ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.86.2009:55
sp. zn. 5 Afs 86/2009 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala
Mazance, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: R. S.,
proti žalovanému: Celní ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, 601 44 Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2009,
č. j. 29 Ca 138/2007 - 21,
takto:
I. Soudní výkon rozhodnutí k vymožení nedoplatku cla, jehož promlčení se řídí
ustanovením §282 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002, cestou
soudního výkonu rozhodnutí, nezpůsobuje stavění promlčecí lhůty podle §112 o. z.
po dobu trvání řízení o výkon rozhodnutí.
II. Ustanovení §282 odst. 2 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002
je nutno vykládat tak, že úkonem přerušujícím běh lhůty, v níž se promlčí právo vybrat
a vymáhat nedoplatek cla, není úkon soudu či soudního exekutora v řízení o výkon
rozhodnutí nebo v řízení exekučním.
III. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí pátému senátu.
Odůvodnění:
I. Jádro sporu a dosavadní postup ve věci
I. 1. Jádro sporu
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá výše uvedený
rozsudek krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 27. 4. 2007,
č. j. 2523-2/07-010100-21. Jádrem sporu je, zda ve věci žalobcova celního dluhu, jehož zaplacení
mu bylo uloženo vykonatelnými rozhodnutími, uplynula, anebo neuplynula šestiletá promlčecí
lhůta, podle 282 odst. 1 a 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen „celní zákon“), resp.
podle §70 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „d. ř.“),
ve zněních účinných do 31. 12. 2007.
[2] Sporná právní otázka tkví v úvaze , jaký účinek na běh promlčecí lhůty má podání návrhu
na vymožení celního dluhu výkonem rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nebo exekucí podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“),
a úkony činěné soudem provádějícím výkon rozhodnutí či soudním exekutorem nebo exekučním
soudem v rámci takovéhoto výkonu rozhodnutí či exekuce, zejména zda se podáním návrhu
uplatní stavění promlčecí lhůty podle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“).
I. 2. Dosavadní průběh správního a soudního řízení
[3] Dne 25. 10. 1995 vydal Celní úřad Břeclav-dálnice (dále jen „CÚ“) jedenáct platebních
výměrů, kterými uložil žalobci uhradit celní dluh ve výši 4 084 336 Kč. Dne 13. 11. 1995 vydal
CÚ výzvy k plnění v náhradní lhůtě, které ž alobce obdržel dne 12. 12. 1995. Dne 4. 12. 2000
podal CÚ Okresnímu soudu v Přerově (dále jen „okresní soud“) návrh na výkon uvedených
platebních výměrů. O návrhu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 20. 6. 2001,
č. j. 19 E 1240/2000 - 18, kterým nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí.
[4] Dne 8. 1. 2007 učinil žalobce u CÚ podání, ve kterém vznesl námitku promlčení
předmětného celního dluhu. CÚ rozhodnutím ze dne 24. 1. 2007, č. j. 192-01/07-0211-021,
námitce nevyhověl. V odůvodnění konstatoval, že za úkon, kterým došlo k přerušení lhůty,
je nutno považovat usnesení ze dne 20. 6. 2001, č. j. 19 E 1240/2000 - 18, kterým okresní soud
nařídil výkon rozhodnutí. Dne 28. 2. 2007 podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí odvolání,
které bylo rozhodnutím stěžovatele ze dne 27. 4. 2007, č. j. 2523-02/07-010100-21, zamítnuto;
stěžovatel se ztotožnil se závěry prvoinstančního orgánu, včetně poukazu na účinky usnesení
okresního soudu.
[5] Žalobce toto rozhodnutí stěžovatele napadl žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Krajský
soud rozhodnutí stěžovatele pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007,
č. j. 1 Afs 115/2006 - 50, publ. pod č. 1328/2007 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, v němž se uvádí:
„Účinky přerušení promlčecí lhůty podle §282 odst. 2 zákona ČNR č. 13/1993 Sb., celní zákon, může mít
pouze úkon celního orgánu adresovaný a doručený dlužníkovi, a to přesto, že v citovaném ustanovení není výslovně
uvedeno, že o těchto úkonech musí být dlužník zpraven. Za takový úkon je nutno považovat i provedení soupisu
movitých věcí dlužníka soudem podle §326 o. s. ř. v případě, kdy celní orgán podal k tomuto soudu návrh
na provedení výkonu rozhodnutí; úkon exekučního soudu je v tomto případě přičitatelný celnímu orgán u.“
Krajský soud s odkazem na uvedený rozsudek konstatoval, že pokud v daném případě mělo dojít
k přerušení promlčecí lhůty, bylo třeba zjistit, zda návrh na výkon rozhodnutí podaný okresnímu
soudu, resp. případně usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydané tímto soudem byly
jako úkony adresovány a také doručeny žalobci, a pokud ano, kdy k doručení došlo.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Podle stěžovatele bylo
ze správního spisu seznatelné, že k promlčení celního dluhu v daném případě nedošlo. Má za to,
že na věc nedopadá ustanovení o promlčení v §282 celního zákona, neboť jelikož vymožení
dluhu lze provést i cestou soudního výkonu rozhodnutí resp. soudní exekuce, je na místě, bylo -li
tak postupováno, uplatnění těch zákonných ustanovení, která souvisejí s výkonem rozhodnutí
prováděným soudem či se soudní exekucí, konkrétně ustanovení §112 o. z., podle něhož,
uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu a v zahájeném řízení se řádně pok račuje
(což se podle stěžovatele v daném případě prokazatelně stalo), promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
I. 3. Právní názor pátého senátu
[7] Pátý senát při předběžném posouzení věci zaujal právní názor odchylný od toho, který byl
vysloven ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007,
č. j. 1 Afs 115/2006 - 50. Opírá přitom svůj právní názor o existující exekuční judikaturu
Nejvyššího soudu, konkrétně o jeho usnesení ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3511/2006,
www.nsoud.cz, v němž se ve skutkově i právně obdobné věci jako věc stěžovatele uvádí:
„Rozhodnutí vydané v celním řízení, které se stalo vykonatelným, je exekučním titulem pro exekuci,
kterou provádí vydáním exekučních příkazů příslušný celní úřad (srov. §306 a násl. zákona č. 13/1993 Sb.).
C. ú. může také požádat o provedení exekuce soud (§306 odst. 3, věta druhá, zákona č. 13/1993 Sb.).
Ustanovení §282 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb. přerušení promlčecí lhůty spojuje věcně s „úkonem
směřujícím k vybrání nebo vymožení nedoplatku,“ tj. s úkonem celního úřadu, jakým je např. písemná upomínka
o zaplacení, výzva k zaplacení v náhradní lhůtě nebo vydání exekučního příkazu; z hledisk a časového
pak stanoví, že nová promlčecí lhůta začne běžet po uplynut í kalendářního roku, ve kterém „byl dlužník
o tomto úkonu zpraven.“ Provedenými úkony podle zmíněného ustanovení jsou úkony celního úřadu, jejichž cílem
je vybrat nebo vydobýt nedoplatek způsoby předvídanými zákonem č. 13/1993 Sb. Je -li jedním z těchto způsobů
„provedení exekuce vydáním exekučního příkazu,“ nová promlčecí lhůta začne – při splnění shora uvedených
podmínek – běžet bez ohledu na to, zda probíhá exekuce podle §306 zákona č. 13/1993 Sb. Jinak řečeno,
po dobu provádění exekuce se promlčecí lhůta stanovená v §282 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb. nestaví.
Zcela odlišná situace nastává, jestliže celní úřad využije dobrodiní zákona a „o provedení exekuce“
požádá soud. Podání návrhu na nařízení soudního výkonu rozhodnutí je sice rovněž
úkonem směřujícím k vymožení nedoplatku, ovšem co do přerušení (stavení) promlčecí
lhůty s ním nejsou spojeny důsledky plynoucí z ust anovení §282 odst. 2 zákona
č. 13/1993 Sb. Je tomu tak proto, že celní úřad jako účas tník řízení (§19, část věty
za středníkem, o. s. ř.) uplatňuje právo, které bylo pravomocně přiznáno (správním
rozhodnutím); v takovém případě není důvodu, aby se ne uplatnilo ustanovení §112
obč. zák. Jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro vydobytí vymahatelné (judikátní) pohledávky
(celního dluhu) podal oprávněný před uplynutím promlčecí lhůty stanovené v §282 odst. 1 zákona
č. 13/1993 Sb., promlčení se dnem zahájení vykonávacího řízení staví. Znamená to, že po dobu řízení o výkon
rozhodnutí promlčecí doba – pokračuje-li oprávněný řádně v zahájeném řízení – neběží.“
[8] Pátý senát doplnil, že i nynější (od 1. 1. 2008 účinné) znění §70 odst. 3 d. ř. obsahuje
obdobné pravidlo jako §112 o. z., a tedy stanoví, že po dobu výkonu rozhodnutí soudem
nebo soudním exekutorem anebo do uspokojení z výtěžku veřejné dražby lhůta podle odstavců 1
a 2 neběží, a to až do právní moci rozhodnutí o ukončení těchto řízení nebo jeho ukončení.
Pátý senát dodal, že podle §320 celního zákona se na řízení o vyměření a vymáhání cla použije
rovněž zákon o správě daní.
[9] Podle pátého senátu není pochyb o tom, že o každém úkonu, má-li mít relevantní účinky,
musí být daňový subjekt (zde dlužník) vždy prokazatelně zpraven. Žalobci byly řádně doručeny
výzvy k úhradě nedoplatku v náhradní lhůtě dne 12. 12. 1995, tyto výzvy lze nepochybně
považovat za úkon způsobilý přerušit běh promlčecí lhůty; její konec připadl tudíž
na 31. 12. 2001. Skutečnost, zda a kdy byl žalobce vyrozuměn o podání návrhu na výkon
rozhodnutí (ze dne 4. 12. 2000), resp. o nařízení výkonu rozhodnutí (dne 20. 6. 2001),
je proto podle pátého senátu zcela bez významu. Podle pátého senátu nelze akceptovat názor
vyslovený prvním senátem, že úkon exekučního soudu je přičitatelný celnímu orgánu.
Každý úkon soudu (byl-li by o něm dlužník zpraven) by tak totiž byl podle pátého senátu
způsobilý znovu obnovit běh promlčecí lhůty (zde tedy např. usnesení o n ařízení výkonu
rozhodnutí z 20. 6. 2001 by prodloužilo promlčecí lhůtu do 31. 12. 2007). Pátý senát má však
ve shodě s názorem vyjádřeným Nejvyšším soudem za to, že po dobu řízení o výkon rozhodnutí
(exekučního řízení prováděného soudním exekutorem) promlčecí lhůta podle §70 d. ř. neběží,
takže ani úkony soudu v rámci tohoto řízení činěné, ať již o nich byl žalobce zpraven jakkoli,
resp. kdykoli, nemají vliv na prodloužení běhu promlčecí doby. Správce daně (celní orgán)
má proto po skončení řízení o soudní výkon rozhodnutí k dispozici tu část promlčecí lhůty,
která v době zahájení řízení o soudní výkon rozhodnutí zbývala do jejího konce.
[10] Vzhledem k tomu, že od názoru vysloveného ve shora zmíněném rozhodnutí prvního
senátu se pátý senát sám nemohl odchýlit, předložil věc usnesením ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 5 Afs 86/2009 - 41, www.nssoud.cz, podle §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu.
II. Pravomoc rozšířeného senátu
[11] Při posuzování věci rozšířený senát zjistil, že dřívější judikatura, konkrétně výše citovaný
rozsudek prvního senátu, je vskutku v rozporu s názorem, který chce zaujmout pátý senát
a který byl také vyjádřen v judikatuře Nejvyššího soudu.
[12] První senát zastává názor, že podá-li celní orgán návrh na vymožení nedoplatku na celním
dluhu (dále též, neplyne-li z kontextu něco jiného, jen „nedoplatek“) soudem v řízení o výkon
rozhodnutí či soudním exekutorem v exekučním řízení, promlčení dluhu a běh promlčecí lhůty
se i za těchto okolností řídí toliko příslušnými ustanoveními daňových resp. celních předpisů ,
přičemž aplikaci ustanovení §112 o. z. vůbec nezvažoval.
[13] Pátý senát naproti tomu ve shodě s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3511/2006, má za to, že skutečnost, že celní orgán
či správce daně využije zákonem dané možnosti a podáním návrhu zahájí řízení o soudní výkon
rozhodnutí podle o. s. ř. či exekuční řízení podle e. ř., vede k tomu, že na nedoplatek
se v důsledku použití ustanovení o civilněprocesních způsobech nuceného vymáhání pohledávek
použije ustanovení §112 o. z. o stavění promlčecí doby. Z toho pak usuzuje, že po dobu trvání
řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení není prostor pro aplikaci ustanovení d. ř.
či celního zákona o přerušení a novém započetí běhu promlčecí lhůty v důsledku úkonu celního
orgánu či správce daně směřujícího k vybrání nebo vymožení (v případě aplikace d. ř.
též k zajištění) nedoplatku.
[14] Uvedené právní názory jsou zjevně v rozporu, neboť se liší v náhledu na to,
jaká ustanovení se uplatní při posuzování, zda byl nedoplatek promlčen, v případě, že celní orgán
či správce daně využije svého práva a zaháj í řízení o vymožení nedoplatku soudním výkonem
rozhodnutí nebo exekucí prováděnou soudním exekutorem. Chce-li pátý senát zaujmout
jím předestíraný právní názor, pak se nepochybně hodlá odchýlit od právního názoru
již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což lze učinit toliko předložením věci
rozšířenému senátu (§17 odst. 1 s. ř. s.). Pravomoc rozšířeného senátu k posouzení předložené
věci je tedy dána.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem
II. 1. Právo rozhodné pro projednávanou věc
[15] Ve věci žalobce jsou exekučními tituly platební výměry vydané dne 25. 10. 1995,
č. j., 29-2064/CD/95 až 29-2076/CD/95, ukládající zaplacení cla z titulu celních dluhů vzniklých
v důsledku odnětí zboží (pohonných hmot) propuštěného do režimu tranzitu na základě celních
prohlášení, jež byla podána v měsících říjen až prosinec 1994, celnímu dohledu. Z odůvodnění
platebních výměrů neplyne, kdy konkrétně došlo k odnětí zboží celnímu dohledu,
a tedy ke vzniku celního dluhu (podle §240 odst. 2 celního zákona [c]elní dluh vzniká v okamžiku,
kdy je zboží odňato celnímu dohledu). Je z nich toliko patrné, že musel vzniknout někdy
mezi okamžikem podání příslušného celního prohlášení a vydáním platebních výměrů, tj. někdy
v období od října až prosince 1994 do října 1995. Na otázku promlčení práva vy brat a vymoci
nedoplatek cla, stejně jako na otázku prekluze práva vyměřit celní dluh je zásadně (neplyne-li
z pozdější právní úpravy jiné pravidlo) nutno aplikovat právní předpisy platné a účinné ke dni
vzniku celního dluhu, neboť se jedná o otázku práva hmotného. Nejvyšší správní soud k tomu
v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009 - 105, www.nssoud.cz, uvedl, že „[o]hledně práv
či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou celní or gány vázány právními
předpisy platnými v době vzniku celního dluhu , zatímco řízení před celními orgány se zásadně řídí
platnými a účinnými procesními předpisy. Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem v tom,
že na stěžovatelovu situaci je nutno, co se týče prekluze práva clo vyměřit, aplikova t celní zákon v podobě platné
a účinné v prosinci 1997 a lednu 1998. Otázka zániku práva celní dluh vyměřit je totiž otázkou práva
hmotného (k tomu srov. obdobně rozsudek ESD ze dne 23. 2. 2006, Molenbergnatie NV, C-201/04, Sb.
rozh. s. I-2049, body 39 až 41, k hmotněprávní povaze prekluze práva vyměřit daň srov. usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 23. 10. 2007, čj. 9 Afs 86/2007 - 161, publ. pod č. 1542/2008 Sb. NSS).
Na otázku prekluze (stejně jako na otázku promlčení) je proto nutno aplikovat právní
předpisy platné a účinné ke dni vzniku celního dluhu. “
[16] Podle §320 celního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1997, platilo,
že [n]estanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení před celními org ány a) ve věcech celních přestupků obecné
předpisy o přestupcích, b) v ostatních věcech obecné předpisy o správním řízení. Promlčení práva vybrat
a vymáhat nedoplatek cla se ve věci žalobce proto řídí výlučně ustanovením §282 celního zákona
ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002. Ustanovení §70 d. ř. na pr ojednávanou věc vůbec
nedopadá, a proto není dále důvodu se jeho výkladem meritorně zabývat. Pro dobu od 1. 7. 1997
pak sice d. ř. pro celní řízení v různých podobách subsidiárně platil [do 30. 6. 2002 s výslovnou
výlukou použitelnosti mj. i §70 d. ř., viz §320 písm. b) celního zákona ve znění účinném
od 1. 7. 1997 do 30. 6. 2002], ovšem po celou dobu až do nynější doby byl součástí celního
zákona jeho §282 jako úprava zvláštní ve vztahu k 70 d. ř. (změna zřejmě nastane od 1. 1. 2011
v důsledku derogace tohoto ustanovení provedené čl. XXV bodem 6. zákona č. 281/2009 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu).
III. 2. Použitelnost ustanovení §112 o. z. o stavění promlčecí doby
[17] Ustanovení §282 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002 mělo
následující dikci:
„§282
Promlčení práva vymáhat nedoplatek cla
(1) Právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným.
(2) Je-li proveden úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje
a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl dlužník o tomto úkonu
zpraven; nedoplatky cla lze však vy máhat nejpozději do 20 let počítaných od konce roku, ve kterém se stal
nedoplatek splatným.
(3) K promlčení se přihlédne pouze tehdy, je-li to dlužníkem namítáno a jen v rozsahu uplatňované
námitky.
(4) Je-li nedoplatek cla zajištěn na movitých věcech, nemůže se zástavní právo promlčet, má-li věřitel
zástavu v držení.
(5) Je-li nedoplatek cla zajištěn zástavním právem na nemovitostech zápisem v příslušné evidenci, nelze
do 30 let po tomto zápisu proti uplatnění zajištěného práva namítat promlčení nedopl atku.
(6) Úkonem k vymáhání nedoplatku cla je také písemná upomínka o zaplacení cla doručená
dlužníkovi.“
[18] Ustanovení §282 celního zákona o délce, počátku běhu, podmínkách přerušení a nového
započetí běhu lhůty, v níž lze vybrat a vymáhat nedoplatek cla , a o tom, že jde o lhůtu promlčecí,
nikoli prekluzívní, je ustanovením hmotněprávní povahy charakterizujícím časový rámec zvláštní
veřejnoprávní povinnosti (povinnosti zaplatit clo, zde konkrétně povinnost strpět vybrání
a vymáhání nedoplatku cla). Jak je z dikce ustanovení §282 celního zákona patrné, jeho rozhodné
znění neobsahovalo žádné ustanovení o stavění promlčecí lhůty pro vybrání a vymáhání
nedoplatku cla. Konstrukce prodlužování promlčecí lhůty byla založena výlučně na p řerušení
a novém započetí běhu promlčecí lhůty. Pokud by mělo dojít k tomu, že by se za určitých
okolností promlčecí lhůta stavěla, muselo by to pro příslušný celní dluh vyplývat z jiného
ustanovení nežli z §282 celního zákona.
[19] Obdobná ustanovení o časovém rámci vykonatelnosti soukromoprávních
i veřejnoprávních povinností, jaké obsahuje §282 celního zákona pro právo vybrat a vymoci celní
dluh, znají i další soukromoprávní i veřejnoprávní předpisy pro práva, jež jsou jimi upravena.
V oboru soukromého práva jde především o §112 o. z., o §402 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. z.“), a o §329 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce (dále jen „z. p.“). V oboru veřejného práva se jedná zejména o §70 odst. 2 a 3 d. ř.
(novelou provedenou bodem 8. čl. XXVII zákona č. 296/2007 Sb. bylo teprve s účinností
od 1. 1. 2008 do d. ř. doplněno ustanovení §70 odst. 3 věty druhé, jež je obdob né §112 věty
druhé o. z. a stanoví, že [p]o dobu výkonu rozhodnutí soudem nebo soudním exekutorem anebo do uspokojení
z výtěžku veřejné dražby lhůta podle odstavců 1 a 2 neběží, a to až do právní moci rozhodnutí o ukončení těchto
řízení nebo jeho ukončení; lhůta rovněž neběží po dobu přihlášení nedoplatku v insolvenčním řízení ) a již shora
uvedený §282 celního zákona. Dále lze ve veřejném právu ustanovení o promlčení práva
vymáhat veřejnoprávní pohledávku najít zejména v případech promlčení práva vymáhat pojistné
na sociální zabezpečení (§18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“) a pojistné
na všeobecné zdravotní pojištění (§16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění; dále jen „zákon č. 592/1992 Sb.“). Uvedené zákony o veřejnoprávním
pojistném na rozdíl od d. ř. a celního zákona neužívají mechanismu přerušování běhu promlčecí
lhůty (tato je u obou typů pojistného pětiletá a běží od právní moci platebního výměru, jímž bylo
vyměřeno); teprve v nedávné době byla do obou zákonům doplněna ustanovení o tom,
že [p]romlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu (§18 odst. 2 věta druhá zákona č. 589/1992 Sb., §16
odst. 2 věta druhá zákona č. 592/1992 Sb.) – zákon č. 589/1992 Sb. byl takto s účinností
od 1. 1. 2009 novelizován čl. XXI bodem 59. zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, zákon č. 592/1992 Sb.
pak již o rok dříve (s účinností od 1. 1. 2008) čl. LXVI bodem 13. zákona č. 261/2007 Sb.,
o stabilizaci veřejných rozpočtů.
[20] Ustanovení o promlčení práv obsahují §100 až 114 o. z. Podle §112 o. z., [u]platní-li věřitel
v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí
doba od tohoto uplatnění po dobu řízení nebě ží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno
a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
[21] Působnost o. z. se ovšem zásadně vztahuje toliko na práva a povinnosti soukromoprávní
povahy, nikoli povahy veřejnoprávní. To vyplývá z ustanovení o. z. charakterizujících
občanskoprávní vztahy. Podle jeho §1 odst. 1 [ú]prava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování
občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a nedotknu telnosti vlastnictví. Podle §1 odst. 2 o. z.
[o]bčanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito
osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy
neupravují jiné zákony. Podle §2 odst. 1 o. z. [o]bčanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo
z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje, přičemž podle odst. 2 [v] občanskoprávních
vztazích mají účastníci rovné postavení. Z uvedených ustanovení je zjevné, že o. z. se vztahuje zásadně
na soukromoprávní vztahy, tedy na zcela jiné právní vztahy než na celní dluh mající povahu
veřejnoprávního (finančněprávního) vztahu mezi státem a jednotlivcem.
[22] Podobně i obchodní zákoník či zákoník práce se podle svých příslušných ustanovení
(viz zejm. §1, §261 a §262 obch. z., §1 z. p.) vztahují toliko na určité typy právních vztahů,
stejně jako d. ř. (viz zejm. jeho §1) a celní zákon.
[23] Obsahuje-li každá příslušná hmotněprávní zákonná úprava, jakou je nepochybně o. z.,
obch. z. či z. p., či v případě předpisů typu d. ř., celního zákona, zákona č. 589/1992 Sb.
či zákona č. 592/1992 Sb., jež obsahují jak ustanovení procedurální, tak řadu ustanovení
hmotněprávních, relativně autonomní a ucelenou úpravu promlčení práv, na něž se příslušná
úprava vztahuje, znamená to, že nepoužít v určité specifické situaci této příslušné úpravy
a namísto ní použít jiné (in concreto v projednávaném případě namísto úpravy v §282 celního
zákona použít úpravy v §112 o. z.) by bylo možné pouze tehdy, byl-li by pro to nějaký rozumný
důvod. Takovým rozumným důvodem by jistě mohla být kusost a nedostatečnost příslušné
úpravy, jež by vyžadovala užít subsidiárně (k podmínkám subsidiárního užití norem soukromého
práva v právu veřejném viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007,
č. j. 2 As 88/2006 - 56, publikovaný pod č. 1392/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek téhož soudu
ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005 - 53, publikovaný pod č. 1034/2007 Sb. NSS; oba
též na www.nssoud.cz) či analogicky úpravy jiné, anebo okolnost, že by něco takového nařizovala
např. konkrétní procesní úprava vymáhání určitého práva. Nic takového však v předmětném
případě není dáno.
[24] Úprava v §282 celního zákona není kusá a nedostatečná. Obsahuje pravidla,
z nichž vcelku jasně plyne, jakým způsobem se základní šestiletá promlčecí lhůta stanovená
v jeho odst. 1 prodlužuje a na základě jakých rozhodných skutečností se tak děje. Zákonodárce
zde zvolil mechanismus přerušení a nového běhu lhůty na základě toho, že je příslušným
subjektem učiněn úkon předepsané povahy; naopak neužil mechanismu stavění lhůty,
přičemž toto bylo celnímu zákonu až do novely §70 odst. 3 d. ř. provedené bodem 8. čl. XXVII
zákona č. 296/2007 Sb. společné i s úpravou v d. ř. Proto i s přihlédnutím k legislativnímu vývoji
v d. ř. (doplnění institutu stavění lhůty v důsledku provádění soudního výkonu rozhodnutí,
exekuce prováděné soudním exekutorem, veřejné dražby či insolvenčního řízení) a podobnému
legislativnímu vývoji i v dalších předpisech obsahujících ustanovení o promlčení práva vymáhat
veřejnoprávní pohledávky (zákony č. 589/1992 Sb. a č. 592/1992 Sb.) lze mít za to, že úprava
v §282 celního zákona ani úprava v §70 d. ř. v jeho znění účinném do 31. 12. 2007 institut
stavění lhůty v důsledku provádění výkonu rozhodnutí či exekuce soudním exekutorem neznala
a nepočítala s tím, že by k němu mělo docházet v případě, že správce daně či celní orgán zvolil
tento způsob vymožení nedoplatku.
[25] V absenci ustanovení o stavění promlčecí lhůty proto nelze spatřovat ani nezamýšlenou
mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba překlenout aplikací §112 o. z. per analogiam. I kdyby tomu
tak však bylo, použití analogie by v tomto konkrétním typu veřejnoprávního vztahu nebylo
přípustné. Analogická aplikace §112 o. z. by totiž zhoršila postavení jednotlivce oproti stavu,
kdy by užita nebyla, neboť by došlo ke stavění (tedy faktickému prodloužení tím, že lhůta
nepoběží) lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek cla. Tato lhůta je v daném
případě institutem sloužícím výlučně k ochraně jednotlivce před případným veřejnoprávním
vrchnostenským znevýhodňujícím zásahem státu (zásahem směřujícím k vybrání či vymožení
veřejnoprávní platby), jelikož stanovuje nepřekročitelné časové hranice pro takovýto zásah.
[26] Důvod pro použití §112 o. z. na nedoplatky cla nevyplývá ani z příslušných ustanovení
o. s. ř. či e. ř. upravujících nucené vymáhání peněžitých pohledávek. Přípustnost vymáhání
daňových nedoplatků či nedoplatků cla přiznaných vykonatelnými rozhodnutími orgánů veřejné
správy (mj. platebními výměry) cestou soudního výkonu rozho dnutí je založena ustanovením
§274 písm. f) o. s. ř., totéž pro vymáhání cestou exekuce prováděné soudním exekutorem
vyplývá z §40 odst. 1 písm. e) e. ř. Tato ani žádná jiná ustanovení o. s. ř. či e. ř. však explicitně
či implicitně nestanoví, že by skutečnost, že správce daně či celní orgán využije při vymáhání
daňového nedoplatku či nedoplatku cla soudního výkonu rozhodnutí či exekuce prováděné
soudním exekutorem, vedla k jakési „transsubstanciaci“ tohoto nedoplatku v jeho hmotněprávní
podstatě tak, že po dobu trvání řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení by pro něj platilo
ustanovení §112 o. z. o stavění promlčecí lhůty, když jinak s tímto ustanovením příslušné zvláštní
úpravy promlčení uvedených nedoplatků (§282 celního zákona, §70 d. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 2007) vůbec nepočítají. Nedoplatek cla zůstává i ve fázi jeho vymáhání – a to jakýmkoli
způsobem, tj. ať již cestou daňové exekuce (samostatná celní exekuce byla zrušena zrušením
§306 celního zákona s účinností od 1. 7. 1997) , soudním výkonem rozhodnutí nebo exekucí
prováděnou soudním exekutorem – veřejnoprávní pohledávkou, podmínky jejíhož promlčení
jsou relativně autonomně upraveny v §282 celního zákona. Ze zvláštností procesních úprav
soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce prováděné soudním exekutorem tedy neplyne,
že by se při použití těchto procesních institutů mělo na nedoplatek cla užít ustanoven í §112 o. z.
[27] Závěr o použitelnosti §112 o. z. v těchto případech ostatně neplyne ani z odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3511/2006, jehož se dovolává pátý
senát. Konstatování uvedené v tomto usnesení, a sice že „[j]e tomu tak proto, že celní úřad
jako účastník řízení (§19, část věty za středníkem, o. s. ř.) uplatňuje právo, které bylo pravomocně přiznáno
(správním rozhodnutím); v takovém případě není důvodu, aby se neuplatnilo ustanovení §112 obč. zák .“,
neříká, proč (z jakého důvodu) má být §112 o. z. aplikován, pouze požaduje, aby tak bylo činěno.
Samotný fakt účastenství celního orgánu v řízení o výkon rozhodnutí (resp. v exekučním řízení
prováděném soudním exekutorem) nemění nic na hmotněprávní podstatě nedoplatku cla,
a tedy ani na tom, jaké rozhodné právo se má užít – v rozhodnutí se ostatně ani neuvádí
argumenty, proč by ke změně rozhodného hmotného práva upravujícího promlčení mělo právě
kvůli účastenství celního orgánu v řízení podle o. s. ř. či e. ř. dojít.
[28] Rozšířený senát tedy uzavírá, že soudní výkon rozhodnutí k vymožení nedoplatku cla,
jehož promlčení se řídí ustanovením §282 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993
do 30. 6. 2002 nezpůsobuje stavění promlčecí lhůty podle §112 o. z. po dobu trvání řízení
o výkon rozhodnutí.
[29] Rozšířený senát poznamenává, že si je vědom, že právní otázku účinků řízení o soudní
výkon rozhodnutí na běh lhůty pro promlčení nedoplatku cla posoudil jinak, než jak ji v obdobné
věci posoudil Nejvyšší soud ve shora již víc ekrát zmíněném usnesení ze dne 24. 7. 2008,
sp. zn. 20 Cdo 3511/2006. V daném případě však má rozšířený senát za to, že prejudikatura
Nejvyššího soudu neobsahuje natolik přesvědčivé argumenty pro jí zvolenou interpretační
alternativu, aby ji mohl Nejvyšší správní soud přijmout. Proto se poté, co pečlivě reflektoval
právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozhodl, a to s plným vědomím
možných neblahých důsledků pro právní jistotu a předvídatelnost aplikace práva, právní názor
vyslovený v tomto usnesení nenásledovat.
[30] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že mezi oběma soudy neexistuje mechanismus
sjednocení judikatury v takovýchto případech, neboť zde nejde o kompet enční spor ve smyslu
§1 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o r ozhodování některých kompetenčních
sporů, řešitelný rozhodnutím tzv. zvláštního senátu, nýbrž o výklad shodné právní otázky,
jež může být rozhodná pro totéž právo v různých procesních konstelacích mezi týmiž účastníky
(v řízení před Nejvyšším správním soudem, přezkoumávají-li se například exekuční
vrchnostenské kroky celního orgánu jako správního úřadu v rámci daňové exekuce,
a také v řízení před Nejvyšším soudem, jde-li o řízení, v němž celní orgán vystupuje
jako oprávněný při soudním výkonu rozhodnutí či exekuci prováděné soudním exekutorem).
Rozšířený senát zastává názor, že vždy, když může dojít k interpretačnímu střetu mezi dvěma
vrcholnými soudními orgány, který nelze jednoduše řešit pomocí existujících mechanismů
sjednocování judikatury, je v zájmu zachování jednoty a předvídatelnosti soudního rozhodování,
právní jistoty a autority soudní moci na místě maximální zdrženlivost těchto orgánů a snaha
vyhnout se neshodám. V dané věci však rozšířený senát nenalezl jiné řešení než se od názoru
Nejvyššího soudu odchýlit.
III. 3. Účinky soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce prováděné soudním
exekutorem na přerušení běhu promlčecí doby podle §282 celního zákona
[31] S ohledem na výsledek vyřešení výše uvedené dílčí právní otázky je dále třeba,
aby se rozšířený senát zabýval také otázkou, jaké účinky má návrh celního orgánu na zahájení
řízení o soudní výkon rozhodnutí a případné úkony exekučního soudu činěné vůči povinnému
(žalobci). Pátý senát měl za to, že tyto úkony nemají žádnou relevanci pro případné prodlou žení
promlčecí lhůty, neboť vycházel z rozšířeným senátem odmítnutého závěru vysloveného
Nejvyšším soudem, že dojde ke stavění promlčecí doby podle §112 o. z., takže ustanovení
o přerušení běhu promlčecí lhůty obsažené v §282 odst. 2 celního zákona (resp . §70 odst. 2 d. ř.)
se vůbec neužijí. I pro případ, že by se měl aplikovat samotný §282 odst. 2 celního zákona,
má ovšem pátý senát, jak vyplývá z usnesení, kterým věc předložil rozšířenému senátu, za to,
že nelze akceptovat názor vyslovený prvním senát em, že úkon exekučního soudu je přičitatelný
celnímu orgánu. Každý úkon soudu (byl-li by o něm dlužník zpraven) by totiž byl podle pátého
senátu způsobilý znovu obnovit běh promlčecí lhůty. To je podle pátého senátu nepřijatelné.
[32] Rozšířený senát má za to, že u stanovení §282 odst. 2 celního zákona v jeho znění
dopadajícím na projednávanou věc je třeba vykládat zejména s ohledem na jeho text a význam,
který má být výrazům v něm užitým přikládán, s přihlédnutím k legislativnímu vývoji,
jímž uvedené ustanovení prošlo, a s ohledem na povahu nedoplatku na cle jako veřejnoprávní
pohledávky státu vůči jednotlivci a na povahu vý běru a vymáhání nedoplatku
jako vrchnostenského postupu státu vůči jednotlivci.
[33] Z hlediska jazykového dovoluje pojem „úkon směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku,“
který má být „proveden“ a o kterém má být dlužník „zpraven,“ nepochybně i výklad, který zaujal
první senát. Textace naznačuje, že skutečností, která vede k přerušení promlčecí lhůty, má být
úkon orgánu veřejné moci, který se dostane do sféry dlužníka (dlužník je o něm zpraven)
a který má stanovenou povahu (směřuje k vybrání nebo vymožení nedoplatku – právě
z této jeho povahy plyne, že by se mělo jednat o úkon orgánu veřejné moci, tj. toho, kdo má
pravomoc vybrat či vymoci nedoplatek). Takovým úkonem orgánu veřejné moci by mohl být
i úkon soudu v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo soudního exekutora či soudu v rámci
exekuce prováděné soudním exekutorem, neboť svojí povahou nepochybně může směřovat
k vymožení nedoplatku a dlužník o něm může být zpraven (úkon v rámci soudního výkonu
rozhodnutí či exekuce spočívá většinou ve vydání a doručení určitého rozhodnutí či v nějakém
faktickém jednání, např. v exekučním zabavení movité věci). Text ustanovení §282 odst. 2
celního zákona nicméně sám o tom, že by úkonem přerušujícím běh promlčecí lhůty mohl či měl
být i úkon soudu či soudního exekutora, výslovně nehovoří; závěr, že tomu tak může být,
se opírá výlučně o analýzu vlastností, které musí uvedený úkon mít, aby měl zákonem předvídané
účinky. Výkladovou alternativu zastávanou prvním senátem tedy jazykový výklad uvedeného
ustanovení nepochybně připouští a tato je na základě uvedeného výkladu dobře hajitelná; textace
samotná nicméně nevylučuje ani výkladovou alternativu zastávanou senátem pátým, najdou-li
se s ohledem na jiné výkladové metody dostatečně silné dův ody pro zúžení okruhu úkonů,
na které by ustanovení §282 odst. 2 celního zákona dopadalo .
[34] Tyto důvody lze nalézt v legislativním vývoji ohledně výše uvedeného ustanovení.
Podstatná je zde především novelizace provedená s účinností od 1. 7. 2002 zákonem
č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů,
konkrétně čl. I. bodem 270. tohoto zákona. Jím byla věta: „Je-li proveden úkon směřující k vybrání
nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí
kalendářního roku, ve kterém byl dlužník o tomto úkonu zpraven; (…),“ nahrazena větou: „Bylo-li
před uplynutím lhůty podle odstavce 1 celními orgány nebo dlužníkem zahájeno řízení nebo
učiněn úkon, které směřují k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, běží lhůta podle odstavce 1 znovu
od konce kalendářního roku, v němž bylo zahájeno řízení nebo učiněn úkon .“ Historický
zákonodárce přitom dle důvodové zprávy vycházel z toho, že změna uvedeného ustanovení
je toliko formulační, nikoli věcná. Důvodová zpráva k příslušnému návrhu zákona k tomu totiž
ve své zvláštní části v pasáži věnované novelizaci §282 uvádí: „Ustanovení §282 se mění pouze
formulačně, a to v souladu s navrhovanou změnou odpovídající právní úpr avy v zákoně č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků.“ (viz Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zvláštní část. K bodům 236 až 238 - §282 návrhu,
Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 3. volební období 1998-2002, tisk 887/0,
http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=887&ct1=0, stav ke dni 29. 11. 2010). Měl-li
historický zákonodárce u novelizace §282 (tedy i u novelizace, která se týkala ustanovení
jeho odst. 2) obecně za to, že jde pouze o formulační změnu, jistě se nemohl domnívat,
že přidáním slov „celními orgány nebo dlužníkem“ provádí významový posun v obsahu §282
odst. 2 celního zákona v tom smyslu, že oproti znění účinnému do 30. 6. 2002 zužuje okruh
orgánů, jejichž úkony směřující k vybrání nebo vymožení nedoplatku mají za následek za splnění
dalších podmínek přerušení běhu promlčecí lhůty. Nová dikce §282 odst. 2 celního zákona
po změně provedené zákonem č. 1/2002 Sb. nezavdává jakýchkoli pochyb, že úkonem
přerušujícím běh promlčecí lhůty může být (vedle úkonu samotného dlužníka) jen a pouze úkon
celního orgánu samotného, a nikoli tedy soudu či soudního exekutora, neboť tyto další orgány
v uvedeném ustanovení zmíněny nejsou (právě na rozdíl od celního orgánu). Jinak řečeno, měla-li
být změna provedená v §282 odst. 2 celního zákona zákonem č. 1/2002 Sb. toliko formulační,
přičemž její nová dikce je již jednoznačná, i starou dikci je třeba vykládat v souladu s – nyní již
jednoznačně formulovanou – dikcí novou, nebrání-li tomu jiné závažné důvody. Výklad
přihlížející k legislativnímu vývoji tedy dává důvod ke zúžení okruhu úkonů,
na které by ustanovení §282 odst. 2 celního zákona v rozhodném znění dopadalo, oproti tomu,
jaký lze dovodit toliko z jeho samotné textace.
[35] Redukce okruhu úkonů, na které by ustanovení §282 odst. 2 celního zákona dopadalo,
oproti tomu, jaký lze dovodit toliko z jeho samotné textace, již je nutno s ohledem na legislativní
vývoj provést, je v daném případě navíc v souladu i s klíčovým pravidlem výkladu
„jednostranných“ (daňových, celních aj.) právních norem, majícím ústavním povahu,
a sice zásadou in dubio pro libertate resp. in dubio mitius, přikazující v konkurenci vícero srovnatelně
přesvědčivých výkladových alternativ takových norem dát přednost té a lternativě,
která je pro jednotlivce nejvýhodnější (viz k tomu stálou judikaturu Ústavního i Nejvyššího
správního soudu; mj. např. body 60, 61 a 64 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, publ. pod č. 1778/2009 Sb. NSS; z poslední
doby viz např. bod 26 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 7 Afs 51/2007 - 121, www.nssoud.cz). V daném případě, jak již bylo výše
uvedeno, má promlčecí lhůta podle §282 celního zákona výlučně ochrannou funkci ve vztahu
k jednotlivci, jenž je nedoplatek povinen uhradit. Znamená to tedy, že existují- li srovnatelně
přesvědčivé výkladové alternativy týkající se přerušení, stavění či jiného prodlužování této lhůty,
je třeba mezi nimi volit takovou, která ve výsledku ved e k co nejkratší skutečné délce takové
lhůty. Touto výkladovou alternativou je v daném případě taková, která co nejvíce redukuje okruh
úkonů, které vedou k přerušení běhu promlčecí lhůty a k opětovnému započetí běhu nové lhůty.
[36] Výše uvedené závěry nejsou v rozporu ani se smyslem a účelem vybírání a vymáhání
nedoplatku cla. Povinnost jednotlivce zaplatit clo (a v rámci toho i jeho povinnost strpět vybrání
či vymožení cla) má, stejně jako jakákoli jiná povinnost d aňové povahy, rozměr časový;
po uplynutí zákonem stanovené doby je dána – namítne-li jednotlivec promlčení – přednost
jeho právní jistotě a nedotknutelnosti jeho právní pozice před zájmem na výběru či vymožení
nedoplatku. Zákonem stanovená šestiletá promlčecí lhůta poskytuje dostatek času, aby celní
orgán buď ve vlastní režii nedoplatek vymohl daňovou (do 30. 6. 1997 celní) exekucí
(v tomto případě navíc jeho úkony směřující k vybrání a vymožení nedoplatku promlčecí lhůtu
přerušují, a to i vícenásobně opakovaně), anebo aby na základě jím podaného návrhu
pro něj nedoplatek vymohl soud či soudní exekutor. Je věcí státu, aby zajistil, že soudní výkon
rozhodnutí či exekuce prováděná soudním exekutorem potrvá přiměřenou dobu, případně
aby navíc zákonem – podobně jako v jiných zákonech pro jiné skupiny případů – výslovně
stanovil, že po dobu soudního vymáhání se promlčecí lhůta staví (to zákonodárce pro daňové
nedoplatky nakonec provedl, jak již výše zmíněno, avšak až s účinností od 1. 1. 2008, novelizací
§70 odst. 3 d. ř.). Pokud tak v zákonné úpravě rozhodné pro projednávaný případ neučinil, nelze
to klást k tíži jednotlivce a extenzívním výkladem pohybujícím se téměř na hranici analogie
konstruovat, že úkony soudu či soudního exekutora v rámci řízení o soudní výkon rozhodnutí
či řízení exekučního lze celnímu orgánu „přičítat“, a že proto přerušují běh promlčecí lhůty.
[37] Ustanovení §282 odst. 2 celního zákona ve znění účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002
je proto nutno vykládat tak, že úkonem přerušujícím běh lhůty, v níž se promlčí právo vybrat
a vymáhat nedoplatek cla není úkon soudu či soudního exekutora v řízení o výkon rozhodnutí
nebo v řízení exekučním.
[38] Znamená to tedy, že úkony soudu či soudního exekutora v takových řízeních nelze
pro účely přerušení běhu uvedené promlčecí lhůty „přičítat“ celnímu o rgánu a že přerušující
účinky mají pouze takové úkony celního orgánu, které tento orgán sám učinil v rámci řízení
o výkon rozhodnutí či exekučního řízení (např. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí či návrh
na nařízení exekuce). Účinky takového úkonu nastávají v okamžiku, kdy je o něm dlužník
„zpraven“, tj. tehdy, když se uvedený úkon dostane do jeho sféry např. v souvislosti
s prováděním výkonu rozhodnutí či exekuce.
IV. Závěr
[39] Rozšířený senát v dané věci posoudil předloženou spornou právní otázku. V souladu
s ustanovením §71 odst. 1 Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu rozhodl usnesením
jen o této otázce a věc vrací pátému senátu, který o ní rozhodne v souladu s vysloveným právním
názorem.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu