kasační stížnosti proti tomuto postupu
je třeba hodnotit jako spekulaci.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů posoudil kasační stížnost
jako nedůvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
V závěru je vhodné uvést tuto poznámku:
Cílem stěžovatele bylo získat zastoupení advokátem při podání ústavní stížnosti
proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2008 č. j. 4 As 44/2008 - 166 a proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008 č. j. 8 Ca 201/2007 - 104. Tato ústavní
stížnost byla podána a stěžovatel byl zastoupen advokátem JUDr. Romanem Brnčalem. Ústavní
soud usnesením ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 496/09 tuto ústavní stížnost odmítl a ode dne
tohoto rozhodnutí byl tento soudní spor zbytečný.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalované nevznikly náklady převyšující její běžnou úřední
činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu