ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.94.2010:175
sp. zn. 4 Ads 94/2010 - 175
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Ježek software
s.r.o., se sídlem Mariánská 3233, Česká Lípa , zast. JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem
Polevsko 183, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem
Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2010, č. j. 59 A 13/2010 - 143,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3407/9010/5.10.2007/107-38/07/ZFR,
zamítla odvolání žalobce a potvrdila platební výměr č. 7/937/07 Okresní správy soc iálního
zabezpečení Česká Lípa, č. j. 27001/300/9014/28.8.2007/0/7/2007/PV /MO/7/937/BAR,
ze dne 28. 8. 2007, kterým byla žalobci podle §104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění, uložena povinnost uhradit dlužné pojistné
na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za kontrolované období
od 2. 10. 2006 do 31. 7. 2007 ve výši 887 760 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši
49 447 Kč, vypočtené k datu vyhotovení platebního výměru.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla, že zákon č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstn anosti (dále jen „zákon
č. 589/1992 Sb.) pro legislativní nedopatření, k němuž došlo při jeho změnách provedených
v roce 2006, neobsahoval od 1. 1. 2007 definici vyměřovacího základu organizace a malé
organizace. Ta byla původně zakotvena v ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2006, které vyměřovací základ o rganizace a malé organizace
pro stanovení pojistného vymezilo jako částku, jež odpovídá úhrnu vyměřovacích základů jejich
zaměstnanců. Uvedený legislativní nedostatek však byl odstraněn nařízením vlády č. 39/2007 Sb.,
o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „nařízení vlády
č. 39/2007 Sb.“), neboť v jeho ustanovení §1 je vyměřovací základ pro odvod pojistného
za organizaci a malou organizaci určen stejným způsobem jako v právní úpravě platné
k 31. 12. 2006. Nařízení vlády č. 39/2007 Sb. však nabylo účinnosti až dnem 1. 3. 2007, a proto
ve vztahu k zúčtovacímu období kalendářního měsíce leden a únor 2007 lze za dlužné pojistné
považovat pouze pojistné nevykázané a neodvedené za zaměstnance ve výši 8 % vyměřovacích
základů jednotlivých zaměstnanců, zatímco nevykázané a neodvedené pojistné za organizaci
a malou organizaci ve výši 26 % vyměřovacích základů jejich zaměstnanců je možné požado vat
až ode dne následujícího po dni splatnosti za kalendářní měsíc březen 2007. Žalovaná
dále uvedla, že žalobce zmíněného legislativního pochybení využil a za období od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007 odvedl pouze pojistné ve výši 8 % za zaměstnance. Takto však postupoval
i po účinnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb., a proto mu byla na jeho základě uložena povinnost
uhradit dlužné pojistné ve výši 26 % z vyměřovacích základů zaměstnanců a penále z něho.
Žalovaná také zdůraznila, že nařízení vlády č. 39/2007 Sb. bylo vydáno na základě generálního
zmocnění obsaženého v čl. 78 Ústavy České republiky, podle něhož je vláda oprávněna takový
právní předpis vydávat k provedení zákona a v jeho mezích. Nařízení vlády č. 39/2007 Sb.
se pohybuje v zákonných mezích a nijak je nepřekračuje, neboť neukládá nové povinnosti
či odchylky od zákona a neupravuje ani problematiku, jež by v zákoně nebyla obsažena. Naopak
tento právní předpis zákon naplňuje, jelikož obsahuje definici zákonného pojmu, který je navíc
shodný s předchozí právní úpravou. Nařízení vlády č. 39/2007 Sb. bylo proto nutné respektovat .
To pak bylo s účinností od 1. 7. 2007 zrušeno zákonem č. 1 53/2007 Sb., který do zákona
č. 589/1992 Sb. doplnil ustanovení §5 odst. 6, v němž je obsažena definice vyměřovacího
základu organizace a malé organizace. Podle názoru žalované byla tedy žalobci uložena povin nost
uhradit dlužné pojistné za uvedené období a penále z něho v souladu s právními předpisy.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 3. 2009,
č. j. 59 Ca 15/2009 – 38, rozhodnutí žalované o odvolání i jemu předcházející platební výměr
správního orgánu prvního stupně pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že podle §3 odst. 1 a §4 zákona
č. 589/1992 Sb. je povinnost organizace a malé organizace platit pojistné dána stanovením
tří prvků, jimiž jsou rozhodné období, vyměřovací základ a procentní sazba
z tohoto vyměřovacího základu. V průběhu roků 2006 a 2007 nedoznaly žádné změny rozhodné
období ani procentní sazba. Rozhodným obdobím, z něhož se zjišťoval vyměřovací základ, byl
totiž podle §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. kalendářní m ěsíc. Ustanovení §7 odst. 1 písm. a)
téhož zákona pak u organizace a malé organizace stanovilo sazbu pojistného z vyměřovacího
základu ve výši 26 %, z toho 3,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění
a 1,2 % na státní politiku zaměstnanosti. Vyměřovací základ organizace a malé organizace byl
do 31. 12. 2006 v ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. vymezen jako částka
odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento pojem však nebyl v době
od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2007 upraven vůbec a v době od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007 byl vymezen
v ustanovení §1 nařízení vlády č. 39/2007 Sb. Absentující definice vyměřovacího základu
organizace a malé organizace přitom není nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého
ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ani ze souhrnu více jeho ustanovení. To nepřímo připustila
i žalovaná, která své rozhodnutí o odvolání postavila převážně na obhajobě závaznosti
a aplikovatelnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb. Zákon č. 589/1992 Sb. tedy po celou dobu
od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval definici veškerých předpokladů pro stanovení výše
pojistného malé organizace a pro tuto nekonkrétnost zákonné úpravy nevznikla žalobci
povinnost platit za uvedené období pojistné. Definice vyměřovacího základu formou nařízení
vlády je podle názoru krajského soudu v rozporu s ústavní maximou, podle níž lze státní moc
uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Vláda je sice podle čl. 78
věty první Ústavy České republiky oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho
mezích, avšak tento prováděcí předpis nemůže vybočit ze zákonných mezí, které jsou buď
výslovně stanoveny nebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona, jak dovodil Ústavní soud v několika
judikátech. Mezemi zákona je třeba rozumět i zákonem stanovený rámec povinností dotčených
subjektů, které přitom nelze dotvářet formou nařízení vlády ta k, aby byly identifikovatelné
a vymahatelné. Odstraňování nedostatků a pochybení zákonodárné moci aktivitou moci výkonné
je totiž v rozporu s principem dělby moci. Navíc v případě přípustnosti zakotvení jedné
z podmínek povinnosti fyzické či právnické osoby formou nařízení vlády by bylo možné
stanovení všech potřebných podmínek tímto prováděcím předpisem, což by vedlo k absurdnímu
stavu, kdy by zákon obsahoval pouze jednoduché pokyny určitého chování, přičemž obsah
a podmínky takto stanovené povinnosti by mohly být dotvořeny formou podzákonného
předpisu. Hradbou bránící takové případné tendenci může být jen striktní požadavek, aby veš keré
případy, kdy státní moc zasahuje do sféry fyzických a právnických osob, byly vymezeny zákonem
a nikoliv předpisy nižší právní síly. Uvedený nedostatek zákona č. 589/1992 Sb., ve znění
účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, tedy nebyl ústavně konformním způsobem odstraněn,
což činí nařízení vlády č. 39/2007 Sb. neaplikovatelným. Jím přitom není soud vázán, neboť
podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je oprávněn posoudit soulad jiného právního
předpisu se zákonem. Podle závěru krajského soudu tedy žalobci za období od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007 nemohl vzniknout žádný dluh na pojistném, takže rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů je třeba považovat za nezákonná.
Toto rozhodnutí však ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval,
že v důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo
k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé
organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Dále Nejvyšší správní soud dovodil,
že vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády
č. 39/2007 Sb. bránila výhrada zákona, že tento právní předpis měl nepřípustnou retroaktivní
povahu, že vybočil ze zákonných mezí a že tak nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně
konformní a soud jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České
republiky vázán. Na základě těchto skutečností Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského
soudu o neaplikovatelnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb.
Dále se Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedeného rozsudku zabýval otázkami
možnosti odvození vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace
ze zákona a přípustnosti takového postupu. V tomto směru se naopak neztotožnil se závěrem
krajského soudu, podle kterého chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé
organizace nebyla nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení zákona
č. 589/1992 Sb. ani ze souhrnu více jeho ustanovení a v důsledku této skutečnosti žalobci
nevznikla povinnost platit pojistné za sebe samého. Opačný závěr Nejvyšší správní soud
odůvodnil následujícími skutečnosti:
„41. Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 2/97, Pl. ÚS 23/02,
Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 44/02, Pl. ÚS 25/06 a Pl. ÚS 24/07, které lze vyhledat na http://nalus.usoud.cz,
učinil závěr, že „neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem
právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti
vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů.“ Také Nejvy šší
správní soud v rozsudcích ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 a ze dne 16. 10. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, jež jsou dostupné na www.nssoud.cz, dovodil, že ne každá interpretační nejasnost
povede k výkladu výhodnému pro subjekt, kterému je ukládána určitá povinnost. Vycházeje z těchto principů
je tedy nutné učinit závěr, že také případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést
k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě
umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.
42. Chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. tedy
ještě sama o sobě nemusela vést k výsledku zvýhodňujícího žalobce. Proto se Nejvyšší správní soud mohl zabývat
tím, zda pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné v rozhodné době spolehlivě
a jednoznačně dovodit tak, aby o jeho vymezení nezůstaly žádné důvodné pochybnosti. Na tuto otázku si Nejvyšší
správní soud odpověděl kladně.
43. Ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007, zařadilo do okruhu poplatníků pojistného také organizace, jimiž se rozuměly právnické nebo
fyzické osoby, které zaměstnávaly více než 25 zaměstnanců, anebo sice méně, avšak evidenci mezd pro ně vedla
jiná fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnávala více než 25 zaměstnanců. Poplatníkem pojistného byly
podle §3 odst. 1 písm. b) také malé organizace, za kter é se považovaly právnické nebo fyzické os oby, které
zaměstnávaly alespoň jednoho zaměstnance a nesplňovaly podmínky uvedené pod písmenem a). Organizace a malá
organizace pak byla podle §8 odst. 1 věty první povinna odvádět i pojistné, které byl povinen platit zaměstnanec,
z čehož nepochybně vyplývá, že měla také povinnost odvádět pojistné, jež byla povinna platit za sebe. V přehledu,
který byly organizace podle §9 odst. 3 povinny zasílat příslušné správě sociálního zabezpečení, se uváděly údaje
o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného, což byly informace, jež se musely týkat jejich platební povinnosti,
neboť v opačném případě by organizace byly povinny předkládat pouze pře hled o vyměřovacích základech
u jednotlivých zaměstnanců. Znění §25a pak stan ovilo, že pokud se podle zvláštního zákona uhrazuje náhrada
mzdy, mzdové vyrovnání, doplatek ke mzdě nebo jiné obdobné plnění, uhrazuje se zaměstnavateli též pojistné,
které je povinen z těchto plnění platit. Uvedené zákonné ustanovení přitom odkazovalo na znění §7 odst. 1
písm. a), které stanovilo procentní sazbu pojistného u organizace a malé organizace. Ze všech těchto ustanovení
zákona č. 589/1992 Sb. tedy nepochybně vyplývá, že také v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly
organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební
povinnost nemohla zaniknout.
44. V souvislosti s vypuštěním definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona
č. 589/1992 Sb. by tedy bylo namíst ě uvažovat jen o nemožnosti stanovení výše pojistného. Ani k takové situaci
však nedošlo. Podle §4 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007,
se totiž výše pojistného stanovila procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Zákon
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti tedy určil tři veličiny a způsob,
pomocí nichž se stanovila celková výše pojistného organizace a malé organizace, kterou tato byl a povinna platit
za sebe samu. Dvě z těchto veličin zákon č. 589/1992 Sb. výslovně definoval. Podle jeho ustanovení §6 byl totiž
v případě organizace a malé organizace rozhodným obdobím, z něhož se zjišťoval vyměřovací základ, kalendářní
měsíc, za který se pojistné platilo, pokud se dále nestanovilo jinak. Sazba pojistného z vyměřovacího základu pak
u organizace a malé organizace činila 26 %, z toho 3,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové
pojištění a 1,2% na státní politiku zaměstnanosti. Z veličin potřebných pro stanovení výše pojistného u organizace
a malé organizace tedy v zákoně č. 589/1992 Sb. nebyla v rozhodné době obsažena pouze definice pojmu jejich
vyměřovacího základu.
45. Nicméně ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007, definovalo pojem vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného,
jak vyplývalo ze znění §3 odst. 1 písm. c) téhož právního předpisu. Vyměřovacím základem zaměstnance byl
podle §5 odst. 1 úhrn příjmů, které byly předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních
z příjmů a nebyly od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním,
přičemž zúčtovaným příjmem se rozumělo plnění, jehož hodnota byla na příslušném účtu zaměstnavatele účtována
jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo
předáno v jeho prospěch. Odstavec druhý téhož zákonného ustanovení pak v yjmenoval příjmy uvedené v odstavci
prvém, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnovaly. Naopak odstave c třetí určil další příjmy,
jež se spolu s příjmy uvedenými v odstavci prvém zahrnovaly do vyměřovacího základu zaměstnance.
46. Právě jen zaměstnanci přitom mohli být účastni systémů nemocenského poj ištění, důchodového pojištění
a zajištění v zaměstnanosti, na něž se platilo pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti. Organizacím a malým organizacím jako jejich zaměstnavatelům žádné plnění z uvedených systémů
sociálního pojištění či sociálního zabezpečení nenáleželo a ani náležet nemohlo a jejich úlohou, kterou jim zákon
č. 589/1992 Sb. ukládal, bylo odvádět pojistné za své zaměstnance. Tato jejich povinnost byla přitom
vynucována nejen hrozbou platby penále z dluženého pojistného podle §20 zákona č. 589/1992 Sb.,
nýbrž dokonce pohrůžkou uložení trestu pro trestný čin neodvedení daně, pojistn ého na sociální zabezpečení,
na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 trestního zákona
č. 140/1961 Sb. Z toho je zřejmé, že organizace a malá organizace, kterou zákon č. 589/1992 Sb. považoval
za poplatníka pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti i v rozhodné době,
mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly
do jejich vyměřovacího základu. Proto vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být nic jiného
než součet vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.
47. Tomuto logickému vývodu zcela odpovídalo i ustanoven í §21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění
účinném v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, které upravovalo výši přirážky k pojistnému na sociální
zabezpečení. Podle jeho věty první mohla výše přirážky k pojistnému činit až 5 % z vyměřovacího základu [§5
odst. 1 písm. b)] za jednotlivé měsíce, za které se přirážka k pojistnému platí. Znění §21 odst. 2 věty první tedy
odkazovalo na zákonné ustanovení, které do 31. 12. 2006 vymezovalo vyměřovací základ organizace a malé
organizace a jež bylo kvůli legislativnímu pochybení vypuštěno, aniž bylo v rozhodné době nahrazeno
jiným ustanovením. Věta druhá §21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. však tuto vymizelou definici zopakovala,
jelikož stanovila, že jestliže se zjištěné nedostatky týkají jen nižší složky organizace nebo malé organizace, stanoví
se přirážka k pojistnému jen z úhrnu vyměřovacího základu zaměstnanců v této nižší složce. Rovněž znění
zákona č. 589/1992 Sb. účinné v ro zhodné době tedy obsahovalo výslovný návod pro vymezení pojmu
vyměřovacího základu organizace a malé organizace.
48. Systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. tedy vede Nejvyšší správní soud
k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro ob dobí od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné vyměřovací
základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich
zaměstnanců.
49. K takovému vývodu lze zcela nesporně dospět i za použit í výkladu historického. Zákon
č. 585/2006 Sb. totiž pouze odkládal účinnost nového zákona o zaměstnanosti a většiny ustanovení na něho
navazujícího zákona č. 189/2006 Sb. a jeho záměrem určitě nebylo znemož nit stanovení výše pojistného
u organizace a malé organizace. Tomuto pozna tku plně odpovídá i aktivita zákonodárce vynaložená počátkem
roku 2007, jež spočívala ve snaze opětovně upravit v zákoně č. 589/1992 Sb. definici vyměřovacího základu
organizace a malé organizace, a to formou „přílepku“ k návrhu zákona, který s pojistným nesouvisel. Po zjištění,
že tato procedura nemůže být po zásahu Ústavního soudu úspěšná, pa k zákonodárce schválil zákon
č. 153/2007 Sb., který do zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti vložil definici zmíněného pojmu, jež plně odpovídala právní úpravě účinné do 31. 12. 2006. Navíc
je zapotřebí zdůraznit, že vyměřovací základ zaměstnavatele jakožto částka odpovídající úhrnu vyměřovacích
základů jeho zaměstnanců, byl vymezen také v ustanovení §5a zákona č. 589/1 992 Sb., ve znění zákona
č. 189/2006 Sb., které sice pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebylo účinné, avšak bylo platné .
I s přihlédnutím k tomuto vývoji právní úpravy se tedy vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé
organizace za rozhodné období, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud, nemůže pro adresáty příslušných právních
norem jevit jako nikterak překvapivé a neočekávané.
50. Lze tedy shrnout, že všechny v úvahu přicházející interpretační metody vedou ke spolehlivému a zcela
jednoznačnému závěru, že i pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byl vyměřovací základ organizace a malé
organizace s potřebnou mírou určitosti vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich
zaměstnanců. Žádný jiný, stejně přesvědčivý výklad tohoto pojmu, se přitom nejenže nenabízí, ale ani nepřichází
v úvahu, jelikož vyměřovací základ organizace a malé organizace ze shora uvedených důvodů nepředstavoval
samostatně definovatelný pojem, nýbrž se ze své podstaty mohl odvozovat jen od vyměřovací ho základu
zaměstnance. Ten zůstal v rozhodném období v zákoně č. 589/1992 Sb. definován, a proto nelze uvažovat
ani o tom, že by vyměřovací základ organizace a malé organizace byl natolik neurčitý pojem, že by ho vůbec nebylo
možné vymezit a tudíž ani sta novit výši pojistného. Ostatně ani žalobce v průběhu správního řízení i řízení
před správními soudy nemožnost odvození vymezení tohoto pojmu niktera k nenamítal a v tomto směru
jen poukazoval na to, že jej zákon č. 589/1992 Sb. pro rozhodné období výslovně nedefinoval.“
Tento právní závěr Nejvyšší správní soud shrnul v závěrečné části rozsudku ze dne
25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, když uvedl, že:
„54. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního
předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže
intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních
postupů, a proto ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána
určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení zák ona č. 589/1992 Sb. může vést k použití
výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje
jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.
55. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil
do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé org anizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné,
které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše
pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon
č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby poj istného. Rovněž tak obsahoval
i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit
z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění
a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto
systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze
z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího zá kladu. Navíc výslovný návod
pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v usta novení
§21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení
až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám
určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých ustanovení zákona
č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný
závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného
než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou
alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace
vůbec nepřichází v úvahu.
56. I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona
č. 589/1992 účinného v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo tedy zákon né ustanovení zakotvující
tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo
být žádných nejasností.“
Uvedeným právním názorem byl krajský soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. v dalším
řízení vázán, a proto novým rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 59 A 13/2010 - 143, žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem
stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní namítl,
že se Nejvyšší správní soud neměl zabývat námitkou o odvoditelnosti definice pojmu
vyměřovacího základu organizace a malé organizace přímo z textu záko na č. 589/1992 Sb.
a v tomto směru zavazovat krajský soud právním názorem, neboť žalovaná se v původním řízení
před krajským soudem omezila pouze na otázku aplikovatelnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb.
Dále stěžovatel namítl absenci řádného zdůvodnění závěru Nejvyššího správního soudu, podle
něhož lze z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodném
období, učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem
organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka
odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. V důsledku toho nebyl
dle stěžovatele závazný právní názor náležitě vyjádřen. Konečně stěžovatel namítl, že z textu
zákona č. 589/1992 Sb. nešel pojem vyměřovací základ organizace a malé organizace stanovit
žádnou z metod nalézání práva a pojistné tak v tomto případě nebylo možné vypočítat a odvést,
přičemž na podporu tohoto svého tvrzení uvedl několik argumentů.
Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Taková situace nastala i v projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009 - 38, přičemž v novém
rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č. j. 59 A 13/2010 - 143 se krajský soud zcela řídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož i při absenci výslovné definice
vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona
č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou
určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento
závěr Nejvyššího správního soudu byl jednoznačně formulován a opřen o podrobnou právní
argumentaci, která byla shrnuta v závěru rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88,
jak zcela zřetelně vyplývá z rekapitulační části odůvodnění tohoto usnesení. Proto nelze souhlasit
s tvrzením stěžovatele, že ve zmíněném zrušujícím rozsudku nebyl závazný právní názor
vyjádřen. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přitom v usnesení ze dne 8. 7. 2008,
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, které bylo publikováno pod č. 1723/2008 Sb. NSS dovodil, že „Nejvyšší
správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci
vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena
na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato vázanost
právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištěn í či právních poměrů nebo dojde -li k podstatné
změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen
respektovat v novém rozhodnutí.“ K žádné takové skutečnosti odůvodňující prolomení vázanosti
zmíněného právního názoru přitom v dané věci nedošlo, takže Nejvyšší správní soud neshledal
důvodu se od něho odchýlit a nadále z něho vychází, aniž by se mohl zabývat námitkami
stěžovatele, které jeho správnost zpochybňují.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
21. 4. 2010, č. j. 59 A 13/2010 - 143, je nepřípustná, a proto ji podle §120 a §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s . odmítl. S ohledem na tento výsledek pak podle §120 a §60 odst. 3 věty první téhož
zákona nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu