ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.90.2010:49
sp. zn. 4 Ads 90/2010 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. S.,
zast. Mgr. Alešem Hanákem, advokátem, se sídlem Hronova 1078, Pacov, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, Brno, o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2010,
č. j. 2 Ad 20/2010 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované č. j. 47091/020/2434/26.11.2009/2923/EX17, ze dne
16. 12. 2009, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti výzvě Okresní správy sociálního
zabezpečení Pelhřimov (dále též „OSSZ Pelhřimov“) ze dne 9. 11. 2009, č. j. 47009/220-9017-
9.11.2009-23429/VR562-4HV, a tato výzva byla potvrzena. Výzvou OSSZ Pelhřimov byla
žalobkyně vyzvána k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 30 601 Kč v náhradní lhůtě do 8 dnů
po doručení výzvy. Tento nedoplatek vznikl z vykonatelného platebního výměru OSSZ
Pelhřimov ze dne 23. 9. 2009, č. 324/2009, kterým byla žalobkyni jako osobě samostatně
výdělečně činné podle ustanovení §104c odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon
č. 582/1991 Sb.“), uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni
vydání rozhodnutí (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), a současně penále podle §20 téhož
zákona.
Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou ze dne 18. 2. 2010, kterou požadovala,
aby soud rozhodnutí žalované zrušil a věc této vrátil k dalšímu řízení. Při zdůvodnění žaloby vyšla
z tvrzení, že od 12. 9. 2005 až dosud (tedy do dne podání žaloby) vykonávala zaměstnání a její
příjem ze zaměstnání v tomto období činil více než dvanáctinásobek minimální mzdy
zaměstnance v pracovním poměru odměňovaného minimální mzdou. Žalobkyně je sice osobou
samostatně výdělečně činnou, ale žalovaná měla její výdělečnou činnost z tohoto titulu považovat
za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Podle jejího přesvědčení měla být pro účely
pojistného na sociální zabezpečení posuzována jako zaměstnanec ve smyslu §3 odst. 1 písm. c)
zákona č. 589/1992 Sb., a nikoli jako osoba s hlavní samostatnou výdělečnou činností. Uvedla,
že se z tohoto důvodu odvolala rovněž do předmětného platebního výměru ze dne 23. 9. 2009,
přičemž toto její odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalované ze dne 23. 10. 2009,
č. j. 47091/010/9014/15.10.2009/2528/C14.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 3. 2010 navrhla, aby soud žalobu odmítl
pro nepřípustnost, když s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
se v případě výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě nejedná o rozhodnutí, nýbrž o úkon,
jímž se upravuje vedení řízení. Mimo to vysvětlila, že ze žalobkyní předloženého přehledu
o příjmech a výdajích za rok 2008 vyplývá, že žalobkyně byla v roce 2008 zaměstnankyní
společnosti A-ZETES s. r. o. „v likvidaci“ s měsíční mzdou nejméně 18 000 Kč, mzda ovšem
nebyla z důvodu likvidace vyplácena. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatelem nebyla žalobkyni
v roce 2008 (stejně jako v předcházejících letech) zúčtována žádná mzda, nečinil příjem
žalobkyně ze zaměstnání v roce 2008 alespoň dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance
v pracovním poměru odměňovaného měsíční mzdou. Nebyla tudíž splněna zákonná podmínka
§9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008,
a samostatnou výdělečnou činnost žalobkyně v roce 2008 (stejně jako v předcházejících letech)
je nutno považovat za hlavní samostatnou výdělečnou činnost.
Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu usnesením ze dne 6. 4. 2010,
č. j. 2 Ad 20/2010 – 20, odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a rozhodl dále, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že v souzené záležitosti
byla předmětem řízení učiněna výzva k zaplacení nedoplatku stanoveného vykonatelným
platebním výměrem v náhradní lhůtě, při jejímž vydání žalovaná postupovala v souladu
s ustanovením §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni
vydání rozhodnutí (dále jen „daňový řád“), ve spojení s §106 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „správní řád“). Napadenou
výzvou se ovšem nerozhoduje o tom, zda pojištěnci svědčí povinnost platit pojistné a penále.
Tato výzva proto nepředstavuje rozhodnutí, jímž by bylo zasahováno do hmotněprávní sféry
žalobkyně, nýbrž se jedná o úkon, jímž se upravuje vedení řízení o vymožení pohledávky
na dlužném pojistném a penále. V případě napadené výzvy se proto nejedná o rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž se jedná o úkon spadající pod §70 písm. c) téhož zákona,
který je vyloučen ze soudního přezkoumání.
Krajský soud dále konstatoval, že z obsahu žaloby je zřejmé, že tato svými žalobními
body směřuje proti platebnímu výměru ze dne 23. 9. 2009. Ten však v nynějším řízení,
jehož předmětem je výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě, přezkoumávat nelze. Ze spisu
se přitom podává, že platební výměr nabyl právní moci dne 26. 10. 2009 (poté, co bylo
rozhodnutím žalované zamítnuto odvolání žalobkyně proti tomuto platebnímu výměru). Platební
výměr bylo možno napadnout žalobou, což ovšem žalobkyně neučinila. Na základě nyní
projednávané žaloby, která byla podána k poštovní přepravě dne 18. 2. 2010, ovšem platební
výměr přezkoumávat nelze, a to i s ohledem na ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s., stanovící
dvouměsíční lhůtu pro podání žaloby. Žalobkyně se přezkoumání platebního výměru petitem
žaloby ostatně ani nedomáhá. V souvislosti s napadenou výzvou k úhradě nedoplatku
na pojistném a penále v náhradní lhůtě proto soud nemůže hodnotit meritum věci, tedy
zda žalobkyně v rozhodném období vykonávala zaměstnání a jakého z něj dosahovala příjmu
a vykonávala-li proto hlavní či vedlejší samostatnou výdělečnou činnost.
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o odmítnutí žaloby napadla žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) kasační stížností ze dne 7. 5. 2010, ve znění doplnění kasační stížnosti
ze dne 9. 6. 2010, podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., ve které navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení a rozhodnutí. Namítala, že podle jejího názoru správní orgán v řízení,
které předcházelo řízení o vydání napadeného rozhodnutí, nesprávně aplikoval právní předpis.
Rozhodnutím žalované ze dne 23. 10. 2009, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky
proti platebnímu výměru ze dne 23. 9. 2009, byla stěžovatelka krácena na svých právech,
toto rozhodnutí je nezákonné, a nemůže proto být podkladem pro vymáhání pohledávky.
Nezákonnost rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru stěžovatelka spatřuje
v nesprávném poučení o opravných prostředcích, sestávajícím toliko z údaje, že proti rozhodnutí
se nelze odvolat. Stěžovatelka tím byla uvedena v omyl, že předmětné rozhodnutí je konečné
a nelze jej žádným způsobem zvrátit, a ke své škodě neučinila ve lhůtách podle s. ř. s. příslušné
kroky k zahájení přezkumného řízení před soudem.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 6. 2010 navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Tento svůj návrh zdůvodnila tak,
že napadené rozhodnutí obsahuje poučení, že proti němu nelze podat odvolání, což zcela
vyhovuje požadavkům ustanovení §68 odst. 1 a 5 správního řádu. Právní úprava staví
na principu poučovací povinnosti toliko o tzv. řádných opravných prostředcích, t. j. v rámci
právní úpravy tohoto konkrétního správního řízení o odvolání. Informování účastníků řízení
o možnosti využití případných dalších právních prostředků, jimiž lze rozhodnutí ještě napadnout,
je ponecháno zcela na vůli správního orgánu a není správnímu orgánu žádným předpisem
uloženo. Žalovaná proto nijak nepochybila, pokud stěžovatelku nepoučila o možnosti podání
správní žaloby.
Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. b) téhož
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle písm. e) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Zohlednil při tom právní názor, vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publikován
pod č. 625/2005 Sb. NSS (dostupný z: ), totiž je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle §70 písm. a) a c) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu,
které nejsou rozhodnutími, jakož i úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh,
jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož
rozhodnutí směřuje. Podle odst. 4 téhož ustanovení zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Podle ustanovení §108 věty první zákona č. 582/1991 Sb. pokud tento zákon nestanoví jinak,
platí pro řízení ve věcech důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek
na státní politiku zaměstnanosti správní řád.
Podle ustanovení §68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění
a poučení účastníků. Podle odst. 5 a 6 téhož ustanovení se v poučení uvede, zda je možné proti rozhodnutí
podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán
o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Pokud odvolání nemá odkladný účinek,
musí být tato skutečnost v poučení uvedena.
Nejvyšší správní soud je především nucen konstatovat, že v rámci řízení o kasační
stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu nemohl přezkoumávat jiná rozhodnutí
žalované než to, které bylo napadeno žalobou, o níž bylo krajským soudem rozhodováno.
Zejména pak nemohl přezkoumávat platební výměr OSSZ Pelhřimov ze dne 23. 9. 2009
a důvody jeho vydání, jakož ani rozhodnutí žalované o odvolání proti tomuto platebnímu
výměru. Jak správně vyložil krajský soud, platební výměr, resp. rozhodnutí žalované o odvolání
proti němu bylo možno napadnout žalobou. Tuto možnost ovšem stěžovatelka nevyužila,
přičemž žalobou napadla teprve výzvu k zaplacení nedoplatku z titulu tohoto platebního výměru
v náhradní lhůtě, resp. rozhodnutí žalované o odvolání proti této výzvě. I kdyby krajský soud
přes výslovné znění žaloby zvažoval možnost, že stěžovatelka co do obsahu podání napadá
samotný platební výměr a nikoli toliko následnou výzvu k zaplacení nedoplatku z něho vzniklého,
byl by nucen konstatovat opožděnost takové žaloby. Rozhodnutí žalované o odvolání proti
platebnímu výměru bylo totiž žalobkyni doručeno dne 26. 10. 2009. Žaloba, o níž bylo krajským
soudem rozhodováno, ovšem byla žalobkyní podána k poštovní přepravě teprve dne 18. 2. 2010
(takřka po čtyřech měsících), tedy bezmála dva měsíce po uplynutí k tomu zákonem stanovené
(dvouměsíční) lhůty podle §72 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl dále k závěru, že není důvodná námitka nezákonnosti
napadeného rozhodnutí žalované, kterou stěžovatelka spatřuje v nesprávném poučení
o opravných prostředcích, když správním orgánem bylo v napadeném rozhodnutí,
jakož i v předcházejícím rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru poskytnuto toliko
poučení, že „proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.“ Zdejší soud se ztotožňuje s názorem
žalované, která s odkazem na ustanovení §68 odst. 5 správního řádu, aplikovaným na tuto věc
podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., argumentuje, že v případě obou rozhodnutí byla povinna
poskytnout toliko poučení o možnosti podat odvolání jako řádném opravném prostředku. Ačkoli
lze konstatovat, že například Česká správa sociálního zabezpečení ve svých rozhodnutích
ve věcech přiznání dávek důchodového pojištění na možnost soudního přezkumu daného
rozhodnutí pravidelně upozorňuje, není možné dovozovat obecnou povinnost správních orgánů
poskytovat poučení o možnosti soudního přezkumu rozhodnutí, když správní žaloba proti
pravomocnému rozhodnutí správního orgánu bezpochyby nepředstavuje řádný opravný
prostředek.
To odpovídá rovněž konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku
ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 10/2004 – 32, vyslovil, že není povinností správního orgánu poučovat
účastníky správního řízení o možnosti podat proti jeho rozhodnutí žalobu podle soudního řádu správního. Tento
právní názor byl potvrzen rovněž Ústavním soudem, který v usnesení ze dne 9. 2. 2006,
sp. zn. III. ÚS 561/2005 (dostupný z: ), kterým byla odmítnuta ústavní
stížnost proti právě citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyložil, že ve správním
řízení totiž rozhodují správní orgány v zákonech stanovených případech v oblasti veřejné správy a naplňují
tím své cíle v oblasti jim svěřené působnosti. Správní řízení je ukončeno nabytím právní moci správního rozhodnutí
a obecný procesní předpis (správní řád) poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby neobsahuje,
neboť v takovém případě by soudní řízení bylo pokračováním řízení správního. Soudní přezkum správních
rozhodnutí však představuje nezávislé stádium, jehož účelem je kontrola veřejné správy, a které je upraveno jiným
procesním předpisem (soudním řádem správním). Správní orgány proto poučovací povinnost o možnosti podání
správní žaloby nemají a ani mít nemohou. Pouze pro úplnost lze ještě poukázat na to, že ohledně lhůty
pro podání správní žaloby platné právo nezná žádné pravidlo obdobné §83 odst. 2 správního
řádu, podle kterého v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení podle §68 odst. 5 lze odvolání
podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle §70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však
do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Právě naopak v zájmu právní jistoty se v §72 odst. 4 s. ř. s.
výslovně stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
Pokud pak stěžovatelka tvrdí, že platební výměr, resp. rozhodnutí o odvolání
proti platebnímu výměru je podle jejího názoru nezákonné, a nemůže proto být podkladem
pro vymáhání pohledávky, ergo vydání výzvy k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě
a napadeného rozhodnutí žalované jako rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti této výzvě,
nelze než konstatovat, že pokud je stěžovatelka přesvědčena o nezákonnosti platebního výměru,
resp. rozhodnutí o odvolání proti němu, pak toto své přesvědčení měla uplatnit žalobou přímo
proti tomuto rozhodnutí, což ovšem neučinila. Pokud tohoto svého práva nevyužila, není možné,
aby se nezákonnosti rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru dovolávala teprve nyní,
v rámci navazujícího řízení k vymožení dlužné částky.
Toliko pro úplnost, jelikož stěžovatelka tuto klíčovou část odůvodnění napadeného
usnesení krajského soudu v kasační stížnosti nenapadá ani nijak nezmiňuje, zdejší soud
konstatuje, že se plně ztotožňuje rovněž se závěrem krajského soudu, že výzva k zaplacení
nedoplatku v náhradní lhůtě, resp. napadené rozhodnutí o odvolání proti této výzvě
nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a krajský soud postupoval správně, pokud
žalobu odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §70
písm. a) a c) téhož zákona. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 28/2003 – 48, publikován pod č. 187/2004 Sb. NSS, zdejší soud k této otázce
judikoval, že výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků má již jen povahu procesního úkonu adresovaného daňovému
dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností; tato výzva proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví,
a podrobněji rozvedl, že tato výzva má již jen povahu procesního úkonu a při jejím zasílání je vycházeno
z toho, že její adresát již je v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením
této výzvy se tak adresátova práva nijak nemění, tím méně lze tvrdit, že by byla zakládána. Tato výzva je vlastně
pouze prvým úkonem daňové exekuce. Předmětné ustanovení sice dává daňovému dlužníkovi možnost podat
odvolání, tedy možnost využitou i stěžovatelem v posuzovaném případě, takové odvolání již však nemůže měnit
samotný rozsah daňového nedoplatku, ale například pouze upozornit na nesoulad mezi nezávisle existujícím
daňovým nedoplatkem a výší částky, k jejímuž zaplacení je daňový dlužník vyzýván. Tento přístup byl ostatně
potvrzen i Ústavním soudem ČR, který ve svém usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99 (Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 14, usnesení č. 43, str. 367), vyřkl s odkazem na tehdy platnou úpravu soudního
přezkumu správních rozhodnutí podle občanského soudního řádu: „Ze systematického zařazení §73 zákona
České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze usuzovat,
že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší
ani neukládá hmotněprávní povinnosti placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku.
Takovéto rozhodnutí je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu rozhodnutím procesní povahy,
které nepodléhá soudnímu přezkumu.“
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích k závěru, že nebyl naplněn
tvrzený a na tuto věc výhradně aplikovatelný důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu,
že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a přiznání náhrady nákladů řízení žalované je podle §60
odst. 2 s. ř. s. vyloučeno, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu