ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.18.2010:119
sp. zn. 4 Azs 18/2010 - 119
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Š. K., zast. Mgr. Davidem Strupkem,
advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2010, č. j. 60 Az 47/2008 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 4. 2008, č. j. OAM-10-221/LE-C09-L07-2007,
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Podle žalovaného důvodem žádosti
o udělení mezinárodní ochrany je skutečnost, že žalobce se obává syrské policie, neboť
po demonstraci ze dne 5. 6. 2005 ukryl 4 chlapce a jednoho z nich odvezl domů. Dne 5. 6. 2005
se v Kamišlí shromáždilo několik set až tisíc Kurdů k protestům proti syrskému režimu.
Demonstrace byla násilně rozehnána, došlo přitom ke střelbě a několika zabitím a zadržením.
Zadržení byli podle žalovaného po několika dnech propuštěni nebo se tomu tak stalo na základě
prezidentské amnestie ze dne 30. 12. 2005. Až na výjimky nedošlo k perzekuci účastníků
demonstrace. To potvrdil i žalobce, který se z ní vrátil domů. Skutečnost, že doprovodil domů
jednoho chlapce, který se zúčastnil demonstrace a následných nepokojů, neznamená pro žalobce
hrozbu perzekuce ze strany syrských bezpečnostních orgánů. K tomuto závěru vedl žalovaného
průběh demonstrace, průběh následných událostí a skutečnost, že žalobce odcestoval
na svůj doklad totožnosti, přičemž se tomu tak stalo téměř po dvou letech po uvedené
demonstraci, kdy již nikdo jejím následkům nečelil. Žalovaný neshledal, že by měl žalobce v zemi
původu problémy kvůli své rase, národnosti, náboženství či příslušnosti k určité sociální skupině.
Demonstrace se zúčastnil pouze proto, že je Kurd. Podle žalovaného nejsou dány důvody
ani pro udělení azylu podle §13 a §14, stejně jako pro udělen í doplňkové ochrany ve smyslu
§14a a §14b zákona o azylu. Nikdo v Sýrii v současné době nečelí perzekuci pro účast
na zmíněné demonstraci, neprobíhá tam ozbrojený konflikt a žalobci nehrozí vážná újma.
Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 3. 2010, č. j. 60 Az 47/2008 - 74,
rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle soudu
žalobce ze země původu odcestoval kvůli obavě z bezpečnostních složek. U ústního jednání
před soudem dne 2. 3. 2010 doložil originál sdělení určeného hr aničním přechodům ze dne
26. 3. 2007, podle kterého má být zadržen a předán policii z důvodu vyšetřování ohledně
trestného činu souvisejícího s bezpečností státu. K tomu soud uvedl, že žalobce doložil listinu,
která by mohla být relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Žalovaný se jí nemohl zabývat,
neboť mu nebyla předložena. Podle soudu nelze vyloučit oprávněnost tvrzení žalobce o existenci
rizika, které mu v případě návratu do země původu hrozí. Je proto na žalovaném, aby se touto
listinou v dalším řízení zabýval.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost .
Podle něj krajský soud postupoval v rozporu s §75 odst. 1 a §77 odst. 2 s. ř. s., když nevycházel
z právního a skutkového stavu, který byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Jediným důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí bylo předložení listiny, kterou soud označil
za relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Přezkum se přitom realizuje v mezích žalobních
bodů. Podle stěžovatele žalobce v žalobě listinný důkaz nezmínil a předložil jej až při ústním
jednání dne 2. 3. 2010, ačkoliv je listina datována dnem 26. 3. 2007. Žalobce se tak o ní mohl
zmínit v žalobě, mohl ji předložit či se o ní zmínit v průběhu správního řízení. Protože
tak neučinil, jde podle stěžovatele o nepřípustné novum a soud k ní neměl přihlédnout ve smyslu
judikátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 34/2004. Jde proto o nepřípustný důkaz.
Nové důkazy lze podle stěžovatele uplatnit v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
jejíž podání již není omezeno lhůtami. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 9. 2006, č. j. 1 Azs 206/2005 - 59. S ohledem na výše uvedené
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. 3. 2010, č. j. 60 Az 47/2008 - 74, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na princip plné jurisdikce, podle něhož
lze provést nové důkazy k období před vydáním napadeného rozhodnutí. Předložená listina
přitom dokumentuje skutkový stav, který byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Nejde proto o novum ani se nejedná o obstrukci. Žadatel o mezinárodní ochranu nemůže mít
detailní znalosti o zákulisí svého pronásledování či doklady o něm. Podle žalobce se předložená
listina vztahuje k již učiněným tvrzením ve správním řízení a žalobě, když poukazuje a prokazuje
zájem syrských bezpečnostních složek o jeho osobu. Vztahuje se tedy k předcházejícím
skutkovým tvrzením. Tento důkaz nebyl žalobci znám a podařilo se mu jej získat až po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí. Navíc jej nepředložil při ústním jednání, ale zaslal soudu již dne
2. 2. 2009. Krajský soud v intencích plné jurisdikce provedl důkaz předloženou listinou, kte rou
žalobce nemohl předložit dříve, takže tento postup soudu nezakládá vadu řízení. Žalobce
nepovažuje kasační stížnost za přijatelnou, a proto navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto judikátu „přesahem vlastních zájmů stěžovatele
je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro
Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech
azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, ný brž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního p ráva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Stěžovatel napadl postup soudu, který z důvodu dodatečně předloženého důkazu,
a to listiny, zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení s tím,
aby se s tímto relevantním předloženým důkazem zabýval. Podle Nejvyššího správního soudu
je třeba předně konstatovat, že ani jeden ze stěžovatelem uváděných judikátů se na danou věc
nevztahuje, neboť vycházejí z jiných skutkových i právních okolností. Proto Nejvyšší správní
soud v souvislosti s touto námitkou odkazuje na svou judikaturu představovanou rozsudkem
ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, publikovaným pod č. 1834/2009 Sb. NSS, v němž
byly učiněny závěry v právně i skutkově obdobném případě. Ty jsou přitom použitelné i nyní.
V tomto judikátu Nejvyšší správní soud obecně uvedl, že „ navrhování důkazů, které mají podpořit
tvrzení uvedená v žalobě, popřípadě v jejím včasném rozšíření, nelze považovat za rozšíření žaloby, a není proto
omezeno lhůtou stanovenou v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. “. Dále zcela konkrétně uvedl, že „krajskému
soudu žalobcem předložené listiny nelze v tomto světle považovat za nic jiného než listinné důkazy, jimiž dokládá
své v žalobě (a tedy včas) uplatněné žalobní body. Tyto listiny nejsou v kontextu obsahu žaloby žádným
rozšířením žaloby o nové žalobní body, tím méně pak rozšířením na dosud nenapadené výroky správního
rozhodnutí. Soudní řád správní – na rozdíl od případu rozšíření žaloby – pak v žádném ze svých ustanovení
neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení omezovala v navrhování důkazů. … Argumentuje-li stěžovatel tím,
že podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu, nelze mu dát bez dalšího za pravdu. Stěžovatel totiž opomíjí
ustanovení §77 odst. 2 věta druhá s. ř. s., po dle něhož soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich
souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém r ozhodnutí vyjde ze skutkového
a právního stavu takto zjištěného. To … soud … učinil. … Podle §78 odst. 6 s. ř. s. pak platí, že zrušil -li
soud rozhodnutí správního orgánu ve věci, v níž sám prováděl dokazování (což je právě tento případ), zahrne
správní orgán v dalším řízení tyto důkazy mezi podklady pro nové rozhodnutí. Pro úplnost Nejvyšší správní soud
také odkazuje na svůj rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č . j. 5 Afs 147/2004 – 89, (publ. pod č. 618/2005 Sb.
NSS), v němž konstatoval, že „ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit,
jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy
provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu
v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost
správního orgánu.“. Z uvedeného vyplývá, že krajský soud tedy postupoval správně,
když rozhodnutí žalovaného vzhledem k předložené listině zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K principu plné jurisdikce, který byl aplikován v tomto případě, srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikovaný
pod č. 1275/2007 Sb. NSS. Podle něj „ ustanovení §77 odst. 2 věty první s. ř. s. je faktickou transpozicí
požadavku tzv. „plné jurisdikce“ coby atributu práva na s pravedlivý proces. Soud při svém rozhodování nesmí být
omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů,
ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela
samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí- li
přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich
odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám. Soudem prováděné dokazování vždy musí směřovat výlučně
k osvědčení skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu; ke skutkovým novotám se zásadně nepřihlíží.
V případech, kdy soud přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy o pakuje důkazy provedené již předtím správním
orgánem, nebo provede důkazy jím dosud neprovedené, hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu tak,
aby došlo k jejich vzájemnému skloubení a provázání s důkazy provedenými a zhodnocenými správním orgánem
a soud nadále vycházel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného, ovšem ve vztahu ke správnímu orgánu
s důsledky předvídanými v §78 odst. 5 a 6 s. ř. s.“.
Podle Nejvyššího správního soudu v rámci azylového řízení existují dvě základní
povinnosti - břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Zde je třeba odkázat na skutečnost,
že jak žadatel o mezinárodní ochranu, tak i správní orgán se často ocitají v důkazní nouzi.
Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 -
86, dostupného na www.nssoud.cz, „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní
orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování
či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z
jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledová n a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení
azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ .
Pro úplnost lze ještě odkázat na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž bylo uvedeno, že: „správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty,
které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá .“. Proto pokud žadatel neuvedl všechny
důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pou ze
jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle Nejvyššího správního soudu žalobcem
uplatněná listina potvrzuje jím již dříve tvrzené skutečnosti, že byl hledán bezpečnostními orgány
domovské země. Nejde tak o nové tvrzení, nýbrž o důkaz vztahující se k již tvrzeným
skutečnostem a důvodům. Vztahuje se proto jak k uplatněným žalobním bodům, tak i k
skutečnostem tvrzeným v průběhu správního řízení. Žalobce přitom tento důkaz nemohl uplatnit
dříve, než v řízení před krajským soudem. V takovém případě byl podle Nejvyššího správního
soudu na místě postup podle §77 odst. 2 s. ř. s. Je proto na stěžovateli, aby se tímto důkazem,
který tedy nepředstavuje nepřípustné novum, v dalším řízení řádně zabýval.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasač ní stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu