ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.56.2009:128
sp. zn. 4 Azs 56/2009 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Lenky
Matyášové v právní věci žalobkyně: nezl. Z. N., právně zast. JUDr. Milanem Paláčkem,
advokátem, se sídlem Národní 27, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 1. 12. 2008, č. j. 61 Az 89/2007 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně JUDr. Milanu Paláčkovi, advokátovi , se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM -1-664/VL-07-05-2007, zamítl žalovaný
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že skutečnosti, o kterých žalobkyně v průběhu správního řízení hovořila,
nelze důvodům pro udělení azylu podřadit. Poukázal na to , že žádost matky nezl. žalobkyně
o udělení mezinárodní ochrany, paní N. A., nar. X, E. č. X, byla dne 10. 7. 2007 zamítnuta v
důsledku nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu. Také v případě otce nezl. žalobkyně pana N . S., nar. X, E. č. X bylo dne
10. 7. 2007 rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu. Žalovaný dále dospěl k závěru, že žalobkyni nehrozí nebezpečí vážné újmy z
některého důvodu uvedeného v §14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu (žaloba byla sepsána matkou
nezl. žalobkyně, jakožto její zákonnou zástupkyní), ve které namítala, že žalovaný
v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil §3, §50 odst. 2, §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., a §12 a §14 zákona o azylu. Matka ža lobkyně žalovanému vytýkala,
že nezohlednil skutečnost, že ač její dcera (žalobkyně) dosud pro následována nebyla, mohla
být v pozdějším věku stigmatizována a zřejmě i pronásledová na na stejném základě
jako její rodiče. Poznamenala, že žádost nezl. žalobkyně o u dělení mezinárodní ochrany
byla posouzena jako zjevně nedůvodná na základě rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
jejích rodičů, která však jsou dosud rovněž přezkoumávána správními soudy. Tato rozhodnutí
však považuje za neudržitelná, zejména proto, že vůbec nezjišťují situaci v Bělorusku a nezabývají
se věrohodností jejich výpovědí. Matka žalobkyně dále uvedla, že její manžel je šikanován
kvůli tomu, že strávil několik let ve věznici. V této skutečnosti spatřuje pronásled ování z důvodu
příslušnosti k sociální skupině bývalých vězňů. Poukázala na zprávu Ministerstva zahraničních
věcí USA o stavu lidských práv v Bělorusku za rok 2006, ze které vyplývá, že i přesto,
že je v Bělorusku svévolné zadržení osob zapovězeno zákonem, vláda to nerespektuje. Policie
je široce zkorumpovaná a často zatýká občany i bez zatykače. Podez řelí mohou být drženi policií
i 10 dní bez formálního obvinění. Lhůty mohou vyšetřovatelé i prokurátoři prodlužovat
bez konzultací se soudci. Na základě shor a uvedeného se žalobkyně domnívá, že ona i její matka
mohou být policií kdykoliv z čehokoliv obviněny a budou zadrženy na policejní stanici,
stejně jako otec žalobkyně. Mohou být policií bity a ponižovány tak, jak to zažil otec žalobkyně.
Žalobkyně se proto domnívá, že v jejím případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; postup žalovaného, který její žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou, bez toho, že by se blíže zabýval
jejími důvody, proto považuje za nezákonný. Navrhla, aby Krajský soud v Ostravě napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2008, č. j. 61 Az 89/2007 – 32, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků, ani Česká republika nemají právo na náhradu nákladů
řízení. Konstatoval, že nezletilá žalobkyně v průběhu celého správního řízení i v samotné žalobě
uváděla opakovaně stejné důvody žádost i o udělení mezinárodní ochrany, jimiž byla snaha zůstat
se svými rodiči v České republice a legalizovat si zde pobyt. Krajský soud přisvědčil názoru
žalovaného, že tento důvod nelze podřadit pod důvody uváděné v §12 a §14a zákona o azylu.
Krajský soud dále dospěl k závěru, že žalobkyně v průběhu s právního řízení neprokázala
ani netvrdila žádný z důvodů pro udělení azylu uvedený v §12 zákona o azylu a za této situace
tak žalovaný nepochybil, když žádost žalobkyně jako zjevně nedůvodnou zamítl podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Tvrzení zákonné zástupkyně žalobkyně, že žalovaný nezohlednil
skutečnost, že ač její dcera dosud nebyla pronásledována, mohla by být stigmatizována a zřejmě
i pronásledována v pozdějším věku na stejném základě jako její otec a potažmo i ona, krajský
soud označil za čistě hypotetické, poprvé účelově uvedené až v žalobě, neboť ani zákonná
zástupkyně ani nezletilá žalobkyně na tuto skutečnost v průběhu správního řízení nepoukázaly.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že žalovaný nezjistil řádně situaci
v Bělorusku. Zdůraznil, že posouzení politické situace a stavu dodržování lidských práv v zemi
původu není nezbytné, pokud cizinec v řízení o udělení mezinárodní ochrany vůbec n etvrdil,
že je pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný
proto nepochybil, když v případě nezletilé žalobkyně neposoudil její tvrzení na pozadí zpráv
o situaci v Bělorusku. K námitce, v níž zákonná zástupkyně žalobkyně vytýká žalovanému vadný
procesní postup, krajský soud uvedl, že žalovaný při posuzování žádosti nezletilé žalobkyně
o udělení mezinárodní ochrany postupoval v souladu s příslušnými právními normami, procesně
správným způsobem a dbal o zachování všech práv garantovaných jí právním řádem České
republiky. Krajský soud shledal, že si žalovaný z dokumentů založených ve správním spise opatřil
potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami
byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů na základě
nichž rozhodoval. Krajský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil a postupoval správně,
když zamítl žádost nezletilé žalobkyně jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala zákonná zástupkyně žalobkyně (dále též „stěžovatelky”)
včas kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až e) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že vzhledem k časové tísni a nedostatečné orientaci
v právním řádu České republiky uvede konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje důvodnost
své kasační stížnosti v dodatečné lhůtě k výzvě soudu, a to pr ostřednictvím advokáta,
o jehož ustanovení požádala. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že kasační stížnost je přijatelná,
neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, což odůvodnila tím, že právní následky rozsudku a rozhodnutí
správního orgánu by pro ni znamenaly nenahraditelnou újmu, zejména pak ztížily její možnost
pobývat na území České republiky, přičemž přiznání odkladného účinku se žádným způsobem
nedotkne nabytých práv třetích osob ani není v rozporu s veřejným zájmem
Krajský soud usnesením ze dne 6. 3. 2009, č. j. 61 Az 89/2007 – 60, rozhodl,
že se stěžovatelce zástupce z řad advokátů neustanovuje a vyzval ji, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne
doručení tohoto usnesení doložila do spisu plnou moc udělenou advokátovi,
který ji bude zastupovat v řízení o kasač ní stížnosti a doplnila prostřednictvím zvoleného
zástupce z řad advokátů kasační stížnost o konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje důvodnost
jejího podání podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka prostřednictvím své zákonné zástupkyně včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Azs 22/2009 - 130, usnesení
krajského soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 61 Az 89/2007 – 60, zrušil a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení. Shledal totiž, že krajský soud pochybil při posuzování splnění předpokladů
pro osvobození od soudních poplatků stěžovatelkou.
Usnesením ze dne 16. 7. 2009, č. j. 61 Az 89/2007 - 100, krajský soud ustanovil
stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Milana Paláčka, advokáta, neboť shledal,
že v řízení bylo prokázáno, že u stěžovatelky jsou splněny podmínky pro ustanovení advokáta
ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s.
Podáním ze dne 1. 10. 2009 stěžovatelka prostřednictvím ustanoveného advokáta kasační
stížnost doplnila. Namítala, že žalovaný porušil ustanovení §3b odst. 2, §10 odst. 3 a §22 odst. 1
zákona o azylu, když se stěžovatelkou jednal v jazyce ruském a nikoliv v jejím mateřském jazyce,
kterým je běloruština. Přestože stěžovatelka podepsala prohlášení, že souhlasí s používáním
ruského jazyka, učinila tak nikoliv proto, že by tomuto jazyku dobře rozuměla a byla schopna
se v něm dorozumět, ale proto, že jí bylo žalovaným naznačeno, že toto prohlášení v podstatě
musí podepsat. Stěžovatelce ostatně byly několikrát předloženy různé písemnosti v českém jazyce,
kde bylo mimo jiné uvedeno, že tlumočníka nežádá a česky rozumí. I tyto písemnosti v podstatě
musela podepsat, aby se tak vyhnula problémům, které jí jinak údajně hrozily. Tím, že při jednání
se správními orgány musela stěžovatelka proti své vůli používat ruského jazyka, došlo ke zkreslení
některých skutečností, které uvedla při podávání žádosti o azyl a poté v průběhu vlastního řízení
o azylu.
Stěžovatelka zpochybnila, že by ve správním řízení uvedla, že ona osobně neměla žádné
problémy v zemi původu. Naopak několikrát uváděla, že ji opakovaně navštěvovali příslušníci
místní policie a dotazovali se na jejího otce. Také se o něm o pakovaně vyjadřovali,
že je to kriminální živel a ona, že je dcera kriminálníka, přičemž s ní zacház eli jako s méněcennou
osobou. Aby se policistů zbavila, tak je vždy poslala za babičkou, aby jednali s ní. Po odjezdu
rodičů do České republiky se jednání policistů ještě vystupňovalo. Navštěvovali stěžovatelku také
ve škole, kde se velmi rychle rozneslo, že je dcerou kriminálníka, což jí pak bylo ze strany
pracovníků školy, ale i ostatních dětí stále předhazováno a byla proto také často ponižována
a šikanována, a to jak ve škole, tak i v místě bydliště. Snažila se najít zastání u vedení školy a také
si stěžovala na policii ale tam ji s ohledem na její nízký věk nebrali vážně a nepomohli jí. Postupem
policistů, pracovníků vedení školy, ale i dalších osob se stěžovatelka cítila být velmi diskriminována
a připadala si jako občan druhé kategorie. Vyjádřila přesvědčení, že na její případ lze aplikovat §2
odst. 7 a §12 písm. a) a b) zákona o azylu.
Stěžovatelka dále namítala, že při pohovoru v průběhu správního řízení uvedla
zcela jednoznačně všechny uvedené skutečnosti, ale žalovaný její v yjádření interpretoval jinak.
Z průběhu správního řízení nabyla stěžovatelka i její zákonná zástupkyně dojem, že správní orgán
nemá zájem řádně objasnit všechny skutečnosti a okolnosti dotýkající se důvodů, pro něž požádala
v České republice o azyl. Jednání s ní bylo záměrně vedeno a manipulováno tak, aby věc
byla vysvětlena jen jejími osobními důvody bydlet spolu se svými rodiči, popř. snahou studovat
v České republice a snahou legalizovat zde svůj pobyt. Bylo jí dokonce poskytnuto poučení
v tom smyslu, že se jedná o dostatečné důvody pro udělení azylu v České rep ublice a není
proto třeba uvádět všechny důvody a souvislosti a že správ ní orgán dobře ví, co má do příslušných
zápisů uvést a stěžovatelka to má pouze podepsat. Jelikož vždy dobře nerozuměla příslušným
dokumentům, byla nucena žalovanému věřit, že příslušné zápisy a jin é písemnosti jsou správné,
pravdivé a souhlasí s její výpově dí. Navíc ji správní orgán v tét o souvislosti nepoučil o právní
úpravě azylu v České republice a také o právní úpravě pob ytu cizinců ve smyslu zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
jakož i o možnosti případně této právní úpravy v je jím případě využít. Teprve při podání žaloby
měla stěžovatelka, resp. její zákonná zástupkyně možnost doplnit vš echny skutkové okolnosti
podle pravdy, aniž byla správním orgánem omezována ve svém vyjádření.
Stěžovatelka dále vytýkala žalovanému a krajské mu soudu, že při svém rozhodování
nepřihlédly dostatečně k nízkému věku stěžovatelky, která je s o hledem na tuto skutečnost
velmi ovlivnitelná a sama bez pomoci není schopna dostatečně hájit své zájmy. Nezabývaly
se tím, pro jakou trestnou činnost byl otec stěžovatelky trestně stíhán. Žalovaný pouze
ve svém rozhodnutí konstatuje, že otec stěžovatelky byl recidivistou. Stěžovatelka poukázala
na skutečnost, že její otec byl opakovaně trestně stíhán pro tzv. chuligánství, což je obdoba
trestného činu výtržnictví, který byl i v České republice v min ulosti často zneužíván k represím
proti politickým odpůrcům a k jejich kriminalizaci. Je také obecně známo, že tyto prostředky
trestního práva jsou v Bělorusku poměrně často zneužívány ke stejným účelům.
Další vadu řízení před žalovaným spatřovala stěžovatelka v porušení §3 správního řádu,
neboť žalovaný se spokojil s názorem, že důvodem její žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany
je údajná snaha o legalizaci pobytu v České republice a to ve společnosti svých rodičů a možnost
zde studovat, ačkoli ze správního spisu bylo zcela zřejmé, že orgány policie a další kompetentní
orgány země původu neposkytly ochranu oprávněným zájmům stěžovatelky. Žalovaný
si v této souvislosti nevyžádal žádné další podklady ke zjištění stavu věci, a to v tom směru, zda v Bělorusku dochází k porušování lidských práv. Takovými podklady mohly být např. zprávy
Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Bě lorusku za předcházející roky.
Žalovaný se neseznámil ani s aktuálními informacemi ohledně situace v Bělorusku obsaženými
v databázi České tiskové kanceláře.
Vytýkala žalovanému, že se ve svém rozhodnutí soustředil pouze na to, že důvody uváděné
stěžovatelkou nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu uvedené v §12 zákona o azylu,
aniž by ve svém rozhodnutí uvedené podkladové materiály hodnotil ve vztahu
k tomuto konkrétnímu řízení, uvedl, co z nich zjistil, jak je zhod notil, jaký závěr z nich pak
ve vztahu k této konkrétní věci učinil a proč. Stěžovatelka se pro to domnívá, že v tomto směru
je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Žalovaný vůbec neprověřil její vyjádření
v tom smyslu, že byla ve své zemi pronásledována a diskriminována pro svůj původ a příslušnost
k určité sociální skupině, tedy jako dítě kriminálníka, které je samo pouze s babičkou
a které je neustále kontaktováno policí, která hledá jejího otce. Stěžovatelka označila za podivné,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že žádný důvod podle §12 zákona o azyl u neshledal,
když v tomto směru žádné podklady neopatřoval a neprověřil v místě bydliště stěžovatelky,
zda policejní orgány nějaké oznámení od ní zaznamenaly, popř. neučinil dotaz do školy,
kterou stěžovatelka do svého odchodu ze země navštěvovala. Pokud pak jde o samotný výrok
napadeného rozhodnutí žalovaného, tak v něm se pouze uvádí, že se žádost o udělení mezinárodní
ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
aniž se zde uvádí konkrétní důvody zamítnutí. Také z tohoto důvodu označila stěžovatelka
rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud v řízení o žalobě porušil její práva (zejména
práva zakotvená v §36 s. ř. s.), když porušil její právo na rovnost účastníků řízení a povinnost
poskytnout účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení
o jejich právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu
a to zejména tím, že nerespektoval její právo na jednání v mateřském jazyce. Dokonce
jí ani nezaslal svůj rozsudek přeložený do běloruštiny. Další porušení svých práv ze strany
krajského soudu spatřovala stěžovatelka v tom, že krajský s oud v podstatě převzal
do svého rozhodnutí veškerá skutková i právní tvrzení a v podstatě i důvody rozhodnutí
žalovaného a neposoudil rozhodnutí žalovaného ve vztahu k přezkoumatelnosti a správnému
posouzení právních otázek. S ohledem na výše uvedené stěžovatelk a navrhovala, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 12. 2008, č. j. 61 Az 89/2007 – 32,
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k jednotlivým námitkám uvedeným v doplnění kasační stížnosti nevyjádřil,
vyjádřil se pouze k původně podané kasační stížnosti, když uvedl, že popírá oprávněnost
jejího podání, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
I pro řízení o kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na v lastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení a na vydané rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přípustnost podané kasační stížnosti a shledal,
že některé námitky stěžovatelka uvádí poprvé až v kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 419/2004, www.nssoud.cz).
Pro větší přehlednost Nejvyšší správní soud znovu ve stručnosti uvádí žalobní námitky
stěžovatelky. Stěžovatelka v žalobě namítala porušení §3, §50 odst. 2, §68 odst. 3 správního
řádu, §12 a §14 zákona o azylu a poukazoval a na to, že v pozdějším věku může
být stigmatizována a zřejmě i pronásledována na stejném základě jako její rodiče. Stěžovatelka
dále poukázala na stav dodržování lidských práv v Bělorusku, zkorumpovanost policie a vyjádřila
obavu, že ona i její matka mohou být policií kdykoliv z čehokoliv obviněny a budou zadrženy
na policejní stanici, stejně jako otec žalobkyně. Vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě
nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V kontextu citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a s ohledem na výše
uvedené žalobní body považuje Nejvyšší správní soud některé z námitek obsažených v kasační
stížnosti za nepřípustné. Jedná se v první řadě o námitku, že ze strany žalovaného došlo k porušení
ustanovení §3b odst. 2, §10 odst. 3 a §22 odst. 1 zákona o azylu, když se stěžovatel kou jednal
v jazyce ruském a nikoliv, jak zákon v prvé řadě požaduje, v je jím mateřském jazyce,
kterým je běloruština a s tím související námitka, že stěžovatelce byly několikrát předloženy různé
písemnosti dokonce v českém jazyce, v nichž bylo mimo jiné uvedeno, že tlumočníka nežádá
a česky rozumí. I tyto písemnosti v podstatě musela podepsat, aby se tak vyhnula problémům,
které jí jinak údajně hrozily. Tím, že při jednání se správními orgán y musela stěžovatelka
proti své vůli používat ruského jazyka, došlo ke zkreslení některýc h skutečností, které uvedla
při podávání žádosti o azyl a poté v průběhu vlastního řízení o azyl .
Za nepřípustné je třeba označit také námitky stěžovatelky, ve kterých brojí proti postupu
žalovaného v průběhu správního řízení. Stěžovatelka namítala, že žalovaný její vyjádření chybně
interpretoval, neměl zájem řádně objasnit všechny skutečnosti a okolnosti dotýkající se důvodů,
pro něž požádala v České republice o azyl a jednání s ní bylo manipulováno. Namítala také,
že jí bylo poskytnuto poučení, že se jedná o dostatečné důvody pro udělení azylu v České
republice a není proto třeba uvádět všechny důvody a souvislosti a že správní orgán dobře ví,
co má do příslušných zápisů uvést a stěžovatelka to má pouze podepsat. Nebyla poučena o právní
úpravě azylu a o právní úpravě pobytu cizinců. Teprve při podání žaloby měla stěžovatelka,
resp. její zákonná zástupkyně možnost doplnit všechny skutkové okolnosti podle pravdy,
aniž byla správním orgánem omezována ve svém vyjádření.
Nepřípustná je také námitka stěžovatelky v níž zpochybnila, že by ve správním řízení
uvedla, že ona osobně neměla žádné problémy v zemi původu. Stěžovatel ka v souvislosti
s touto námitkou poukázala na skutečnost, že jí opakovně navštěvovali příslušníci policie
u nich doma a dotazovali se na jejího otce. V kasační stížnosti pak uvedla řadu nových skutečností,
které v předcházejícím správním a soudním vůbec nezmínila, když poukázala na skutečnost,
že se stala kvůli svému otci, který byl označena za kriminálníka terčem šikany ve škole i v místě
bydliště a postupem policistů, vedení školy ale i dalších osob se cítila být velmi diskriminována
a připadala si jako občan druhé kategorie.
Také námitky v nichž stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
žalovaného způsobenou tím, že ve výroku rozhodnutí žalovaného je pouze uvedeno, že se žádost
o udělení mezinárodní ochrany zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, aniž se zde uvádí konkrétní důvody zamítnutí a že se žalovaný ani krajský soud
nezabývaly tím, pro jakou trestnou činnost byl otec stěžovatelky trestně stíhán, v souv islosti
s čímž stěžovatelka naznačuje, že její otec byl stíhán z politických důvodů, vznesla stěžovatelka
poprvé až v kasační stížnosti.
Uvedené námitky stěžovatelka neuplatnila v podané žalobě, ač tak učinit mohla. Nejvyšší
správní soud se proto těmito námitkami nemohl dále zabývat. Výše uvedená tvrzení totiž nebyla
v řízení před krajským soudem vůbec přednesena , poprvé byla uplatněna až v kasační stížnosti,
a proto představují skutková a právní nova, ke kterým Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Ostatně
např. námitka, že správní orgán se stěžovatelkou jednal v jazyce ruském a nikoli v její mateřštině
a že dokonce některé z písemností byly stěžovatelce předloženy v jazyce českém, by nemohla
být shledána důvodnou. Tato námitka souvisí s další stěžovatelčinou námitkou, v níž vytýkala
správnímu orgánu a krajskému soudu nesprávný procesní postup, jíž se Nejvyšší správní soud
bude zabývat v další části tohoto rozsudku.
Lze dodat, že již v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, www.nssoud.cz,
Nejvyšší správní soud konstatoval, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení
koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním so udem. Užití tohoto principu
lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhra dy účastníků řízení
proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány
krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských
soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny
(promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti
před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkov ých a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu,
na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. (obdobně jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování
argumentů skutkových) tedy nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup
k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního řízení (z logiky věci je zřejmé,
že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus iura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím,
že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace
v dalším stupni) případné nepříznivé důsledky.
To vše proto, že žalobní řízení striktně spočívá na zásadě dispoziční a zásadě koncentrace
řízení. Znamená to, že je pouze na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, bude brojit žalobou
u soudu či nikoliv; je na něm, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou
u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních
bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s). Soud je totiž při pře zkoumání správního
rozhodnutí vázán rozsahem napadení, jak je žalobce ve své žalobě v ymezí a (nejde-li
o rozhodnutí nicotné, kdy je oprávněn nicotnost deklarovat i bez návrhu) přezkoumá
jen ty výroky rozhodnutí, které byly žalobou napadeny, a jen v mezích žalobních bodů (§75
odst. 2 s. ř. s.). Bylo tedy na žalobkyni, aby vymezila z jakých skutkových a právních důvodů
má být rozhodnutí žalovaného soudně přezkoumáno.
Po konstatování přípustnosti ostatních kasačních námitek se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/ 2006 – 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: 1) kasační stížnost vznáší
ne plně prejudikovanou právní otázku; 2) kasační stížnost obsahuje právní otázku,
která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; 3) je potřeba učinit judikatorní odklon; 4)
pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, a to především
z toho důvodu, že se krajský soud ne zcela vypořádal s námitkou zákonné zástupkyně
stěžovatelky v žalobě, v níž již naznačovala, že by mohla být v budoucnu stigmatizována
a pro svou příslušnost k sociální skupině “dítěte kriminálníka” ponižována a z čehokoliv
obviněna, jako její otec. Jde o námitku, v níž je dovozován první z důvodu přijatelnosti kasační
stížnosti, jímž je případ ne plně prejudikované právní otázky. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní
soud propustil kasační stížnost do dalšího řízení a zabýval se její důvodností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodů, které uplatnila
stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka prostřednictvím ustanoveného zástupce v kasační stížnosti namítala,
že žalovaný správní orgán ani krajský soud nepřihlédly při svém rozhodování dostatečně
k jejímu nízkému věku, pro který je velmi ovlivnitelná a sama bez pomoci není dostatečně
schopna hájit své zájmy. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že stěžovatelka
byla jak v řízení před správním orgánem, tak i v řízení před krajským soudem zastoupena
svou matkou (zákonnou zástupkyní), přičemž matka stěžovatelky byla přítomna v průběhu
pohovoru se stěžovatelkou ve správním řízení. Nejvyšší správní soud tak má za to,
že stěžovatelka v předcházejícím řízení žádnou újmu z důvo du svého nízkého věku neutrpěla.
Ze správního ani soudního spisu ostatně Nejvyšší správní soud nezjistil jakékoliv porušení práv
stěžovatelky ze strany žalovaného nebo krajského soudu.
Další vadu řízení před žalovaným spatřovala stěžovatelka v porušení §3 správního řádu .
Stěžovatelka namítala, že se žalovaný spokojil s tvrzením, že důvodem její žádosti o poskytnutí
mezinárodní ochrany je údajná snaha o legalizaci pobytu v České republice a to ve společnosti
svých rodičů a možnost zde studovat, přestože ze správního spisu bylo zcela zřejmé, že orgány
policie a další kompetentní orgány státu neposkytly ochranu op rávněným zájmům stěžovatelky.
V této souvislosti stěžovatelka rovněž namítala, že žalovaný si nevyžádal žádné další podklady
ke zjištění stavu věci, a to v tom směru, zda v Bělorusku dochází nebo nedochází k porušování
lidských práv.
V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil,
že stěžovatelka dne 20. 8. 2007 podala žádost o udělení mezinárodní ochrany , v níž uvedl a,
že o mezinárodní ochranu žádá z toho důvodu, že chtěla vycestovat za rodiči. V Minsku
její babička pracuje a nemůže stěžovatelku hlídat. Chce žít s rodiči v Česku. Konstatovala,
že uvedla všechny důvody, proč žádá o mezinárodní ochranu. Do protokolu o pohovoru
k žádosti o udělení azylu na území ČR pak stěžovatelka uvedla, že Bělorusko opustila kvůli tomu,
že babička, která stále chodí do práce a která o stěžovatelku pečovala , onemocněla a nemohla
se proto o stěžovatelku starat. Do České republiky přijela za rodiči a také proto, že k babičce
domů chodil policista a vyptával se, kde je otec stěžovatelky. Stěžovatelka dále výslovně uvedla,
že v Bělorusku žádné problémy neměla. K problémům svých rodičů, kvůli kterým vycestovali
do zahraničí stěžovatelka uvedla, že u otce se scházeli ka marádi a když odešli, přicházel policista
a předvolával ho na policii s tím, že kamarádi řekli, že otec stě žovatelky něco dělá. Na otázku
žalovaného, zda se něčeho obává v případě návratu do vlasti stěžovatelka odpověděla, že neví.
Potvrdila, že uvedla všechny důvody, které jí vedly k podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.
Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuváděla žádné
azylově relevantní důvody ve smyslu §12 zákona o azylu, nebo důvody, pro které by stěžovatelce
měla být udělena doplňková ochrana (§14a zákona o azylu) . S ohledem na výše uvedené
skutečnosti uvedené stěžovatelkou ve správním řízení tak Nejvyšší správní soud této námitce
stěžovatelky nepřisvědčil, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, když žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany zamítnul jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu (podle tohoto ustanovení se žádost o udělení mezinárodní ochrany
se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo §14a zákona o azylu). Nejvyšší
správní soud dodává, že za popsaného skutkového stavu by ze strany žalovaného
bylo nadbytečné, aby prováděl dokazování a vyžadoval si podklady v tom směru, zda v Bělorusku
dochází nebo nedochází k porušování lidských práv. Nelze tedy přisvědčit ani námitce
stěžovatelky, že žalovaný nehodnotil podkladové materiály o stěžovatelčině zemi původu.
Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný vůbec neprověřil její vyjádření v tom smyslu,
že byla pronásledována a diskriminována pro svůj původ a příslušnost k určité sociální skupině,
tedy jako dítě kriminálníka, které je samo pouze s babičkou a které je neustále kontaktováno
policií, která hledá jejího otce.
K pojmu sociální skupina se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
29. 7. 2005, č. j. 5 Azs 159/2005 - 62, www.nssoud.cz, kde vyslovil, že zákon o azylu pojem
„příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí. Tento term ín se objevuje v článku 1
odst. A bod 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence)
a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila
do dvou přístupů, jeden představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý pak přístup sociální
percepce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zásadní,
že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozená (např. poh laví, etnická příslušnost)
nebo nezměnitelná z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány
např. sociální skupina rodiny, žen, homosexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup,
který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou charakteristikou , která ji identifikuje
nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný
náhled tam, kde je sociální skupina charakterizována skutečností, která není vrozená
či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však
role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování
pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může
takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální skupiny znali,
nemusí se vzájemně stýkat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina
osob sdílející objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána.
Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní
pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
V rozsudku ze dne 25. 11. 2003, sp. z n. 2 Azs 40/2003, www.nssoud.cz, zdejší soud
uvedl, že sociální skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar, jenž je určitelný natolik
přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno
vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů
motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického
přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám
spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak
způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijím ání zákona o azylu vůbec
znám.
Nutno předeslat, že tato námitka stěžovatelky byla zřetelně a jednoznačně vyjádřena
až v kasační stížnosti, v průběhu správního řízení, ani v žalobě tuto námitku stěžovatelka
takto jednoznačně neformulovala. Nicméně, vzhledem k tomu, že již v žalobě naznačila,
že by do budoucna (hypoteticky) mohla být pronásledována pro svou příslušnost k jí vymezené
sociální skupině, pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné zaujmout k důvodnosti této námitky
své stanovisko. Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem na výše již judikaturou vy mezenou
definici sociální skupiny nelze stěžovatelčině námitce přisvědčit. Nezbývá než znovu uvést
a zdůraznit, že stěžovatelka ve správním ani soudním řízení netvrd ila žádné skutečnosti,
které by byly relevantní z hlediska udělení azylu nebo doplňkové och rany (již existující
pronásledování pro příslušnost k sociální skupině jakožto jednoho z možných důvodů
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu). Nejvyšší správní soud má dále pak
s ohledem na výše uvedené za to, že stěžovatelce nelze přisvědč it ani v tom, že by jí takové
pronásledování do budoucna v zemi původu hrozilo pro její příslušnost k sociální skupině,
kterou charakterizovala jako skupinu „dětí kriminálníků, jejichž otce hledá policie”,
neboť jak již bylo uvedeno výše, sama stěžovatelka pronásledována nebyla a dále pak
z ničeho nevyplývá, ani to nelze reálně předpokládat, že děti rodičů, kteří byli v minulosti trestáni
(otec stěžovatelky jak bylo zjištěno z obsahu spisu zdejšího soudu sp. zn. 5 Azs 52/2008
byl v Bělorusku trestně stíhán a odsouzen pro obecný kriminální trestný čin, nikoli čin politický)
by mohly tvořit sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu, neboť zde neexistuje žádná společná
charakteristika kterou by tato skupina mohla být identifikována nebo ze společnosti vydělena.
Nutno zde zdůraznit, že role pronásledování není definičním prvkem, jež určuje sociální skupinu,
i když fakt pronásledování může vést k tomu, aby určitá skupina byla jako zvláštní samostatná
skupina vnímána, avšak taková společná objektivně existující cha rakteristika dětí osob,
které byly v minulosti trestány, společností vnímána není. Sama stěžovatelka uvádí např. v žalobě,
že pronásledována nebyla a ostatně nelze reálně předpokládat, že by se více osob nacházelo
ve stejné situaci jako stěžovatelka a byly tak společně se stěžovatelkou schopny objektivně
nějakou sociální skupinu vytvořit.
V další námitce stěžovatelka označuje za podivné, že žalovaný žádný důvod podle §12
zákona o azylu neshledal, neboť v tomto směru neprováděl dokazování. Také tuto námitk u
shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou, a to proto (jak již bylo několikrát uvedeno),
že stěžovatelka žádné důvody, které by byly podřaditelné pod §12 zákona o azylu neuváděla
a bylo by tudíž nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby za této situace
žalovaný prováděl další dokazování. Správní orgán je totiž v řízení o udělení mezinárodní ochrany
povinen zjistit skutkový stav v rozsahu žadatelem uváděných sku tečností, kterými je povinen
se zabývat a vypořádat se s nimi, avšak nemůže za st ěžovatele cokoli domýšlet.
Uvedený závěr vychází z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu , kdy v rozsudku
ze dne 20. 11. 2003, č . j. 2 Azs 27/2003 - 59, www.nssoud.cz, zdejší soud uvedl, že správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádo st jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g ) téhož zákona zamítne. Ne dojde-li k zamítnutí žádosti
ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle §12
citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost
domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatele m neuplatněné a činit posléze
k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skut ečný stav věci dle ustanovení
§32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl.
Poukázat lze rovněž na rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003
- 48, www.nssoud.cz, podle kterého neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost
zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení
lhůty uvedené v §16 odst. 2 (nyní §16 odst. 3) tohoto zákona.
Stěžovatelka krajskému soudu dále vytýkala porušení jejích práv v řízení o žalobě,
a to zejména ve vztahu k ustanovení §36 s. ř. s. , v souvislosti s čímž namítala, že krajský soud
nerespektoval její právo na jednání v mateřském jazyce.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že žaloba byla podána v českém a částečně
anglickém jazyce, přičemž anglickou část žaloby si nechal krajský soud přeložit tlumočníkem ,
kterého pro toto řízení ustanovil usnesením ze dne 18. 9. 2007, č. j. 61 Az 89/2007 - 10.
O možnosti rozhodnout o věci samé bez jednání (§51 s. ř. s.) pak byla stěžovatelka poučena
v ruském jazyce, tedy v jazyce který nepochybně dobře ovládá, což plyne z toho,
že v tomto jazyce stěžovatelka popsala důvody, které jí vedly k podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany v ČR a v ruském jazyce by l rovněž s jejím souhlasem a se souhlasem
její matky veden pohovor k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území
ČR ve správním řízení. Ze souhrnné teritoriální informace o Bělorusku zpracované
a aktualizované zastupitelským úřadem ČR v Minsku k e dni 11. 12. 2008
(http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/belorusko/1000782) Nejvyšší správní soud zjistil,
že v souladu s Ústavou Běloruska z roku 1996 jsou oficiálními státními jazyky běloruština (36,7
%) a ruština. Běžnějším komunikačním jazykem zůstává ruština, kterou používá podle posledního
sčítání obyvatelstva z roku 1999 – 62,8 % obyvatel země. Na vysokých školách se vyučuje
většinou v ruštině.
Nejvyšší správní soud tak neshledal v postupu krajského soudu (ostatně ani v postupu
správního orgánu) žádné pochybení, které by zasáhlo práva stěžovatelky. Také v případě
této námitky lze poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku
ze dne 31. 8. 2004, č. j. 4 Azs 261/2004 - 57, www.nssoud.cz konstatoval, že povinnost ustanovit
tlumočníka účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, vzniká soudu pouze tehdy,
pokud účastník o to požádá a pokud by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat
svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být přitom zcela zje vná a sama vyjít
v řízení najevo. V rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č . j. 3 Azs 26/2003 - 49, www.nssoud.cz, zdejší
soud vyslovil, že jestliže soud rozhoduje o věci bez nařízení jedná ní (za splnění podmínek §51
s. ř. s.), přičemž ze spisu potřeba nařizovat jednání nevyplývá, není nutné ustanovit účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, protože taková potřeba pro jednání
před soudem nevyšla najevo (§64 s. ř. s. a §18 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti d odává, že z výše uvedených skutečností je patrná
rovněž účelovost jedné z nepřípustných námitek stěžovatelky, že ze strany žalovaného došlo
k porušení ustanovení §3b odst. 2, §10 odst. 3 a §22 odst. 1 zákona o azylu,
když se stěžovatelkou jednal v jazyce ruském a ne jak záko n v prvé řadě požaduje,
v jejím mateřském jazyce, kterým je běloruština.
Další porušení svých práv ze strany krajského soudu spatř ovala stěžovatelka v tom,
že se krajský ztotožnil se způsobem, jakým věc posoudil žalovaný. K této námitce Nejvyšší
správní soud uvádí, že jedním z úkolů krajských soudů ve správním soudnictví je přezkum
správních rozhodnutí napadených žalobou, a to z hlediska jejich zákonnosti a případných vad
řízení. Pokud krajský soud dojde k závěru, že žaloba je dů vodná, pak rozhodnutí žalovaného
správního orgánu zruší ( §78 odst. 1 s. ř. s.), jinak žalobu zamítne pro její nedůvodnost (§78
odst. 7 s. ř. s.) Pokud krajský soud dospěje k závěru o nedůvodnosti žalobcem vznesených
námitek, pak žalobu zamítne, přičemž se může ztotožnit se způsobem, jakým byla věc posouzena
žalovaným správním orgánem. Tak tomu ostatně bylo i v posuzované věci, v níž je z napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, že rozhodnutí žalovaného v rozsahu uplatněných žalobních
námitek přezkoumal, žalobní námitky neshledal důvodné a přisvědčil závěrům žalovaného,
neboť dospěl k závěru, že věc posoudil správně. Také tuto námitku tedy neshledal Nejvyšší
správní soud důvodnou.
Vzhledem ke shora uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud stěžovatelkou uváděné
důvody k podání kasační stížnosti oprávněné, proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl bez jednání postupem podle ustanovení §109 odst. 1 citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti
rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu
režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok
na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu;
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, nejdéle po dobu
1 roku; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany
stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému
soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku
nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že z již výše
označeného spisu zdejšího soudu sp. zn. 5 Azs 52/2008 a dále ze spisu téhož soudu
sp. zn. 4 Azs 40/2008 zjistil, že o žádosti stěžovatelčina otce S. N. bylo rozhodnutím ze dne 10.
7. 2007, č. j. OAM-1-155/VL-07-ZA09-2007, rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana podle §
12, §13, §14, §14a a §14b zákon a o azylu, neuděluje. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 12. 2007, č. j. 56 Az 141/2007 – 30, byla žaloba proti tomuto rozhodnutí zamítnuta jako
nedůvodná. Usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 7. 2008, č. j. 5 Azs 52/2008 – 61, byla kasační
stížnost podaná proti tomuto rozsudku odmítnuta pro nedoplnění důvodů ve smyslu §106 odst.
1 s. ř. s. O žádosti stěžovatelčiny matky o u dělení mezinárodní ochrany bylo rozhodnuto rovněž
tak, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu, neuděluje
(rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2007, č. j. OAM -1-156/VL-07-ZA09-2007). Krajský soud
v Brně rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 56 Az 140/2007 – 27, žalobu podanou proti tomuto
rozhodnutí rovněž jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla
odmítnuta pro opožděnost usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 4 Azs 40/2008 –
54.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady v řízení o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Odměna zástupci stěžovatelky JUDr. Milanu Paláčkovi, advokátovi, který jí byl k její
žádosti ustanoven usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2009, č. j. 61 Az 89/2007
– 100, byla st anovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a písemné
podání soudu ve věci samé (doplnění kasačn í stížnosti ze dne 1. 10. 2009) podle §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za
výše uvedené úkony tak náleží zástupci stěžovatelky odměna ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst.
3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Ze spisu nevyplývá, že ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši 4800 Kč.
Uvedená částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu