ECLI:CZ:NSS:2010:4.AZS.9.2010:62
sp. zn. 4 Azs 9/2010 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. T. N., zast. Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 8. 10. 2009, č. j. 29 Az 1/2009 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2009, č. j. OAM-536/VL-07-K02-2008,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přezkoumávaným
rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv
pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně
domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž
uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění konstatoval, že na území České republiky
žije již delší dobu, díky čemuž ztratil ve státu svého původu rodinné a pracovní zázemí.
Jeho návrat do reálného života ve Vietnamu je tak ztížen, ve Vietnamu by nebyl schopen najít
pracovní místo a uživit se, což by ho vystavilo existenční nouzi. Stěžovatel dále namítal,
že při nedostatečném zjišťování skutkové podstaty bylo porušeno především ustanovení §2
odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Porušení §3 správního řádu spatřuje stěžovatel
v tom, že ačkoliv řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno ke dni
23. 7. 2008, žalovaný při svém rozhodování vycházel i ze starších informačních zdrojů (informace
MZV ČR ze dne 30. 8. 2005, č. j. 127297/2005 - LP), aniž by bylo zřejmé proč. Dále vychází
pouze z vnitrostátních informací České republiky a nezmiňuje jakékoliv mezinárodní informační
zdroje ohledně současné situace ve Vietnamu. Podle názoru stěžovatele měl žalovaný minimálně
vycházet ze Zprávy o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu vyhotovené Ministerstvem
zahraničí Spojených států Amerických, neboť tyto zprávy jsou vyhotovovány každoročně
a jsou velice podrobné.
Rozhodnutím žalovaného se stěžovatel cítí být zkrácen na svých právech. Domnívá se,
že v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu a nesprávného posouzení věci došlo
ze strany žalovaného minimálně k porušení ustanovení §14 a §14a zákona o azylu.
Podle názoru stěžovatele měly být podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v souladu
s těmito ustanoveními důsledněji zkoumány v souvislosti s jeho zdravotními potížemi
ve Vietnamu. Jak žalovaný, tak i krajský soud označily tvrzení stěžovatele za nevěrohodné,
což považuje stěžovatel za účelové s cílem neudělit mu mezinárodní ochranu. Žalovaný opřel
své přesvědčení o nevěrohodnosti stěžovatele o to, že ve Vietnamu nevyhledal lékařskou pomoc,
i když je dostupná. K tomu stěžovatel uvedl, že si je vědom existence možnosti léčby
ve Vietnamu, avšak ke zdravotní péči je ve Vietnamu díky neexistenci jakéhokoliv sociálního
systému špatný přístup a jeho finanční situace mu adekvátní léčbu neumožnila.
Stěžovatel má zároveň za to, že nebyla brána v úvahu jeho dlouhodobá nepřítomnost
ve Vietnamu, kde v současné době zcela postrádá soukromé a majetkové zázemí,
což by v případě jeho návratu ještě více zhoršilo jeho přístup k řádné lékařské péči. Návrat
stěžovatele do Vietnamu by podle jeho názoru představoval natolik vážný zásah
do jeho současných soukromých vztahů na území České republiky, že by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, především s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod (dále též „Úmluva”). Ačkoliv již bylo judikováno, že horší dostupnost lékařské péče
v zemi původu není relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany, má stěžovatel za to,
že ve spojení s dalšími jím uváděnými důvody lze toto brát jako skutečnost nasvědčující
např. možnosti udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodu, kdy v rámci
tohoto institutu má rozhodující správní orgán možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádný z důvodů předpokládaných taxativními výčty ustanovení zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto nehumánní azyl neposkytnout. Tuto „nehumánnost” spatřuje
stěžovatel ve svém zdravotním stavu, který se změnou klimatu zhorší, ve spojení s neexistencí
jakéhokoliv zázemí ve Vietnamu, kde nebude schopen finančně hradit svou lékařskou péči.
Stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2009, sp. zn. 29 Az 1/2009,
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud dovodil podle obsahu kasační stížnosti, že se stěžovatel dovolává
stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a b ) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel uvedl, že přijel proto, že ve Vietnamu
je strašné horko a vlhko, což mu způsobuje zdravotní problémy (bolesti hlavy a bolesti kolenou).
Zdejší klima má rád, neboť mu na rozdíl od Vietnamu nezpůsobuje zdravotní potíže. Na území
České republiky má manželku.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce i po doplnění žaloby uvedl
pouze to, že žalovaný nezjistil dostatečně skutečný stav věci, náležitě se nezabýval jeho zdravotní
situací a tím, že mu v případě návratu hrozí ve Vietnamu nebezpečí, jakožto neúspěšnému
žadateli o azyl. Těmto argumentům krajský soud nepřisvědčil, neboť shledal, že žalobcem
uváděné údaje v průběhu prvé žádosti o udělení azylu v roce 2004 a údaje, uváděné v současném
řízení vedeném na základě žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané v roce 2008,
jsou velmi rozporuplné a rozhodně spolu nekorespondují. Při prvém řízení žalobce označil
za důvody žádosti o azyl svoji nedobrou ekonomickou situaci ve Vietnamu a rovněž snahu
o legalizaci pobytu. V současné žádosti pak uvádí nedobrý zdravotní stav, kterému neprospívalo
klima v zemi původu a snahu o společné soužití s manželkou, s níž uzavřel v r. 2005 v České
republice sňatek. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce netrpí žádnou chorobou,
pro kterou by byl nucen podstupovat jakoukoliv soustavnou léčbu, neboť prohlásil, že se neléčil
ani v zemi původu, neléčí se ani v České republice, bolívá ho hlava a klouby, léky na bolest
mu shánějí krajané. Jeho společné soužití s ženou, s níž uzavřel sňatek je podle názoru krajského
soudu zcela nepřesvědčivé, neboť stěžovatel o manželce nezná ani základní rodinné údaje
a ani po několika letech trvání manželství neví, kde konkrétně pracuje a bydlí. Žalobce neuvedl
žádnou skutečnost, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení §12 zákona o azylu,
s vietnamskými úřady neměl žádné problémy, politicky činný nikdy nebyl a o jakékoli formě
pronásledování se nikdy nezmínil. Podmínky ustanovení §12 cit. zákona tak evidentně naplněny
nebyly, a žalobce nesplnil ani podmínky §13 tohoto zákona. K závěru o neexistenci důvodů
humanitárního charakteru měl žalovaný podle přesvědčení krajského soudu dostatečné
předpoklady, žalobce nepředložil ani žádné lékařské vyšetření, z kterého by bylo možno usoudit,
že trpí závažnějšími zdravotními problémy.
K tvrzení stěžovatele, že by mohl mít problémy v případě návratu do vlasti
z toho důvodu, že v České republice podal žádost o azyl, krajský soud uvedl, že takové informace
z žádné podkladové zprávy o zemi žalobcova původu vysledovat nelze. Žalobce neměl
žádné problémy před opuštěním země původu, své obavy v tomto smyslu nekonkretizoval
a ani krajskému soudu není známo, jaké problémy mohl mít na mysli. Podle přesvědčení
krajského soudu není stěžovatel ohrožen žádnou vážnou újmou upravenou v §14a zákona
o azylu, podmínky ustanovení §14b téhož zákona pak nesplňuje.
Krajský soud dále shledal, že jak první, tak i druhá žádost stěžovatele o poskytnutí
mezinárodní ochrany byly vedeny jeho snahou vyhnout se případnému správnímu vyhoštění,
když stěžovatel ze země původu odešel z ekonomických důvodů, které však nejsou azylově
relevantním důvodem. Druhá žádost o azyl byla dle přesvědčení krajského soudu podána
stěžovatelem poté, co nedošlo k prodloužení jeho pobytu v České republice z důvodu správního
vyhoštění přesto, že se zde oženil. Žalovaný podle krajského soudu zjistil skutečný stav věci velmi
pečlivě, snažil se během druhého pohovoru odstranit rozpory, které stěžovatel postupně
vypověděl v jím uváděných údajích, to se však nepodařilo. Ze správního spisu krajský soud
nezjistil žádnou vadu ani nezákonnost. Závěrem krajský soud poukázal na skutečnost,
že s obdobnými situacemi tvrzenými stěžovatelem se Nejvyšší správní soud vypořádal
ve svých rozhodnutích, kdy v rozsudku ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60 uvedl,
že důvod legalizace zdejšího pobytu a snaha o společné soužití s manželkou není azylově
relevantní důvod, či že takovým důvodem nemůže být ani nedostatek prostředků k obživě,
které si byl žadatel schopen v zemi původu obstarat (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54).
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud
za nepřijatelné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
K námitce stěžovatele na nedostatečná skutková zjištění bez upřesnění konkrétních
pochybení správního orgánu, Nejvyšší správní soud uvádí, že jak žalovaný, tak krajský soud
se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. K námitce týkající se údajných nedostatečných
skutkových zjištění odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na svou judikaturu, např. na rozsudek
ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 – 61, který je dostupný na www.nssoud.cz,
kde konstatoval, že nesdílí názor stěžovatelky, že by si správní orgán pro své rozhodnutí neopatřil úplné
a objektivní podklady o stavu lidských práv v zemi původu či provedl nedostatečná zjištění ohledně
konkrétní situace stěžovatelky. Nejvyšší správní soud prozkoumal celý správní i soudní spis. Nezjistil,
že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelem předložených nebylo přihlédnuto. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou jasně označeny důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění,
skutkový stav byl zde přiléhavě právně posouzen. Stěžovatelka sama neoznačila žádné konkrétní údaje
či skutečnosti, které měly být při přezkoumání krajským soudem pominuty. Námitky stěžovatelky učiněné
v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného. Z rozhodnutí žalovaného
plyne, že situaci v domovské zemi stěžovatele zjistil a popsal na základě četných zdrojů, mj. zpráv Ministerstva
zahraničí USA a zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Za těchto okolností nelze tvrdit,
že by žalovaným provedené dokazovaní bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní orgán vycházel,
neměla oporu ve spise, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 – 103,
www.nssoud.cz ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že nezjistil, že by k některým námitkám
či podkladům stěžovatelkou předložených nebylo přihlédnuto, kde se těmito otázkami podrobně zabýval.
Správní orgán má v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinnost zjistit úplně a přesně
skutečný věci, tato povinnost je však limitována tvrzeními žadatele o azyl, což Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47,
který je dostupný na www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 -
42, který je dostupný na www.nssoud.cz. Ve skutečnosti, že správní orgán využil zprávu o zemi
původu, od jejíhož vyhotovení uplynuly v době zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany
přibližně dva roky, nelze spatřovat pochybení správního orgánu, neboť i takováto zpráva může
nepochybně obsahovat informace relevantní pro řádné zjištění skutkového stavu a správné
posouzení věci. V posuzovaném případě žalovaný ostatně čerpal také z aktuálnějších informací o
zemi původu ze dne 15. 5. 2008 a 31. 3. 2008 a z informace MZV, č. j. 103424-13/2008-LPTP ze
dne 21. 4. 2008. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že žalovaný si obstaral dostatek informací o
zemi původu stěžovatele, skutkový stav zjistil řádně a nebylo nutné aby si obstarával další
informace, jak to požaduje stěžovatel. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že při zjišťování
skutkového stavu žalovaný nepochybil.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že v důsledku nedostatečného zjištění
skutkového stavu a nesprávného posouzení věci došlo ze strany žalovaného minimálně
k porušení ustanovení §14 a §14a zákona o azylu, přičemž stěžovatel poukazoval na svůj špatný
zdravotní stav. K této námitce Nejvyšší správní soud v první řadě uvádí, že žalovaný se vypořádal
se stěžovatelem uváděnými důvody vztahujícími se k udělení tzv. doplňkové ochrany ve smyslu
§14a a §14b zákona o azylu a řádně odůvodnil svůj závěr, že v případě stěžovatele není dán
žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14
zákona o azylu. Stejně tak krajský soud se v napadeném rozsudku těmito otázkami zabýval,
přesvědčivě se vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele a Nejvyšší správní soud
se s jeho závěry ztotožňuje. Nejvyšší správní soud dodává, že v prvním řízení o udělení azylu,
které probíhalo v roce 2004, stěžovatel žádné zdravotní potíže nezmínil, nepředložil ani žádné
potvrzení od lékaře, které by jeho zdravotní potíže dokládalo. Zdravotní potíže stěžovatele
tedy patrně nebyly natolik závažné aby představovaly důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu
§14 zákona o azylu.
V souvislosti se svým údajně špatným zdravotním stavem vznesl stěžovatel v kasační
stížnosti námitku týkající se porušení závazků vyplývajících z mezinárodních úmluv,
jimiž je Česká republika vázána, a to konkrétně čl. 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tato námitka je uplatňována poprvé až v kasační stížnosti, třebaže mohla být vznesena
již v dřívějším řízení. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. I kdyby ovšem
zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu se touto námitkou stěžovatele zabývat, nemohl
by jí přisvědčit. Zmíněné ustanovení Úmluvy totiž zavazuje Českou republiku ve vztahu
k osobám nacházejícím se pod její jurisdikcí (čl. 1 Úmluvy), tedy především na území České
republiky. Česká republika však nemůže tato práva garantovat a být zodpovědná
za jejich dodržování také vůči cizincům na území jiných států. Jakákoli případná porušení práv
stěžovatele na území Vietnamu je třeba hodnotit z toho pohledu, zda nepředstavují důvody
pro udělení mezinárodní ochrany, ať už ve formě některé z forem azylu či doplňkové ochrany.
Podstatné je to (Nejvyšší správní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem krajského soudu),
že žalovaný měl k závěru o neexistenci důvodů humanitárního charakteru dostatečné
předpoklady (stěžovatel nepředložil žádné lékařské vyšetření, z kterého by bylo možno usoudit,
že trpí závažnějšími zdravotními problémy). Stěžovatel se nikdy neléčil. Bylo již uvedeno,
že v posuzované věci poskytuje ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti a důvody pro udělení
mezinárodní ochrany stěžovateli nejsou dány. Nejvyšší správní soud tak považuje poukaz
stěžovatele na čl. 8 Úmluvy za nepřípadný.
K otázce udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
připomíná, že obdobnými otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést
např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, které jsou dostupné na www.nssoud.cz. V těchto rozsudcích Nejvyšší
správní soud uvedl, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Samotné
správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy
takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není
soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Podle konstantní
soudní judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona o azylu,
děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž by mohl
být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000
či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, který je dostupný
na www.nalus.usoud.cz. Dále lze poukázat na rozsudek ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. 4 Azs 343/2004, který je dostupný www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006,
sp. zn. 4 Azs 2/2006, dostupný na www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že úkolem správního soudu,
ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení,
resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno
toliko správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení
tzv. humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek nastává podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany (dříve: azylu) přímo
ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu