ECLI:CZ:NSS:2010:5.AZS.51.2009:36
sp. zn. 5 Azs 51/2009 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: V. P., zast. v řízení o žalobě advokátem Mgr.
Petrem Miketou, se sídlem AK Ostrava 10, Jaklovecká 18, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení mezinárodní ochrany, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2008, č. j. 63 Az
27/2009 – 26, o ustanovení zástupce z řad advokátů,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 4. 2009, č. j. OAM-191/VL-18-08-2009 byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Toto
rozhodnutí napadl žalobce dne 17. 4. 2009 žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Dne
22. 7. 2009 bylo krajskému soudu doručeno vyjádření žalobce k zaslanému poučení soudu s tím,
že žalobce požaduje jednání soudu v jeho přítomnosti, současně požádal, aby mu soud poskytl
bezplatně právníka z řad advokátů, protože nezná české zákony a špatně mluví česky. Krajský
soud vyhověl žádosti žalobce a výše označeným usnesením mu pro řízení o žalobě ustanovil
advokáta Mgr. Petra Miketu.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal žalobce kasační
stížnost, ve které žádá, aby Nejvyšší správní soud usnesení o ustanovení advokáta zrušil, neboť
s jeho ustanovením nesouhlasí, nemá k němu důvěru, nemůže se s ním spojit; žádá proto
o ustanovení jiného advokáta, Mgr. P., který je schopen s ním spolupracovat. Odvolává se přitom
na čl. 37 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý, kdo neovládá český jazyk,
právo na tlumočníka a právo na právní pomoc. Toto právo, dle žalobce, bylo porušeno. Dále
argumentuje ust. §17 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, podle kterého se může účastník
řízení dát zastupovat zástupcem, kterého si zvolí.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) může
navrhovateli (v tomto případě je jím stěžovatel v řízení o žalobě), u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Smyslem tohoto ustanovení
je poskytnutí faktické a odborně fundované ochrany práv osobě, která by jinak měla být
osvobozena od soudních poplatků a u níž je takové ochrany třeba, neboť jen tak lze
v kvalifikovaných případech (za splnění §35 odst. 8 s. ř. s.) dostát zásadě rovnosti, jež se promítá
v zákonem výslovně vyjádřené zásadě rovného postavení účastníků podle §36 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 9. 2005, č. j 6 Ads 64/2005 - 25
konstatoval, že má-li být tímto ustanovením založeno konkrétní subjektivní právo stěžovatele
na odborné zastoupení osobou s právnickým vzděláním v řízení před soudem, pak toto právo
je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem na konkrétního
zástupce, kterého osoba navrhující ustanovení zástupce ve svém návrhu označuje.
Uvedený právní názor byl částečně překonán rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141. Závěry tohoto rozhodnutí však
na případ žalobce nedopadají.
Z citovaného rozhodnutí a priori nelze dovodit, že by mělo být povinností soudu
požadavku navrhovatele na ustanovení konkrétního zástupce za všech okolností vyhovět.
Má však za to, že vyhovět mu je namístě tehdy, je-li návrh opřen o rozumné a věcné důvody
a není-li v rozporu s jinými hledisky, která je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce
vzít v úvahu.
Rozšířený senát ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
z něhož se mimo jiné podává, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků,
a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být
i advokát, je konkrétním projevem ústavně zaručeného širšího práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jak přitom také vyplývá z již konstantní judikatury zdejšího soudu,
je právo na právní pomoc i v rámci řízení před správními soudy „nezbytné pro zachování principu rovnosti
účastníků v jejich procesním postavení a možnostech, judikaturou Evropského soudu pro lidská práva často
nazývaného „rovností zbraní“ (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti
Belgii, A 11 (1970)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 2/2006 - 50,
č. 1011/2007 Sb. NSS). Rozhodování o ustanovení zástupce lze přitom pro účely větší přehlednosti v zásadě
rozdělit do dvou relativně samostatných částí. V prvé řadě je totiž nezbytné posoudit, zda vůbec navrhovatel
splňuje podmínky dané ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. (předpoklad osvobození od soudních poplatků a je-li
zastoupení třeba k ochraně práv účastníka). Teprve jsou-li splněny uvedené podmínky, následuje úvaha
(rozhodnutí) soudu o tom, kterého konkrétního zástupce navrhovateli (účastníkovi řízení) ustanoví“.
(...)
V návaznosti na výše uvedené přitom rozšířený senát zdůraznil, že vyhovět návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce „bude namístě především tehdy, bude-li takové rozhodnutí opřeno
o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které je nezbytné při rozhodnutí
o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne konkrétní osobu, která by jej měla
zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení
navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje,
že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy“.
Vztah důvěry přitom dovozuje zdejší soud pro případy, kdy se navrhovaná osoba jako
zástupce věcí účastníka řízení již dříve věcí zabývala (např. zastupovala-li účastníka v jiném řízení
před orgány veřejné moci), zastupovala-li jej v jiné jeho věci, je-li z jiných důvodů obeznámena
více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty nebo má-li určité specifické
vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla ve věci
účastníka řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vystupovat účinněji než jiné osoby.
Ve věci žalobce se však nejednalo o případ, kdy žalobce navrhl sám soudu osobu
advokáta, kterého pro ty které důvody požaduje ustanovit. Nejednalo se ani o případ, kdy by nyní
žalobcem navrhovaný advokát jej zastupoval již v řízení o udělení mezinárodní ochrany, a již
např. z tohoto důvodu bylo lze na soudu požadovat, aby tohoto zástupce ustanovil i v řízení
o žalobě.
Právo účastníků řízení na ustanovení konkrétního zástupce, a to ani ve světle výše
citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu, ovšem nepochybně nemůže mít podobu práva
absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno považovat
návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám
(například díky tomu, že často vystupuje v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající
pověsti). Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak zcela jistě musí existovat
pro případ možného zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního
zástupce, zneužití práva na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku
pro řízení před soudem apod.).
Není tedy sporu o tom, že pokud navrhne účastník řízení ustanovit svým zástupcem
konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody,
je na místě zpravidla takovému návrhu vyhovět. Důvodem pro nevyhovění návrhu na ustanovení
konkrétního zástupce mohou být, dle závěrů, k nimž rozšířený senát dospěl, především okolnosti,
které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných a věcně oprávněných
důvodů, které účastník uvedl ve svém návrhu. Takovými situacemi, kdy nebude vhodné návrhu
na ustanovení konkrétního zástupce vyhovět, bude například to, že vzhledem k místu konání
soudního řízení či k místu pobytu účastníka řízení by komunikace zástupce se soudem,
s účastníkem řízení či s jinými osobami narážela na neúměrné obtíže, nebo to, že navrhovaný
zástupce je toho času zaneprázdněn poskytováním právní pomoci jiným osobám a není schopen
se věci účastníka řízení věnovat s potřebnou péčí.
Pokud soud návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce nevyhoví,
je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Tuto povinnost v případě
usnesení, kterým se zamítá žádost o ustanovení zástupce, již výslovně potvrdil rozšířený senát
ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 - 101, když mimo jiné konstatoval, že „byť
tedy rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce je rozhodnutím, jímž se řízení nekončí a jakkoliv
by ho bylo možno formálně posoudit jako rozhodnutí, jímž se nikomu neukládá povinnost, nelze takové
rozhodnutí se zřetelem k jeho významu a možnému výraznému zásahu do práv účastníka řadit mezi rozhodnutí,
která nemusí obsahovat odůvodnění“. Uvedená povinnost (odůvodnění) by se však měla analogicky
vztahovat i na rozhodnutí o ustanovení jiného zástupce, než kterého účastník ve svém návrhu
označil. V projednávané věci však žalobci zástupce ustanoven byl, přitom žalobce ustanovení
konkrétního zástupce nenavrhoval.
Argumentuje-li žalobce ust. §17 zákona č. 71/1967 Sb., činí tak zcela nepřípadně, neboť
v řízení před správními soudy se ustanovení správního řádu (od 1. 1. 2006 účinného zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád) nepoužijí. Svobodnou volbu zástupce nevylučuje však ani zákon
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dle kterého je v případě soudního přezkumu postupováno.
Nic nebránilo žalobci, aby si pro řízení před krajským soudem zvolil zástupce, v takovém případě
však náklady na tohoto zástupce hradí sám žalobce, nikoli stát, jak je tomu v případě zástupce,
který je mu ustanoven z důvodů uvedených v §35 odst. 8 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost žalobce důvodnou, proto ji podle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 s přihlédnutím k §120 s. ř. s;
stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů mu proto nenáleží, žalovanému, který
byl ve věci úspěšný, žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu