ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.14.2010:282
sp. zn. 4 Ads 14/2010 - 282
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: F. J., zast.
JUDr. Miloslavem Peterkou, advokátem, se sídlem Jagellonská 24, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2009, č. j. 7 Ca 227/2005 - 225,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Hygienik hlavního města Prahy, jehož právním nástupcem se stalo Ministerstvo
zdravotnictví (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 2. 1. 2002, č. j. ODO- 45/1670/203/01,
změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně – městského hygienika ze dne 8. 10. 2001,
č. j. 5673/01/P10-HK/dr.Ch.,dr.St.,Mgr.Kr, tak, že v první části rozhodnutí konstatoval,
že žalobce jako provozovatel bistra „U Čeréze“ naplnil skutkovou podstatu správního deliktu
uvedenou v §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně
některých souvisejících zákonů, a to tím, že nesplnil povinnost uvedenou v ustanovení §32
téhož zákona ve spojení s §11 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví
před nepříznivými účinky hluku a vibrací; dále porušil povinnosti stanovené rozhodnutím
zvláštního orgánu hlavního města Prahy – městského hygienika (dále též „MH”) ze dne
22. 5. 2001, za což se mu ukládá pokuta ve výši 35 000 Kč. Dle č ásti II. výroku rozhodnutí
byla žalobci uložena povinnost nahradit plně náklady vynaložené orgánem ochrany veřejného
zdraví na zjištění závady, a to ve výš i 2216 Kč. V odůvodnění žalovaný odkázal
na rozhodnutí Městského hygienika hlavního města Prahy ze dne 22. 5. 2001,
č. j. 2893/01/P10 HK/DrCh, DrSt, Mgr. Kr, kterým bylo dle názoru žalovaného zakázáno
pořádání jakýchkoliv hudebních produkcí v provozovně „U Čeréze“ v noční době,
a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického
tlaku při hudebních produkcích v této provozovně s tím, že hudební produkce
mohou být obnoveny až poté, kdy příslušný správní orgán na základě oznámení účastníka řízení
o odstranění závady kontrolou ověří, že závada je odstraněna. Spisová dokumentace neobsahuje
záznam o odstranění závady a následném ověření městským hygienikem, přičemž ze záznamů
městské policie je zřejmé, že ve dnech 13. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001 byly v uvedené
provozovně konány hudební produkce, z čehož žalovaný dovodil nesplnění povinnosti uložené
na základě §84 odst. 1 písm. l) zákona č. 258/2000 Sb. Žalovaný považoval naplnění skutkové
podstaty správního deliktu uvedené v §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. za prokázané,
stejně jako porušení povinnosti stanovené rozhodnutím městského hygienika ze dne 22. 5. 2001 ;
výši pokuty shledal přiměřenou.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud”) rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, rozhodnutí
žalovaného zrušil, vrátil mu věc k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení ve výši 4725 Kč k rukám jeho právního zástupce.
Žalovaný ve včas podané kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítal důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dál jen „s. ř. s.”).
Nesouhlasil především s tím, že městský soud v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného
přezkoumával také rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001 o zákazu pořádání jakýchkoliv hudebních
produkcí v noční době a to až do odstranění závady spočívající v překračování nejvyšších
přípustných hladin akustického tlaku, proti kterému nebylo žalobcem podáno ve správním řízení
odvolání, a je pravomocné.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 4 Ads 35/2004 – 111, rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Konstatoval, že městský soud neměl přezkoumávat zákonnost zmiňovaného
rozhodnutí MH, ani řízení jemu předcházející, nýbrž pouze zjišťovat, jaký zákaz a jaká konkrétní
povinnost byla žalobci výrokem tohoto rozhodnutí uložena. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že výše uvedeným výrokem rozhodnutí byl stěžovateli uložen zákaz
jakýchkoliv hudebních produkcí v jeho provozovně v noční době, a to až do odstranění závady
spočívající v překračování nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku. Dovodil dále,
že městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se určitosti výroku rozhodnutí MH
ze dne 22. 5. 2001 a jeho způsobilosti založit povinnost ve smyslu §92 odst. 1 zákona
č. 258/2000 Sb.; námitka žalovaného byla tudíž shledána důvodnou.
K výroku II. rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud uvedl, že tento výrok by mohl
být zákonný pouze tehdy, pokud by ukládal žalobci náhradu nákladů řízení vynaložených
žalovaným na zjištění závady podle §97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. Námitka žalovaného,
vztahující se k nesprávnému posouzení právní otázky Městským soudem v Praze v předcházejícím
řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tak byla Nejvyšším správním soudem shledána i potud
důvodnou a Nejvyšší správní soud proto rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 38 Ca 149/2002 – 74, podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím
rozsudku, přezkoumal napadené správní rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů
a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Proto ji rozsudkem ze dne 2. 11. 2007,
č. j. 7 Ca 227/2005 – 133, zamítl a rozhodl současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Konstatoval, že právní po souzení, jaká konkrétní povinnost byla žalobci uložena
rozhodnutím MH ze dne 22. 5. 2001 již bylo v předchozím soudním rozhodování vyřešeno tak,
že se jednalo o zákaz veškerých hudebních produkcí, a to až do následné kontroly příslušným
orgánem. Tato povinnost byla žalobci uložena pravomocným správním rozhodnutím,
přičemž žalobce zákonnost tohoto správního rozhodnutí již v tomto soudním řízení
nemůže zpochybňovat. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce tuto povinnost nesplnil
a v jeho provozovně dále docházelo k hudebním produkcím a k překračování hladin hluku,
byla pokuta podle §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. uložena po právu. Pokuta byla uložena
nikoli za porušení obecné právní povinnosti která vyplývá, z cit. zákona, ale pro porušení
povinnosti stanovené v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2001 na základě zákona č. 258/2000 Sb. Porušení
bylo zjištěno ze záznamů policie ze dne 3. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001. V souzené věci
se však jednalo o zjištění, zda je dodržována povinnost uložená předchozím pravomocným
správním rozhodnutím - zákaz provozu zdroje hluku, a nebylo tak zjišťováno překročení
příslušných hlukových limitů, ale pouze provoz zdroje hluku, který byl předchozím správním
rozhodnutím zakázán. Žalobce se v tomto řízení nemůže podle městského soudu do máhat zrušení
rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001, na čemž nic nemění to, ž e se nemohl měření konaného
dne 23. 3. 2001 zúčastnit. Uvedené rozhodnutí nabylo práv ní moci, žalobce byl povinen
je respektovat a nemůže se tak v tomto řízení již domáhat přezkoumání jeho zákonnosti, či řízení,
které jeho vydání předcházelo. Soud i žalovaný byli povinni z tohoto pravomocného rozhodnutí
vycházet a není možné závěry takového pravomocného rozhodnutí přezkoumávat či věcně
hodnotit. Pokuta nebyla uložena na podkladě měření hluku ze dne 23. 3. 2001, ale na podkladě
zjištění, že zákaz stanovený v uvedeném rozhodnutí nebyl respektován a k hudebním produkcím
a tudíž k provozu zdroje hluku nadále docházelo.
K námitce žalobce, že ve výroku rozhodnutí chybí odkaz, podle jakého u stanovení
se ukládá povinnost k náhradě nákladů předchozího řízení, přičemž není jasné,
proč nebylo o náhradě těchto nákladů rozhodnuto již v rozhodnutí MH, městský soud uvedl,
že skutečnost, že ve výroku není uvedeno příslušné ustanovení právního předpisu je sice v rozporu
s §47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tato nesprávnost
však sama o sobě nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí jako takového, neboť znění zákona
je uvedeno v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Jedná se sice o vadu výroku,
tato vada však nenabyla takové intenzity, aby způsobila nezákonnost výroku. K polemice žalobce,
proč o této náhradě nebylo rozhodnuto již v rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001, městský soud
uvedl, že v této skutečnosti žádnou nezákonnost nespatřuje, jelikož §97 odst. 2 zákona
č. 258/2000 Sb. správní orgán nijak časově neomezuje v tom smyslu, kdy by o náhradě
těchto nákladů měl rozhodnout. Správní orgán má oprávnění tuto povinnost uložit, žádné
omezení, že by k němu muselo dojít v určitém správním rozhodnutí, však zákonem stanoveno
není a proto takový postup není v rozporu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 – 133, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobce především namítal, že městský soud zaujal nesprávné právní stan ovisko
k problematice správních rozhodnutí, která předcházejí napadenému rozhodnutí žalovaného a jsou
jeho podkladem. Konstatoval dále, že městský soud zaujal ve smyslu předchozího rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu zcela nesprávné a neudržitelné stanovisko, že nelze přezkoumávat
předchozí nezákonná rozhodnutí, ani nelze k důkazům o nezákonnosti přihlédnout s ohledem
na zásadu presumpce správnosti správních aktů a na skutečnost, že předchozí správní rozhodnutí
je v právní moci.
Žalobce dále namítal, že městský soud v odůvodně ní svého rozhodnutí poukázal
na záznamy městské policie ze dne 3. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001, přestože dne 3. 6. 2001
se žádné měření neprovádělo a i pokud by se tak stalo, jednalo by se o měření před právní mocí
rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001 , které nabylo právní moci až později (dne 13. 6. 2001). Vytýkal
městskému soudu, že argumentuje protokolem policie ze dne 3. 6. 2001, aniž by takový protokol
existoval. K případu hlášení policie ze dne 3. 7. 2001, žalobce namítal, že nelze považovat
reprodukovanou hudbu (puštěné rádio či radiomagnetofon) a hlasitý hovor za hudební produkci.
Rovněž v případě hlášení policie ze dne 13. 7. 2001 nelze za výrazné porušení rozhodnutí MH
považovat zjištění zvuku kytary a to zvláště v situaci, kdy stěžovatel nebyl v provozovně přítomen.
V obou případech šlo o překročení zákazu, který uložil svému personálu a v obou případech
byl za chybu svého personálu postižen v přestupkovém řízení. Není tudíž zřejmé, z jakého důvodu
žalovaný žalobci uložil tak vysokou pokutu a proč rozhodl o povinnosti žalobce platit také náklady
měření ze dne 23. 3. 2001 a proč se městský soud s tímto postupem ztotožnil, aniž by výši sankce
s ohledem na uvedené námitky přezkoumal. Žalobce rozsudku městského soudu vytýkal rovněž
nepřezkoumatelnost, kterou spatřoval v tom, že městský soud vlastní důvody svého rozhodnutí
uvádí velice stručně, obecně a k některým podstatným záležitostem se vůbec nevyjadřuje.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 19/2008 – 188, rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 227/2005 - 133, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Námitce žalobce na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského
soudu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť shledal, že z rozsudku městského soudu
je zřejmé, z jakých důvodů soud žalobu stěžovatele zamítl, městský soud dostatečně konkrétně
a podrobně rozvádí důvody, z nichž lze usoudit, jakými úvahami se řídil a vypořádává
se se všemi žalobními námitkami stěžovatele.
K námitce žalobce vztahující se k povinnosti stěžovatele platit náklady měření hluku
ze dne 23. 3. 2001, kde v podstatě též namítá, že se městský soud neřídil předchozím názorem
zdejšího soudu Nejvyšší správní soud uvedl, že již v rozsudku ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 4 Ads 35/2004 – 111, vyslovil závazný právní názor o nezákonnosti výroku II. rozhodnutí
žalovaného, kterým byl Městský soud v Praze vázán ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s. Městský soud
v Praze však i přes výše uvedený názor zdejšího soudu neshledal důvodnou žalobní námitku ,
v níž stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení,
neboť má za to, že o náhradě nákladů řízení souvisejících s měřením hluku mělo být rozhodnuto
již v rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001. Městský soud dospěl k závěru, že v této skutečnosti
žádnou nezákonnost nespatřuje, jelikož §97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., správní orgán nijak
časově neomezuje v tom smyslu, kdy by o náhradě těcht o nákladů měl rozhodnout.
Podle městského soudu má správní orgán oprávnění tuto povinnost uložit, žádné omezení,
že by k němu muselo dojít v určitém správním rozhodnutí, však zákonem stanoveno není,
a proto takový postup není v rozporu se zákonem.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že Městský soud v Praze nerespektoval závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu. Žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně,
jehož rozhodnutí žalovaný přezkoumával, neprováděl ve věci žádné měření (to provedla Městská
hygienická stanice; hrazení těchto nákladů se provádí podle zvláštního zákona č. 552/1991 Sb.,
(o státní kontrole), nevynaložil tedy ani žádné náklady na zjiště ní závady a tudíž je zřejmé,
že správnímu orgánu prvního stupně (žalovanému) žádné náklady ve smyslu §97 odst. 2 zákona
č. 258/2000 Sb., o kterých by byl oprávněn rozhodnout, nevznikly a výrok II. jeho rozhodnutí
je nezákonný. Nejvyšší správní soud tak k této námitce uzavřel, že Městský soud v Praze porušil
ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s., když nerespektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Řízení před Městským soudem v Praze bylo zatíženo
vadou, která vyvolala nezákonnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2007,
č. j. 7 Ca 227/2005 – 133, ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Další námitky stěžovatele
shledal Nejvyšší správní soud zčásti nedůvodné a zčásti nepřípustné ve smyslu ustanovení §104
odst. 3 písm. a) a §104 odst. 4 s. ř. s.
Důvodnou shledal pouze žalobní námitku, že za tytéž skutky byl postižen dvakrát
(pokutou podle zákona č. 258/2000 Sb. a údajně též v přestupkovém řízení vedeném orgánem
Městské části Praha – Kolovraty, Nejvyšší správní soud uvedl, že jako kasační námitku ji žalobce
sice výslovně neuvádí, avšak lze na ni usuzovat z té části jeho kasační stížnosti, kde v souvislosti
se zpochybněním záznamu policie připomíná, že v obou případech úředních záznamů
(ze dne 3. 7. a 13. 7. 2001) byl za chybu svého personálu, který překročil jeho zákaz provozovat
hudební produkce v noční době, postižen v rámci přestupkového řízení. Nejvyšší správní soud
se proto z opatrnosti vyjádřil i k této námitce. Shledal, že odůvodnění, jímž se Městský soud
v Praze s touto námitkou vypořádal je nedostatečné a nemající oporu ve spise. Aby mohlo
být posouzeno, zda v dané věci došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, musel by být ve sp ise
založen doklad o tom, zda zmíněné přestupkové řízení před stěžovatelem tvrzeným orgánem
vůbec proběhlo a zda existují rozhodnutí, jimiž byl údajně za př estupek pokutován. Musel
by být v tomto řízení takový důkaz proveden. Ve spise však o tom žádný doklad založen není,
stěžovatel žádné rozhodnutí nepředložil a správnímu orgánu I. stupně se jej (vzdor snaze)
nepodařilo opatřit. Žalovaný navíc zpochybňuje věcnou příslušnost uvedené městské části
k projednání přestupku s poukazem na to, že podle §29 zákona č. 200/1990 Sb. přestupkového
zákona přestupky na úseku zdravotnictví [kam patří podle písm. b) tohoto ustanovení
též přestupek označený jako nedodržení opatření stanoveného nebo uloženého ke snížení hluku
a vibrací], posuzují a rozhodují o nich příslušné orgány ochrany veřejného zdraví,
tedy tytéž orgány, které rozhodují o pokutě za správní delikt podle zákona č. 258/2000 Sb.
Odkazuje v tomto směru též na ustanovení §52 zákona č. 200/1990 Sb. v teh dy platném znění
a §91 zákona č. 258/2000 Sb. Způsob, jakým se s námitkou porušení zákazu „ne bis in idem“
vypořádal městský soud, který pouze uvedl, že zatímco zákon o přestupcích ve svém ustanovení
§29 odst. 1 sankcionuje porušení příslušných povinností (neuvádí jakých), které se však nekryje
s tím, za co byl žalobce postižen podle zákona č. 258/2000 Sb., tj . nedodržení povinností
podle §84 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. a naplnění skutkové podstaty deliktu podle §92 odst. 1
téhož zákona, je naprosto nedostačující a v podstatě nepřezkoumatelný. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud upozornil, že i pro správní trestání platí zásada „ne bis in idem“,
která zakazuje, aby byl pachatel za tentýž skutek (tytéž skutky), jimiž dojde k porušení či ohrožení
zcela shodných zájmů, postižen dvakrát. Pro závěr o tom, z da tomu tak v tomto případě
bylo či nikoliv, však neměl Městský soud v Praze dostatek p odkladů. A jeho rozhodnutí
je v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud uložil Městskému soudu v Praze aby v dalším řízením rozhodnutí
žalovaného pro nezákonnost jeho výroku II. zrušil, vypořádal se s námitkou ukazující na porušení
zásady „ne bis in idem“, případně zrušil rozhodnutí žalovaného též pro nezákonnost jeho výroku
I. a aby věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení a rozhodl též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 20. 7. 2009, č. j. 7 Ca 227/2005 – 225,
žalobu proti výroku I. rozhodnutí žalovaného zamítl, rozhodnutí žalovaného ve výroku II. zrušil,
věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a roz hodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku nejprve konstatoval, že při jednání dne
10. 7. 2009 účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalobce navrhl k prokázání
svých tvrzení vyžádat přestupkové spisy u městské části Praha – Kolovraty. Městský soud návrh
na doplnění dokazování zamítl, neboť žalobce svá tvrzení o potrestání v přestupkovém řízení
prokázal listinami předloženými při jednání.
K povinnosti hradit náklady vynaložené na měření hluku uložené výrokem II. rozhodnutí
žalovaného městský soud uvedl, že o nákladech řízení zam ěřeného na zjištění porušení
či nesplnění zákonem stanovené povinnosti (zde závady spočívající v překračování nejvyšší
přípustné hranice akustického tlaku) lze rozhodnout jen do konce řízení směřujícího ke zjištění
závady. V řízení v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí však žalovanému žádné náklady
na zjištění závady nevznikly, neboť žalovaný výkon státního zdravotního dozoru vůbec
neprováděl a rozhodoval pouze o tom, zda žalobcem byla či nebyla porušena povinnost
(zákaz provozovat zdroj hluku) stanovená v rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001. Žalovaný
ani správní orgán prvního stupně tudíž nevynaložil ani žádné náklad y na zjištění závady
a je tudíž zřejmé, že správnímu orgánu prvního stupně (žalovanému) žádné náklady ve smyslu
§97 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o kterých by byl oprávněn r ozhodnout nevznikly
a výrok II. jeho rozhodnutí je nezákonný.
Ohledně výroku I. rozhodnutí žalovaného, v souvislosti s nímž byla žalobcem vznesena
námitka, že za uvedené jednání již byl potrestán v přestupko vém řízení a jeho potrestání
za správní delikt brání zásada „ne bis in idem”, dospěl městský soud k závěru, že v daném
případě tato zásada porušena nebyla. Žalobce předložil důkazy o tom, že mu za rušení nočního
klidu ve dnech 13. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001 byly v přestupkovém řízení uloženy pokuty
za spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.
Městský soud dále konstatoval, že žalobce se jedním skutkem dopustil naplnění skutkové
podstaty správního deliktu a zároveň přestupku. Jedná se tedy v případě každého jednotlivého
skutku o jednočinný souběh správního deliktu a přestupku. Při úvaze o uplatnění zásady
„ne bis in idem” považoval městský soud za rozhodující zodpovězení otázky, zda je nutné
při jejím uplatnění posuzovat totožnost skutku či totožnost deliktu. Při posouzení této otázky
vyšel městský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Afs 9/2008 – 328, a na základě argumentace v něm uvedené dospěl k závěru, že zásadně
je nezbytná pro uplatnění zásady „ne bis in idem” totožnost deliktu v rozsahu všech znaků
skutkové podstaty, nikoliv totožnost skutku. V posuzované věci se jedná o jednotu skutku,
nikoli však deliktu. Ta nepřichází v úvahu již jen proto, že se jed ná o souběh správního deliktu
a přestupku, o nichž rozhodly nikoliv totožné správní úřady. Jednáním žalobce došlo k ohrožení
zcela rozdílných zájmů, které jsou chráněny rozdílnými právními předpisy. V případě přestupku
došlo k porušení zájmu společnosti na veřejném pořádku, resp. udržování nočního klidu,
v případě správního deliktu došlo k porušení zájmu na plnění povinností uložených
pravomocným rozhodnutím správního orgánu, tedy zájmu na respektování správních aktů
jejich adresáty, a k porušení zájmu na dodržování hygienických limitů stanovených právním
předpisem. Delikty, resp. delikt a přestupek totožné nejsou. Pokud tedy žalovaný uznal žalobce
vinným ze spáchání správního deliktu a za toto jednání uložil sankci, zásadu „ne bis in idem”
neporušil.
K odkazu žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009,
č. j. 6 As 44/2008 – 142, městský soud uvedl, že z tohoto rozhodnutí se zásadně podává závěr,
že správní soud je oprávněn aplikovat čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod i za situace,
kdy tato námitka nebyla žalobcem v řízení uplatněna. T oto rozhodnutí navíc vychází
ze skutkového stavu, kdy rozhodoval totožný správní orgán o totožném deliktu (zároveň
zákonitě i o skutku). Žalobcem namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007
sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 vychází z čl. 4 Protokolu č. 7 k Ú mluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod i čl. 40 odst. 5 Listiny a z totožnosti skutku, nikoliv deliktu. Závěry
Nejvyššího soudu tak lze vztáhnout na trestně právní oblast, nikoliv na oblast správního trestání.
K poukazu žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 2 As 71/2005 – 134, městský soud uvedl, že v cit. rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal
na ustanovení §88 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., který výslovně nestanoví, že kontrolovaná
osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly, nicméně uvedl, že určuje kontrolním
pracovníkům povinnost oznámit této osobě zahájení kontroly a předložit pověření
k jejímu provedení (§12 odst. 2 zákona o státní kontrole). V daném případě však pokuta nebyla
uložená na podkladě měření hluku ze dne 23. 3. 2001 (o tom již bylo pravomocně rozhodnuto),
ale na podkladě zjištění, že zákaz stanovený tímto rozhodnutím není respektován a k hluku
nadále dochází. Zjištěním (podkladem) tak není měření hluku ze dne 23. 3. 2001, ale zjištění
pramenící zejména z úředních záznamů policie, provedených po nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým byl žalobci stanoven zákaz provozu zdroje hluku. Proto námitka zpochybňující samotné
měření hluku ze dne 23. 3. 2001 nemůže být podle názoru městského soudu v tomto řízení věcně
hodnocena a nelze ani aplikovat ustanovení §88 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. K totožnému
závěru dospěl městský soud také v případě žalobních námitek, v nichž žalobce polemizuje s tím,
pro jaký účel byl kolaudován byt, v němž došlo dne 23. 3. 2001 k měření hluku a zda v něm
nejsou provedeny stavební úpravy v rozporu se stavebním zákonem. Tyto námitky totiž opětovně
směřují do správního řízení, které není předmětem tohoto správního řízení, tedy do stanovení
zákazu provozu zdroje hluku v provozovně žalobce.
Proti výroku I. tohoto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”)
včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které namítal,
že městský soud zaujal nesprávné právní stanovisko k zásadě „ne bis in idem” a to v rozporu
se stávající judikaturou Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Stěžovatel poukázal na podle jeho názoru zcela jednoznačné ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být trestně stíhán za čin,
pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. V situaci kdy již byl za své činy
potrestán v blokovém řízení Městskou částí Praha Kolovraty a za ty samé činy byl následně
potrestán orgánem hygieny (žalovaným), došlo podle stěžovatele k porušení ústavní zásady
„ne bis in idem”, neboť byl za stejný čin postižen dvakrát v rozporu s cit. čl. Listiny základních
práv a svobod. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že městský soud nerespektoval rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 19/2008 – 188, kterým byl zrušen
předcházející rozsudek městského soudu pro tvrzené porušení výše uvedené ústavní zásady
„ne bis in idem” a městskému soudu uložil, aby o tomto získal příslušné podklady. Stěžovatel
dále uvedl, že porušením ústavní zásady „ne bis in idem” argumentuje mimo jiné od samotného
počátku řízení. Vyjádřením Městské části Praha Kolovraty a příslušnými oznámeními městské
policie doložil, že již byl za své činy potrestán v blokovém řízení Městskou částí Praha Kolovraty
a za stejné činy byl potrestán orgánem hygieny (žalovaným). V této souvislosti stěžovatel
dále poukázal na skutečnost, že k zásadě „ne bis in idem” se několikrát vyslovil také Nejvyšší
správní soud, který např. v rozsudku ze dne 16. 2. 2005 č. j . A 6/2003 – 44. Vyslovil, že nikdo
nesmí být stíhán (potrestán) pro tentýž skutek (delikt) opakovaně, ledaže předchozí rozhodnutí bylo pravomocně
zrušeno. Stěžovatel dále odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR obsažené v usnesení ze dne
12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1 399/2007, publikovaného pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek v oddíle trestní rozhodnutí č. sbírky 3/2009, ročník LXI. Závěry ke kterým dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 – 142, publikovaném
pod č. 1842/2009 Sb. NSS, byly podle stěžovatele městským soudem aplikovány nesprávně
a zkresleně.
Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s výkladem městského soudu a Nejvyššího správního
soudu, které aplikovaly zásadu presumpce správnosti správních aktů na problematiku
předchozího správního rozhodnutí týkajícího se zákazu provozu zdroje hluku (rozhodnutí MH
ze dne 22. 5. 2001) a odmítly přezkoumání tohoto rozhodnutí, které bylo podkladem
pro rozhodování o vině a trestu stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2009, č. j. 7 Ca 227/2005 – 225, v napadené části
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s námitkou stěžovatele,
že městský soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 4 Ads 19/2008 – 188. Konstatoval, že Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí pouze
městský soud zavázal k tomu, aby se zabýval uplatněním zásady „ne bis in idem” v souvislosti
s uložením pokuty za správní delikt, což Městský soud v Praze velmi obšírně učinil,
a to jak v dokazovací fázi, tak v napadeném rozhodnutí. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že zásada
„ne bis in idem” v posuzovaném případě porušena nebyla a plně se ztotožnil s argu mentací
Městského soudu v Praze, vyjádřenou v odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel upl atnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Kasační stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí třetí,
musel se Nejvyšší správní soud nejprve zabývat její přípustností. Podle ustanovení §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu
poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud
v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného
ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní
názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil“. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté,
co jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná
jednak stran právní otázky, kterou se Nejvyš ší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem
k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či dokonce to ani nebylo možné.
Dále pak je kasační stížnost přípustná, opírá -li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou Nejvyšší správní soud
posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky).
Jiné, než shora uvedené stížní důvody nemohou být meritorně projednány. Nejvyšší správní soud
je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán právním názorem, který sám v téže věci vyslovil
v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti
je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci doposud nevyřešil (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56).
Právě projednávaná kasační stížnost je ve smyslu ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
částečně nepřípustná, neboť stížním bodem, v němž stěžovatel vyjádřil nesouhlas s výkladem
městského soudu a Nejvyššího správního soudu, které „aplikovaly zásadu presumpce správnosti
správních aktů na předchozí správní rozhodnutí týkající se zákazu provozu zdroje hluku
(rozhodnutí MH ze dne 22. 5. 2001) a odmítly přezkoumání tohoto rozhodnutí,
které bylo podkladem pro rozhodování o vině a trestu stěžovatele ” se již Nejvyšší správní soud
zabýval v předchozích rozhodnutích.
V rozsudku ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 19/2008 – 188, bylo konstatováno,
že již v předchozím rozsudku ze dne 31. 8. 2005, č. j. 4 Ads 35/2004 – 111, vyslovil,
že rozhodnutí městského hygienika bylo v době vydání nap adeného rozhodnutí žalovaného
i soudního přezkumu v právní moci, nebylo napadeno žádným řádným či mimořádným
opravným prostředkem ani žalobou ve správním soudnictví a vzhledem k zásadě presumpce
správnosti správních aktů je nutno jím uložený zákaz provozu zdroje hluku – jakýchkoliv
hudebních produkcí v provozovně v noční době - respektovat jakožto věc pravomocně
rozhodnutou, zákonnost takového rozhodnutí nelze již napadat v řízení o žalobě proti jinému
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil, že v dané věci šlo o zjištění,
zda je dodržována povinnost uložená předchozím pravomocným rozhodnutím – zákaz provozu
zdroje hluku – jakýchkoliv hudebních produkcí v provozovně v noční době. Nebylo již nutno
zjišťovat překročení příslušných hlukových limitů, ale samotnou existenci hudebních produkcí
v noční době, které byly zakázány pravomocným rozhodnutím.
Na tomto závěru se nic nezměnilo. Nezbývá tak než uzavřít, že stěžovatel
se v této námitce dovolává stížního důvodu již uplatněného v předchozích kasačních stížnostech
a proto je jeho kasační stížnost v této části nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Z provedené rekapitulace tudíž vyplývá, že v této fázi řízení se primárně jedná
již jen o posouzení otázky, zda se městský soud správně vypo řádal s námitkou stěžovatele
na porušení zásady „ne bis in idem”.
Stěžovatel totiž v kasační stížnosti především namítá, že došlo k porušení ústavní zásady
„ne bis in idem”, neboť byl za stejný čin postižen dvakrát v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod. Toto porušení zásady zákazu dvojího trestání spatřuje stěžovatel
v tom, že byl za své činy potrestán žalovaným v situaci, kdy již předtím byl za tytéž činy potrestán
v blokovém řízení Městskou částí Praha – Kolovraty.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že se plně ztotožňuje s argumentací
a závěry, ke kterým dospěl městský soud v přezko umávaném rozsudku.
Nejvyšší správní soud podobně jako městský soud poukazuje na závěry, jež učinil zdejší
soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008 – 328. V tomto rozsudku
se totiž Nejvyšší správní soud velice podrobně zabýval veškerými aspekty přicházejícími v úvahu
při aplikaci zásady „ne bis in idem”. Konstatoval mimo jiné, že tato zásada má svůj aspekt
procesněprávní a hmotněprávní, přičemž vyjadřuje zákaz někoho stíhat (procesněprávní aspekt)
nebo potrestat (hmotněprávní aspekt) dvakrát za stejnou věc, aniž by bylo předcházející
rozhodnutí v předepsaném řízení zrušeno. Uplatnění této zásady tedy předpokládá dvě po sobě
jdoucí řízení, nikoliv jediné řízení, v němž má být udělena sankce za skutek, který naplňuje
formální znaky dvou různých deliktů. Tento rozdíl je ovšem zcela klíčový nejen z pohledu
judikatury Evropského soudního dvora, ale i z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva”).
Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku dále uvedl, že „je třeba vzít v úvahu - vedle nutné
podmínky posloupnosti obou řízení a tudíž i sankcí - také důležitý rozdíl mezi dvěma možnostmi
aplikace zásady ne bis in idem, tj. že (1) nikdo ne smí být stíhán opětovně pro týž skutek, nebo (2)
nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž delikt (srov. blíže TRECHSEL, S., op. cit., str. 392-399).
Výklad ve prospěch první varianty, představující vyšší stupeň ochrany delikventa, by bylo možné
vyčíst z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gradinger proti Rakousku,
kde se na první pohled zdá, že relevantním komparátorem pro Evropský soud pro lidská práva
je skutečně skutek de iure, a nikoliv právní kvalifikace tohoto skutku . Evropský soud konstatoval,
že ,si je plně vědom, že dotčená ustanovení se liší nejen, pokud jde o označení [obou] t restných činů [offences],
ale i … pokud jde o jejich povahu a účel… Nicméně obě dotčená rozhodnutí byla založena na stejném skutku
[conduct]? (Gradinger proti Rakousku, op. cit., §55). Nicméně Evropský soud pro lidská práva
se od tohoto výkladu odklonil ve věci Oliveira proti Švýcarsku, kde za relevantní komparátor
pro posouzení přípustnosti po sobě následujících řízení určil právní kvalifikaci skutku,
a nikoliv skutek samotný (Oliveira proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 30. 7. 1998 , stížnost
č. 25711/94, §26). Evropský soud tak akceptoval, že jedním skutkem lze spáchat několik deliktů,
přičemž čl. 4 Protokolu č. 7 nebrání tomu, aby pro tentýž skutek byl pachatel odsouzen ke dvěma
trestům ve dvou po sobě jdoucích řízeních, pokud jde o souběh dvou různých deliktů,
i když jsou tyto delikty založeny na shodném jednání ( Oliveira proti Švýcarsku, op. cit., §27).
Evropský soud pro lidská práva se následně v kauze Franz Fischer proti Rakousku pokusil
o sjednocení obou zjevně kontradiktorních přístupů (které byly ostatně tvrdě napadeny
doktrinální kritikou; srov. např. TRECHSEL, S., op. cit., str. 395; či REPÍK, B.: Evropská úmluva
o lidských právech a trestní právo , Praha: ORAC, 2002, str. 248 - 250) a nakonec se přiklonil
k restriktivnějšímu výkladu (pro pachatele) aplikovanému ve věci Oliveira proti Švýcarsku (Franz
Fischer proti Rakousku, op. cit., §25 a §29). Tohoto výkladu se Evropský soud pro lidská práva
již konstantně drží (srov. Göktan proti Francii, op. cit., §50; Manasson proti Švédsku, rozhodnutí
o přijatelnosti ze dne 8. 4. 2003, stížnost č. 41265/98; Sailer proti Rakousku, rozsudek
ze dne 6. 6. 2002, stížnost č. 38237/97, §25; a Hauser-Sporn proti Rakousku, op. cit., §42).
Nicméně je pravda, že Evropský soud si vyhradil možnost posoudit, zda-li nominálně odlišné
delikty ve skutečnosti nepředstavují „tentýž trestný čin“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy.
Pro tyto účely Evropský soud pro lidská práva používá test, zda-li ‚jeden trestný čin zahrnuje všechna
zla obsažená v ostatních trestných činech … [či] zda oba dané trestné činy mají stejné základní prvky ? (Franz
Fischer proti Rakousku, op. cit., §25). Na základě tohoto testu dospěl Evropský soud např íklad
k závěru, že dvojí trest pro nepřiznání příjmů a daňový únik nepředstavuje porušení čl. 4
Protokolu č. 7 (Ponsetti a Chesnel proti Francii, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 14. 9. 1999,
stížnosti č. 36855/97 a 41731/98; Manasson proti Švédsku, op. cit.; srov. rovněž závěry ve věcech
Isaksen proti Norsku, rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 2. 10. 2003, stížnost č. 13596/02; Göktan
proti Francii, op. cit., §50; a Hauser-Sporn proti Rakousku, op. cit., §44 - §45). ”
Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dále uvedl (tuto část ocitoval v napadeném
rozsudku také městský soud v Praze), že „pokud jde o rozdíl mezi dvěmi m ožnostmi aplikace zásady
ne bis in idem, tj. že (1) nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek, nebo (2) nikdo nesmí být stíhán
opětovně pro týž delikt (viz výše), v judikatuře Ústavního soudu lze vysledovat obdobné napětí mezi oběma
přístupy jako v případě Evropského soudu pro lidská práva. Článek 40 odst. 5 Listiny používá pojem „čin“,
Ústavní soud se tedy musel vypořádat s otázkou, zda (1) pojem „čin“ lze ztotožnit s pojmem „skutek“,
jak jej používá trestní řád; či zda (2) pojem „čin“ lze ztotožnit s pojmem „trestný čin“, jak jej používá čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě; či zda (3) má pojem „čin“ svůj autonomní význam, který n ení nutně totožný
ani s pojmem „skutek“ ani s pojmem „trestný čin“. V linii judikatury reprezentované výše citovaným nálezem
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 81/95 (souladně nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 1997 ,
sp. zn. I.ÚS 184/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 7, nález č. 32, str. 209; nále z Ústavního soudu ze dne
13. 7. 2006, sp. zn. I.ÚS 85/04, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 42, nález č. 136, str. 91) se Ústavní soud přiklonil
k první výkladové variantě. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 6/03 (cit. výše) pak Ústavní soud podřadil pod Listinou
používaný pojem „čin“ pojem „dílčí útok“ pokračujícího trestného činu, čímž se zdá posunul ke třetí z výše
zmíněných variant výkladu. Ve všech uvedených nálezech a usneseních se však Ústavní soud zároveň opřel o čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který však v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
(viz výše) zakotvuje pouze restriktivnější variantu zásady ne bis in idem, tj. že nikdo nesmí být stíhán opětovně
pro týž delikt (a nikoliv pro týž skutek). ”
Konstatoval dále, „že hlavním účelem zásady „ne bis in idem” je poskytnout právní jistotu tomu,
o jehož vině a trestu již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, že již nebude vystaven, pokud nebude dané
rozhodnutí cestou mimořádných opravných prostředků zrušeno, novému (opakovanému) stíhání (řízení)
a potrestání. Uplatňování této zásady se liší pouze v tom, jak již bylo řečeno, zda se garantuje zákaz
opakovaného stíhání za stejný skutek, či pouze za stejný delikt. Zatímco čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě i čl. 40
odst. 5 Listiny podle mínění Nejvyššího správního soudu v zásadě garantují pro celou trestněprávní oblast v širším
slova smyslu (včetně správního trestání) pouze zákaz opakovaného stíhání za stejný delikt, ustanovení §11
odst. 1 písm. f) až h) trestního řádu naprot i tomu považují za nepřípustné trestní stíhání pro týž skutek,
ovšem pouze v případech v těchto ustanoveních uvedených, byť na druhou stranu trestní řád z důvodů nutnosti
transpozice Schengenské úmluvy a jiných právních instrumentů z oblasti třetího pilíře EU uznává
jakožto překážku věci rozhodnuté i obdobná rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů jiných členských států
Evropské unie (§11 odst. 4 trestního řádu). ”
„Obdobná ustanovení lze nalézt rovněž v §66 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, obecně
pro oblast správního trestání v ČR ovšem takto „vysoký standard“ zásady ne b is in idem neplatí,
a to už jen z toho důvodu, že shodným jednáním může dojít k porušení či ohrožení zcela odlišných zájmů
a tedy ke spáchání správních deliktů stanovených nejen různými právními předpisy, ale navíc i sankcionovaných
různými správními orgány, takže dodržení zásady zákazu opakovaného trest u za shodné jednání
by v těchto případech bylo stěží realizovatelné.” V těchto případech lze dle názoru Nejvyššího správního
soudu trvat pouze na zásadě zákazu opakovaného řízení a potrestání za týž delikt.
Podle §32 zák. č. 258/2000 Sb. (ve znění platném ke dni vydání napadeného rozhodnutí)
o ochraně veřejného zdraví a o změně některých zákonů, hluk z provozoven služeb a hluk
z veřejné produkce hudby (např. koncert, taneční zábava, artistická produkce s hudbou) nesmí
překročit hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem. Splnění této povinnosti
zajistí osoba provozující službu a jde -li o veřejnou produkci hudby, pořadatel nebo provozovatel
veřejné produkce hudby.
Podle §92 odst. 1 téhož zákona za nesplnění nebo porušení povinnosti stanovených
tímto zákonem nebo na jeho základě vydanými rozhodnutími či opatřeními orgá nu ochrany
veřejného zdraví (…) uloží orgán ochrany veřejného zdraví oprávněný vykonávat státní zdravotní
dozor fyzické osobě při její podnikatelské činnosti nebo právnické osobě pokutu do výše
2 000 000 Kč.
V posuzované věci jednání stěžovatele spočívalo v tom, že v provozovně „U Čeréze”
byly ve dnech 13. 6. 2001, 3. 7. 2001 a 13. 7. 2001 konány v nočních hodinách hudební produkce
vzdor předchozímu zákazu, který měl trvat až do odstranění závady spočívající v překračování
nejvyšších přípustných hladin akustického tlaku a kontrole správního o rgánu, zda je závada
odstraněna. Tímto jednáním stěžovatel naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou
v §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, a to tím, že ne plnil povinnost uvedenou v ustanovení §32 téhož zákona
ve spojení s §11 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky
hluku a vibrací; dále porušil povinnosti stanovené rozhodnutím MH ze dne 22. 5. 2001,
za což mu byla uložena pokuta ve výši 35 000 Kč. V příloze podání ze dne 22. 6. 2009 ,
které je založeno v soudním spisu stěžovatel předložil přípis vyh otovený Městskou částí
Praha - Kolovraty, komisí pro projednávání přestupků. Z tohoto přípisu vyplývá, že stěžovatel
byl potrestán pokutou za přestupky proti veřejnému pořádku – rušení nočního klidu [§47 odst. 1
písm. b) zákona o přestupcích], kterých se dle úředních záznamů Městské policie hl. m. Prahy
dopustil ve dnech 13. 6. 2001, 3. 7. 2001, 13. 7. 2001 a 22. 9. 2001.
Stěžovatel tedy svým jednáním (konáním hudebních produkcí v nočních hodinách):
a) naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.,
b) porušil povinnosti stanovené rozhodnutím zvláštního orgánu, c) spáchal opakovaně přestupek
proti veřejnému pořádku – rušení nočního klidu. Za správní delikt y ad a) a ad b) byl potrestán
rozhodnutím žalovaného, za opakovaně spáchaný přestupek ad c) byl potrestán v přestupkovém
řízení. Za své jednání (jednalo se vždy o jednočinný souběh, neboť stěžovatel naplnil skutkovou
podstatu několika správních deliktů a přestupku jedním skutkem) tak byl potrestán ve dvou
správních řízeních.
Jak již bylo uvedeno výše, Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře akceptoval,
že jedním skutkem lze spáchat několik deliktů, přičemž čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebrání
tomu, aby pro tentýž skutek byl pachatel odsouzen ke dvěma trestům ve dvou po sobě jdoucích
řízeních, pokud jde o souběh dvou různých deliktů, i když jsou tyto delikty založeny na shodném
jednání. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva tedy svědčí o tom, že pachatel může
být potrestán dvěma různými orgány za porušení či ohrožení dvou odlišných zákonem
chráněných zájmů, stanovených nejen různými právními předpisy, ale navíc sankcionovanými
různými orgány, k němuž došlo jediným (i opakovaným) jednáním.
Nejvyšší správní soud má za to, že právě o takový případ se jedná v posuzované věci ,
kdy stěžovatel byl potrestán dvěma různými správními orgány za správní delikty a opakovaně
spáchaný přestupek, ve dvou na sobě nezávislých správních řízeních. Jak správně konstatoval
městský soud v napadeném rozsudku, jednáním stěžovatele došlo k ohrožení zcela rozdílných
zájmů, které jsou stanoveny rozdílnými právními předpisy. V případě opakovaně spáchaného
přestupku došlo k porušení zájmu společnosti na veřejném pořádku, resp. udržování nočního
klidu, v případě správního deliktu došlo k porušení zájmu na plnění povinnosti uložených
pravomocným rozhodnutím správního orgánu, tedy zájmu na respektování správních aktů
jejich adresáty, a k porušení zájmu na dodržování hygienických limitů stanovených právním
předpisem. Skutková podstata jiných správních deliktů a opakovaně spáchaného přestupku
se nepřekrývají, ani není jedna obsažena v druhé. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu Franz Fischer
proti Rakousku (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 5. 2001 , č. 37950/97),
ve kterém stěžovatel řídil pod vlivem alkoholu a přitom smrtelně zranil c yklistu. Stěžovatel
byl nejprve ve správním řízení uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti silničního provozu
spočívajícího v tom, že řídil pod vlivem alkoholu [§99 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu]. Následně byl v řízení před trestním soude m odsouzen za to, že způsobil jinému
ublížení na zdraví s následkem smrti, a to z nedbalosti (čl. 80 trestního zákoníku), neboť požil
alkoholický nápoj, a uvedl se tak do stavu vylučujícího způsobilost, ačkoliv věděl nebo měl vědět,
že bude vykonávat činnost, při níž by mohl ohrozit životy lidí (článek 81 paragraf 2 trestního
zákoníku). Evropský soud pro lidská práva dospěl v tomto případě k tomu, že byl porušen článek
4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě („Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním říz ení
podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen
konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“). Kvalifikovaná skutková
podstata ve smyslu článku 81 paragrafu 2 trestního zákoníku totiž v sob ě zahrnovala všechny
prvky skutkové podstaty podle §99 odst. 1 písm. a) zákona o siln ičním provozu, a stěžovatel
tak byl neprávem potrestán ve dvou různých řízeních.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzované věci
k porušení zásady „ne bis in idem” nedošlo.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že městský soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 19/2008 – 188, kterým byl zrušen předcházející
rozsudek městského soudu pro tvrzené porušení výše uvedené ústavní zásady „ne bis in idem”
a městskému soudu uložil, aby o tomto získal příslušné podklady.
S tímto názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. V shora uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud označil způsob, jímž se Městský soud v Praze v rozsudku ze dne
2. 11. 2007, č. j. 7 Ca 225/2007 – 133, vypořádal s námitkou stěžovatele na porušení
„zásady ne bis in idem” za nedostatečný a nemající oporu ve spise a uzavřel, že pro závěr o tom ,
zda byla uvedená zásada poruše na či nikoliv, neměl krajský soud dostatek podkladů
a jeho rozhodnutí je proto v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud tedy svým právním názore m nezavázal městský soud,
jakým způsobem má rozhodnout o námitce stěžovatele týkající se porušení zásady
„ne bis in idem”. Uložil městskému soudu pouze to, aby si k této námitce stěžovatele obstaral
potřebné podklady a aby se touto námitkou zabýval. Městský soud v dalším řízení postupoval
tak, že si obstaral podklady k argumentaci stěžovatele týkají cí se porušení zásady „ne bis in idem”
(již zmíněný přípis vyhotovený městskou částí Praha – Kolovraty, komisí pro projednávání
přestupků) a s námitkou stěžovatele se vypořádal. Postupoval tedy v souladu se závěrem,
jež vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 19/2008 – 188,
a jeho postupu nelze cokoliv vytknout.
K poukazu stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
16. 2. 2005, č. J. A 6/2003 – 44 a rozsudek ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 – 142),
a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007) Nejvyšší správní
soud uvádí následující:
V rozsudku ze dne 16. 2. 2005 č. j . A 6/2003 – 44, se Nejvyšší správní soud zabýval
námitkou žalobce, že spáchal jeden skutek a b yl za něj již sankcionován. Konstatoval,
že se „jednalo o situaci, kdy nešlo o jednočinný souběh (tedy naplnění skutkových podstat několika správních
deliktů jedním skutkem), nýbrž o dva skutky a dva správní delikty: první skutek spočíval v účtování vyšší
než povolené ceny a jeho následkem bylo porušení zájmu na poskytování taxislužeb v souladu s cenovými předpisy,
druhý skutek spočíval v nevydání dokladu o zaplacení jízdného jako výstupu z tiskárny taxametru, doplněného
o údaje uvedené v §15 odst. 2 prováděcí vyhlášky, a jeho následkem bylo porušení zájmu na transparentní
kontrole služeb, které poskytuje, cestujícím. Nejvyšší správní konstatoval, že se jednalo o dvě odlišná jednání
s dvěmi odlišnými následky, a proto i o dva správní delikty: prvý je delikt em podle zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, druhý podle zákona o silniční dopravě. Konstatoval dále, že tomuto závěru ostatně nasvědčuje i to,
že žalobce by byl za nevydání dokladu z taxametru postižen i tehdy, pokud by jízda nebyla předražena
(a naopak: pokud by došlo pouze k předražení jízdného, přičemž požadovaný doklad by měl všechny náležitosti,
byl by žalobce potrestán pouze za cenový delikt). Z uvedeného je patrné, že žalobce byl potrestán za dva odlišné
skutky. O porušení zákazu dvojího trestání za t entýž skutek by mohlo jít jed ině tehdy, pokud by žalobce
byl dvakrát postižen pro nevydání dokladu z taxametru s předepsanými náležitostmi, nebo mu byla dvakrát
uložena pokuta za účtování vyšší než povolené ceny. To se však v daném případě nestalo, a proto soud neshledal
tento žalobní bod důvodným.”
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 – 142,
publikovaném pod č. 1842/2009 Sb. NSS, vyslovil, že zásada ne bis in idem obsažená v čl. 40 odst. 5
Listiny základních práv a svobod v oblasti správního trestání se prosazuje jako zásada vůdčí ve vztahu k zásadě
dispozitivní (§109 odst. 3 s. ř. s.) i k zásadě přezkumu správních rozhodnutí podle skutkového a právního stavu
existujícího v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Správní soud je proto oprávněn aplikovat
čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod i za situace, kdy stěžovatel tuto námitku v řízení neuplatnil.
V usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1399/2007 se Nejvyšší soud ČR zabýval
případem, kdy obviněná byla trestně stíhána za skutek, jenž byl v ymezen tak, že v D. dne 21. 10. 2005 kolem 18.40 hod. odcizila v prodejně oděvů dámsko u látkovou tašku
zn. Alberto de Sign v hodnotě 299 Kč, pánské sportovní boty v hodnotě 400 Kč a dámské riflové
kalhoty v hodnotě 600 Kč, a tím způsobila N. T. S., škodu ve výši 1.299 Kč. Za tento skutek
byla potrestána v blokovém řízení pokutou ve výši 100 Kč.
Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že „ve smyslu jeho ustálené judikatury (např. usnesení ze dne
15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 166/2006) zásada ne bis in idem, tedy zákaz dvoj ího souzení a potrestání
za týž čin, nebo-li skutek ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod brání také trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti něm už dřívější přestupkové řízení o témže skutku
trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a vynesené
rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá ustanovení
§11 odst. 1 písm. f) tr. ř., nicméně uvedený článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod lze přímo aplikovat s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a články 10 a 95 Ústavy
České republiky. Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem přitom nemůže
ani skutečnost, že příčinou prvního projednání činu (skutku) v přestupkovém řízení byla jeho nesprávná
kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to , proč došlo
k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž bylo zrušeno předcházející rozhod nutí o totožném činu (skutku).”
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který shledal, že za situace,
kdy obviněná již byla za jednání, které je př edmětem trestního řízení věci, postižena v blokov ém
řízení, by došlo uložením trestu v trestním řízení k porušení zásady ne bis in idem,
a proto odvoláním napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání obviněné zastavil.
Z výše uvedeného tak je zřejmé, že odk az stěžovatele na uvedenou judikaturu
je nepřípadný, neboť závěry ke kterým soudy dospěly ve zmíněných rozhodnutích
na posuzovanou věc nedopadají. V rozsudku ze dne 16. 2. 2005 č. j . A 6/2003 – 44,
se totiž jednalo o skutkově jinou situaci, kdy se žalobce dvěma skutky dopustil dvou správních
deliktů (na rozdíl od posuzované věci, kdy se stěžovatel dopustil více správních deliktů
a opakovaně spáchal přestupek v jednočinném souběhu). V rozsudku ze dne 4. 3. 2009,
č. j. 6 As 44/2008 – 142, se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil v tom směru, že zásadu
„ne bis in idem” je třeba aplikovat ex offo, aniž by její uplatnění bylo namítáno,
tudíž ani tento judikát na posuzovanou věc nedopadá, neboť stěžovatel námitku na porušení
zásady „ne bis in idem” uplatnil. Rovněž případ, kterým se zabýval Nejvyšší soud ČR ve shora
zmíněné trestní věci se skutkově od právě posuzované věci liší. V případě, kterým se zabýval
Nejvyšší soud ČR se obviněná dopustila krádeže, za kterou však byla potrestána v blokovém
řízení. V tomto případě však obviněná svým jednáním naplnila pouze jednu skutkovou podstatu
(krádeže) a porušila pouze jeden objekt (zájem na ochraně majetku). Tím se tento případ liší
od posuzované věci, ve které stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního
deliktu a přestupku v jednočinném souběhu.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí
Městského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Proto Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšné žalované náklady řízení nevznikly. Proto soud r ozhodl, že se žalované právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu