ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.68.2009:84
sp. zn. 5 As 68/2009 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: J. D. H., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou – Samkovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem Španělská 6, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008, č. j. 7 Ca 180/2007 – 51,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008, č. j. 7 Ca 180/2007 – 51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (nyní stěžovatel) se v řízení u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 500/575/50311/07 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), kterým bylo jako opožděné
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního
inspektorátu Praha, oddělení ochrany lesa ze dne 13. 2. 2007, č. j. 41/OOL/0625707.04/07/PJO.
Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla stěžovateli podle ustanovení §4 písm. d)
zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa,
(dále též „zákon o ČIŽP“), ve znění zákona č. 149/2003 Sb., o uvádění do oběhu reprodukčního
materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa
a zalesňování, a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o obchodu s reprodukčním
materiálem) uložena pokuta ve výši 53 000 Kč za ohrožení a poškození životního prostředí
v lesích a podle ustanovení §79 odst. 2 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, (dále též „správní řád“) mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení
paušální částkou 1000 Kč.
Žalovaný odvolání stěžovatele zamítl z důvodu jeho opožděného podání,
neboť rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 2. 2007 bylo zmocněnci stěžovatele
Mgr. B. doručeno dne 23. 2. 2007 do vlastních rukou. Poslední den odvolací lhůty dle správního
řádu připadl na pondělí 12. 3. 2007, kdy zástupkyně stěžovatele sice podala zásilku obsahující
odvolání k přepravě držiteli poštovní licence, avšak zásilku adresovala odvolacímu orgánu a
nikoliv správnímu orgánu, který odvoláním napadené rozhodnutí vydal, což správní řád
nepřipouští. Odvolání tak bylo příslušnému správnímu orgánu doručeno až po přeposlání
odvolacím orgánem, a to dne 22. 3. 2007, tj. po marném uplynutí odvolací lhůty. Z těchto
důvodů žalovaný odvolání jako opožděné zamítl.
Městský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním,
že žalovaný správně dospěl k závěru, že odvolání bylo opožděné. Ostatními žalobními námitkami
se městský soud nezabýval, neboť nesměřovaly proti rozhodnutí žalovaného, které bylo žalobou
napadeno.
Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl včasnou kasační stížností a jako první stížní
námitku uvedl nedostatečné podmínky řízení, neboť nesouhlasil s tím, aby řízení před městským
soudem proběhlo bez jeho přítomnosti, resp. bez řádného zastoupení během jednání.
V kasační stížnosti stěžovatel taktéž namítá, že se městský soud nevypořádal se všemi
žalobními námitkami, a že městský soud nesprávně vyloučil jako účastníka řízení stěžovatelem
označeného žalovaného č. 2 – Českou inspekci životního prostředí a záměrně se tak opomněl
zabývat prvotním, ale meritorním rozhodnutím o uložené pokutě a jeho nezákonností.
Další stížní námitkou stěžovatel brojí proti tomu, že k zamítnutí odvolání pro opožděnost
nemělo být z důvodu nesprávného poučení v rozhodnutí správního orgánu I. stupně vůbec
přihlédnuto, neboť ve smyslu ustanovení §83 odst. 2 správního řádu běží lhůta k odvolání max.
90 dnů.
Ze skutečnosti, že odvolání bylo adresováno Ministerstvu životního prostředí nelze
dle stěžovatele dovodit opožděné podání odvolání, neboť zákon č. 282/1991 Sb., o ČIŽP, nikde
neuvádí, že řízení o uložení pokuty před správním orgánem I. stupně se řídí správním řádem,
jak dovodil žalovaný i městský soud. I z tohoto úhlu pohledu považuje stěžovatel rozhodnutí
žalovaného za nezákonné a v důsledku neprojednaného odvolání spatřuje i nepřípustné
odmítnutí spravedlnosti.
Pochybení stěžovatel spatřuje taktéž v tom, že městský soud měl z úřední povinnosti
konstatovat nicotnost i nezákonnost rozhodnutí žalovaného, který nedůvodně zamítl
jeho odvolání, neboť během řízení nebylo vysvětleno, z jakého důvodu je pro stěžovatele
závazné rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, odboru státní správy I. – ul. Podskalská
č. 19 v Praze 2, ve vztahu ke kterému bylo prokázáno, že vystupuje podjatě. Úspěšnou námitku
podjatosti městský soud dle stěžovatele zcela opomněl zkoumat.
V závěru kasační stížnosti je namítáno, že obě správní rozhodnutí jsou nezákonná
z důvodu vad řízení před oběma správními orgány, neboť správní orgány se odmítly zabývat
podstatou věci, a to zaviněním stěžovatele za přestupek. Správní rozh odnutí stěžovatel považuje
za nezákonná i z důvodu zásadního rozporu s obsahem spisu i se skutečností. Pro tyto v žalobě
namítané skutečnosti měl městský soud napadená správní rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu, neboť stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného v rozsahu, jež se zcela míjí
s důvody – právním závěrem, skutkovým zjištěním – rozhodnutí žalovaného, a proto nemohl být
úspěšný, neboť i kdyby jím tvrzené žalobní body byly důvodné, neměl by takový závěr žádný vliv
na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, protože skutečné důvody napadeného rozhodnutí
zůstaly nedotčeny.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je důvodná.
Kasační stížností stěžovatel napadl rozsudek o zamítnutí žaloby výslovně z důvodu
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) i e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“). Podle obsahu kasačních námitek však
stěžovatel uplatnil pouze důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V namítaném nedostatku podmínky řízení z důvodu, že stě žovatel, nesouhlasil s tím,
aby řízení před městským soudem proběhlo bez jeho přítomnosti, resp. bez řádného zastoupení
během jednání, stěžovatel podle obsahu kasační argumentace zřejmě namítá jinou vadu řízení
před městským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku ohledně přítomnosti stěžovatele
při jednání, resp. přítomnosti jeho zástupce uvedl, že pokud žalobce navrhoval svým podáním
předloženým soudu v den konání ústního jednání jeho odročení za účelem zvolení si jiného
advokáta, soud takovému procesnímu návrhu nevyhověl, neboť toto podání nebylo učiněno
včas. Navíc požadavek odročení jednání za účelem zvolení si advokáta nelze považo vat
za důležitý důvod, pro který je nutné jednání odročit. Žalobci dle městského soudu bylo
oznámení o konání ústního jednání doručeno dne 15. 10. 2008 a měl tedy dostatek času
si nového advokáta zvolit.
V soudním spise se pod č. l. 46 nachází písemnost stěžovatele datovaná 13. 11. 2008,
z níž vyplývá, že stěžovatel žádá o odročení, resp. přerušení jednání. Jako důvod stěžovatel uvádí
vážné onkologické onemocnění s tím, že bude-li vyzván soudem, předloží odbornou lékařskou
zprávu z nemocnice v Linci, kde je hospitalizován. Dále stěžovatel uváděl, že jeho dosavadní
zástupkyně Mgr. B. jej nezastupuje dostatečně, neboť se sama v této věci jako jednatelka
společnosti pověřené hospodařením na majetku stěžovatele ocitá v jistém střetu zájmů. Stěžovatel
v tomto podání také uvedl, že trvá na své osobní přítomnosti u jednání a pokud by mu městský
soud v této věci nevyhověl, žádá o poskytnutí lhůty ke zvolení jiného právního zástupce.
Ze soudního spisu, konkrétně z protokolu o jednání (č. j. 7 Ca 180/2007 - 49) zdejší soud
zjistil, že ústní jednání proběhlo dne 14. 11. 2008. K jednání se za žalobce dostavila Mgr. B . jako
obecný zmocněnec, která uvedla, že již nechce zastupovat žalobce a vypovídá mu plnou moc,
která jí byla žalobcem udělena k zastupování ve sporu vedeném pod sp. zn. 7 Ca 180/2007.
Městský soud při jednání poté vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobce.
Z protokolu o jednání nevyplývá, zda zástupkyně žalobce opustila jednací síň a zda městský soud
nadále jednal bez žalobce i bez jeho zást upkyně. Z obsahu protokolu však vyplývá, že zástupkyně
žalobce poté, co před soudem prohlásila, že žalobci vypovídá plnou moc, n ečinila už za něj u
jednání žádné úkony.
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neupravuje
možnost soudu věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka řízení. Dle ustanovení
§64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně
ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Dle ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal
z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti
takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Dle výše uvedeného ustanovení je tak možno jednat při splnění zákonem stanovených
podmínek v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka řízení.
V posuzované věci bylo zástupkyni stěžovatele Mgr. B. oznámení o konání ústního
jednání doručeno dne 15. 10. 2008. Jednání městský soud nařídil na den 14. 11. 2008. Žádost
žalobce o odročení jednání byla dle napadeného rozsudku předložena městskému soudu v den
konání ústního jednání. To by mohlo naznačovat, že žádost o odročení jednání nebyla podána
včas. Každý případ je však nutné posuzovat podle konkrétních okolností. Předev ším žalobce
v žádosti poukazoval na svůj značně nepříznivý zdravotní stav a na svůj pobyt v nemocnici
v Linci a na to, že by chtěl změnit svého zástupce pro řízení. Lékařskou zprávu o svém
zdravotním stavu a své hospitalizaci k žádosti o odročení jednání nepředložil. K tomu však
přikročila skutečnost, že jeho zástupkyně do protokolu o jednání prohlásila, že žalobci vypovídá
plnou moc. Protože žalobce nebyl u jednání přítomen, nedozvěděl se o tomto úkonu své
zástupkyně. Kumulace těchto dvou skutečností vede Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud pochybil, když v jednání dne 14. 11. 2008 pokračoval, tedy jednání na žádost žalobce
neodročil, i když obecně žádost o odročení jednání za účelem zvolení si advokáta nelze
považovat za důležitý důvod, pro který by bylo nutné jednání odročit za situace, kdy oznámení
o konání ústního jednání bylo doručeno s dostatečným předstihem (prakticky jeden měsíc)
a stěžovatel měl možnost včas si zvolit jiného zástupce. Důležitost důvodu, pro který účastník
žádá o odročení, však posuzuje soud se zřetelem ke všem okolnostem.
S ohledem na výše uvedené byla kasační námitka jiné vady řízení před městským soudem
shledána důvodnou.
I další kasační argumentací stěžovatel podle jejího obsah u namítá jinou vadu řízení
před městským soudem, která mohla mít za následek nezá konné rozhodnutí o věci samé
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Městský soud dle stěžovatele pochybil jednak tím, že se nevypořádal se všemi jeho
žalobními námitkami a dále tím, že vyloučil jako účastníka řízení jím označeného žalovaného č. 2
– správní orgán I. stupně. Dle zdejšího soudu však městský soud v tomto bodě nepochybil.
V souladu s ustanovením §69 s. ř. s. je totiž žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni a jehož rozhodnutím tedy bylo řízení před správními orgány ukončeno.
Městský soud v předcházejícím řízení nevyloučil jako žalovaného č. 2 stěžovatelem označený
správní orgán I. stupně, pouze vycházel ze zákonné úpravy obsažené v s. ř. s.
Již dříve rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne
12. 10. 2004 č. j. 5 Afs 16/2003 - 56 konstatoval, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně
ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně
žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom
soud nevydává (§53 odst. 2 s. ř. s. a contrario).
K námitce stěžovatele, že se městský soud nevypořádal se všemi jeho žalobními
námitkami, zdejší soud uvádí, že námitky, se kterými se městský soud měl nevypořádat, stěžovatel
v kasační stížnosti konkrétně neuvedl. Podle obsahu kasačn í argumentace jde však zřejmě
o námitky směřující proti věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení
pokuty. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl jako důvod, proč se těmito
žalobními body nezabýval to, že nesměřovaly proti rozhodnutí žalovaného, které bylo žalobou
napadeno. V tomto závěru městského soudu nelze shledat pochybení. Kasační námitka tvrzené
jiné vady řízení před městským soudem, spočívající v nevypořádání se se všemi žalobními body,
tak nebyla shledána důvodnou.
Další pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud měl z úřední povinnosti
konstatovat nicotnost a nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť během řízení nebylo
vysvětleno, z jakého důvodu je pro stěžovatele závazné rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí, odboru státní správy I. – ul. Podskalská č. 19 v Praze 2, ve vztahu ke kterému bylo
prokázáno, že vystupuje podjatě.
Stěžovatel tak nicotnost rozhodnutí žalovaného spatřuje v tom, že o podaném odvolání
rozhodoval podjatý správní orgán. Konkrétně stěžovatel uvádí, že rozhodnutí žalovaného
nemůže být právně čisté, neboť jej vydaly osoby, které měly zájem a důvod nevystupovat ve věci
nestranně. Úspěšnou námitku podjatosti městský soud dle stěžovatele zcela opomněl zkoumat.
V žalobě nicotnost rozhodnutí žalovaného z důvodu podjatosti stěžovatel nenamítal, proto se jí
městský soud v napadeném rozsudku nemohl zabývat. S ohledem na znění §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., kdy Nejvyšší správní soud není vázán rozsahem kasační stížnosti ani jejími důvody, je -li
rozhodnutí správního orgánu nicotné, Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §76 odst. 2 s. ř. s.
zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí ta kovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví
rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. To v případě, jsou-li vady tak zřejmé, že soud o jejich
existenci nepochybuje. V případě v kasační stížnosti namítané nicotnosti rozhodnutí žalovaného
z důvodu rozhodování podjatými osobami správního orgánu není důvod nicotnosti tak zřejmý
a vyžaduje námitku stěžovatele, a protože ji stěžovatel již učinil, není důvod, aby městský soud
neposoudil její důvodnost v dalším řízení.
Ohledně stížní námitky, že z důvodu nesprávného poučení o možnosti podat odvolání
správním orgánem I. stupně nelze přihlížet k zamítnutí odvolání stěžovatele pro opožděnost,
neboť ve smyslu ustanovení §83 odst. 2 správního řádu běží lhůta k odvolání max. 90 dnů, zdejší
soud ze soudního spisu, konkrétně z žaloby, zjistil, že námitku nesprávného poučení
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a z toho vyplývající včasnost podaného odvolání
stěžovatel v řízení před městským soudem neuplatnil.
Dle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není přípustná kasační stížnost, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak
učinit mohl.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155
vyložil, že ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických a právnických osob
na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační stížnosti.
Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze sprave dlivě žádat,
aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí
již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti
uplatnění argumentace v dalším stupni procesu ponesou případné nepříznivé následky s tím
spojené.
S ohledem na výše uvedené zdejší soud kasační námitku nesprávného poučení
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně a z toho vyplývající včasnost podaného odvolání
v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s. pokládá za nepřípustnou, neboť ji stěžovatel
neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl.
Rozhodnutí žalovaného považuje stěžovatel za nezákonné i z důvodu, že opožděnost
podání odvolání nelze dovodit ze skutečnosti, že odvolání bylo adreso váno Ministerstvu
životního prostředí, neboť zákon č. 282/1991 Sb., o ČIŽP, nikde neuvádí, že řízení o uložení
pokuty před správním orgánem I. stupně se řídí správním řádem, jak dovodil žalovaný i městský
soud.
V této stížní námitce stěžovatel zřejmě brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky
městským soudem v předcházejícím řízení dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Veškerá argumentace stěžovatele ohledně sporné otázky spočívá na tvrzení, že zákon
č. 282/1991 Sb., o ČIŽP, nikde neuvádí, že řízení o uložení pokuty před správním orgánem
I. stupně se řídí správním řádem.
Dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tento zákon upravuje
postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů,
právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Dle odst. 2
téhož ustanovení se správní řád nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, nestanoví-li zvláštní
zákon jiný postup.
Správní řád nebo jeho jednotlivá ustanovení se tak použijí obecně při postupu správních
orgánů v oblasti veřejné správy ve všech zákonem výslovně neupravených případech, pokud
zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud není výslovně stanoven odlišný postup.
Vzhledem k tomu, že zákon č. 282/1991 Sb., o Če ské inspekci životního prostředí a její
působnosti v ochraně lesa, výslovně neupravuje postup správního orgánu a nestanoví tak jiný
postup, použije se na řízení dle tohoto zákona obecný postup upravený ve správním řádu.
Ohledně namítaného nepřípustného odmítnutí spravedlnosti zdejší soud konstatuje,
že odmítnutí spravedlnosti nelze spatřovat v zamítnutí odvolání z důvodu jeho opožděného
podání.
Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnou ani stížní námitku nesprávného posouzení
právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel uplatnil také důvod v e smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Konkrétně dle stěžovatele jsou v rozporu s obsahem spisu i se skutečností skutková
tvrzení žalovaného a správního orgánu I. stupně. Stěžovatel taktéž namítá, že v řízení byly
odmítnuty všechny důkazy, které vylučují jeho odpovědnost za stav lesa. Pro tyto žalobou
namítané skutečnosti měl městský soud napadená správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušit.
Stěžovatel touto kasační argumentací v podstatě opět brojí proti věcné nesprávnosti
rozhodnutí o uložení povinnosti hradit pokutu a proti vadám řízení před správním orgánem
I. stupně. Tyto skutečnosti však nebyly předmětem rozhodnutí ani u žalovaného, ani u městského
soudu.
Kasační námitka se tak míjí s rozhodovacím důvodem městského soudu, který žalobu
stěžovatele zamítl z důvodu, že žalovaný správně dospěl k závěru, že odvolání bylo opožděné
a zamítl jej, tak jak mu ukládá ustanovení §92 odst. 1 správního řádu.
Za této situace nemohl být stěžovatel s kasační námitkou směřující opět do věcné
správnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o povinnosti uložit pokutu úspěšný ani v řízení
o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, a to pro právní irelevanci.
Úspěch ve věci stěžovateli mohly přinést pouze důvodné a přípustné kasační námitky
směřující proti důvodům rozhodnutí městského soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku
městského soudu konstatuje, že kasační stížnost stěžovatele je částečně důvodná, neboť městský
soud se dopustil jiné vady řízení pře d soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající
v tom, že neodročil jednání dne 14. 11. 2008, přestože kumulace konkrétních skutečností
vyhovění žádosti o odročení jednání odůvodňovala, a proto zrušil napadený rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V novém řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud i o nákladech tohoto řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu