ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.65.2010:68
sp. zn. 4 Ads 65/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: L. U., zast. Mgr.
Radimem Němečkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 644, Uherské Hradiště, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 22 Cad 130/2009 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 22 Cad 130/2009 – 29,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 20. 7. 2009, č. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zákon
č. 155/1995 Sb.), ve znění platném do 31. 8. 2008, žádost žalobce o poukázání doplatku plného
invalidního důchodu za dobu od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že
podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká
uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Podle posudku pos udkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 15. 10. 2008 byl žalobce uznán plně
invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) téhož zákona od 22. 6. 1999. Vzhledem k tomu, že žádost o
plný invalidní důchod uplatnil až dne 9. 1. 2008, nárok na doplatek plného invalidního důchodu
za dobu od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 zanikl. Předchozí žádosti uplatněné dne 26. 4. 1999 a 3. 11.
1999 byly pravomocně zamítnuty rozhodnutím žalované ze dne 16. 6. 1999 a 28. 1. 2000, neboť
žalobce nebyl uznán plně invalidní ani částečně invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) a §44 odst. 1
zákona č. 155/1995 Sb.
V podané žalobě žalobce uvedl, že žádost o výplatu doplatku plného invalidního důchodu
za období od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 podal poté, co mu žalovaná zpětně přiznala rozhodnutím
ze dne 10. 2. 2009 nárok na plný invalidní důchod od 22. 6. 1999 a to na základě rozsudku
Krajského soudu v Brně č. j. 33 Cad 119/2008 – 29. Zdůrazňoval, že poprvé podal žádost o plný
invalidní důchod již dne 26. 4. 1999, ale jeho žád ost byla zamítnuta. Teprve na základě další
žádosti ze dne 17. 5. 2004 mu byl přiznán plný invalidní důchod od 15. 7. 2004. Dne 14. 12. 2007
podal další žádost, v níž požádal jednak o přiznání plného invalidního důchodu a jednak
o vyplacení plného invalidního důchodu od 26. 4. 1999, protože důvodem jeho žádosti ze dne
17. 5. 2004 byly stejné zdravotní potíže jako v žádosti ze dne 26. 4. 1999. Zatímco na základě
žádosti ze dne 26. 4. 1999 posuzovala žalovaná zdravotní stav primárně z hlediska postižení
páteře, tak na základě žádosti ze dne 17. 5. 2004 určila, že pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti je dán organickou poruchou osobnosti, jejíž symptomy však již popisovala zpráva
MUDr. B. ze dne 22. 6. 1999.
Žalobce dále dovozoval, že pro účely stavě ní lhůty podle §55 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. se musí tříletá lhůta stavět po celou dobu řízení o důchod počínaje žádostí ze dne
26. 4. 1999 do skončení přezkumných soudních řízení, tj. do 19. 11. 2003.
Namítal dále, že žalovaná nezohlednila §56 od st. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
a v této souvislosti konstatoval, že žalovaná při vyřizování žádosti ze dne 26. 4. 1999 mu plný
invalidní důchod odepřela neprávem. Uvedl, že žádost o výplatu invalidního důchodu za období
od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 podal v červnu roku 2009, tj. již za účinnosti novelizovaného §56
odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. ve znění zákona č. 306/2008 Sb. Podle bodu 14
přechodných ustanovení zákona č. 306/2008 Sb., se důchod za dobu před 1. 1. 2009 doplatí
ve výši, v níž důchod správně náležel, nejvýše však v rozsahu stanoveném právními předpisy
účinnými ke dni 31. 12. 2008. Jelikož pro posouzení věci je rozh odné ustanovení poslední věty
§56 odst. 1 písm. b), v níž není rozsah důchodu, který má být vyplacen nijak omezen, má za to,
že mu výplata plného invalidního důchodu náleží za období od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 v plném
rozsahu. Navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované z rušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení přípisem ze dne 30. 10. 2009 krajskému soudu
mimo jiné sdělila, že podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009,
č. j. 41 Cad 48/2009 – 32, kterým soud zrušil její rozhodnutí ze dne 10. 2. 2009, je zavázána
znovu posoudit též doplatek plného invalidního důchodu ze hlediska §55 odst. 2 zákona
č. 155/1995 Sb. ve znění platném do 31. 12. 2008. Navr hovala proto přerušení řízení
s požadavkem vrácení dávkového spisu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 11. 2009, č. j. 22 Cad 130/2009 – 19, řízení
přerušil do 31. 12. 2009. Žalovaná poté oznámila vydání svého rozhodnutí, jímž realizovala
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, č. j. 41 Cad 48/2009 – 32. Rozhodnutím
ze dne 24. 11. 2009 přiznala žalovaná žalobci od 22. 6. 1999 plný invalidn í důchod ve výši
7198 Kč měsíčně. V odůvodnění provedla konstrukci výpočtu důchodu a sdělila, že nárok
na plný invalidní důchod od 26. 4. 1999 do 21. 6. 1999 se podle §38 zákona č. 155/1995 Sb.
v platném znění zamítá. Nárok na výplatu plného invalidního důchodu za dobu od 22. 6. 1999
do 8. 1. 2005 zanikl podle ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 155/1 995 Sb. ve znění platném
do 31. 12. 2008. Dosud vyplácený plný invalidní důchod se zastavuje a nárok na něj podle §58
zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění zani ká. Podle posudku posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí v Brně ze dne 15. 10. 2008 je žalobce pln ě invalidní od 22. 6. 1999.
Pro posouzení nároku na výplatu plného invalidního důchodu zpětně je rozhodující datum
podání žádosti o tento důchod, tj. den 9. 1. 2008. O dřívějších žádostech o plný invalidní důchod
bylo již pravomocně rozhodnuto. Tímto je prováděn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
2. 9. 2009, č. j. 41 Cad 48/2009 – 32.
Krajský soud se poté dotázal žalobce podle §62 odst. 3 s. ř. s., zda je uspokojen
rozhodnutím žalované ze dne 24. 11. 2009, přičemž žalobce podáním ze dne 15. 1. 2010 sdělil,
že postupem žalované uspokojen není a hodlá v řízení dále pokračovat.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 22 Cad 130/2009 – 29, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nenáleží. Ve svém
rozhodnutí vycházel z obsahu dávkového spisu a z obsahu spisů tohoto krajského soudu
vedených pod sp. zn. 33 Cad 119/2008 a 41 Cad 48/2008. Konstatoval, že v návaznosti
na rozsudek ze dne 2. 9. 2009, č. j. 41 Cad 48/2009 – 32, vydala žalovaná rozhodnutí ze dne
20. 7. 2009, jímž tento rozsudek realizovala, a toto rozhodnutí považoval ze předmět
tohoto přezkumného řízení. Soud poté citoval ustanovení §54 ost. 1 a 2 a §55 odst. 2
zák. č. 155/1995 Sb. a uzavřel, že žalovaná v předmětné věci postupovala správně, jestliže nárok
na výplatu důchodu za dobu od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 zamítla, neboť s ohledem na den
podání žádosti, tj. 9. 1. 2008 bylo možno posuzovat nárok na výplatu dávky toliko ode dne
9. 1. 2005. Dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí žalované netrpí vadou chybného
posouzení právní otázky, a proto žalobu podle §78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.) zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen stěžovatel)
a to z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nezákonnost rozsudku spatřo val
v nesprávném posouzení otázky počátku a běhu lhůt podle §55 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb.
Zdůrazňoval, že poprvé se obrátil na žalovanou ve smyslu §81 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb.
žádostí ze dne 26. 4. 1999. Protože nesouhlasil s rozhodnutím žalované ze dne 28. 1. 2000,
jímž byla jeho žádost zamítnuta, domáhal se soudního přezkumu tohoto rozhodnutí. Podle
názoru stěžovatele je třeba tříletou lhůtu podle §55 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. stavět i o celou
dobu tohoto soudního přezkumu, tj. o dobu od 26. 4. 1999 do 19. 11. 2003, kdy do přezkumných
soudních řízení stěžovatel započítává řízení u Krajského soudu v Brně ukončené rozsudkem
ze dne 9. 3. 2001, č. j. 22 Ca 58/2000 – 36, dále řízení u Vrchního soudu v Olomouci ukončené
rozsudkem ze dne 15. 1. 2002, č. j. 2 Cao 327/2001 - 58, jakož i řízení u Nejvyššího správního
soudu ukončené rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 3 Ads 1/2003 – 104.
Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkou o tom,
že napadené rozhodnutí ze dne 20. 7. 2009 nijak nezohlednilo §56 odst. 1 písm. b) zákona
č. 155/1995 Sb. Podrobně (stejně jako v žalobě) popsal, v čem spatřuje nesprávnost postupu
žalované a dovozoval, že žalovaná mu v roce 1999 plný invalidní důchod neprávem odepřela.
Shodně jako v žalobě uváděl, že pro jeho nárok je rozhodné ustanovení poslední věty §56 odst. 1
písm. b), v níž není rozsah důchodu, který má být vyplacen, nijak omezen, a proto mu výplata
plného invalidního důchodu náleží za období od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005. Protože se soud
v napadeném rozsudku s touto námitkou nevypořádal, považuje stěžovatel rozsudek krajského
soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že se k rozsudku krajského soudu nebude vyjadřovat.
V podání ze dne 2. 6. 2010 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudkyně JUDr. Marie
Turkové s odůvodněním, že tato soudkyně byla členkou sen átu Vrchního soudu v Olomouci
v přezkumném soudním řízení vedeném o rozhodnutí žalované ze dne 28. 1. 2000, jímž mu byla
zamítnuta žádost o plný invalidní důchod.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2010, č. j. Nao 50/2001 – 59, bylo
rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu JUDr. Marie Turková ne ní vyloučena z projednání
a rozhodování věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 65/2010.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Podle §109 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti;
to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je- li rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Podle §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je -li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že ji podává z dů vodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení týkající se výkladu
ustanovení §55 zák. č. 155/1995 Sb., a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost
samotná by musela vést ke zrušení rozsudku krajského soudu.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nále z Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02 ), jedním
z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hod nocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy, svého předchůdce v judikatuře Vrchního soudu
v Praze, například v jeho rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92 a našla svůj odraz
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 7 As 60/2003 – 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 – 93). Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky ú častníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci z hlediska
účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nespráv ná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 –
73, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě p roti rozhodnutí správních orgánů přezkoumat jednu ze žalobních
námitek, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“.
Stěžovatel v podané žalobě dovozoval, že splňoval podmínky pro přiznání plného
invalidního důchodu ve smyslu §54 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. již nejméně od 22. 6. 1999 s tím,
že první žádost o tuto dávku podal dne 26. 4. 1999. D ovolával se toho, že tříletá lhůta běží od
22. 6. 1999, po jejímž uplynutí nárok na výplatu důchodu zaniká. Podle jeho názoru tříletá lhůta
uvedená v ustanovení v §55 odst. 2 téhož zákona se staví po dobu řízení o důchodu zahájeného
podle původní žádosti o plný invalidní důchod, tj. po dobu od 26. 4. 1999 do skončení
přezkumných soudních řízení, tj. do 19. 11. 2003, kdy do přezkumných soudních řízení započítal
řízení u Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 22 Ca 58/ 2000, řízení u Vrchního soudu
v Olomouci ve věci sp. zn. 2 Cao 327/2001 a řízení u Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 3 Ads 1/2003.
V této souvislosti je třeba upozornit na nesprávné zjištění krajského soudu uvedené
v odůvodnění rozsudku o tom, že navrhovatel nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí
žalované ze dne 28. 1. 2000. Právě tohoto rozhodnutí se týkalo přezkumné soudní řízení, kterého
se stěžovatel dovolává jak v žalobě, tak i v kasační stížnosti.
Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s touto argumentací žalobce
nevypořádal. Omezil se pouze na konstatování, že „nutno přisvědčit argumentaci žalované, že nárok
žalobce na plný invalidní důchod ode dne 22. 6. 1999 byl zjištěn až v souvislosti s jeho žádostí uplatněnou dne
9. 1. 2008..., a dále uvedl, že „žalovaná proto v předmětné věci postupovala správně, jestliže nárok na výplatu
důchodu za dobu od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 zamítla, neboť s ohledem na datum podání žádosti,
tj. 9. 1. 2008 bylo možno posuzovat nárok na výplatu dávky toliko ode dne 9. 1. 2005“. Jiné údaje
odůvodnění napadený rozsudek neobsahuje. Uvedená námitka stěžovatele zůstala nevypořádána.
Se stěžovatelem pak lze zcela souhlasit v tom, že krajský soud se vůbec nevypořádal
s jeho námitkou o tom, že rozhodnutí žalované ze dne 20. 7. 2009 nijak nezohlednilo ustanovení
§56 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb., podle něhož se důcho d nebo jeho zvýšení doplatí
ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl
vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, a nebo byl přiznán
od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního
zabezpečení.
Stěžovatel již v žalobě tvrdil, že žalovaná při vyřizování žádosti ze dne 26. 4. 1999
mu plný invalidní důchod neprávem odepřela, neboť již na základě této žádosti mu měl být plný
invalidní důchod přiznán od 22. 6. 1999. Dále tvrdil, že „žádost o výplatu zpětného vyplacení invalidního
důchodu za období od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 žalobce podal v červnu roku 200 9, tj. již za účinnosti
novelizovaného ust. §56 odst. 1 písm. b) Zákona ve znění zákona č. 306/2008 Sb. Dle bodu 14. přechodných
ustanovení z. č. 306/2008 Sb. se důchod za dobu před 1. lednem 2009 doplatí ve výši, v níž důchod správně
náležel, nejvýše v rozsahu stanoveném právními předpisy účinnými ke dni 31. 12. 2008. Jelikož pro nároky
žalobce je rozhodné ustanovení poslední věty §51 odst. 1 písm. b) Zákona, v níž není rozsah důchodu,
který má být vyplacen nijak omezen, má žalobce za to, že mu výplata plného invalidního důchodu náleží v plném
rozsahu za období od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005“.
Uvedená námitka zůstala zcela bez odezvy krajského soudu. Byť krajský soud v úvodní
části odůvodnění rozsudku tuto námitku žalobce uvedl, nikterak se jí v další č ásti odůvodnění
nezabýval, tedy nezkoumal, zda jde o dávku neprávem odepřenou a jak by případně tato okolnost
mohla ovlivnit úvahu o doplacení dávky od 22. 6. 1999.
Nejvyšší správní soud není oprávněn nahrazovat nedostatek odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu vlastními úvahami. V této souvislosti poukazuje na nález ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a Nejvyššího
správního soudu, a to za situace, kdy se Městský soud v Praze nevypořádal s námitkou žalobce
vznesenou až při jednání tohoto soudu, přičemž s touto námitkou se vypořádal Nejvyšší správní
soud tak, že nebyla uplatněna v zákonné lhůtě. Ústavní soud uvedl, že „nepochybně je povinností soudu
vypořádat se nejen se správností námitek žalobce, jak vyplývá z citovaného rozsud ku, ale prvotně s včasností jejich
uplatnění, a v případě jejich opožděného podání odmítnou t je v souladu s příslušnými ustanoveními s. ř. s., nelze
je však v odůvodnění rozhodnutí pominout. Postupem Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu,
který neshledal rozsudek městského soudu po právní stránce závadným, tak bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho
věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu“. Z těchto principů vycházel
i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, konkrétně ve svém usnesení ze dne 28. 7 . 2009,
č. j. 2 As 35/2008 – 56 a v usnesení z téhož dne č. j. 8 Afs 73/2007 – 107.
Výše uvedené musí platit tím spíše, když žalobní námitk y byly uplatněny řádně a včas
v žalobě.
Lze tedy shrnout, že kasační stížnost stěžovatele byla důvodná, neboť rozsudek krajského
soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Samotnou hmotněprávní podstatou věci se Nejvyšší správní soud nezabýval, ani zabývat
nemohl, neboť k tomu by bylo lze přistoupit až poté, co by výsledkem řízení před krajským
soudem bylo jeho přezkoumatelné rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že z obsahu spisu plyne, že soud rozhodoval
bez nařízení jednání, avšak již z něho neplyne, zda byly pro takový postup splněny podmínky
podle §51 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení může soud rozhodnout o věci samé
bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu
svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Z obsahu spisu je zřejmé, že po podání žaloby byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila
k žalobě, dále byla vyžádána posudková dokumentace od příslušné okresní správy sociálního
zabezpečení, oba účastníci byli poučeni podle §8 s. ř. s. Poté byl k žádosti žalované vrácen
dávkový spis a usnesením ze dne 13. 11. 2009, č. j. 22 Cad 130/2009 – 19, bylo řízení přerušeno.
Dne 11. 12. 2009 byl vrácen dávkový spis soudu s rozhodnutím ž alované ze dne 24. 11. 2009,
č. X, kterým byl realizován rozsudek Krajského soud v B rně ze dne 2. 9. 2009, č. j. 41 Cad
48/2009 – 32. Následně soud vyzval stěžovatele k vyjádření podle §62 odst. 3 s. ř. s. s tím, aby
sdělil, zda byl rozhodnutím ze dne 24. 11. 2009 uspokojen, přičemž stěžovatel v podání ze dne
15. 1. 2010 uvedl, že uspokojen není. Podáním ze dne 19. 1. 2010 žádal stěžovatel, aby se soud
zabýval otázkou výplaty plného invalidního důchodu a náhradou škody, kterou mu způsobily
státní úřednice (posledně uvedeným požadavkem se soud rovněž nezabýval). Poté již byl vyhlášen
rozsudek.
Obsah spisu nasvědčuje tomu, že soud nepostupoval podle §51 s. ř. s. a rozhodl bez jednání rozsudkem, aniž k tomu měl splněny podmínky.
Judikatura Nejvyššího správního soudu považuje postup soudu, jímž rozhodl bez jednání
rozsudkem, aniž účastníku doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým postupem za vadu
řízení, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem zrušení
rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz např. rozsude k Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 – 59, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 – 110).
Byť stěžovatel tuto námitku v kasační stížnosti nevznesl, je povinností Nejvyššího
správního soudu postupovat podle §109 odst. 3 věty za středníkem s. ř. s. a rozsudek krajského
soudu zrušit i pro tuto vadu řízení.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že krajský soud nepostupoval správně, vyzval-
li stěžovatele k vyjádření podle §62 odst. 3 s. ř. s. Právní úprava §62 s. ř. s. zakládá oprávnění
odpůrce (správního orgánu) vydat ve věci po podání návrhu (žaloby) k soudu nové rozhodnutí
zásadně tehdy, ztotožní-li se správní orgán s návrhem navrhovatele a rozhodnutí (případně
postup) správního orgánu zcela vyhoví požadavku tvrzenému v žalobě. V nyní projednávané věci
taková situace nenastala, neboť j ak z přípisu žalované, tak i ze samotného rozhodnutí ze dne 24.
11. 2009 vyplývá, že tímto rozhodnutím byl proveden rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
2. 9. 2009, č. j. 41 Cad 48/2009 – 32, přičemž v tomto rozhodnutí musela žalovaná respektovat
závazný právní názor, případně pokyn krajského soudu, bez ohledu na to, jaké námitky vznesl
stěžovatel v žalobě v nyní projednávané věci. Nesprávný postup soudu podle §62 s. ř. s. však
sám o sobě neznamená vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé a sám o sobě nezpůsobuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloven ým Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud proto v dalším řízení bude postupovat podle §51 odst. 1 s. ř. s. s tím, že rozhodnout ve věci bez nařízení jednání bude moci
v případě, budou-li splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. V odůvodnění
napadeného rozsudku se pak musí vypořádat se všemi námitkami žalobce v žalobě vznesenými.
V této souvislosti upozorňuje Nejvyšší správní soud na starší judikaturu k §62 ods t. 1 zákona
č. 121/1975 Sb. a §95 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. (R 23/1988, R 59/1995) a na judikaturu
Nejvyššího správního soudu obsaženou např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2005, č. j. 1 Ads
10/2003 – 86, publ. pod č. 799/2006 Sb. NSS). K žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků uplatněné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud sděluje, že věci důchodového
pojištění jsou od poplatků osvobozeny (§11 odst. 1 písm. b) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu